Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Želenice (obec) [6224]



Již na první pohled je zřejmé, že jde o území, kde nutně musel člověk hledat své působiště již v hluboké minulosti. Vždyť příznivé přírodní podmínky horního povodí řeky Bíliny, protékající v minulosti nedalekým životadárným a v první třetině 19. století již zcela zaniklým Komořanským jezerem, umožnily člověku založit řadu sídelních lokalit, které obměňoval podle potřeby, nebo na nich dlouhodoběji setrvával. Želenice se tak zapojily do řady míst, které spojuje linie toku řeky Bíliny. Dokladem je řada archeologických nálezů z různých pravěkých časových horizontů na jednotlivých lokalitách, které můžeme přiřadit také k okolním obcím Želenic, mezi nimiž lze uvést alespoň Patokryje, České Zlatníky, Braňany, Liběšice. Hmotná kultura pravěkých obyvatel, objevovaná intenzívněji v těchto končinách již od konce minulého století, je schraňována po současnost převážně v Regionálním muzeu v Teplicích a v Okresním muzeu v Mostě. Kulturně historická výpověď příslušné hmotné kultury je důležitým faktorem při rozlišování jednotlivých vývojových fází lidské společnosti. Při této příležitosti stojí za bližší připomenutí alespoň laténské období, které spojujeme na území českých zemí s přítomností etnika, pro nějž máme již konkrétní název Keltové. Jako první ve střední Evropě používali hrnčířský kruh a rotační mlýnek na obilí. Jejich zemědělství bylo na vysoké úrovni, což dokládají především nálezy v široké škále železných užitných předmětů právě pro zemědělství. Keltské osídlení se rozvinulo během 4. - 2. století př. n. l. také v severozápadních Čechách. Jeho výrazné civilizační stopy byly objeveny na mnoha místech. Zde uveďme alespoň nepříliš vzdálené lokality Libkovice a Jenišův Újezd jako významná naleziště v povodí Lomského potoka na rozhraní mosteckého a teplického okresu. V samém závěru svého historického působení vybudovali Keltové první skutečná města, zvaná oppida, kde se soustřeďovaly činnosti nezemědělského charakteru. Rovněž první ražené mince na našem území pocházejí z keltského údobí. Keltské opevněné sídliště s pohřebištěm bylo v 70. letech našeho věku zjištěno také bezprostředně východně od osady Liběšice v katastrálním území Želenic a částečně i Bíliny (okres Teplice), v úzkém pásu mezi příkrými svahy horské kupy Bořeně a inundačním územím, kde protéká řeka Bílina v délce 2,2 km úzkým skalnatým údolím o nadmořské výšce 205 až 215 m. Význam pravděpodobného keltského opevnění, ale také umístění keltského sídliště v „želenické soutěsce“ můžeme spatřovat ve snaze ovládnout strategické spojnice mezi regiony keltského osídlení na Teplicku na jedné straně a Mostecka se Žateckem na straně druhé. Vždyť nejdůležitější komunikační tepny vedou údolím u Želenic dodnes. Přítomnost keltského etnika v okolí Želenic byla prokazována nálezy kostrových hrobů již v dřívějších letech, jež dokládají nálezové zprávy publikované pravidelně např. muzejním spolkem v Bílině na počátku 30. let. Řada nálezů z pravěkého období svědčí o dlouhodobé kultivaci půdy zemědělským lidem v širokém pásu povodí Bíliny. Na stejný způsob obživy navázal od 6. století n. I. také příchozí slovanský lid. který tak uchoval nejen kontinuitu, ale zároveň přispěl k rozšíření osídleni a k zahuštění sítě sídlištních areálů. Život protohistorických Slovanů a jejich přítomnost v mostecké krajině dokazujeme pouze archeologickými nálezy, protože z dochovaných písemných zpráv můžeme čerpat informace jen sporadicky. Přesto můžeme říci, že pravěké a protohistorické osídlení námi vymezené