Moravské Budějovice (obec) [7754]

Vznik Moravských Budějovic nelze přesně datovat. Vznikly pravděpodobně ve 12., nejpozději v 1. polovině 13. století. Počátky osídlení jsou spojeny s polohou města na vyvýšenině nad brodem přes říčku Rokytku. Moravské Budějovice tak od svého počátku těžily z polohy na tzv. Haberské stezce, spojující Moravu a Čechy. Do dnešních dob si tato trasa udržela svoji důležitost jako spojnice Prahy s Vídní. První písemná zmínka o Budějovicích pochází z roku 1231. Tehdy vzal papež Řehoř IX. pod svoji ochranu královnu Konstancii Uherskou, vdovu po Přemyslu Otakarovi I. a to i s jejími věnnými statky, mezi nimiž je jmenována i budějovická provincie. Název Budějovice je odvozován od jména Budivoj, někdy též Budislav či Budimír. Ze zdrobněliny těchto jmen "Buděj" vznikl název "Budějivici", doslova lidé patřící Budějovi, či ves lidí Budějových.

Název města byl převáděn do psané podoby několika způsoby. Postupně se ustaluje označení Budwicz, nebo Pudwicz a z těchto latinských označení pak vzniká i německé Budwitz. Pro odlišení od později založených Českých Budějovic je roku 1406 poprvé doloženo použití přívlastku "moravské" za jménem města. Protože však názvy obou měst byly v psané formě odlišné, vžívalo se označení "Moravské" Budějovice jen pozvolna.

Od svého vzniku patřily Budějovice k zeměpanskému zboží, se správním centrem na bítovském hradě. Postavení Budějovic v této době není zcela zřejmé. Patrně se nejprve jednalo o tržní osadu kolem Haberské stezky. Půdorys této osady s centrem kolem farního kostela je patrný dodnes ve tvaru dnešního náměstí ČSA. Nevyřešenou otázkou zůstává existence hradu v Moravských Budějovicích. Historické prameny něm mlčí, na druhé straně je doložen historický pomístní název "hrad," "starý hrad," "pustý hrad," týkající se lokality dnes zvané "na valech." Protože zde dosud neproběhl řádný archeologický průzkum, lze pouze usuzovat na existenci opevněného stanoviště. Pravděpodobněji než o hrad se však jednalo o opevněný zeměpanský dvorec, nelze však vyloučit ani mnohem starší opevněné sídliště.

Někdy v 2.polovině 13. století dochází k patrně zeměpanskému pokusu o založení města. Je založeno prostorné tržiště - Dolní rynek, dnes náměstí Míru, které se pravoúhle napojuje na stávající osadu. Lichtenburkové a Valdštejnové Bítovský správní okrsek a později i Bítovské panství spravoval rod pánů z Lichtenburka (Lichnice). Tento rod nakonec získal Bítovsko včetně Moravských Budějovic do vlastnictví. Tak se roku 1498 staly Moravské Budějovice poddanským městem. Ve stejný den, kdy král Vladislav Jagellonský propustil Bítovsko z manství, udělil městu některá privilegia, včetně práva užívat znak. Protože se tak stalo na přímluvu Burjana z Lichtenburka, je v městském znaku obsažen štít s erbem pánů z Lichtenburka. Nedlouho po té však tento kdysi mocný rod zaniká. Novými majiteli města se stávají Valdštejnové.

V roce 1532 postihl město velký požár. Při něm shořelo i panské stavení a Valdštejnové místo něj koupili pouze městský dům, který byl pro jejich pouze občasné návštěvy dostačující. Město tak bylo po dlouhou dobu bez přímé vrchnostenské správy, což mu neobyčejně prospělo. Valdštejnové postupně udělovali městu nové výsady a všemožně podporovali rozvoj Moravských Budějovic jako jediného města na jejich panství. Město procházelo největším rozvojem ve své dosavadní historii. Vzmáhala se řemesla i vzdělanost zabezpečovaná místní školou ve které vyučovali absolventi pražské univerzity. Tato škola patřila mezi nejlepší na Moravě. Také městská samospráva a soud včetně hrdelního soudu zažívali nebývalý rozkvět.

