Tvarožná (obec) [707]

Obec Tvarožná - Obec na severní straně bojiště se trvale zapsala do evropské historie právě roku 1805, kdy si návrší Santon, vybíhající západně od vsi, vybral císař Napoleon coby opěrný bod francouzského dělostřelectva. Tvarožná byla v té době malá osada, kde ve zhruba šedesáti domech žilo čtyři sta obyvatel a kterou po bitvě postihl stejně krutý osud jako všechny obce v okolí: chalupy pobořené, kostel vydrancovaný a co nebylo uloupeno, bylo alespoň zničeno. Do povědomí široké veřejnosti vešla Tvarožná také díky vzpomínkovým akcím a rekonstrukci bitvy, která se tu každoročně na přelomu listopadu a prosince odehrává již po více než dvě desetiletí a na kterou se sjíždějí vojenské historické kluby takřka z celé Evropy. V budově obecního úřadu je instalováno malé muzeum a diorama slavkovské bitvy, přístupné veřejnosti v úředních hodinách úřadu a kdykoliv po telefonické domluvě. Pamětní deska na návsi a bílý pomníček u cesty, vinoucí se k vrcholku Santonu připomínají památku všech bezejmenných vojáků i civilních obyvatel, kteří ve slavkovské bitvě padli. Od roku 2000 připomíná pomník u silnice nad obcí, naproti Santonu, smrt generála Valhuberta.
Jak to bylo u Tvarožné - Olomoucká silnice, Tvarožná a vrch Santon hrály důležitou úlohu v plánech císaře Napoleona. Bylo zde třeba chránit velitelské stanoviště na Žuráni i postavení levého křídla proti napadení ze severního směru. Jak již uváděno výše, vrch Santon obsadil 17. lehký pluk pod velením generála Clapareda, posílený osmnácti těžkými děly. Santon, ohrazený třemi řadami zákopů, byl pevným bodem francouzské obrany, s možností ovládat okolí od tvaroženských vinohradů na severu, přes východní prostor směrem k Sivicím a staré pozořické poště, i část olomoucké silnice na jižní straně. Vrch nebyl tehdy ještě zalesněný a na severní straně byl příkrý svah, pro tehdejší vojska prakticky nedobytný. Velitelské stanoviště Francouzů bylo umístěno na Žuráni, kopci na dohled od Santonu, jihozápadním směrem. Vrchní velitel spojenců generál Kutuzov řídil spojenecká vojska z prateckého kopce. Vojska maršála Lannese a maršála prince Murata, stála v postavení u Tvarožné. K 5. Muratovu sboru patřila pěší divize generála Sucheta a generála Caffareliho, umístěných po obou stranách olomoucké silnice. Zepředu je chránila lehká jízda generála Kellermanna. Od Sivic kryly Sucheta lehké jezdecké brigády husarů a jízdních myslivců, pod velením brigádních generálů Treilharda a Milhauda. Ti patřili k Muratovu sboru, stojícímu mezi Santonem a Žurání. Pod Suchetovo velení patřil i 17. lehký pluk na Santonu, i brigády generálů Bekera a Valhuberta na severní straně olomoucké silnice. Proti nim zaujala postavení spojenecká vojska. Vedl je generál–poručík kníže Bagration, který měl štáb na pozořické poště. Uprostřed byly umístěny pěší pluky, na křídlech myslivci a jízda. V první linii byly na křídlech husarské pluky, v záloze byla připravena těžká jízda. Na jihu, poblíž pošty, archangelgorodský mušketýrský pluk, na sever od silnice pskovský a staroingermanlandský mušketýrský pluk. Poté, co vypukly boje u prateckého návrší, se na Lannesův rozkaz pohnula i francouzská pěchota na severní straně bojiště. S ní postupovalo i Muratovo jezdectvo. Proti nim pak postupovali spojenci pod Bagrationovým velením od pozořické pošty. Vyrazili, když bylo zřejmé, že Francouzi zahájili postup po obou stranách silnice Brno – Olomouc. Bagrationova pěchota postupovala těžkým terénem pomalu, dvěma proudy rovnoběžně se silnicí. Na pravém křídle spojenců stál pavlogradský a mariupolský husarský pluk pod velením generála Wittgensteina. Posiloval je 5. myslivecký pluk. Postupovali kupředu. Po pravé straně nechali Pozořice se siluetou kostela Nanebevzetí P. Marie. Sestoupili z mírného svahu, minuli sivické chalupy, překročili potok a silnici. Směřovali ke Tvarožné. Zde došlo k prvnímu střetnutí. Utkali se s levým křídlem Suchetovy divize a s francouzskými jízdními myslivci a husary. Když se Rusové přiblížili, po mírně se svažující rovině polí na dostřel, zahájila děla ze Santonu prudkou palbu. Ruské mušketýrské pluky bojovaly se Suchetovými pěšáky, Kellermannova jízda sváděla tuhé boje s ruskými husary a kozáky. Před Santonem zahájila palbu i ruská děla. Právě Suchetovo křídlo bylo zesíleno prvním praporem 51. pluku Caffarelliho divize. Rusové se snažili obejít Suchetovo levé křídlo. Obsadili Tvarožnou, a ze strany od vinohradů a od