krajiny lze sledovat bez výraznějšího přerušení až do počátků formování se českého státu pod vládou Přemyslovců. Teprve od doby, kdy se upevňuje postavení přemyslovského státu, je možné využívat postupně narůstajících písemných materiálů a výsledků archeologického bádání užívat k doplňování poznatků o hmotné kultuře. Přesto i v této době zůstávají dostupné prameny pro nás značně fragmentární a obtížně spojité, k vyváženým pohledům se dostáváme dosti obtížně. Od 12. století se na Mostecku uplatňuje nový stupeň společenského vývoje, který byl vyvolán přirozeným nárůstem počtu obyvatel a následně zvýšenou potřebou rozšíření živné půdy. Proto život valné většiny našich středověkých předků se odehrával uvnitř venkovského prostředí. Umístění vesnické komunity záviselo na několika podmínkách. Jednak vyžadovalo plochu příhodnou ke stavbě zemědělských usedlosti a výhodný kontakt se zemědělsky využitelnými plochami, dále snadno přístupný vodní zdroj. U Želenic můžeme předpokládat, že stabilní osídlení na levobřeží řeky Bíliny se formovalo do podoby vrcholně středověké venkovské zástavby již od 2. poloviny 13. století. Jde o období, kdy poprvé vzniká prostorově stabilní struktura vesnice jako sídelního typu v takové podobě, jak ji známe dodnes. Tomuto konstatování nebrání první dochované písemné sdělení vázané teprve k roku 1307, kdy se poprvé setkáváme s názvem Želenice v souvislosti s odhadem jmění v Rudolicích, kde je uvedeno jméno svědka M. de Zelenicz. Krátce poté, roku 1312, je v jiné listině zmiňován M. de Hugwicz, Conr. de Selnicz, či z roku 1315 Con. de Zelniz. Podle historika Augusta Sedláčka právě vletech 1312 až 1323 je v Želenicích vladyčí statek a služební panství k hradu mosteckému za držení Kunráta rodu Haugvického. Uvedená jména „z Želenic“ si dovolíme přiřadit k drobné šlechtě rozptýlené po severozápadních Čechách. To, že se jedná v dané době o stabilizovanou sídelní lokalitu s ustáleným názvem, byt‘ v různých jazykových obměnách, posiluje existence kostela spadajícího pod bílinské děkanství. Poprvé je zmiňován roku 1352 pod jménem Zelenycz mezi dalšími kostely odvádějícími papežské dávky, které byly u želenického kostela ve výši 6 grošů ročně. Architektonickou podobu ani polohu tehdejšího kostela neznáme, i když by to bylo velice zajímavé. Pouze můžeme předpokládat, opět bez hmotné průkaznosti, že byl již umístěn v centru sídliště, pravděpodobně na místě dnešního kostela. Zastavěná plocha byla určitě podstatně menší než stávající. Využijeme-li porovnání s kostely v obdobných okolních vsích, o nichž máme podrobnější informace podložené archeologickými výzkumy, nezabíral plochu větší než 30 - 35 m². Pouze připojením věže a pojetím architektury jednolodi, jinak se stavba konstrukčně nemusela příliš lišit od ostatních vesnických objektů. K roku 1352 není kostel ojediněle zmiňován, protože pro léta 1357 až 1363 je znám patron kostela, kterým byl Kerunk z Lomu s bratrem Kuncem. Kerunkové byli patrony i dalších kostelů, např. v Jiřetíně, Hrobčicích atd., protože měli v držení řadu vsí nejen v mosteckém regionu. Kerunkové (Gerunkové, Kerungové) z Lomu jsou považováni za starý český vladycký rod pocházející ze severních Čech, který se objevuje již v polovině 14. století. Předpokládáme, že byli v manském vztahu k příslušníkům rodu Hrabišiců, zejména k pánům z Rýzmburka, kteří vlastnili rozlehlé rodové državy v severozápadních Čechách. Kolem roku 1385 je uváděn patronem kostela Pešík z Týnce, z čehož lze usuzovat, že byl také držitelem želenického zboží. Poté zřejmě došlo k povýšení kostela, protože ve zřizovacích