V Moravských Budějovicích žili v té době bez vzájemných třenic lidé různých vyznání a Valdštejnové, hlásící se k utrakvismu, dbali na to aby na jejich panstvích vládla náboženská svoboda. O vysoké životní úrovni obyvatel a bohatství města svědčí i vybudování městského vodovodu a vydláždění náměstí. Pobělohorská doba Pohromu pro Moravské Budějovice znamenala bitva na Bílé hoře a její důsledky. Poslední pán města z rodu Valdštejnů měšťany velice oblíbený Zdeněk Brtnický z Valdštejna byl jako aktivní účastník povstání odsouzen ke ztrátě hrdla. Později byl tento trest změněn na doživotní žalář na Špilberku, kde záhy zemřel.

Moravské Budějovice již tak oslabené několika průtahy stavovských a císařských vojsk i vydržováním vlastní vojenské posádky získal do vlastnictví rod pánů ze Schaumburka. První Schaumburský majitel města, polní maršál Hanibal ze Schaumburka, získal konfiskované moravskobudějovické panství úhradou za své pohledávky vůči císaři. Schaumburkové se účastnili na císařské straně bitvy na Bílé hoře a byli horlivými katolíky. Roku 1648 získává panství Rudolf Jindřich ze Schaumburka. Ten protože neměl odpovídající sídlo, rozhodl se usadit Schaumburský rod v Moravských Budějovicích a vystavět zde zámek. Způsob jakým toho dosáhl vypovídá o jeho bezohledném způsobu správy města. Ke 3 domům, které vlastnil zabral bez náhrady další 3 a obsadil i radnici, která v té době byla zdaleka nejvýstavnější budovou ve městě. Jako náhradu za ni dal městu malý zchátralý dům. Těchto 7 domů se stalo základem pro stavbu zámku. Rudolf Jindřich se účastnil práce místní "inkviziční komise," dokonce iniciativně sepsal poddané, kteří utekli na třebíčské panství před pronásledováním z Čech a poslal tento soupis císaři. Jeho horlivost mu vynesla titul říšského hraběte, jímž se pravděpodobně nechával titulovat již dříve. Rudolf Jindřich ze Schaumburka odmítal od počátku respektovat městská práva, byť i několik staletí stará. Necítil žádnou sounáležitost s původně nekatolickým a převážně českým městem a choval se v něm jako neomezený pán. Nutil měšťany odkupovat produkty z jeho nově zřízeného statku, neuznával jejich samosprávu, dokonce je nutil k robotě z níž se městu podařilo vykoupit za pravidelnou roční rentu. Schaumburk tvrdil, že privilegia městu udělená nekatolickou vrchností pozbývají po Bílé hoře platnost. Neobtěžoval se však dodržovat ani privilegia udělená českými nepochybně katolickými panovníky. Když příkoří činěná měšťanům přestoupila únosnou míru a nebyla naděje na dohodu s pánem města, rozhodli se měšťané řešit svůj spor s "milostivou vrchností" soudní cestou. Spor, který z toho vzešel trval 30 let. Dlouhotrvající spor byl velmi ekonomicky vyčerpávající. Navíc v roce 1673 shořela při požáru polovina města a v důsledku neutěšených poměrů pokračovalo i celá desetiletí po skončení třicetileté války vylidňování města. Ve sporu šlo nejen o osud města a mnozí měšťané při obraně svých práv projevili neobyčejnou odvahu. Kromě svého majetku riskovali i osobní svobodu, ba i život. Roku 1674 dokonce robotovali "... jsouce těžkým bitím poháněni jíti," neboť "...byť by měli jaký chtěli privilegia, aby třebas i zlatem psané a nebo na vrata přibité byly, že na ně nic nedají a dbáti nebudou (panský správce)." Schaumburkovi se podařilo postupně vnést rozkol do měšťanstva, které ztrácelo víru ve vítězství. Navíc ti, kteří přestoupili na stranu hraběte získali oproti zbídačeným a ponižovaným spoluobčanům mnohé výhody. Tento rozkol byl vyvažován osobní statečností jiných.

