Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Libice nad Cidlinou (obec) [6385]



Dějiny obce Libice nad Cidlinou sahají do dávné minulosti. Za nejdůležitější období historici považuji druhou polovinu 10. století, kdy na Libici sídlil knížecí rod Slavníkovců. Násilná likvidace celého rodu, vypálení hradiska jsou neznámějšími událostmi z dějin obce a patří neodmyslitelně i k počátkům historie českého státu. Kolem roku 1130 zřejmě zachvátil Libici ničivý požár, život se vrátil pouze na předhradí, kde pomalu vznikala středověká ves. Hradisko nebylo obnoveno a pustlo, až se plocha změnila na pole. Ze zbytků jeho kamenných hradeb si zdejší sedláci stavěli obytná i hospodářská stavení.  V listinách Přemysla Otakara I. z roku 1228 a Václava I. z roku 1233 je Libice už vedena do hradského obvodu havraňského a podána je klášteru sv. Jiří v Praze. V Libici stály v té době zřejmě dva kostely. První starší byl zasvěcen Panně Marii, novější potom sv. Jiří, ten se polohou zřejmě nacházel v místech ještě staršího kostela sv. Bonifáce. Roku 1336 abatyše kláštera sv. Jiří prodala manský dvůr spolu s rychtářstvím v Libici a v okolních vesničkách Ješkovi ze Všechlap. V roce 1420 Zikmundovo vojsko obléhalo poděbradský hrad a Libice neunikla pustošení uherských žoldáků. Další těžkou ránu utrpěla v roce 1425 od Sirotků. V roce 1437 ji právoplatným zápisem císař převedl společně s dalšími vesnicemi do majetku pánů z Kunštátu a na Poděbradech. Obyvatelstvo na Poděbradsku patřilo mezi přívržence Husova učení. Husitskými válkami poničená obec se v druhé polovině 15. století jen zvolna vracela do normálního života.  Hynek, syn Jiřího z Poděbrad také slíbil pro Libici obnovení farnosti. K opravě poničených kostelů však došlo až v roce 1494. V 15. a 16. století byla tedy Libice malou obcí a jejími obyvateli byli převážně méně zámožní zemědělci. Vedle renovace sakrálních staveb se obnovil starý manský dům a byl založen další. Držitelem starého manského dvora se stal Hynek Baderský z Oujezda, pozdější hejtman panství poděbradského a kolínského. Po něm držel dvůr jeho syn Jan. Posledním majitelem se stal Bavor Baderský z Oujezda. Držiteli druhého manského dvora postupně byli: Svatoš z Výklek, řečený Chalupa, Jindřich z Tajchnic, Eliška, manželka Hanuše Nečanského z Minic, která jej roku 1545 prodala Vondrákovi Peterovi. Po něm se stal majitelem Pavel Pavlounek a od roku 1571 Jíra Petera, dále písař Jan Kapoun z Karlova, který dvůr hodně zvelebil.  Roku 1579 dochází k prodeji dvora Dorotě Koutské, k ní se roku 1591 přiženil Jan Krejčí a po jeho smrti Jan Dvořák. Ten prodal dvůr nezletilému Janu Letňanskému z Vyšerovic po jehož smrti přešel majetek do držení Jana Nedomy, rychtáře z Kout. Tento rod držel nemovitost do konce 18. století, kdy se poslední dědička provdala roku 1792 za Jana Křičku. Po třicetileté válce byl dvůr zbaven. Kromě válečných útrap ochuzovaly rolníky časté požáry a povodně. ( K regulaci Cidliny došlo až začátkem 20. století.)  