knihách z roku 1398 je uváděn jako farní kostel, což znamená, že musel mít ustanoveného faráře s vymezením farnosti. Historicky je doloženo, že syn Pešíka, M. Kuneš z Týnce, učinil roku 1398 darování kostelu a v roce 1401 obdržel od papeže milost na postavení oltáře. Zasvěcení kostela Sv. Václavovi, mučedníku a patronovi české země, si můžeme vykládat jako projev náklonnosti k tradici panovnického rodu Přemyslovců. Koncem 14. století želenický kostel významově přispívá také k tomu, že určující vliv připadá hustotě sakrálních staveb a struktuře postupně vytvářené farní sítě. V dané době se stavba kostela stávala významným krokem k hlubší christianizaci, z čehož posléze vznikl patronátní systém. S tím souvisel také důležitý krok, jímž byl narušován svět staré víry, aby otevíral přechod od ukládání předmětů do hrobů k odkazům a darům činěným ve prospěch kostela. Nastal proces, jehož nápadnou součást tvořil přechod od řadových ke kostelním pohřebištím.Kostely, které dodnes zůstaly působivou součástí krajiny, byly zakládány v přímé vazbě na sídla pozemkové šlechty. V souvislosti se jmenovitě uváděnými držiteli pozemkového majetku je v Želenicích uváděna tvrz, k níž náležel poplužní dvůr a přiléhající ves. Přesnou dobu jejího založení neznáme, konkrétně víme, že ji vletech 1403 až 1407 drželi Petr a Čáslav z Týnce. Můžeme ji celkem přesně lokalizovat, ale neznáme její stavební rozvržení. O vydání potřebného svědectví nebyl zatím projeven archeologický zájem, bez kterého se v tomto případě neobejdeme, protože nevyrovnanost pramenného svědectví ani v tomto časovém úseku není žádnou výjimkou. Potvrdit to lze i na základě nepřímých pramenů, kterými jsou novodobější obecní kroniky Želenic, kde se hovoří (viz kronika obce německy psaná 1924 až 1936), že tvrz stávala zhruba 100 kroků jižně od dnešního panského dvora v blízkosti řeky Bíliny. Dále uvádí, že „dnes jsou zde patrny pouze zbytky bývalé věže, které jsou přestavěny na byty a obývány dělnickými rodinami z panského dvora. V současné době jsou trosky tvrze nazývány Starý zámek a panská louka Zámecká louka“. Tím bychom tvrz mohli směrovat k čp. 34. Její podobu můžeme zkusmo porovnat s tvrzí v Kopistech, která rovněž po skončení funkčnosti prošla mnohými přestavbami pro obytné a jiné účely, přičemž až do její likvidace zůstalo zachováno pozdně gotické věžovité jádro. O Želenicích v závěru 4. století a na počátku 15. století můžeme konstatovat, že ves žije způsobem života, který odpovídá středověkému venkovskému prostředí, jež se opírá o zemědělské hospodářství. Jejím jádrem je šlechtické sídlo, v našem případě tvrz s poplužním dvorem, který je konkrétně zmiňován v archivních materiálech k roku 1551 spolu s tvrzí, dále farní kostel s přilehlým hřbitovem a nedalekou farou. Téměř celé 15. století jsou Želenice v držení pánů ze Stupic, které se do jejich majetku dostaly již roku 1416 prostřednictvím Jindřicha. Zda-li došlo k nějakým majetkoprávním změnám na Želenicích v období husitských válek, o tom prameny mlčí. Můžeme jen z širšího hlediska říci, že o celé podkrušnohorské území měla zájem míšeňská markrabata, jimž se koncem 14. století podařilo proniknout na české území. Do svého držení získala koupí majetky v podkrušnohorském úvalu i s městem Most, které bylo dáno zástavou. Saský vliv se projevil při husitských válkách, kdy Most stál na straně katolických pánů a císaře Zikmunda. Za pomoci míšeňských vojsk odolal roku 1421 náporu husitů vedených Janem Želivským v bitvě u Mostu. Teprve za vlády Jiřího z Poděbrad bylo podkrušnohorské území vymaněno z míšeňského