V průběhu desítek let sporu se měšťanům podařilo několikrát obrátit pozornost samotného císaře na situaci ve městě, bezostyšné počínání Schaumburka kritizovali dokonce i královští úředníci, městu se podařilo zvítězit u soudu a císař sám potvrdil všechna privilegia "tak jakž jich dosavad v skutečném držení a užívání jsou." Schaumburk však na nic z toho nebral ohled. Situaci uklidnila až smrt nenáviděného Schaumburka. Jeho vdova pak uzavřela s vyčerpanými měšťany smír, v němž uznala rozsudek královského soudu, ale škody městu způsobené odmítla uhradit. Když se roku 1736 stali vlastníky města Wallisové, uzavřelo se pro město nešťastné "schaumburské století." Zanechalo po sobě nejen zbídačené město, ale i zchudlé, roztříštěné a morálně zlomené měšťany, kteří měli málo společného s hrdými měšťany předbělohorské doby. Přesto tehdejší měšťané, leckdy i za cenu vlastních škod, uhájili pro své potomky něco z bývalého postavení města. Zůstala zachována i např. škola (byť pod správou katolické církve), městský pivovar, špitál, pobělohorské tlaky město rekatolizovaly, udržel se však převážně český charakter města a i úřední zápisy byly do konce 17. stol. vedeny v češtině. Wallisové Wallisové získávají Moravské Budějovice jako nevýznamné, zchudlé město. Walisové se zdržovali povětšinou mimo město a zajímal je jen zisk, byť by byl na úkor městských práv. Přesto znamenali pro město oproti předchozím pánům obrat k lepšímu. Vztahy města s vrchností byly povětšinou korektní. Nemálo k tomu jistě přispělo to, že Wallisové sami jmenovali primátora i další úředníky města. Do období vlády Wallisů spadají i události spojené s válkami s Napoleonem. Město díky své poloze nebylo ušetřeno průtahů ani ubytovávání cizích i vlastních vojsk. Měšťané se smíšenými pocity sledovali hlavně francouzské vojáky, kteří byli sice nepřáteli, ale jejich kázeň, sebevědomí i skvělý tábor museli obdivovat. Vstup francouzského vojska 15.6.1805 do města popsal místní farář jako "krásný, ale i ošklivý pohled." Měšťanům se však mělo dostat ještě velkolepější podívané. 13. září 1809 zemřel ve městě francouzský divizní generál Jan z Boudetu, jehož vojsko tábořilo před městem, "... a byl zde podle katolického obřadu s nevídanou nádherou pohřben." Z Walisů vlastnících Moravské Budějovice je nejznámější Josef Wallis, který byl nucen jako prezident rakouské dvorské komory vyhlásit roku 1811 v důsledku hospodářských potíží způsobených válkami s Napoleonem státní úpadek, tedy první měnovou reformu u nás.

Roku 1821 vypukla na Moravě poslední robotní vzpoura. Odmítání roboty se nevyhnulo ani moravskobudějovickému panství. Vzpoura byla potlačena teprve za pomoci vojska, které se k velké nelibosti obyvatel ubytovalo ve městě. Přes jejich odpor bylo vojko ubytováno, ale podařilo se jim dosáhnout jeho ubytování i v zámku. 1848-1918 Přelomem ve vývoji města byl nepochybně revoluční rok 1848. Události, které tehdy otřásly celou Evropu se nevyhnuly ani Moravským Budějovicím. Zajímavé je, že ve městě proběhly jako v jednom z mála měst na Moravě volby do tzv. Frankfurtského sněmu. Po zrušení poddanství Moravským zemským sněmem (za účasti zástupce Moravských Budějovic) a následně i Říšským sněmem bylo třeba vytvořit nový systém veřejné správy. V roce 1850 byl ve městě zřízen samostatný berní okres a okresní soud. Soudní i berní okres Moravské Budějovice se stal součástí širšího politického okresu se sídlem ve Znojmě.

