Kamenický Šenov (město) [774]

Kamenický Šenov - je proslulé sklářské město, položené v překrásné kopcovité krajině na pomezí Lužických hor a Českého středohoří. Rozkládá se ve strmém údolí Šenovského potoka při silnici z Děčína do Liberce, asi 5 km jihovýchodně od České Kamenice a 6 km západně od Nového Boru. Město má dnes asi 4200 obyvatel a jeho součástí je také osada Prácheň, ležící na náhorní plošině u silnice do Nového Boru.
Historie
Kamenický Šenov založili němečtí osídlenci někdy ve 13. století při kolonizaci pohraničního hvozdu. Lánová ves je poprvé zmiňována jako "Sonow" roku 1352, kdy zde již byl farní kostel. Když koncem 16. století vznikla potřeba odlišit obec od jiných osad stejného jména, začal se ke jménu přidávat přívlastek "Stein" (= kamenný), odvozený patrně od kamenitého charakteru okolní krajiny. Od poloviny 17. století se již používal téměř výhradně název "Steinschönau", přeložený do češtiny jako Kamenický Šenov, s odkazem na příslušnost obce ke kamenickému panství. Obec patřila od počátku k scharfensteinskému panství, jehož sídelní hrad Ostrý stál u Benešova nad Ploučnicí. Toto panství náleželo nejdříve Michalovicům z rodu Markvarticů a od roku 1406 Berkům z Dubé. V roce 1428 je získal Zikmund z Varternberka, jemuž patřilo také Děčínsko. Protože však Zikmund se svými syny Janem a Jindřichem podnikali loupežné nájezdy do Lužice, vyslalo lužické Šestiměstí ve 40. letech 15. století proti Vartenberkům několik trestných výprav, které zasáhly i Kamenicko. Teprve roku 1450 přiměly velké válečné výdaje Jana z Vartenberka k uzavření míru s Šestiměstím. V roce 1511 koupil celé děčínské panství Mikuláš Trčka z Lípy a od něj je roku 1515 získali míšeňští Salhausenové, za jejichž držení se zde rozšířilo protestantské náboženství. V roce 1535 připadla kamenická část panství jako věno Anně ze Salhausenu, která se vdala za Prokopa Vartenberka. Vzniklo tak samostatné kamenické panství. Vartenberkové je spravovali až do roku 1614, kdy je získal Radslav Kinský ze Vchynic. V majetku Kinských pak panství zůstalo až do správní reformy v roce 1850. Kamenický Šenov byl zpočátku typickou horskou zemědělskou vsí, ale již před koncem 16. století se zde začalo rozvíjet také sklářství. Jeho počátky snad souvisí se sklářskou hutí Pavla Schürera, založenou roku 1530 ve Falknově, který patřil až do roku 1564 k šenovské faře. K většímu rozvoji sklářství došlo ale až po třicetileté válce. Tato válka Šenov příliš nepoznamenala; v roce 1654 žilo v 96 obecních domech také několik rytců skla a 30 podomních obchodníků se sklem. V roce 1694 se zdejší kuliči, rytci a malíři skla sdružili do cechu. Současně se zpracováním skla se rozvíjel také obchod. Obchodníci vyváželi sklo za hranice již před třicetiletou válku, ale prvním známým podomním obchodníkem se sklem byl šenovský rodák Jiří František Kreibich, který v letech 1685-1721 podnikl kolem 30 obchodních cest, při nichž se dostal až do Stockholmu, Londýna, Moskvy, Říma a Cařihradu. Velký rozmach sklářství začal kolem poloviny 18. století. V roce 1787 měl Šenov již 222 domů, v nichž žili hlavně sklářští řemeslníci a obchodníci. Tito zakládali ve velkých evropských městech pobočky, zvané faktorie a Kamenický Šenov se tak stal významným evropským centrem sklářského obchodu. V roce 1804 bylo