područí a vráceno zpět ke koruně České. Získáno bylo zpět i město Most se svým širokým okolím. V jednom konkrétním případě se husitské období dějinně dotklo samotných Želenic. V roce 1438 zde proběhla bitva, která byla opakovaně podrobována novodobějšímu bádání. My však zůstaneme u dobového zápisu ve Starých letopisech českých, kde se praví „…. Když se král (Albrecht, vévoda rakouský a markrabě moravský) v sobotu vrátil do Prahy, markrabí mišeňský hned z Prahy odejel. Král přikázal Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic, aby ho doprovodil z Čech. Když táhli k Bílině a chtěli pak do Mostu, který byl tehdy v držení míšeňských knížat, shromáždili se proti nim mladý pan Petr Holický, syn pana Alše, pan Petr Zvířetický, Václav Carda, Absolon, Svojše ze Zahrádky a další s městy Žatcem, Louny, Klatovy a asi se třemi sty Poláků na koních a téměř nekrytě vytáhli do Pole a chtěli knížata porazit. Když to uviděl pan Jakoubek, vyjel k nim; pěkně s nimi mluvil, a prosil je, aby nechali Němce na pokoji a raději se vrátili domů, protože on má od krále přísný rozkaz, aby cizince neopouštěl a doprovodil je a dal jim ochranu až do Míšně. Ale oni na to nic nedbali a panu Jakoubkovi nadávali. A tak od nich odejel, a když sešikoval své i knížecí houfy, táhl vpřed k Bílině. Když viděl, že tamti táhnou přímo proti němu, udeřil na ně se svou jízdou a porazil Žatecké a Lounské se všemi jejich houfy, a to u vsi Želenice, která leží mezi Mostem a Bílinou. V bitvě byli zajati páni Holický a Svojše a dalších pět set Žateckých i s jezdci, zabitých zůstalo na místě půl šesté stovky. Byli zajati také Absolon a Cecek, který připadl spolu s dalšími vězni panu Jakoubkovi. Ostatní zajatce odvedli do Mostu a významnější pak do Míšně. Když se to dověděl král Albrecht, radoval se, přikázal zvonit v kostelích a zpívat ‚Tebe Boha chválíme‘ nebot‘ Pán Bůh to dopustil na Čechy pro jejich pýchu a lakotu. K té porážce došlo v den po Sv. Mauriciovi (23. září).“ Želenická kronika k tornu dodává, že se bitva odehrála na úpatí Želenického vrchu a „zde jsou dodnes nacházeny lidské kosti a zbraně, tyto samozřejmě zrezivělé. V roce 1923 našel jeden rolník při hluboké orbě několik poměrně zachovalých zbraní a 8 mincí z uvedené doby.“ Vrátíme-li se k Želenicím po husitských válkách, musíme konstatovat, že k vlastnickým změnám nedošlo, protože roku 1450 je připomínán Hanuš ze Stupic. Teprve až roku 1495 se opět setkáváme se zmínkami o Želenicích, a to v souvislosti s majetkovými změnami. Zmíněného roku totiž Václav ze Stupic daroval část želenického zboží Těmovi z Koldic, který druhou část koupil od Dominika a Jindřicha ze Stupic. Těma z Koldic tímto ujednotil pozemkový majetek, kterého měl podstatně více nejen na Mostecku. Připomeňme, že držel Krupku, Bílinu, Jiřetín, Havraň a další. Soustředíme-li pozornost na písemné prameny jednotlivých obcí při sledování Těmy z Koldic, zjistíme, že koncem 15. století prodává jednotlivé vsi dalším zájemcům, nebot‘ jak jiné prameny praví, že dobrodružnými jízdami a nehospodářstvím všechno jmění své rozmrhal“. Tak se také stalo v případě Želenic roku 1499. Když Těma v roce 1503 zemřel, zastaly po něm jenom dluhy. Jím však vymřel rod Koldiců po meči, i když šlo o jméno staré panské rodiny, která pocházela z Míšně a v Čechách se usadila již ve 14. století prostřednictvím krále Jana Lucemburského, kdy dostal jeden z členů rodiny v léno Krupku s rudnými doly a Trmice. Želenice již zmíněného roku 1499 koupili bratří Jan, Šťastný, Purkart a Petr z Kolovrat. Od téhož roku byly Želenice drženy k Novému Hradu, který byl