Dolní Životice (obec) [6490]

 Dolní Životice vznikly v období tzv. vnitřní kolonizace českého státu, která umožnila zakládáním nových vsí hospodářské využití pohraničních lesních oblastí. Dolní Životice jsou dodnes formou zástavby a původním uspořádáním polních tratí příkladem tzv. lesní lánové vsi. Rolnické domy tvořily původně řadu kolem hlavní komunikace, za nimi následovaly dvory s hospodářskými budovami a lán orné půdy příslušející k usedlosti, zakončený zpravidla pastvinou a lesem. Původní lány tvořily zemědělskou hospodářskou jednotku, jejíž majitelé (tzv. láníci) byli zatíženi pevně stanovenou peněžní a naturální daní a pracovními povinnostmi. Růst počtu obyvatel časem způsobil, že se lánová hospodářství dělila a vznikli tak pololáníci, čtvrtláníci či zahradníci - domkaři. Tíha daňových a robotních povinností se měnila. V roce 1589 byla tak veliká, že si životičtí a hertičtí poddaní stěžovali u olomouckého biskupa na svého pána Jana Mošovského, který pak byl biskupem napomenut, aby jednal se svými poddanými po křesťansku. Největší utrpení obyvatelům Životic a Hertic ovšem působily válečné události. Z roku 1642 pochází zápis v manských knihách olomouckého biskupa, který popisuje veliké škody, způsobené vojskem a "povětřím" - tj. přírodními pohromami.

  O založení Dolních Životic ani Hertic není přímých písemných dokladů. Z několika nepřímých zmínek v nejstarších listinách lze však soudit, že Dolní Životice založil v době kolonizace horlivý zakladatel vesnic v hustém pohraničním lese mezi Moravou a Slezskem Zibota (někdy též uváděný jako Siboto). Vesnic nesoucích Zibotovo jméno je na Moravě, v moravské a přilehlé polské části Slezska celkem jedenáct. Nejstarší zmínka o Zibotovi je z roku 1087 v listině kněžny Eufemie, vdovy po olomouckém údělném knížeti Otovi, jiný Zibota je uveden na listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1228, další Zibota je doložen jako autor závěti z roku 1223, v níž Jan, Zibotův syn, odkazuje dvě vsi, které sám založil v pohraničním lese, svým bratrancům Semjanovi a Otovi. Je nesnadné určit, který z těchto Zibotů a kdy Dolní Životice založil, jisté však je, že vznikly před rokem 1200 a že zakladatel i jeho potomci sídlili ve vodní tvrzi, jejíž zbytky jsou v Dolních Životicích dodnes zachovány. Vodní tvrz i vesnici Životice zničili Tataři roku 1241.

  První historická zmínka o Životicích je v nejstarším seznamu obcí panství olomouckého biskupství, který pochází z let 1316-25. Jsou tu ovšem uvedeny pod jménem Schoenstein. To se vyvinulo ze jména Schaunstein, názvu nové tvrze vybudované kolem roku 1310 u dnešních Životických Hor pod Strážištěm jako sídlo majitelů jedné části Životic. K této horní tvrzí patřil dvůr Hory (Berghof), část Životic a Lhotka. Druhou, větší část Životic ovládala tvrz, která stála na místě dnešního zámku (dolní tvrzi) a ke které patřil dvůr a polovina Hertic. Název Schaunstein měl připomínat jméno hradu olomouckého biskupa Bruna Schaumberg. Tento název byl pak asi po dobu 200 let přenášen i na znovu vybudovanou ves. Až v roce 1412 se vesnice opět jmenuje Žybotitz a název Schoenstein se ztrácí. Po roce 1628 se užívalo obou názvů. Od 14. století jsou známi i majitelé vsi. Byl to Jan z Medlic (1354-81), pak do roku 1389 Bulač (Boleslav) a jeho bratři Jan a Albert (byli současně držiteli panství v Deštném). Bulač se přestěhoval do Životic, kde si postavil už zmíněnou tvrz na místě dnešního zámku. Jeho bratr Jan ze Životic sídlil v horní tvrzi u Hor a Albert vlastnil ve Štáblovicích alodiální (svobodný) dvůr a v Mikolajicích dva a půl lánu (asi 50 ha) půdy. Po Janovi z Životic se vystřídali na horní tvrzi (u Hor), Milota 1389 až 1396, Mikuláš do roku 1402, Jan do roku 1406, Záviš z Vikštejna do roku 1412 a Matouš Stoš, kterému husité kolem roku 1430 horní tvrz zničili, protože bojoval proti nim. Horní tvrz byla po husitských válkách obnovena, ale v třicetileté válce byla opět zničena, tentokrát definitivně. Na dolní tvrzi, která stála v blízkostí dnešního zámku, byli po Bulačovi (od roku 1363 do roku 1390) majiteli Hanuš Kuchmeister do roku 1403, Ješek Pikus do roku 1413, Hanuš Kočíř do roku 1416, Eliška Pikusová, vdova po Ješkovi Pikusovi do roku 1422, Ondřej z Vartnova do roku 1435 a Mikuláš z Fulštejna do roku 1456.

Poloha

přidat fotografie