v obci asi 40 sklářských obchodních domů, z nichž největší firma Franze Vogela zaměstnávala 162 zušlechťovatelů skla. Slibný rozvoj sklářství ale přerušila blokáda exportu za napoleonských válek, kdy byl odbyt skla jen nepatrný a řada dílen i obchodů zanikla. V letech 1826-29 byla postavena nová císařská silnice z České Kamenice přes Kamenický Šenov do Nového Boru, u níž vznikla kolem roku 1840 skupina domů, pojmenovaná později podle blízkého návrší Fabeldörfel. Ležela na rozhraní Kamenického Šenova a Horní Kamenice a její šenovská část se také lidově nazývala Nový Svět nebo Nová Amerika. Do roku 1848 počet domů v Kamenickém Šenově vzrostl na 370 a na jihovýchodní straně obce vznikla samostatná sklářská čtvrť. Zde také později vzniklo nepravidelné náměstí. Kamenický Šenov měl tehdy již 2663 obyvatel a jako významné středisko sklářského průmyslu byl 18. prosince 1849 povýšen na městečko s právem pořádat týdenní trhy a 3 trhy výroční. Kolem poloviny 19. století došlo k novému rozmachu sklářského průmyslu. Obchodní domy se postupně přeměnily na rafinerie, které podle požadavků zákazníků zadávaly výrobu v domácích dílnách a hotové zboží exportovaly, čímž postupně ovládly celý trh. V té době se začalo několik zdejších dílen specializovat i na výrobu lustrů. První továrnu na lustry založil již roku 1724 Josef Palme v Práchni, ale teprve v roce 1849 vznikla výroba skleněných lustrů Elias Palme v Kamenickém Šenově. Tato firma spolu s Kompanií Palme, založenou roku 1905, dosáhla světové proslulosti, a zdejší lustry proto zdobí řadu reprezentačních sálů po celém světě. Rostoucí zahraniční konkurenci se šenovští skláři rozhodli vzdorovat zkvalitněním svých odborných dovedností. Proto byla již roku 1839 na zdejší farní škole zavedena výuka kreslení a v roce 1856 byla otevřena odborná sklářská škola, která jako nejstarší ve střední Evropě vychovala mnoho sklářských odborníků i umělců. V roce 1868 byl Kamenický Šenov postižen velkým požárem, jemuž padlo za oběť 48 domů. Nová výstavba na některých místech podstatně změnila vzhled obce, která roku 1880 dosáhla 4410 obyvatel. V té době zde bylo přes 20 větších sklářských obchodních domů s filiálkami ve Vídni, Terstu, Cařihradě nebo Smyrně, a některé z nich udržovaly agentury také v Anglii, Španělsku, Egyptě i v Americe. Přestože v Kamenickém Šenově bylo velmi rozvinuté zušlechťování skla i obchod, nebyla zde až do roku 1886 žádná sklářská huť. Hlavní příčinou byl nedostatek levného dřeva, kvůli němuž se surové sklo dováželo z Chřibské, ale i z Harrachova nebo z jižních Čech, kde byly podmínky pro jeho výrobu lepší. Když se v 19. století začal k vytápění hutí používat generátorový plyn, chyběla v Šenově železnice, po níž by bylo možné dovážet uhlí. Proto byla na podnět zdejších průmyslníků postavena místní dráha z České Kamenice do Kamenického Šenova, která byla otevřena 10. února 1886. V témže roce vystavěla Anna Rücklová, vdova po huťmistrovi preitenštejnské sklářské hutě u Plzně, pro svého syna Adolfa vedle nádraží první šenovskou sklářskou huť. Jejím správcem byl Václav Jílek z Plachtína u Plzně, s nímž přišla do Kamenického Šenova i řada českých sklářů. K další významné události došlo 1. srpna 1900, kdy byl Kamenický Šenov, tehdy již s více než 5000 obyvateli, rozhodnutím císaře Františka