rodovým sídlem novohradské větve Kolovratů. Až do roku 1511 byly Želenice „drženy v nedílu“, což znamená, že nebyly majetkově děleny. Teprve poté došlo k jejich rozděleni mezi jednotlivé vlastníky. Pohyb želenického majetku mezi jednotlivými členy novohradských Kolovratů lze obtížně sledovat, přesto víme, že byly Želenice v jejich držení až do roku 1575, kdy je Petr Novohradský z Kolorat prodal Václavu Kaplíři ze Sulevic. Ten s určitostí koupil statek, který roku 1577 věnoval manželce Hedvice Kaplířové z Doupova a Želenice byly drženy k Milešovu. Oba manželé však brzy poté zemřeli. Václav Kaplíř v roce 1579 a manželka Hedvika následujícího roku 1580. Pozůstalostním řízením zůstaly Želenice v držení Kaplířů ze Sulevic, a to Václavových synů Zdeslava (též Zdislava), Bohuslava, Viléma a Jiřího. Komplikovanější majetkové vztahy nám trochu osvětluje rok 1585, kdy Želenice byla dány za díl Vilémovi Kaplíři, který však roku 1590 zemřel. Želenického zboží se roku 1596 ujal bratr Zdislav, který v roce 1599 přikoupil od Jana Mirešovického z Mirešovic (později psáno Mirošovice) další majetek, kterým byly Hrobčice a Mirošovice, aby jej připojil k Želenicím. Když v rove 1603 Zdislav Kaplíř ze Sulcvic zemřel, psal se již na Želenicích, Mirošovicích a Hrobčicích. O rozvoji samotných Želenic v době předbělohorské můžeme čerpat údaje pouze z málo sdílných pramenů. Obohacením poznání je, že mezi výraznými objekty se objevuje v průběhu 16. století mlýn, který je písemně zmiňován k roku 1596, kdy můžeme číst, že „pod tvrzí a vsí Zieleniczy v řece Bilinie, kteráž běží ode vsi Zielenicz …. dolů mimo ves Libiessicze.... na mlejn náležející k Zieleniczym“. Vzhledem k tomu, že se obyvatelé Želenic zabývali výhradně zemědělskou produkcí, můžeme usuzovat o jeho dřívější existenci, protože měl mlýn k dispozici stálou vodu, kterou skýtala řeka Bílina. Vybudovaný mlýnský náhon byl dlouhý, jak sledujeme na starších mapách. Určitě zasazení mlýna (čp. 57) do terénní konfigurace muselo být velice pěkné, je na škodu věcí, že ani tento objekt není patřičně zdokumentován. Počátkem 17. století jsou Želenice stále v držení Kaplířů. Po Zdislavově smrti se stal dědicem jeho syn Jan Burjan Kaplíř ze Sulevic na Želenicích, Mirošovicích a Hrobčicích, jenž si za sídlo zvolil Mirošovice a zbývající dvě vsi byly k nim připojeny. V roce 1616 všechny tři statky - Želenice, Mirošovice a Hrobčice prodal Štěpánu Jiřímu ze Štemberka. Ten za 9 let, roku 1625, zemřel snad v Mirošovicích. Jeho syn Jan Rudolf ze Štemberka směnil Mirošovice za Vodolice (Odolice). Předpokládáme, že Mirošovice s připojenými Želenicemi a Hrobčicemi měl pak Jan Štefan ze Šternberka, který se však zadlužil natolik, že musel roku 1645 všechny statky prodejem obětovat. Mirošovice s ostatním zbožím, mezi nímž jsou i Želenice, byly přiděleny roku 1650 Veronice Polyxeně hraběnce z Martinic, rozené ze Šernberka. Následným dědicem byl Bernard Ignác hrabě z Martinic, jenž prodal Mirošovice, Hrobčice a Želenice v roce 1668 Žofii Anežce (Sofie Agnes) kněžně Dietrichsteinové, prostřednictvím níž se také Želenice dostaly do držení rodu Lobkoviců a k Bílině, v jejichž majetku zůstaly až do roku 1918. Majetkové držení Želenic Bernardem Ignácem a poté i Žofií Anežkou potvrzuje jejich patronát nad farním kostelem v Želenicich. Sledováním majetkových změn jsme se dostali do období třicetileté války (1618 - 1648), která se nevyhnula ani tomuto území. Středem pozornosti bylo zejména město Most s dominantně posazeným a strategicky výhodným hradem Hněvínem, zvaným též Landeswarte. Jakým způsobem byly