Roku 1620 byla Libice částečně zničena vpádem císařských vojsk, k dalšímu vojenskému drancování a ničení došlo v roce 1632. Největší pohromou pro celý kraj byla invaze vojsk saského kurfiřta roku 1634, tehdy lehla téměř celá ves popelem, zůstalo je několik poničených domků. Devastaci neunikly oba manské dvory, kostely a fara. Tragédii zachycuje známá kresba Karla Škréty mladšího. Po skončení třicetiletých válek se Libice jen zvolna vzpamatovávala z úpadku. Drobní zemědělci byli nuceni robotovat na poděbradském panství. K určité úlevě dochází za panování císaře Josefa II. Jak známo tento panovník zrušil nevolnictví a vydal toleranční patent. V roce 1783 vznikl v Libici reformovaný evangelický sbor v čele s uherským kazatelem Mojžíšem z Tardy. V roce 1786 dochází k obnovení samostatné katolické farnosti. Katolickou duchovní správu měl na starosti farář a kooperátor. Koncem 18. století byl kostel sv. Panny Marie přestavěn na faru. Zůstal tedy jenom kostel sv. Jiří, který od 18. století je zasvěcen sv. Vojtěchu. Svatostánek a třetinu vsi postihl v roce 1832 velký požár. Kostel byl po této katastrofě přestavěn do empírové podoby. Protestanti měli svůj toleranční chrám, postavený v roce 1793, na západním konci obce, nedaleko slavníkovského hradiska. V letech 1895-1896 si evangelický sbor postavil v dnešní Husově ulici nový chrám v novorenesančním slohu. Kostel byl vybudován podle návrhu architekta a stavitele Matěje Křičky. Na místních farách se vedly matriky, vystavěla se nová škola. Obec Libice získávala stále více na regionálním významu. Revoluční události roku 1848 přinesly mnoho nového do Polabí, tedy i do Libice. Vrchnost přestala mít neomezenou moc, byla zrušena robota. Došlo ke zřízení okresního úřadu v Poděbradech, stavěla se železniční trať, velké rozmachu dosahovalo zemědělské strojírenství. V obci ztratil svoji pravomoc rychtář a je zvoleno obecní zastupitelstvo.  Dne 5. září 1850 se obecní správy ujali první volení funkcionáři. Jan Ocásek, představený obce, František Plezner a Jan Kubka radní. Roku 1870 protnula obec v těsné blízkosti trať severozápadní dráhy. O rok později zde došlo k založení cukrovaru, jeho majitelem se později stala firma F. Wiesner a spol. Roku 1872 je v Libici zřízena železniční zastávka a roku 1896 se otevřelo první nádraží. V roce 1888 přichází do Libice kovář Václav Fér, najímá obecní kovárnu, významně ji rozšiřuje a začíná vyrábět mnoho druhů zemědělského nářadí a nástrojů. Později se stává majitelem tohoto obecního pozemku a je postavena továrna na zemědělské a hospodářské vozy. Dobře prosperující továrnu chtěli grundeři z Kolína proměnit v akciovou společnost. K dohodě s Václavem Férem však nedošlo a začal nelítostný konkurenční boj. Libický podnikatel přijal za svého společníka pana Černého z Prahy. Po dvou letech se však rozešli. Černý získal stávající továrnu a Václav Fér si vystavěl v roce 1902 nový podnik. Tady začal vyrábět speciální vozy a po válce i vlečné vozy za nákladní automobily. Také první továrna změnila majitele stal se jím kolem roku 1910 Solař a v roce 1911 ji v dražbě koupil J. Drábek z Poděbrad.  Libice už definitivně přestal být pouze zemědělskou vsí. Do obce se stěhují další obyvatelé, přibývá nových rodinných domků, obec rychle opouští bývalé historické jádro. Záznamy říkají, že v roce 1827 měla pouze 67 domků a 487 obyvatel, v roce 1900 již 152 domů a 953 obyvatel. V roce 1885 byla v Libici postavena nová budova obecné školy.  