Josefa I. povýšen na město. V srpnu 1903 byla železnice z Kamenického Šenova prodloužena přes Prácheň a Nový Oldřichov do České Lípy. Značný výškový rozdíl trať překonávala velkým obloukem kolem Šenovského vrchu a nad městem při cestě k Panské skále vzniklo druhé šenovské nádraží. V roce 1905 založili Antonín Jílek a František Vetter u dolního nádraží druhou sklářskou huť, z níž po Vetterově odchodu v roce 1914 vznikla sklárna Bratři Jílkové, a v listopadu 1925 zřídil František Vetter třetí sklářskou huť u horního nádraží. V roce 1930 dosáhl Kamenický Šenov nejvyššího počtu 5340 obyvatel, výrazně ovlivněného přistěhovalectvím českých sklářských dělníků po roce 1886. Jejich počet v roce 1930 dosáhl 820, ale po obsazení pohraničí v říjnu 1938 se velká část z nich opět odstěhovala a počet obyvatel v roce 1939 klesl na 4919. V té době bylo v Kamenickém Šenově vedle 3 sklářských hutí ještě 55 rafinerií, 4 továrny na lustry a přes 200 dílen zušlechťovatelů skla. Dále zde byla továrna na chromové usně, výroba barev a sklářských emailů, továrna na kovové zboží a několik pasířů, kteří pracovali pro továrny na lustry nebo sami vyráběli osvětlovací sklo a kovové zboží. Význam a bohatství města se odrážel i v jeho pestrém kulturním životě. V roce 1927 bylo otevřeno nové divadlo, ve kterém se kromě divadelních a filmových přestavení konaly také četné koncerty a umělecká představení místních spolků. Ke slávě města přispěla i řada uměleckých brusičů, rytců a malířů skla, pro jejichž rozvoj měla velký význam vídeňská sklářská firma J. a. L. Lobmeyr. Tato firma asi od roku 1860 objednávala u šenovských sklářů umělecká skla, jejichž mimořádná hodnota byla oceněna na různých světových výstavách. Po smrti Ludwiga Lobmeyra v roce 1917 firmu převzal Stefan Rath a o dva roky později otevřel v Kamenickém Šenově pobočku. Ta fungovala až do znárodnění po 2. světové válce. Po roce 1945 byla většina obyvatel německé národnosti vysídlena a počet obyvatel v roce 1950 klesl na 3176. Řada původních šenovských občanů se usadila v okolí Rheinbachu u Bonnu, v Gross Umstadtu poblíž Frankfurtu a v hesenském Hadamaru, kde pokračovali v rozvíjení svého sklářského umění. Část šenovských sklářů se usadila i v tyrolském Kramsachu. Sklářská výroba pokračovala i v Kamenickém Šenově. Nejstarší huť A. Rückla zahájila roku 1951 produkci optického skla a dnes jako firma Severosklo vyrábí svářečská skla. Sklárna bratří Jílků se po válce stala součástí podniku Crystalex v Novém Boru a v roce 1993 ji odkoupili potomci původních majitelů. Třetí Vetterova huť byla v roce 1972 uzavřena. V roce 1966 byla v dolní části města postavena nová továrna na výrobu svítidel, která dnes patří jabloneckému podniku Preciosa. V 90. letech 20. století se ve městě opět rozšířila síť menších soukromých sklářských dílen. Protože se Kamenický Šenov dlouho vyvíjel jako řemeslnická vesnice, nevznikla zde souvislá uliční zástavba s pravidelným náměstím, typická pro jiná města. Náměstí v poválečné době ještě utrpělo zbořením několika domů a likvidaci nebo necitlivým přestavbám podlehla i řada starších domů v přilehlých ulicích. Přesto zde byla v roce 1992 vyhlášena městská památková zóna, jejíž hlavní hodnotou je kostel se hřbitovem a několik malebných patricijských domů v části města nad kostelem.