Po intermezzu v letech 1855-1867 kdy byl moravskobudějovický okres zcela vyčleněn ze znojemského okresu, se tento způsob organizace stal definitivním. Na základě národnostního rozhraničování okresů bylo v Moravských Budějovicích zřízeno roku 1896 okresní hejtmanství, čímž se tento okres s minimem německé populace vyčlenil z převážně německého Znojemska. Městská samospráva byla definitivně zřízena až v r. 1861, kdy přijal Moravský zemský sněm zákon o obecním zřízení a volebním řádu. Volební právo podle tohoto zákona mělo daleko k rovnosti či všeobecnosti. To způsobilo, že i v Moravských Budějovicích s prakticky zanedbatelnou německou menšinou byl zvolen první český starosta (Josef Purcner) poměrně pozdě až v roce 1882.

Období druhé poloviny 19. a počátku 20. století charakterizuje všude v Českých zemích obrovský nárůst počtu i aktivit nejrůznějších spolků, převážně organizovaných na národnostním základě. Tento nebývalý zájem o společenskou a veřejnou činnost přinesl nejen kulturní a politický vzestup, ale zanechal po sobě i značné ekonomické hodnoty. Nejinak tomu bylo i v Moravských Budějovicích. Zvyšující se sebevědomí českého etnika i vzrůstající počet lidí ochotných bez osobního zisku pracovat pro obecné blaho byli faktory, které vedly k založení mnoha spolků. Jako jeden z prvních českých spolků na Moravě vznikl Čtenářský spolek slovanský Budivoj (úředně schválen r.1864). Budivoj se stal nejdůležitějším českým spolkem ve městě. Zřídil knihovnu, organizoval kulturní a vzdělávací činnost. Jeho členy byly největší tehdejší osobnosti města jako JUDr. Eduard Špatinka (spoluzakladatel, režisér a herec ochotnického divadla), P. Václav Kosmák (ve své době velice populární moravský spisovatel), František Augustin Urbánek (rodák, pražský hudební nakladatel a knihkupec) a mnoho dalších, kteří svou obětavou prací přispívali k rozkvětu města. Čestnými členy byli i A. Dvořák a Zdeněk Fibich, který věnoval městu dvě své skladby. Z podnětu Budivoje byla zřízena Vzájemná záložna, která se zasloužila o rozvoj především drobného podnikání a z jejích prostředků byl postaven Národní dům tzv. Beseda, který slouží obyvatelům města dodnes.

Nesmírně významným počinem pro město bylo založení Městské spořitelny. Tento původně německý ústav byl záhy ovládnut Čechy. Její činnost podpořila nejen rozvoj průmyslu, ale její zisk přinášel prospěch celému městu.. Dalšími spolky byli například Okrašlovací spolek, Učitelský spolek Komenský, Veteránský spolek, místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, místní odbor Ústřední matice školské, Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny, Dělnická beseda, Orel, Rybářský spolek, Sirotčí spolek, Akademický klub, Sportovní klub, Dělnický podpůrný a vzdělávací spolek Probuzení, Spolek pro stavbu laciných a zdravých dělnických bytů a mnohé další. Nelze zapomenout na činnost Sokola. Ten spravoval kluziště a otevřel i plovárnu. Sokol se nesoustředil jen na tělocvičnou činnost. Mimo jiné pořádal i divadelní představení. Po roztržce s Budivojem, který dále odmítal zdarma půjčovat pro tento účel Národní dům, postavili si sokolové vlastní jeviště v sokolovně, takže ve městě byla provozována dvě stálá jeviště.