Velatic, mokrou nížinou s potokem, zaútočili husaři a kozáci. Obsazení obce napomohly i kozácké eskadrony generála Czaplice. Pěchota, husaři i kozáci se střetli v tvrdých bojích se 64. a 88. pěším plukem generála Valhuberta. Znovu zahájilo palbu ruské dělostřelectvo a tím způsobilo velké ztráty ve francouzských řadách. Smrtelně byl raněn generál velitel brigády Valhubert, který na následky zranění zemřel několik dní po bitvě v Brně, ve věku 41 let. Dělostřelecká palba ze Santonu pomohla odrazit ruský útok. Další vlna ruského útoku Wittgensteinovými kozáky a myslivci na francouzské levé křídlo byla hrozivá. Generál Claparede vydal rozkaz k sestupu na úpatí Santonu, vstříc útočníkům. Byla to rozhodující fáze bitvy. Rusové byli donuceni k ústupu a vytlačeni z Tvarožné. K této události došlo krátce před polednem. Mezitím Lannes v čele Caffarelliho divize zahájil protiútok na pravém křídle. Z Kruhu, který je dnes součástí obce Holubice, byli vytlačeni Rusové pod velením Uvarova a Ulaniuse. Obrovské ztráty zde utrpěl i archangelgorodský mušketýrský pluk, bojující pod Kamenským. Dopoledne zde byla poražena i rakouská jezdecká kolona Jana z Liechtensteina, mimo jiné majitele pozořického panství. Lannesova ofenzíva na levém boku donutila Bagrationa k přeskupení vojsk a ústupu od Tvarožné. V době bojů, na severní straně bojiště, se rozhodovala bitva na prateckém návrší, u Sokolnic, Telnice, Kobylnic, Blažovic i na Starých vinohradech. Po poledni se hlavní dění odehrálo u Újezda a zatčanského a měnínského rybníka. To už byla situace na bojišti, s převahou Francouzů, naprosto zřejmá. Na severní části bojiště zahájil Bagration, po druhé hodině odpolední, spořádaný ústup k Rousínovu, chráněn palbou děl rakouské baterie majora Václava Frierenbergera od pozořické pošty.Bitva se pomalu schylovala ke svému závěru. Unaveni byli vítězové i poražení. Bojištěm s mnoha padlými se nesl nářek raněných.
Před bitvou - Na počátku r. 1805 naši předkové, žijící v kraji na polovině cesty mezi Brnem a Slavkovem, vůbec netušili, co jim přinese jeho konec. Ostatně měli úplně jiné starosti. Moravu postihla v r. 1804 velká neúroda. Do žní památného r. 1805 sužovala lid nebývalá drahota. Nedostatek potravin a bída, hlavně u těch nejchudších, přinášela nejistotu a hladové bouře. Teprve po žních se situace poněkud uklidnila a život se dostával do klidnějších kolejí. Dále však přetrvávala nespokojenost s neúnosným daňovým zatížením, až čtyřnásobně vyšším než v sousedních Uhrách. Navíc rakouská armáda, po předchozích válkách, doplňovala stavy mužstva i na Moravě. Na vojnu rukovali mladí muži, kteří byli verbováni po stovkách. Řada z nich se do svých domovů již nikdy nevrátila. V srpnu 1805 začala, daleko od nás, třetí koaliční válka, která skončila porážkou spojeneckých rusko – rakouských vojsk ve střetu s francouzskou armádou, ve slavné bitvě u Slavkova, která vtáhla obce mezi Brnem a Slavkovem do historie. Na bojišti byli přítomni i tři panovníci znesvářených států: francouzský císař Napoleon, rakouský císař František I. a ruský car Alexander I. Přijeli sem rozhodnout o dalším dění v Evropě. Proto se tomuto střetnutí začalo říkat „Bitva tří císařů“. Ale jak to vlastně začalo. Na sklonku léta r. 1805 byl Napoleon nucen změnit svůj úmysl napadnout Británii. Ta uzavřela dohodu s rakouským císařem a ruským carem a ti vyhlásili válku Francii. Nebezpečí napadení Francie přimělo Napoleona k rozhodnému kroku. Dal rozkaz k rychlému pochodu vstříc protivníkovi. Vojska přišla na Moravu z rakouského území, když Francouzi zlikvidovali armádu generála Macka u Ulmu (Německo) a obsadili Vídeň. Na sklonku listopadu se francouzská armáda soustředila u Brna. Spojenecká armáda se nacházela u Olomouce. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které krajina mezi Brnem a Slavkovem sehrála úlohu krvavého bojiště. Porážka předsunutých jednotek ve Vyškově 28. listopadu přinutila francouzské jednotky k ústupu po olomoucké silnici směrem k Brnu. Spojenci chtěli rozhodující bitvu. Napoleon předstíral slabost, protože čekal na příchod dalších vojsk z Rakouska a Čech. Tentýž večer se sešel se svými maršály: Muratem, Soultem a Lannesem, v budově pozořické pošty. Zde došlo k zásadní dohodě o strategii Francouzů. Jejím důsledkem byl posun francouzské linie blíže k Brnu. Již druhý den, v pátek 29. listopadu, zaujala francouzská armáda nové pozice. Vznikla linie francouzské armády od Telnice po Tvarožnou.