Památky a zajímavosti
Uprostřed města poblíž hlavní silnice stojí barokní kostel svatého Jana Křtitele, který na místě staršího dřevěného kostelíka postavil v letech 1715 - 1718 Petr Pavel Columbani. Jednolodní obdélná stavba s polokruhově ukončeným presbytářem a s postranními prostorami sakristie a oratoře má na východní straně hranolovou věž, upravenou v roce 1754. V západním průčelí s trojúhelníkovým štítem je zdobený vstupní portál se znakem Kinských. Loď je sklenutá valenou klenbou s lunetami a v presbytáři je křížová klenba s paprsčitým závěrem. Uvnitř je křížově podklenutá dvoupatrová kruchta. V roce 1928 byl celý kostel restaurován. Vnitřní zařízení je většinou rokokové. Hlavní sloupový oltář s obrazem sv. Jana Křtitele a bohatou figurální výzdobou je z 1. poloviny 19. století, dva boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie jsou z konce 18. století. Kazatelna s reliéfy a klasicistním dekorem pochází z doby kolem roku 1800, mramorová křtitelnice s dřevěným víkem z roku 1839. Na konzolách v lodi je Pieta a kříž s Kristem a sochou sv. Maří Magdalény z 1. poloviny 18. století, dále je zde oválný rokokový reliéf sv. Jana Nepomuckého před králem Václavem IV. Pozoruhodné jsou také velké skleněné lustry. K severní straně kostela přiléhá bývalý hřbitov, přístupný klasicistní pilířovou branou s kamennými vázami z počátku 19. století. Podél hřbitovní zdi stojí bohatě členěné rokokové a klasicistní kamenné náhrobky z 2. poloviny 18. a 1. poloviny 19. století, z nichž některé pochází z dílny významných sochařů Emanuela a Josefa Maxe ze Sloupu. Kolem roku 1900 byl o kousek dál založen nový hřbitov, na němž jsou rovněž zajímavé náhrobky sklářských rodin. Na prostranství vedle kostela stojí patrová fara s mansardovou střechou, upravená do dnešní podoby po požáru 13. listopadu 1908, a v zahradě protějšího domu je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1809. Uprostřed prostranství stojí asi 8 m vysoký památník z čedičových sloupů, slavnostně odhalený 23. června 1912 místním Spolkem válečných veteránů k poctě císaře Františka Josefa I. Uprostřed skupiny sloupů byl tehdy bronzový reliéf s portrétem císaře, deska s věnováním a nejvyšší sloup byl korunován dvouhlavým orlem. Po 1. světové válce byly kolem pomníku umístěny desky se jmény padlých, které byly po roce 1945 odstraněny. Dnes je zde jednoduchá pamětní deska obětem fašismu. Na náměstí v horní části města stojí patrová radnice a naproti ní je bývalý hotel Mercantile, postavený několika místními průmyslníky krátce po požáru města v roce 1868. K ubytování sklářských obchodníků sloužil od 20. let 20. století také pozoruhodný dům Eliase Palmeho č.p. 221, stojící v hlavní ulici nad náměstím. Dům má mansardovou střechu, dřevem obložené patro s vysokou dřevěnou pavlačí ve štítě; jeho průčelí dříve zdobila dřevěná rokoková soška sv. Floriána, která však byla na počátku 90. let ukradena. Ve stejné ulici blíže k náměstí stojí kamenný dům č.p. 245, v němž je dnes pěkně upravená obřadní síň, a zajímavý je také dům č.p. 51 s dřevem obloženým patrem a mansardovou střechou, postavený někdy před rokem 1787 na dolní straně náměstí. Uprostřed náměstí stávala klasicistní patrová budova bývalého starostenského úřadu, jejíž průčelí zdobily dva jednoduché sloupy. V roce 1919 v ní majitel továrny na lustry Franz Friedrich Palme založil městské muzeum, v němž soustředil své sklářské sbírky, doplněné o četné dary šenovských uměleckých sklářů a rytce F. Fritscheho z Mistrovic. V muzeu byla také dobově zařízená světnice skláře z poloviny 19. století a vlastivědná expozice s portréty významných šenovských osobností, doplněná