Ve druhé polovině 19.století se velkým tempem začíná rozvíjet společenský a spolkový život. V roce 1881 je založen spolek dělníků zednických, v roce 1883 občanská beseda s divadelním odborem. V roce 1884 vzniká Sbor dobrovolných hasičů. Důležitým krokem pro zviditelnění obce bylo zřízení poštovního úřadu v roce 1898. V roce 1901 byla postavena sušárna na čekanku. Václav Strnad si zde zřídil strojírnu, kterou později specializoval na vodní pumpy, čerpadla a napajedla. František Svoboda vybudoval v letech 1909-1910 na severovýchodním okraji Libice cihelnu, kde vyráběl z vytěženého písku cihly. Hned v prvních letech dvacátého století vznikla Rolnicko-čtenářská beseda, samostatný ochotnický spolek, spořitelní a záložní spolek pro Libici a okolí. V roce 1910 dochází k založení Sokola a o tři roky později vzniká Dělnická tělovýchovná jednota. V roce 1914 je obec elektrizována, včetně třífázového proudu pro pohon motorů. První světová válka zabrzdila dynamický rozvoj obce. Velký konflikt mocností přinesl mnoho útrap a strádání obyčejným lidem. V obchodech se nedostávalo základních potravin. Někteří zemědělci poskytovali suroviny pro obživu i jiným lidem za obvyklé ceny, jiní se snažili na nedostatku potravin zbohatnout. Většina mužů musela odejít na několik front, někteří padli, jiní zůstali nezvěstní. Na polích často pracovali ženy a jejich děti. Ti co se vrátili zůstali na dlouhou dobu vnitřně otřeseni.  Na podzim roku 1918 skončila první světová válka. 28. října kolem poledne dorazila do Libice zpráva o státním převratu a vyhlášení svobodného státu. Druhého dne hrála na návsi hudba a vsí procházel průvod s vlajícími prapory. Lidé odstraňovali ze zdí rakouské státní symboly s orlem.  V době první republiky se v Libici rozvinul bohatý společenský a kulturní život. Zostřily se ovšem i třídní problémy. Roku 1919 se vyhrotil spor zemědělských dělníků se zaměstnavateli. Spor se podařilo nakonec urovnat, ale v dubnu 1920 vypukla stávka v obou továrnách na vozy (firmy Fér a Drábek). Ve dvacátých ani ve třicátých letech už v Libici nevznikl žádný nový průmyslový podnik. Nejlépe prosperovala Férova továrna na vozy, ale v roce 1925 se dostala do odbytových potíží. Roku 1932 byla zrušena Drábkova továrna na vozy a o rok později cukrovar. Mnoho občanů jezdilo tehdy za prací do blízkých i vzdálenějších měst. V této době byli v Libici i nezaměstnaní.  Pohnuté poměry v pohraničí v roce 1938 a zejména pak mnichovský diktát na podzim tohoto roku přivedl do Libice řadu vyhnanců ze Sudet. Temnota okupace a rozpoutaná bouře druhé světové války padala na Libici se všemi průvodními jevy. Projevoval se nedostatek potravin, hrůza okupace, statečnost jedněch, selhání a servilnost druhých. Došlo k odsunu židovských spoluobčanů ( Meisnerovi, Polakovi). Nikdo z těchto rodin se už nevrátil. Pro vlastenecké cítění a sabotáže byli někteří občané stíháni a žalářováni (Č. Mojžíš, B. Šotola, F. Vinklát, R. Míča, B. Mikšovský), někteří zemřeli v koncentračních táborech.  K tragické události došlo takřka na sklonku války, tedy 28.prosince 1944. Po výjezdu osobního vlaku ze železniční stanice směrem na Velký Osek byl americkým hloubkovým letcem napaden a rozstřílen osobní vlak. Osmadvacet cestujících na místě zahynulo a nebo zakrátko podlehlo smrtelným zraněním. Roku 1947 byl na místě neštěstí postaven žulový památník. Odhalení se tehdy také zúčastnil budoucí prezident Antonín Zápotocký.  V závěru války, (v dubnu 1946) byl v Libici ustaven ilegální revoluční národní výbor. V čele orgánu stál poštmistr Zdeněk Fišer a byli v něm zastoupeni místní představitelé politických stran. Revoluční výbor řídil obec až do voleb v roce 1946.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie


Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Libice nad Cidlinou (obec) Nymburk



(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)