poškozeny Želenice v průběhu třicetileté války lze jen těžko popsat. V každém případě přinesla změny v životním stylu a uvolnila nově se formující společenské vztahy. V prvé řadě však víme, že po skončení třicetileté války v roce 1648 byla snaha o narovnání majetkových poměrů a daňové povinnosti, v prvé řadě bylo nutné uvést do pořádku berní evidenci dani podrobených poddanských nemovitostí. Zemský sněm roku 1651 souhlasil s pořízením soupisu veškeré poddanské půdy v zemi, jehož výsledkem byla tzv. berní rula z roku 1654. Berní rula je v pobělohorské době prvním ucelenějším písemným materiálem, který hovoří o rustikální půdě, zachycuje sociální skladbu a majetkové poměry v jednotlivých obcích. V něm se setkáváme s konkrétními jmény majitelů zemědělských usedlostí a tím i osob žijících se svými rodinami v jednotlivých obcích. Zanedbatelným není ani přehled a skladba zemědělského majetku. Ve fasciklu označeném Litoměřický kraj jsou uvedeny také Želenice pod názvem Selnicze a náležející k panství Mirošovice. Mezi osedlými sedláky je uvedeno 25 jmen, chalupníků potom 13, z nichž jeden šenkuje, jeden je Švec a jeden krejčí. Tři usedlosti byly pusté. Rozsah polností sedláků a chalupníků činil dohromady 562,2 strychů, z nichž žádný neležel ladem. Zajímavým údajem je také vykázaných 25,5 strychů vinic. Dohromady měly obě sociátni skupiny 63 potahy, 67 krav, 62 kusy jalového dobytka, 141 kusů vepřů a 3 kozy, nikdo z nich nechoval ovce. Informativní je stručná poznámka na závěr zápisu, že „ta ves na stavení může být, roly pšeničný, luk spotřeba, obilím a dobytkem živi jsou.“ Lze z toho vyčíst, že Želenice byly Částečně ušetřeny před válečnými útrapami, jak tomu nebylo u mnohých okolních vesnic nebo města Mostu. Výhradní vazba na zemědělskou půdu určovala pravidelný zemědělský cyklus každoročně se opakující, který následně určoval životní rytmus obyvatel Želenic od 2. poloviny 17. století. Výrazným narušením ekonomické stabilizace mostecké oblasti byla morová epidemie, která v roce 1680 postihla celé území českých zemí. Ani Želenice nebyly výjimkou, jak zaznamenává obecní kronika. „Obyvatelé z mnoha domů zcela vymřeli. Ti, kteří přežili, se přestěhovali na Mühlberg, východně od mlýna, kde si postavili své příbytky. Avšak i zde ještě jich hodně zemřelo a bylo zde pohřbeno. V nouzi a tísni se Želeničtí obrátili o pomoc ke sv. Rochovi (ochránci před morem), aby strašlivou morovou ránu odvrátil. Zároveň mu v modlitbách slíbili, že světci postaví uprostřed obce jeho sochu a každoročně budou slavit jeho svátek (16. srpna). Po jejich prosbách mor skutečně ustal a lidé se vrátili zpět do svých opuštěných domovů v obci. Bylo třeba pohřbít mrtvé a domy vyčistit.“ Tak jako na mnohých místech vyrostly morové sloupy, dodnes cenná mistrovská díla zdobící četná náměstí, aby připomínaly do budoucna morovou zkázu, také Želeničtí dostáli svému slovu. Mezi kostelem a farou byla skutečně vztyčena socha sv. Rocha, kamenná plastika světce zahaleného do volně splývajícího oděvu se psem u nohou. Socha musela být několikráte upravována a opravována, protože jak uvádí evidence památek pochází dochovaná plastika z roku 1760. Kronika obce k roku 1913 zaznamenává, že tomto roce byla socha sv. Rocha důkladně renovována. Práci provedl Karel Kvapil z českých Zlatníků... Původní sokl k soše, vysoký 2,40 m, již poškozený pískovcový sloup na němž světec stál, byl odstraněn a socha byla postavena přímo na spodní část soklu... Při renovaci sochy byly v dutině soklu nalezeny: růženec, malý křížek a 6 stříbrných mincí s letopočtem 1696.