staršími obrazy města od Emanuela a Františka Hegenbartha z České Kamenice a několika šenovských umělců. Po 2. světové válce bylo muzeum zbořeno a na jeho místě zůstala jen kamenná kašna, kterou dal v roce 1869 k boční zdi domu postavit Alois Zahn. Nové sklářské muzeum bylo otevřeno v červenci 1949 ve starém patricijském domě z roku 1770, stojícím na nároží hlavní silnice poblíž kostela. Je to výstavný kamenný dům s podstávkou v jižní roubené části a s dřevem obloženým patrem, krytým mansardovou střechou. V minulosti sloužil jako poštovní přepřahací stanice se zájezdním hostincem a od roku 1919 v něm sídlila pobočka vídeňské sklářské firmy J. a L. Lobmeyr. V prostorách muzea je bohatá expozice rytého a broušeného skla z období od 17. století do současnosti a expozice, věnovaná vývoji zdejšího lustrařství. Mimoto se zde pořádají různé výstavy místních sklářských výtvarníků i jiné kulturní akce. Zajímavé výstavy se konají také v blízkém Glassicentru. Významnou dominantou střední části města je patrová škola z roku 1893, další školní budova byla postavena pro tehdejší českou menšinu v roce 1926 u hlavní silnice do České Kamenice. Mimořádný význam pro město měla odborná sklářská škola, která byla jako první ve střední Evropě otevřena 31. března 1856 v patrovém roubeném domku č.p. 79 za kostelem. Jejím prvním ředitelem byl malíř Jan Dvořáček a vedle učňů a žáků obecné školy se v ní s novými technikami zušlechťování skla seznamovali i četní sklářští mistři a pomocníci. V roce 1875 se škola přestěhovala do nové budovy pod náměstím. Po několika pozdějších úpravách a modernizacích slouží svému účelu dodnes. Z průmyslových budov si zvláštní pozornost zaslouží areál bývalé továrny na lustry Eliase Palmeho z roku 1905, stojící v jihozápadní části města. Výroba zde byla zastavena v roce 1975 a od té doby budovy značně zchátraly. V květnu roku 2000 ale vznikla společnost Sklo a světlo, která má v úmyslu areál opravit a zřídit v něm muzeum lustrů. Sklárna bratří Jílků u dolního nádraží nabízí návštěvníkům prohlídku hutě s možností sledovat skláře při foukání a zpracovávání skla. V ulicích města najdeme také několik pozoruhodných zděných i dřevěných domů s mansardovými střechami, pocházejících z konce 18. a 1. poloviny 19. století, z nichž některé mají zdobené kamenné vstupní portály. Jedním z nich je patrový dům č.p. 332 s kamenným portálem z roku 1830, stojící v hlavní ulici směrem k Práchni, nebo sousední domy č.p. 273 a 310. Naproti sklářskému muzeu je pěkný dům č.p. 294 z roku 1810, nazývaný dříve "Liebschhaus", a v ulici směřující odtud ke Slunečné jsou další dva domy č.p. 64 "Krausehaus" a č.p. 43 "Horakhaus", postavené již před rokem 1787. Níže u potoka je pěkný dřevěný dům č.p. 158 a přímo u hlavní silnice stojí patrový dům č.p. 156. Zajímavý je také menší kamenný dům č.p. 364 s mohutnými opěrnými pilíři, stojící pod hřbitovem. V dolní části města dodnes stojí několik roubených domů. K nejstarším z nich patří bývalý hostinec U Ryšánků, dříve nazývaný "Schloss Pillnitz" a poprvé zmiňovaný již v roce 1772, kdy byl jeho majitelem sklářský obchodník Bartoloměj Zahn. Dům stojí u mostku přes potok v hlubokém údolí pod kostelem a hned vedle něj je barokní socha sv. Anny z roku 1735. Naproti dříve stávala stejně stará Mariánská socha od markvartického sochaře Jana Václava Fügera, která však byla v roce 1948 stržena povodní. K zajímavým stavbám v dolní části města patří také dům č.p. 401 s podstávkou a roubeným patrem. Na západním úpatí Šenovského vrchu jsou bývalé přírodní lázně, založené roku 1928 místním Spolkem pro přírodní léčbu v bývalé vile rodiny Zahnů. Zpočátku