Slavkov (zámek) [623]

Barokní zámek - Na místě dnešního barokního zámku byla vybudována začátkem 13. století komenda řádu německých rytířů. V jejich vlastnictví je Slavkov poprvé zmiňován roku 1237. Části obytné budovy a kruhové schodišťové věže komendy jsou zachovány pod severním traktem barokního zámku a pod částí zámeckého nádvoří. Na místě dnešního barokního zámku byla vybudována začátkem 13. století komenda řádu německých rytířů. V jejich vlastnictví je Slavkov poprvé zmiňován roku 1237. Části obytné budovy a kruhové schodišťové věže komendy jsou zachovány pod severním traktem barokního zámku a pod částí zámeckého nádvoří. Koncem 16. století, asi za Oldřicha III. z Kounic, byl na starších základech vybudován renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu s arkádami a mohutnou hranolovou věží. Fragmenty základového zdiva jsou zachovány v části suterénu severního a západního křídla zámku. Podnět k barokní přestavbě renesančního sídla Kouniců ve Slavkově dal koncem 17. století Dominik Ondřej z Kounic. Úkolem vybudovat reprezentativní sídlo rodu na místě nevyhovující renesanční architektury pověřil italského architekta Domenika Martinelliho z Luccy. Návrh barokní novostavby ve stylu tzv. podunajského baroka provedl Martinelli v 80. letech 17. století a zahrnul do něj kromě zámku i úpravu a přestavbu větší části města s novým farním kostelem. Vlastní budova zámku byla navržena na půdorysu písmene U. Nádvoří měla původně uzavírat vstupní brána v místě, kde dnes Dobová pohlednice celý prostor dotvářejí přízemní půlkruhové budovy koníren. Objekt obehnal vyzděným příkopem, kolem něhož byla navršena zemina, aby nad sítí klenutých sklepů mohl vzniknout zahradní parter. Stavba zámku započala v posledních letech 17. století pod dohledem místních zednických mistrů a za občasné Martinelliho inspekce. Nejprve vzniklo střední - západní křídlo s mohutně rozšířenými nárožími a náběhy obou bočních křídel. Západní příkop byl uprostřed překlenut mostem s několika schodišťovými stupni, překonávajícími výškový rozdíl mezi zámeckým přízemím a zahradním parterem. Ustupující střední průčelí bylo v patře nad mostem zdůrazněno balkonem směřujícím do zahrady z ústřední místnosti prvního patra západního křídla. Rozšířená nároží zdůraznily dvojice pilastrů. Nízká okénka atikového polopatra vyvážila řadu suterénních oken, většinou slepých, vedoucích do příkopu. Pro Martinelliho bylo v interiéru typické řešení dvou samostatných schodišť i obdélného vestibulu, členěného mohutnými přízemními sloupy. Autory interiérové výzdoby byli rovněž italští umělci. Fresky namaloval Andrea Lanzani, jenž úzce spolupracoval se štukatérem Santinem Bussim. Sochařské prvky a skulptury v zámku i v parku vytvořil Giovanni Giuliani. Historický sál Dominik Ondřej, iniciátor barokní přestavby slavkovského zámku, zemřel roku 1705. Tehdy bylo zhruba dokončeno pouze jeho západní křídlo. Jeho nástupcem a rodovým dědicem se stal syn Maxmilián Oldřich, říšský hrabě z Rietbergu, od roku 1720 moravský zemský hejtman. Po roce 1720 se i on zaměřil na dostavbu zámku. Pokračovatele Martinelliho stavebních dispozic našel v italském architektu Ignáci Valmagginim. Přestože na Martinelliho projekt navázal, provedl Valmaggini některé zásadní změny původních plánů. Potřeba velkého společenského sálu a honosného vstupního průčelí z čestného dvora si vyžádala podstatnou změnu v nádvorní části západního křídla s klenutým podjezdem. Snaha o zvýšení reprezentativní podoby nádvoří vedla k příčnému rozšíření konců bočních křídel