“ Jak bývá dodnes zvykem, do dutiny v podstavci sochy byly roku 1913 opět vloženy dobové materiály, v nichž byla vylíčena daná politická a hospodářská situace a rovněž přiloženo několik mincí. V 70. letech byl z návsi odstraněn podstavec a socha sv. Rocha se ocitla v kostele. Zmizela tak dominanta, která musela být v porovnání se zástavbou v okolí až do poloviny 19. století výrazným prvkem středu obce. Snahy o odstranění následků třicetileté války a morové epidemie začaly nalézat konkrétnější podobu až od konce 17. století. Teprve počátkem 18. století se začaly konsolidovat hospodářské poměry, které sebou nesly ekonomické změny provázené proměnami sociálními, kulturními a národnostními. Jakoby zdánlivě se Želenic netýkal nástup manufakturního období, kdy v Oseku a Horním Litvínově byly založeny manufaktury na výrobu vlněných punčoch a soukenných látek. Zmíníme-li se povšechně o tom, že se vláda snažila, aby české země byly co nejméně závislé na dovozu cizí vlny, a proto podporovala chov vzácných ovcí, které kupovala v cizině a zřizovala zvláštní ovčíny, aby tak nahradila téměř miliónový úbytek ovcí způsobený morem v letech 1712 až 1714, dostávají se Želenice se svým vhodným pastvinářským zázemím do zcela jiného světla, jak se projeví následovně. Rakouskou monarchii v 18. století provázela rovněž neutěšená finanční situace, která byla způsobena vyčerpávajícím vedením řady lokálních válečných konfliktů. Jediná cesta, která mohla zlepšit tuto situaci, bylo provedení nového rozvrhu zdanění. Roku 1747 byly ukončeny práce na tzv. prvním tereziánském katastru, který byl popisem rustikální půdy, tj. poddanské, na níž spočívala tíha kontribuce. Vstoupil v platnost již roku 1748. Při vydání tzv. druhého rustikálního katastru tereziánského se vycházelo z prvního, ale byl zpracován také panský katastr (dominikál), který byl uplatňován od roku 1757 při vyměřování kontribuce vrchnosti. Právě tereziánský katastr je dalším významným pramenem, který napovídá o dalším historickém posunu také samotných Želenic. Nalezneme je opět pod Litoměřickým krajem, panstvím Bílina, jehož držitelem byl tehdy kníže Ferdinand z Lobkovic. V rustikálu je uvedeno celkem 45 hospodářů, z nichž můžeme podle rozlohy orných polí vyčlenit 20 hospodařících do 15 strychů, 24 hospodáře do 60 strychů a 1 hospodáře na polích přes 60 strychů. Bonita půdy byla ohodnocena a zařazena do 6 skupiny. Z vykazovaných ploch bylo nejvíce polí a luk, méně pastvin a lesů, lada zůstávala minimálně. Opět jsou zmiňovány vinice o ploše 9 strychů. Rovněž výkaz řemeslníků je početnější než v berní rule. Uvedeni jsou 2 krejčí, 2 tkalci, 1 řezník, 2 pastýři, 1 kovář v obecní kovárně, 1 panský ovčák, 1 učitel. V dominikále je vedle rozlohy polností náležejících vrchnosti a církvi uveden mlýn, farní kostel sv. Václava a škola. Právě z toho vidíme, že se v Želenicích ujímá chov ovcí, kterým se rozšířila početnost užití domácích zvířat. Zároveň se potvrzuje existence mlýna a farního kostela se zasvěcením Sv. Václavu. Nově se zde vykazuje škola, neboť byla založena jako jednotřídní v roce 1680 tehdejší patronkou želenického kostela hraběnkou Marií Povalinovou, ovdovělou Lobkovicovou. K tomuto účelu byla vystavěna samostatná budova (Čp. 28) s učebnou a bytem pro učitele. V 2. polovině 18. století vznikají první odborná díla, která jsou věnována popisu míst v českých zemích. V rozsáhlé Topografii Království českého od Jaroslava Schallera z roku 1787 najdeme informaci o Želenicích, která mimo jiné uvádí, že v místě je 60 domů, farní kostel sv. Václava m., poblíž řeky Bíliny jsou ještě známky „rozpadlého