Tvarožná po bitvě - Ve Tvarožné zůstaly chalupy z nepálených cihel pobořené, doškové střechy byly spálené. Obyvatelům zůstaly jen holé životy. Nebyly potraviny, zmizela drůbež, dobytek, seno i sláma. Zničeno bylo zimní setí. Co nebylo uloupeno před bitvou, vyrabovali vítězové bezohledně po bitvě. Panovalo násilí a krutost. Kostel sv. Mikuláše byl poškozen a vydrancován. Staré zprávy uvádějí, že více, než jiné kostely v okolí. Vniveč přišla roucha, prádlo i šaty. V obcích i na okolních polích ležely stovky mrtvých a raněných. Hrozily epidemie. Mírná zima tyto obavy podporovala. S pohřbíváním se pospíchalo. Povinnost pohřbívat měli poddaní ze všech obcí. Epidemie ale přesto přišla. Kosila stejně nemilosrdně jak vojáky, tak civilní obyvatelstvo. Teprve příchod mrazů nemoci zastavil.
Památky na rok 1805 ve Tvarožné - Na Obecním úřadě je instalováno diorama slavkovské bitvy, dar skupiny „Deutschmeister Schützenkorps“ z Vídně z roku 1990. Jeho autorem je přítel Tvarožné, Alfred Frühwirth. Diorama bylo obci darováno na paměť toho, že se ve Tvarožné nebáli připomínat tuto událost ani v totalitním režimu. Před Obecním úřadem ve Tvarožné je na pietním místě umístěna pamětní deska „Obětem bitvy tří císařů“ z roku 1993. Byla pořízena ve spolupráci obce Tvarožná a firmy Davay. U nové brány na tvaroženský hřbitov je pamětní deska zdejšímu rodákovi, legionáři a spisovateli Emilu Kalábovi (1889 – 1932), jednomu z prvních našich historiků, kteří se bitvou r. 1805, zabývali. Svoje poznatky shrnul v knize „Bitva tří císařů“. Pamětní deska byla odhalena při výročí bitvy v r. 1994. Při cestě na vrchol Santonu, stezkou od obce, se nachází po pravé straně pomník padlým v bitvě u Slavkova. Byl zde umístěn v r. 1987 přičiněním Jana Vlčka z č. 321 v Tvarožné. Od léta 1988 stojí na vrcholu Santonu, naproti kapličce, přesná kopie francouzského osmiliberního kanónu Gribeauval. Byl pojmenován Jeanette. Váží 360 kg a jeho hlaveň měří 180 cm. Hlavní podíl na výrobě repliky má, kromě dalších dobrovolníků, občan Jan Vlček, kterému pomáhal stolař Jaroslav Kaláb. Erb na hlavni je dílem doc. Vladimíra Drápala. Na severní stěně kaple jsou umístěny portréty mužů, kteří veleli vojákům v okolí Santonu během bitvy u Slavkova. Portréty vytvořil významný tvaroženský rodák a výtvarník Vladimír Drápal a nazýváme je „galerie vojevůdců“. Prvním z nich je potomek gruzínských carů, generálporučík kníže Petr Ivanovič Bagration (1765 – 1812), velitel spojeneckých útvarů na pravém křídle v severní části bojiště. Druhým je generál Michal Marie Claparede (1770 – 1842), velitel obrany Santonu. V roce 1808, v době francouzského císařství, mu byl udělen hraběcí titul. Třetím mužem je jediný francouzský generál, který v bitvě padl, a to právě blízko Tvarožné, velitel brigády Jean Marie Melon Valhubert (1764 – 1805). Zemřel několik dní po bitvě v Brně, na České ulici, v domě rytíře Chlumeckého a má hrob i pomník v Tyršových sadech a nyní i ve Tvarožné.