Sedlec-Prčice (město) [7921]

Dne 6. září 1957 byl podepsán významný dokument, na jehož základě se doposud dvě samostatné obce – Sedlec a Prčice – spojily v jedno město - Sedlec-Prčici. Bylo by však bláhové domnívat se, že  toto spojení bylo horoucím a jednotným přáním všech obyvatel obou městeček. Opak je pravdou. V těsném sousedství tu byly dva nesmiřitelné tábory  -  Prčice se svou téměř tisíciletou historií, zaběhlým životním rytmem, stabilním zázemím, a moderní, postupně vzkvétající Sedlec. Kde se vzala vzájemná a snad až do dnešních dnů trvající nevraživost? To zřejmě dnes již nikdo nezjistí.

Od pradávna tyto dvě osady spojovala pouze vozová cesta vedoucí přes bažinaté louky. V letech 1816 až 1822 byl pražským měšťanem a podnikatelem, který se přiženil na prčický zámek - Karlem Burkou, a na jeho náklady, místo bažinatého brodu vystavěn  kamenný 250 kroků dlouhý most se dvěma sochami od sochaře F. Platzera. Ale ani tato spojnice jako by ten odvěký předěl nepřeklenula. Kolikrát ztroskotala sousedská domluva na maličkostech!„Na prčickým mostě chcípla kobyla, pojďte Sedlečáci, bude hostina,“ pokřikovaly děti z Prčice na své spolužáky ze Sedlce. Tuto nevraživost si přinesly ze svých rodin. Proč tedy spojení právě těchto dvou obcí? Již dávno před tím, než k samotnému aktu došlo, hovořilo se na prčické straně o možnosti spojit se se Sedlcem. Nebyla to však otázka náklonnosti k Sedleckým, nýbrž politická a hlavně ekonomická záležitost. Avšak byli to právě Prčičtí, kteří se těžko smiřovali s čím dál tím větším rozkvětem Sedlce, zatímco jejich historické městečko bylo postaveno na druhou kolej.

A právě ta kolej měla ve vývoji údolí rozhodující význam. Když se v 19. století rozhodovalo, kudy povede trasa železniční dráhy z Prahy do Českých Budějovic, hovořilo se také o Sedlci a Prčici. Zatímco v Sedlci tuto dráhu vřele vítali coby velvyslance technického pokroku, pracovních příležitostí a prosperity (Sedlec se v té době píše Sedlec na dráze Wilsonově), v prčickém táboře až takové nadšení nesdíleli. Důležité posty ve vedení obce zastávali živnostníci, kterým nemalý příjem skýtalo povoznictví. Proč by se tedy ochuzovali o výhodné podnikání tím, že do obce přivedou železnici? Vždyť ta může být o kousek dál, v Heřmaničkách, a oni k ní budou zprostředkovávat dopravu. Snad právě loby těchto prčických občanů, nebo zcela jiné vlivy, nakonec způsobily, že se dráha do údolí nedostala. Průmysl, právě tak jako železnice, se Českému Meránu obloukem vyhnuly. S jejich absencí se život v kamenitém kraji stal ještě těžší a jeho obyvatelé za prací stále odcházeli jinam. A na povaze těch, co zůstali, se těžká dřina nesmazatelně podepsala. Stali se rázovití, nesmiřitelní, avšak nade vše milující svou půdu, svůj domov, svůj kraj. Patrioti v tom nejčistějším smyslu slova. Často je náš kraj přirovnáván k Šumavě a jeho lid k tvrdým horalům.

Ti, co odešli z Prčice za prací do světa (nejčastěji jim útočiště nabídla vzkvétající Praha), založili spolek rodáků (počátek 20. století). A právě členové tohoto spolku, snad z neznalosti, snad se za jadrné jméno své rodné obce styděli, usilovali, aby byl historický název Prčice změněn. Buďto přejmenováním (Vítkov, Český Merán), nebo jako jednu z variant navrhovali možnost spojení se Sedlcem. Stalo se tak při valné hromadě konané 21. června 1935 u příležitosti dvacátého výročí založení Občanské besedy v Prčici. Návrh vznesl při své závěrečné řeči mluvčí spolku rodáků pan Řezníček. Se svým požadavkem na přejmenování obce však naštěstí prčičtí rodáci neuspěli, a to zásluhou zdejších patriotů, kteří znali a hájili historický význam Prčice. Největším oponentem se stal kněz P. Stropek. To se však již psal  rok 1938 a brzy měly naši zem i prčické rodáky trápit zcela jiné starosti. Za rok nato vypukla 2. světová válka a na spojení Sedlce a Prčice již nikdo ani nepomyslel.

Tragické události, které se staly na sklonku války v Sedlci i v Prčici, jakoby spojily osudy obou obcí. Půtky a nevraživost na čas ustoupily do pozadí. Po osvobození se ve  všeobecné euforii z tolik očekávané svobody opět začíná hovořit o spojení. Ale až 50. léta přinesla ten důležitý zvrat. Zčásti se tak stalo politickou vůlí z vyšších míst, ale i zde,  na obou stranách mostu, si lidé uměli spočítat, že spojením téměř nic neztratí a jedině získají. Zřejmě největším propagátorem myšlenky se stal předchozí prčický předseda MNV, v té době poštovní doručovatel, V. Peterka. Bylo před volbami a zlí jazykové tvrdili, že si na spojení postavil svou politickou kampaň. Jeho vizí bylo napojení údolí na železniční koridor, který tou dobou již vedl přes Heřmaničky. Přes veškeré plamenné agitace však bylo zřejmé, že se mu tento záměr nepodaří prosadit. Nicméně účel světí prostředky a ke spojení Sedlce a Prčice se přiklonily i oba tehdejší národní výbory. Smutnou pravdou zůstává, že agitátor Peterka v Prčici při volbách do národního výboru propadl a po spojení se nedostal ani do nově zvoleného zastupitelstva MNV Sedlce-Prčice. Bral to jako osobní prohru a stáhl se do pozadí. Prohlubující se duševní nemoc jej pak dohnala k sebevraždě.

Poloha

přidat fotografie