Velký Týnec (obec) [6473]

Velký Týnec u Olomouce je stará slovanská vesnice založená v místech, kde byla ještě v hlubinách pravěku starší sídliště, jak dokazují sice nečetné, ale naprosto přesvědčivé nálezy prehistorických předmětů lidské potřeby (keramiky, nástrojů, kosterních pozůstatků aj.) dokumentující nepřetržitou dobu zdejšího osídleni od mladší doby kamenné po raný středověk. Jsou zde tedy i nezvratné důkazy existence osady v čase keltského osídlení našich zemí, o čemž svědčí i sám název obce povstalý z keltského slova tun, týn (doplněného již slovanskou příponou -ec).

Písemnou formou je Týnec (Tynech) poprvé v dějinách připomenut v latinské listině z roku 1207, kterou český král Přemysl Otakar I. daroval tři popluží v Bukovanech patřící dosud Týnci klášteru augistiniánek u sv. Petra v Olomouci. Tenkrát byl tedy Týnec ještě majetkem zeměpanským (královským) a z moci krále Přemysla Otakara II. byla před rokem 1274 uskutečněna výrazná změna v týneckém obecním zřízení. Králem pověřený zeměpanský úředník Petr, vladař olomouckého hradu zde zavedl tzv. právo německé, jímž byla odstraněna dosavadní nerovnost statků, k jednotlivým usedlostem znovu přidělena půda do dědičného nájmu, stanoveny přesné dávky z gruntů a do čela obce postaven rychtář jako zástupce vrchnosti. Jeho přičiněním byli pak získáni noví hospodáři z nedalekého okolí, čímž se dosavadní slovanská okrouhlice o 15 chalupách rozšířila až na 77 stavení seřazených nyní do osady ulicového typu, jakou v podstatě zůstala do dnešních dnů.

Následující z řady českých králů Václav II. dal v roce 1288 vesnici načas do zástavy za půjčku olomouckému biskupu Dětřichovi, ale ještě do konce 13. století ji znovu vykoupil. Teprve roku 1361 markrabí Jan, bratr císaře a krále Karla IV., vyměnil Týnec za jinou vesnici (Biskupice u Jevíčka) s olomouckou kapitulou. Od toho času pak byla tato významná církevní instituce vrchností týneckých poddaných až do pádu patrimoniální správy uprostřed 19. století, tedy bezmála 500 let. Vesnice patřila do kategorie tzv. stolních nebo privátních statků olomoucké metropolitní kapituly, čili mezi prebendy určené k osobnímu užitku jednotlivých kanovníků, v týneckém případě vždy právě nejstaršího z kapitulních hodnostářů. Prvním z nich byl (do roku 1376) kanovník Vojtěch z Otaslavic, pak v souvislé řadě následovaly téměř tři desítky dalších. Někdy v polovině 15. století vznikl u starobylé tvrze (na místě dnešního zámku) panský hospodářský dvůr svěřovaný do dědičného nájmu. Poddaní vesničané k němu zatím nebyli povinni fyzickou robotou. Místo pracovní povinnosti na polích odváděli vrchnosti pouze stanovené peněžní a naturální dávky. Teprve kanovník Melichar Pirnesius převzal roku 1597 hospodaření do vlastní režie, což týneckým rolníkům přineslo povinnost panské roboty. Vzdorovali sice dlouho, žalovali i u císaře Rudolfa II., ale nakonec v roce 16O1 podlehli. Nepříjemného břemene se zbavili až jejich potomci za dalších 186 let.

Vesnice byla již ve 13. století - tedy ještě v majetku zeměpanském - osadou rozsáhlou a významnou, čehož důkazem je nepochybně i dávný vznik zdejší fary a kostela, rozhodně před rokem 1286. Význam vsi nepoklesl ani v majetku církevním, naopak, týnecká rychta se v roce 1499 povznesla na vyšší právní stolici pro řadu vsí v majetku kapitulním v blízkém i vzdálenějším okolí. Od toho roku směla obec a její rychtář užívat pečeti se znakem podobným současnému obecnímu erbu. Však ještě před polovinou 15. století se obec začíná v dochovaných dokumentech nazývat VELKÝM Týncem. Ač vesnice neležela na žádné významnější dopravní tepně, blízkost města Olomouce, o jehož obsazení často usilovala nepřátelská vojska, přinesl několikrát v dějinách kvetoucí obci zkázu. Největší za časů třicetileté války, kdy z 37 selských gruntů zůstalo 18 pustých a zmizela čtvrtina stavení chalupnických i s jejich obyvateli. Snaha kapitulní vrchnosti po nápravě válečných škod přinesla vesničanům přemíru nových nevolnických povinností, které se ovšem postupem let nijak nezmenšovaly. Jen málokterý z držitelů týnecké prebendy byl člověk lidumilný. Nepatřil k nim bohužel ani jinak v dějinách slavně zapsaný osvícený učenec, mecenáš věd a umění hrabě František Řehoř Giannini (v letech 1747-1758), nesporně nejvýraznější postava mezi držiteli statku ve Velkém Týnci. Lepší poměry nastaly až za jeho nástupce Karla Martinice (který v roce 1765 nechal na místě staré tvrze postavit dnešní barokní zámek) a zejména za kanovníka Jana Matyáše z Rolsberku, na něhož v roce 1787 připadl úkol zrušit v Týnci panské hospodářství a dvůr i polnosti přepustit rolníkům, jejichž dosavadní robotní povinnosti pak byly zaměněny za pevné peněžní dávky. Uprostřed "osvíceného" 18. století se význam obce povznesl také výstavbou nového velkého kostela (1750-1760) na místě už dvou předchozích staveb tohoto určení, po zbourání chrámu vystavěného naposledy v roce 1521 na náklad čtyř týneckých sedláků. Kostel a zdejší fara byly už od nejstarších časů střediskem farnosti zasahující sousední vsi Vsisko, Čechovice, Krčmaň, Grygov a Hostkovice. s okruhem farnosti souvisí také vznik zdejší školy známé již v roce 1658. Školní budova u kostela se několikrát přestavovala (1737, 1813 i mezi tím) až v letech 1878-79 postavena budova definitivní. V letech 1870 až 1873 si občané z přifařených obcí Grygova, Krčmaně a Čechovic (i pro Hostkovice) postupně postavili vlastní školy, do týneckého obvodu pak patřilo jen Vsisko.

Již od poloviny 19. století nastaly i ve Velkém Týnci lepší časy, když v roce 1848 byla zrušena robota a s ní zmizela také stará feudální správa obce. Od roku 1850 byla vesnice samosprávnou politickou obcí v čele s voleným obecním výborem a starostou, zařazenou do okresu Olomouc - venkov.

strana 1 | dále >

Poloha

přidat fotografie