byly využívány jen v létě, ale pro velký zájem byl provoz brzy prodloužen na celý rok a k původní vile musela být přistavěna nová budova. Za 2. světové války ústav sloužil jako nemocnice a po roce 1945 v něm byla opět zřízena ozdravovna, později přeměněná na rekreační středisko. Od 90. let je v areálu penzion Tavba. V jeho blízkosti vyvěrá vydatný pramen Žába, který v roce 1931 upravil sochař Rudolf Liebisch. Po 2. světové válce však byla jeho úprava zničena a teprve v září 1997 byla několika místními nadšenci obnovena. Malé prostranství s lavičkami je ohraničené zídkou z šestibokých čedičových sloupků, mezi nimiž voda vytéká z tlamy kamenné žáby. O kousek níž je druhý vývěr v podobě kamenné hlavy. Ve městě i v jeho okolí se dochovalo několik drobných plastik a křížků, z nichž si zvláštní pozornost zaslouží barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 2. poloviny 18. století, stojící vedle bývalého hotelu č.p. 49 pod náměstím. Starý kamenný kříž s odlomeným pravým ramenem najdeme také u domu č.p. 40 na konci ulice směrem na Slunečnou. Pískovcový kříž dříve stával asi o 150 kroků dále k jihu a na dnešní místo byl přemístěn při stavbě silnice v roce 1846. O 50 let později byl poražen býkem, ale brzy byl znovu postaven. V roce 1983 byl již značně poškozený kříž při kladení potrubí částečně zaražen do země, čímž se jeho výška zmenšila asi na 50 cm. Uprostřed kříže prý býval před více než 100 lety upevněn plechový obrázek. V létě roku 2003 byl značně poničený kříž nově opraven. Podle pověstí byl kříž postaven na památku sedláka Christiana Helzela, který se zde zabil někdy kolem roku 1630, když se mu v bouřce při návratu z pole splašil býk. Mnohem později, v roce 1777, byla prý na sousedním poli bleskem zabita Terezie Hankeová. V blízkosti tohoto kříže bylo v roce 1904 vybudováno koupaliště, které dnes slouží jako požární nádrž. Druhé dosud využívané koupaliště bylo zřízeno v roce 1932 na dolním konci města v malebném lesním zákoutí pod skalnatým svahem Stráže. Nedaleko od něj stávala u silnice kaple Nejsvětější Trojice, postavená v roce 1846 z darů Františka Kreibicha a dalších dobrodinců. O 3 roky později byla rozšířena a po vysvěcení roku 1850 sloužila až do 2. světové války. V následujících letech ale postupně zchátrala a nakonec byla zbořena. V její blízkosti začínala také křížová cesta, která stoupala po svahu za koupalištěm až k vrcholu Stráže. Dodnes z ní ale zůstalo jen pár vytesaných skalních výklenků. Asi 0,5 km odtud stával u mostku staré silnice do České Kamenice pomníček s obrázkem sv. Antonína, podle něhož se místo označovalo jako Antonínovo údolí. Při stavbě silnice v 50. letech 19. století byl starý kamenný pomník opraven a na jeho zadní straně byla vytesána písmena J. W. s letopočtem 1856. Někdy po 2. světové válce byl ale rozvalen a teprve v roce 2005 byl opět obnoven. Malovaný obrázek z něj už ale bohužel někdo ukradl. Zajímavou atrakcí je také 4,5 km dlouhá muzejní železnice z České Kamenice. Tato náročná horská trať byla uvedena do provozu 10. února 1886 a v srpnu 1903 byla prodloužena přes Prácheň a Nový Oldřichov do České Lípy. Koncem září 1979 byla ale trať zrušena a zachován zůstal jen nákladní provoz mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem, ukončený kvůli špatnému stavu trati roku 1992. V roce 1995 se tohoto posledního dochovaného úseku trati ujal Klub přátel lokálky, jehož členové provedli nutné opravy a od léta 1996 zahájili sezónní muzejní provoz historickými parními a motorovými vlaky. V budově šenovského dolního nádraží, která byla do konce 90. let zcela zdevastována, nyní postupně vzniká železniční muzeum.