Jednou z nejvýznamnějších osobností města té doby byl Jaroslav Palliardi, věhlasný archeolog, redaktor Časopisu vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, volnomyšlenkář, přítel TGM, politik i mecenáš. Jeho vědecká práce a práce se stala základem středoevropské archeologie. Také politický život doznal mnohých změn. Vznikaly spolky s politickým zaměřením, jako předchůdci politických stran. Významný byl Politický pokrokový klub pro jihozápadní Moravu pod předsednictvím Palliardiho, dále konzervativní Politický spolek pro soudní okres jihlavský, telecký, dačický, jemnický, vranovský, moravskobudějovický a znojemský, Katolickopolitická jednota pro politický okres Moravské Budějovice, konstituovala se sociální demokracie. V tomto období také vzniká městské muzeum a jsou vydávány místní tiskoviny.

Pro hospodářství města měl velký význam vznik Továrny hospodářských strojů a slévárny Matěje Smrčky. Její majitel dokázal z velice skromných začátků vybudovat ze svého podniku největší továrnu na západní Moravě. Přitom se aktivně účastnil života města a za jeho předsednictví byla postavena místní sokolovna. Velký význam pro město měla stavba železnice z Vídně do Prahy v letech 1869-1871. Tato trať (tzv. Rakouská severozápadní dráha) přibližně kopírující prastarou cestu na níž Moravské Budějovice vznikly přinesla městu možnost dalšího rozvoje. V roce 1896 pak byla uvedena do provozu trať z Moravských Budějovic do Jemnice. První republika Vznik první republiky byl přivítán naprostou většinou obyvatelstva.

Roku 1919 se konaly první obecní volby konané na základě všeobecného, rovného, přímého hlasovacího práva. Zvítězilo v nich seskupení socialistických stran. Po překonání počátečních hospodářských problémů nového státu nastalo období všeobecného rozkvětu. To se odrazilo i v životě města. Ani po vzniku republiky neuhasínala spolková činnost a vedle nových pokračovaly ve své činnosti mnohé ze spolků vzniklých ještě za Rakousko-Uherska. Především pro politické strany znamenal vznik republiky novou situaci, s níž se musely vyrovnat. I na politické scéně Moravských Budějovic se postupně usadily místní organizace celostátně působících stran. V období první republiky bylo postaveno mnoho veřejných staveb. Svá nová sídla si postavil Sokol i Orel, pro okresní úřady a okresní soud byla vystavěna moderní budova (dnešní léčebna dlouhodobě nemocných), také Okresní nemocenská pokladna si vybudovala nové sídlo. Nákladem Městské spořitelny byla postavena budova Masarykovy obecné školy (dnes ZŠ TGM), důstojná budova pro místní Gymnázium a spořitelna podpořila i mnohé další veřejně prospěšné činnosti Pro sebe vystavěla spořitelna na dnešním náměstí Míru novou budovu.

Roku 1921 přistoupilo město k dlouho zvažované elektrifikaci. Byla vystavěna městská elektrárna a po zkušebním provozu začala 29.října 1921 dodávat elektřinu pro městské osvětlení i do soukromých bytů. Řízení a hospodaření elektrárny a její samostatnost se staly politikem, které zaměstnávalo představitele města po mnoho dalších let. Život města těžce poznamenala hospodářská krize počínající v roce 1929. Do hospodářských těžkostí se dostaly všechny podniky ve městě. Ty, které nezkrachovaly omezovaly a v některých obdobích zcela zastavovaly výrobu. Počet nezaměstnaných a částečně nezaměstnaných začal dramaticky stoupat. Jejich množství se po celá 30.léta nepodařilo výrazně snížit. Nejvyšší nezaměstnanost byla zjištěna na počátku roku 1935, kdy bylo v moravskobudějovickém okrese až 1604 osob zcela či částečně bez práce. Nesmírně tíživou sociální situaci nezaměstnaných se město snažilo řešit veřejnými pracemi a to i za cenu svého značného zadlužení. Přes neradostnou situaci města i jeho obyvatel nedošlo na politické scéně k výraznějším změnám. Po celá třicátá léta si nejsilnější pozici udržovala sociální demokracie. Fašisté stejně jako komunisté se jak v obecních, tak i ve volbách do Národního shromáždění umisťovali na posledních místech.