a vyhloubení jejich nádvorních stran. Vznikl tak rozsáhlý vstupní prostor, vymezený na opačné straně obdobnými oblouky koníren. Výše uvedené změny návrhů provedl Valmaggini v roce 1731. Na začátku 30. let 18. století bylo dokončení těchto prací svěřeno staviteli Václavu Petruzzimu. Ani Maxmilián Oldřich se nedožil konečné podoby zámku. Zásluhy na dokončení celého zámeckého komplexu má teprve jeho syn, Václav Antonín hrabě Kounic-Rietberg, nejvýznamnější představitel rodu, od roku 1764 říšský kníže, státní ministr, kancléř Marie Terezie, Leopolda II., Josefa II. a Františka II. Krátce poté, co se po smrti svého otce ujal rodového majetku, stála již celá hlavní budova včetně jižního křídla. Nejstarší, západní průčelí, vyvrcholilo architektonicky odpovídající kopulí. Zevní úprava nově zbudovaných částí byla přizpůsobena Martinelliho západnímu průčelí. Uvnitř však již dominovaly klasicistní prvky. Dřívější bohatost štukové a freskové výzdoby byla nahrazena lineárním členěním velkých ploch a jemným dekorem. Severní a západní křídlo s nádvorními arkádami vytvořily v patře nové komnaty. Ve stejném duchu byly vyzdobeny rovněž stropy podélného přízemního vestibulu, valená klenba v chodbách Nádvoří slavkovského zámku prvního patra obou křídel a strop a stěny severního schodiště. Po stránce prostorové byla maximální pozornost věnována centrálnímu oválnému společenskému sálu, jehož iluzivní výmalbu provedl v roce 1767 vídeňský dvorní freskař Josef Pichler. Kancléř Kounic dokončil rovněž úpravu bývalé jídelny na tzv. sál Předků, s portréty svých rodičů, prarodičů a své manželky v nadživotní velikosti. Poslední práce na zámku byly dokončeny výmalbou zámecké kaple sv. Kříže provedenou rovněž Pichlerem v roce 1769. Již během výstavby první etapy zámku vznikal pod vedením nizozemských odborníků před západním křídlem park komponovaný ve stylu francouzských barokních zahrad. Do dnešní doby se z něj nedochovalo zahradní kasino s Lanzaniho výzdobou, ani kašna od Petera Wiliameho. Zůstala pouze romantická stavbička čínského pavilonu z 80. let 18. století. V polovině 19. století byla zahrada zjednodušena do anglického stylu. Rekonstrukce v 70. letech 20. století vrátila zámeckému parteru zčásti jeho někdejší barokní podobu s bazény a fontánami a znovuumístěnými kamennými plastikami.

Zámecký park a jeho výzdoba - Slavkovský zámecký park o rozloze 15 hektarů je cenným urbanistickým i přírodním prvkem města. Jeho vznik se váže již k existujícímu renesančnímu sídlu pánů z Kounic, které nahradilo původní gotickou komendu ve druhé polovině 16. století. Renesanční zahrada byla původně pouze při západní straně zámku, asi v šíři dnešního středního zámeckého traktu a vstup na ní byl mostem přes příkop. Na sever i jih se svažovala, což doložil i provedený archeologický výzkum. Nové založení parku se datuje do výstavby rodového barokního sídla za Dominika Ondřeje Kounice. Probíhalo ve více etapách, z nichž každá zanechala v parkové úpravě svoji stopu. První etapa doplnila r. 1700 renesanční květinový parter kašnou D. Williama a kasinem (oranžérií) s výzdobou italského freskaře Andrea Lanzaniho, provedenou na motivy příběhů Psýché (alegorie lidské duše). Na ztvárnění parkové úpravy se podíleli holandští zahradníci, kteří do Slavkova dovezli ze své vlasti semena a cibule okrasných rostlin. Úmrtím prvního stavebníka zámku roku 1705 se budovatelské aktivity pozastavují, i když udržování parku je stále věnována vysoká pozornost, jak o tom svědčí přítomnost francouzského architekta Carbonniera roku 1714.