Rodáci a osobnosti
Patrně nejznámějším šenovským rodákem byl sklářský obchodník Jiří František Kreibich (1662-1730?), který v letech 1685-1721 podnikl asi 30 obchodních cest do řady evropských zemí a zanechal o nich pozoruhodné zápisky. Z Kamenického Šenova pocházel také významný kartograf a čestný člen českého muzea František Jakub Kreibich (1759 - 1833), působící jako kaplan a farář v Žitenicích u Litoměřic. Za svého života vydal řadu map českého království, z nichž je mimo jiné pozoruhodná i mapa kamenického panství z roku 1826. K významným osobnostem, spjatým s Kamenickým Šenovem patřil také absolvent pražské akademie, historický malíř a první ředitel šenovské odborné sklářské školy Jan Dvořáček (1825-1898), který se narodil v Dobrušce a před založením školy působil v Praze, dále akademický malíř, krajinář a portrétista Josef Fenzel (1860-1926), skladatel Karel Grohmann, sklářský obchodník a dlouholetý starosta Ignaz Krause (1839-1900), zakladatel šenovského lustrařství Elias Palme (1827-1893), zakladatel sklářského muzea Franz Friedrich Palme (1858-1929), sklářští historici a kronikáři August Palme (1869 - 1937?), Heinrich Palme (1882-1955) a obchodník v Egyptě Ignaz Samuel Georg Vinzenz Pallme (1806-1877), který se proslavil i jako autor cestopisů a africký badatel, zvláště v oblasti pramenů Nilu. Ve městě působila také řada sklářských umělců, z nichž asi nejslavnější byl Josef Franz Römisch (1788-1832), autor pozoruhodné knihy vzorů pro sklářský průmysl, uložené od roku 1915 ve vídeňském muzeu užitých umění. Významným uměleckým malířem skla byl Franz Josef Müller (1805-1885), působící od roku 1839 jako odborný učitel na šenovské farní škole a Franz Ritschel, který se kolem roku 1846 podílel na výzdobě Mariánské kaple v České Kamenici. Výjimečnými rytci skla byli například Josef Weidlich, působící koncem 18. století v Římě a v Neapoli, Daniel Weidlich (1807-1883) a Karl Pietsch (1828-1883).
Zajímavosti v okolí
Kamenický Šenov leží při hlavní silnici, spojující starobylou Českou Kamenici s Novým Borem, který je také významným sklářským střediskem. Dominantou okolí města je výrazný Šenovský vrch se skalnatým výběžkem vrchu Stráž, za nímž je v bočním údolí malebná obec Prysk. Mezi ní a severněji ležícím údolím Kamenice se zvedá další hřbet, z jehož temene vystupuje skalnatý Střední vrch s pěknou vyhlídkou a Břidličný vrch se zajímavou Riedelovou jeskyní. V údolí Kamenice na severní straně Břidličného vrchu vznikla pozoruhodná soutěska, nad níž vyčnívá skalní ostroh Pustého zámku se zříceninou Fredevaldu. Směrem k České Kamenici se vypíná strmý Zámecký vrch s rozhlednou ve zřícenině Kamenického hradu, zatímco na jihozápadě je široký hřbet Smrčníku s nevelkou Rozsochou, na jehož odvrácené straně leží Nový Oldřichov se zajímavým hasičským muzeem. Jihovýchodně od Kamenického Šenova se rozprostírá nevelká náhorní plošina s osadou Prácheň, z jejíhož středu vystupuje proslulá Panská skála. V okolí Práchně bývalo dříve několik oblíbených výletních míst. Přímo v osadě na vrcholu Vyhlídky byla restaurace a na nedalekém Obrázku stávala dokonce rozhledna. Od osady směrem k Polevsku se táhne hřeben Klučky s pěkným čedičovým lomem a na jihu vystupuje hřbet Kameníku s vyhlídkou na České skále. Na jeho východních svazích, strmě spadajících do údolí Sporky ke Skalici, leží malebná ves Slunečná. Nedaleko od Práchně stávala pod Kameníkem také výletní restaurace Oberwald.

Poloha

přidat fotografie