Druhá republika a okupace Velký otřes znamenal pro obyvatele moravskobudějovického okresu mnichovský diktát. Městem procházely jednotky ustupující armády a v jejich patách i množství uprchlíků ze zabraného Znojemska - češi, ale i němečtí antifašisté a židé. Mnozí si nesli jen nejnutnější potřeby. Byly pořádány sbírky na pomoc uprchlíkům a zajišťován pro ně nocleh na cestě do vnitrozemí. Město poskytlo útočiště asi 3 000 utečenců. Moravské Budějovice se staly jako největší nezabrané město na naší jižní hranici centrem rozsáhlého území. Ze Znojma přesídlilo do města mnoho veřejných a vojenských institucí, škol i českých hospodářských organizací a peněžních ústavů. Moravskobudějovický okres přišel na Jemnicku o 15 obcí, naopak k němu bylo přičleněno z bývalých okresů Znojmo a Moravský Krumlov celkem 82 obcí. Do města byl přesunut ze Znojma i krajský soud.

Moravské Budějovice se staly důležitým hospodářským, politickým i kulturním centrem pro pohraničí i početnou českou menšinu na obsazeném území. Mnichovská zrada přinesla i velké změny v politické oblasti. Lidé se stali apatickými, mnozí přestali věřit nejen ve stávající politické strany, ale i v demokracii, která se jim zdála být slabou tváří v tvář diktaturám v okolních zemích. Většina obyvatel nikdy nepodlehla silným slovům stoupenců totalitních ideologií, ale svou apatií a poraženectvím umožnili postupný úpadek demokracie v období druhé republiky. Staré strany zanikly a na jejich místo nastoupily dvě strany - vládní Strana národní jednoty a opoziční Národní strana práce, která měla v Moravských Budějovicích velmi silné postavení. Ani tento stav neměl však mít dlouhého trvání. 15. března 1939 ve 3:45 převzala noční služba okresního úřadu telefonické sdělení zemského úřadu ve kterém byl ohlášen vstup německého vojska do zbytku naší země a předány instrukce k zajištění součinnosti s postupujícími armádou. Tak začalo dlouhých 6 let okupace. Jednání většiny obyvatelstva v tomto období snad nejlépe vyjádřil tehdejší prezident Dr. Emil Hácha, když přirovnal náš národ k člověku, který je zamčen v pokoji s bláznem. Musí mu přikyvovat a dávat za pravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něj. Přitom se ohlíží úzkostlivě na dveře, kdy se otevřou a přijde pomoc. Pro mnoho občanů však tato politika ústupků byla málo.