Zámecké podzemí - Slavkovský zámek stojí na rozsáhlých podzemních prostorách, dosahujících v některých místech hloubky až tří pater. Větší část těchto prostor plní statickou funkci - zámek, zvláště jeho jižní křídlo, byl stavěn na mohutné vrstvě navážky vyžadující hluboké zapuštění základů. V severní a střední části podzemí se však zachovaly pozoruhodné pozůstatky suterénu raně gotické komendy řádu německých rytířů. Prostory druhého podzemního podlaží pod čestným dvorem byly původně využívány ke skladování zemědělských produktů. Vzhledem ke stabilní roční teplotě není zcela vyloučeno, že tyto prostory sloužily také k uložení sudů s pivem a vínem. Dispozice a rozvržení vnitřních prostor napovídá, že vznikly daleko dříve než konírny, vybudované po obvodu čestného dvora kolem roku 1732 italským architektem Valmagginim. Ten se sice řídil generálním plánem zámku vypracovaným Italem Domenicem Martinellim z Luccy, provedl v něm však určité korekce, a to s ohledem na omezení finanční náročnosti stavby a na nové náhledy architektonického ztvárnění objektu. Můžeme také soudit, že jsou tyto prostory pozůstatkem renesančního zámku, respektive jeho předzámčí, které tady vzniklo na sklonku 16. století za Oldřicha III. z Kounic. V některých částech zámeckého podzemí je dobře viditelný rostlý terén, na němž byl zámek založen. Jedná se o slín, který ztvrdl téměř na kámen. Zdivo je provedeno z lomového kamene, který se v okolí Slavkova nenachází a musel sem být dopravován ze vzdálenosti minimálně 10 km. Na vyzdění kasemat byly použity i starší stavební články, jako kamenná ostění s otvory po mřížích, části podpraží, pylony a podobně. Nově byly sklenuty pouze stropy, které v některých místech zesílily dodatečně zazděné pilíře. V současné době slouží podzemí jako muzejní lapidárium, v němž jsou soustředěny umělecké kamenické artefakty dokumentující stavební vývoj města a zámku. V podzemních prostorách jsou uloženy např. části renesančních a barokních kamenných fragmentů pocházejících z pilířů a pylonů bran a vstupů do zámku. Dá se předpokládat, že při budování reprezentativního sídla na sklonku 1. poloviny 18. století byly z některých vstupů odstraněny a jako nepotřebné uloženy do podzemí zámeckých kasemat. Nejcennějšími kamennými prvky jsou erby majitelů zámku. Vypovídají o době svého vzniku, o příbuzenských vazbách jejich držitelů i o zručnosti kameníků, kteří je vytesali. Nejstarším dochovaným kamenným erbem je znak, který byl pravděpodobně původně umístěn nad některým z vjezdů do zámku či přímo nad průčelím renesančního objektu. Obsahuje původní erbovní znamení Kouniců, kterým jsou dva leknínové listy se zkříženými kořeny. Lekníny byly zlaté v červeném poli. Podle dochované erbovní pověsti se jeden z předků pánů z Kounic zúčastnil obléhání Milána vojskem Fridricha Rudovousa roku 1158. Objevil přechod přes řeku, která dosud bránila dalšímu postupu Fridrichovy armády a na důkaz, že ji přeplaval, přinesl dva leknínové listy i s kořeny. Vítězný císař mu je dědičně udělil jako rodový znak. Původní předkové pánů z Kounic se jmenovali Stošové a pocházeli z Opavska. V jejich znaku nebyly jen tři kořeny, jak jsou na tomto erbu, nýbrž kořenů pět. Aby se však mohli nobilitovat do panského stavu, přizpůsobili