Hned v březnu 1939 se i v našem městě počaly ustavovat orgány snad nejrozsáhlejší odbojové organizace Obrana národa. Tato vojenská organizace si kladla za cíl zabezpečit mobilizaci na okupovaných územích a vojensky osvobodit zemi. Rozsáhlá, dobře organizovaná a z počátku i dokonale utajená struktura však nebyla nikdy ke svému prvotnímu účelu využita. Signál k zahájení akce byl očekáván na začátku války. Očekávané okolnosti však nenastaly. Německo a Sovětský svaz si v míru rozdělili východní Evropu, Anglie a Francie vedly "podivnou válku" a německá vojska šla od vítězství k vítězství. Navíc byli v rámci tzv. akce Albrecht 1 zatčeni jako rukojmí za loajalitu národa význačné osobnosti společenského života a potenciální vůdci odporu(v Moravských Budějovicích to bylo 8 osob). Na existenci ON upozornila okupanty až celostátní akce k 28.říjnu při níž byly odstraňovány německé nápisy. Postupně byly pozatýkány desítky členů moravskobudějovické ON, z nich 6 zahynulo. Mezi nimi i krajský velitel plk. gšt.Jiří Janoš, bývalý legionář, zakládající člen ON v Moravských Budějovicích, který se před soudem snažil brát všechnu vinu na sebe. Byl sťat v roce 1943. Vedle této skupiny se později ve městě ustavila ještě menší skupina kolem npor. Vlastimila Pokorného. I ta byla však po čase rozbyta. Další odbojovou organizací byla Moravská rovnost. Ta se soustředila především na rozmnožování a distribuci ilegálních tiskovin prostřednictvím tajné přepážky v knihkupectví Silvestra Tally. Měli spojení na ilegální organizaci KSČ v Třebíči a prostřednictvím JUDr. Josefa Nejedlíka i na komunistický odboj v Ostravě pro který zajišťovali skrývání hledaných osob. Prostřednictvím koordinované akce brněnského a ostravského gestapa byla tato skupina odhalena a její členové pozatýkáni. Vedoucí osobnost Moravské rovnosti František Husák byl popraven, další členové odsouzeni k mnohaletému vězení, 2 posláni do koncentračních táborů. Dr. Nejedlík byl v lednu 1942 likvidován v Osvětimi. Těžkou ránu domácímu odporu zasadila heydrichiáda. Noviny byly denně zaplněny seznamy popravených. Z Moravských Budějovic bylo popraveno pravděpodobně po vykonstruovaných procesech 7 osob považovaných gestapem za říši nebezpečné, v Blížkovicích bylo popraveno 12 osob za přechovávání hledané osoby, byly popraveny i dva lidé za svůj příbuzenský vztah k atentátníkům a další dva za to, že atentátníkům pomáhali. Pomocí teroru se podařilo okupantům načas ochromit odboj v celém protektorátu. Krutě byli postiženi židovští občané našeho města. Z 82 deportovaných se vrátili jen 2. Nejmladšímu zavražděnému chlapci byly 4 roky. Podobně byli postiženi i cikáni. Z nich se z koncentračních táborů vrátil jen jeden. Z těchto ran se odboj zotavoval jen velmi postupně.Počátkem roku 1944 na okrese působilo několik roztříštěných odbojových skupin. Jejich činnost zásadně ovlivnil 5. květen 1944, kdy se u Kramolína snesli 4 čeští parašutisté vyslaní z Londýna, v akci s názvem Spelter, aby připravili půdu pro ozbrojené povstání. Jednotka měla zpočátku velké potíže. Nejprve se ztratil velitel, s nímž se shledali až po válce, později při boji v obklíčené hájence Františka Vilouse u Myslibořic padl i jeho zástupce, 3 z jejich domácích spolupracovníků byli popraveni, další posláni do koncentračních táborů a ztraceny byly i obě přinesené vysílačky. Prchající parašutisté se ukryli ve stodole Antonína Plichty v Šebkovicích. Ten je záhy objevil a poskytl jim úkryt. Později se jim podařilo navázat kontakty s odboráři z Moravskobudějovicka, kteří je uznali za své vůdce. Kolem parašutistů se utvořila partyzánská skupina nazvaná podle původní radiostanice Lenka-jih. Podařilo se obnovit spojení s Londýnem, a to i přes počáteční nedůvěru zahraničního odboje, který získal zprávu, že parašutisté byli likvidováni. Od maďarské jednotky ubytované v Nových Syrovicích, jejíž vojáci odmítali dál bojovat, získali partyzáni množství zbraní i příslib pomoci. Byly uskutečněny dva úspěšné shozy vojenského materiálu a početná (asi 200 členná) partyzánská skupina mohla přejít od zpravodajské činnosti k ozbrojeným akcím. Část materiálu předali i jihlavské partyzánské skupině pod sovětským velením Jermak. Partyzáni se neúspěšně pokusili zničit skladiště zbraní ve Vícenicích. V boji padnul Stanislav Slavík. Události začaly nabývat rychlý spád. V dubnu 1945 byl ubit Vladimír Vlna, který dělal spojku jaroměřické skupině, domamilská skupina se střetla s německou hlídkou a dva vojáky zastřelila. 1.května se podařilo vyhodit německý vlak u Dačic. Při této akci zahynul Augustin Mrvka. Patrně na základě udání obklíčili fašisté shromažďující se partyzánské družstvo Stanislava Janoštíka v jeho výrobně šťáv v Moravských Budějovicích. Dvanáct zajatých partyzánů bylo odvedeno do budovy okresního úřadu a měli být zastřeleni. Během dlouhých jednání o jejich osudu se připravovala záchranná akce na níž byli připraveny i maďarské jednotky. Nakonec okresní hejtman souhlasil s propuštěním partyzánů výměnou za to, že mu bude umožněn volný odchod z města. Partyzánům se podařilo zabránit zničení mostu ve městě a po příchodu Rudé armády se spolu s ní podíleli na vyčišťovacích akcích. Celkem Lenka-jih ztratila v boji 4 členy a popraveno bylo dalších 11 osob. Ve městě působila dále odnož Revolučního hnutí Bílá hora a organizace Hnutí za svobodu. Ještě těsně před osvobozením uskutečnila sovětská letadla dva nálety na město, při nichž bylo mnoho domů poškozeno a zahynul jeden člověk. První rudoarmějci vjeli do našeho města 9. května 1945 v 1:25 .

V okolí Moravských Budějovic zemřelo 5 sovětských vojáků, kteří jsou pohřbeni na městském hřbitově. Celkem si okupace vyžádala životy nejméně 146 občanů Moravských Budějovic, z nichž většina zahynula z rasových důvodů. Je nutné se zmínit i o 600 totálně nasazených obyvatel Moravskobudějovicka. Ze samotného města bylo nasazeno 80 lidí, kteří většinou pracovali v podniku BMW a z nich minimálně 2 byli Němci zabiti. 1945-dnešek Po válce byla místní správa budována na jiných základech než dříve. Byla vytvořena soustava národních výborů (místní, okresní, zemské) a tam, kde tvořilo většinu tzv. "státně nespolehlivé obyvatelstvo" byly jmenovány správní komise (na Moravskobudějovicku se tak stalo ve 14 obcích). Roku 1946 se konaly první poválečné a na dlouhou dobu i poslední demokratické volby. V celém okrese zvítězili lidovci (10 114 hlasů), následovaní komunisty (7 097) a dále národními socialisty (4 258) a sociálními demokraty (2 975). V samotném městě zvítězili také lidovci (1 022), druzí skončili národní socialisté (832) a za nimi komunisté (762) a sociální demokraté (413). Z těchto výsledků je patrné, že k ovládnutí okresu komunisty došlo až v roce 1948, kdy byly zřizovány tzv. akční výbory Národní fronty, které měly za úkol nahradit odpůrce komunistů v ostatních stranách, ve státní správě i v masových organizacích.

Záhy po osvobození začal odsun Němců. V první etapě bylo odsunuto 324 Němců a pro další odsun bylo připraveno dalších 570, z nichž 76 žádalo o československé občanství. Pro zabezpečení řádného hospodářského využití prázdných usedlostí a jejich přidělování národně spolehlivým osobám byla zřízena desetičlenná Okresní rolnická komise pro osídlení. V roce 1949 došlo k reorganizaci okresu. Některé obce byly přičleněny k okresu Dačice, naopak jiné dříve patřící k Moravskému Krumlovu byly přičleněny k Moravským Budějovicím. Další změna přišla v roce 1960, kdy s účinností k 1.7. byl zrušen okres Moravské Budějovice. Většina obcí včetně města byla přičleněna k okresu Třebíč, jiné ke Znojmu a část byla včleněna do okresu Jindřichův Hradec. K prvnímu lednu 1949 byla zrušena Moravskoslezská země a historické zemské uspořádání bylo již nebylo obnoveno. Také kraje prošly určitým vývojem a Moravské Budějovice se staly součástí Jihomoravského kraje, který je státní správou zachován dodnes. V rámci probíhající reformy veřejné správy byl z těžko obhajitelných důvodů okres Třebíč s účinností od 1.1.2000 začleněn do nového samosprávného Jihlavského kraje. S ohledem na to, že v budoucí sjednocené Evropě by tyto kraje byly příliš malé, lze se očekávat na tomto poli další vývoj. Zodpovídá: Bc. Hana Radoberská

Poloha

přidat fotografie