si asi neoprávněně erb i predikát podle zakladatele kláštera v Dolních Kounicích u Brna, pana Viléma, jenž měl podobné erbovní znamení. Nad erbem se nachází klenot tvořený otevřenou turnajovou přilbou s přikrývadly či fafrnochy po okrajích. Erb patřil Oldřichu III. z Kounic, který žil v letech 1569 až 1617. Byl radou a komořím arciknížete Matyáše i jeho bratra arciknížete Maxmiliána. Slavkovu dal různá privilegia. Mimo jiné zrušil pivovary slavkovských občanů a podpořil rozvoj městského pivovaru. Další erb je čtvrcený a v jednotlivých polích nese znaky Kouniců a pánů z Roupova. V prvním a ve čtvrtém poli jsou kounicovská lekna a ve druhém a třetím zlatá orlice na stříbrném poli se stříbrným pruhem. Jedná se o erb starobylé rodiny vladyků Roupovských z Roupova u Přeštic. Z tohoto rodu pocházela druhá manželka Oldřicha III. z Kounic, Ludmila. Je zde také uložen erb, který patřil Lvu Vilému z Kounic a jeho první manželce Eusebii ze Sezimova Ústí. Erb má již barokní charakter a je datován nejpozději rokem 1643. Na erbu jsou sezimovské růže, zobrazované v modré barvě. Eusebie byla poslední představitelkou rodu pánů ze Sezimova Ústí, který patřil k rodu Vítka z Prčic, zakladatele slavného rožmberského rodu. Druhou Vilémovou manželkou byla Eleonora hraběnka z Dietrichsteina, proto jsou na dalším erbu dietrichsteinské vinařské nože. Tito bohatí aristokraté vlastnili rozsáhlé statky ve vinařské oblasti na jihu Moravy, proto dostali tento symbol vinařství i do svého erbu. Jejich jediný syn Dominik Ondřej z Kounic se stal za zásluhy roku 1783 říšským hrabětem. V roce 1675 se oženil s hraběnkou ze Štenberka, proto je v dalším aliančním znaku osmicípá zlatá šternberská hvězda. Díky sňatku s touto ženou se Kounicové stali příbuznými s královským rodem Přemyslovců i Lucemburků. Dominik Ondřej byl c.k. komoří, zemský soudce, tajný rada, rytíř řádu zlatého rouna a říšský dvorní místokancléř. Za jeho působení ve Slavkově se na místě strženého renesančního zámku začal stavět reprezentativní objekt s rysy italského baroka transformovaného do prostředí zemí severně od Alp. Alianční erb manželů Maxmiliána Oldřicha Kounic-Rietberga a jeho manželky Marie Arnoštky, hraběnky z východního Fríska a Rietbergu je poslední ze zachovaných heraldických památek. Maxmiliánova manželka byla posledním potomkem vestfálských hrabat z Rietbergu a tento predikát ženitbou přešel na Kounice. Složitý erb zachycuje v levé části (podle heraldického popisu) panství Rietberg, Esens, Stettesdorf a Wittmund. Maxmilián zastával úřad velvyslance v Německu a v Římě, byl c.k. říšským dvorním radou a od roku 1720 moravským zemským hejtmanem. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna. Z dalších zajímavých kamenných fragmentů jsou v podzemí k vidění například hraničníky z počátku 18. století, které vyznačovaly hranice panství a lesních revírů, dále smírčí kříž ze 16. století, zhotovený delikventem na příkaz soudu jako odčinění viny ze spáchaného násilného trestného činu a dvě kamenná závaží na vyvažování padacího mostku přes západní val do zámeckého parku. Ostění a další kamenné prvky patří k pozůstatkům architektonických článků slavkovské městské zástavby 16. a počátku 17. století.

Poloha

přidat fotografie