zámku vidět“. Schaller dále uvádí, že na Kaňkovském a Ovčáckém vrchu (Ganghofer u. Schäferberg) se láme krásný kámen zvaný marmelstein (mramorový kámen, vlastně čedič-bazalt, jehož název je odvozen z latinského označení etiopského mramoru) různých barev, kterého bylo většinou použito při stavbě kaple Sv. Vavřince v Praze. Obdobně připomíná Želenice také Sommer ve svém topografickém popisu Království českého z roku 1833. V 18. století můžeme již definovat stavební uspořádání vsi. Rozložení zemědělských usedlostí obklopuje náves v protáhlé ose orientované východ západ, jejíž střed tvoří kostel se hřbitovem, fara, socha sv. Rocha, hostinec a jižně budova školy. Za západní uzávěrou návsi se rozkládal panský dvůr, který byl rozšířen o ovčín, když další ovčín byl na Kaňkově. Na dvůr směrem k řece Bílině navazovaly již zříceniny a druhotně využité části bývalé tvrze. Východním směrem se nacházel odlehlý mlýn. Téměř v polovině přetínala kolmo náves komunikace, prostřednictvím níž měla ves možnost být ve spojení s Mosteckem či Bílinskem, nebo se severně hraničícími obcemi Braňany a Kaňkov. Pouze v roce 1777 byl zřízen nový hřbitov severně nad obcí, protože původní hřbitov kolem kostela byl již malý a přeplněný a bez další možnosti jeho rozšíření. Zároveň podle císařského nařízeni měly být hřbitovy z hygienických důvodů vytěsňovány na okraj obcí, aby nebyly vázány na kostely, které stávaly převážně uprostřed zástavby. V uvedeném uspořádání zůstaly Želenice po dlouhá následná desetiletí. Změnu doznal pouze vzhled domů zejména během 19. století. U stavební konstrukce domů lze předpokládat, že se v průběhu 18. století uplatňovala ještě roubená nebo zděná přízemí kombinovaná s hrázděním. Krytinou byl dřevěný šindel nebo slaměné došky. K roku 1832 to potvrzuje kronika popisem živelné události, kterou byl požár, jenž údajně zničil 3/4 domů, stodol a chlévů. „Byl horký, srpnový den. Jedna žena z domu Čp. 2 rozsypala horký popel ke stodole stojící napříč k silnici. Protože tenkrát byly stavby od základů ze dřeva a kryty šindeli nebo došky, poskytovaly snadnou potravu pro oheň. Západní vítr hnal plameny od střechy na střechu a když nastala noc, bylo 60 budov (obytných domů, stodol a chlévů) zachváceno plameny. Poslové na koních byli vysláni do okolních obcí a měst. Přijelo také 15 hasičských stříkaček. aby částečně zachránily západní část obce.“ Přítomnost dřevěných konstrukcí potvrzují také další zmínky hlavně v souvislostí s přestavbami obytných domů i samotného kostela. V polovině 19. století byla pro Želcnice významnou událostí výstavba nového kostela. Probíhala v letech 1847 až 1848 z popudu faráře Schramma za patronace knížete Lobkovice z Bíliny, který poskytl potřebný stavební materiál a řemeslníky. Želeničtí sedláci dali k dispozici povozy a pomáhali přidavačskými pracemi. Stavbu kostela prováděl knížecí zednický mistr W. A. Förstel, stavební dozor zase knížecí tesařský mistr Karel Müller, oba z Bíliny. Během přechodné doby, kdy obec byla bez kostela, posloužil jako modlitebna, kde se konaly bohoslužby, křty apod., taneční sál hostince v čp. 16. Ze starého kostela byly použity 3 zvony a varhany. První bohoslužba v novém kostele byla odsloužena 16. červci ce 1848. Zde je vhodné vést další bližší informace, které nabízí obecní kronika, neboť přispívají k poznání stavebně historického vývoje nejen samotného kostela. Velmi cenné je zachycené vyprávění přímého želenického pamětníka rolníka Franze Wlassaka (1826 - 1919) z Čp. 12. Vyprávěl, že „kostelík byl malý a nízký, od základů postavený ze dřeva, měl pouze jeden oltář. V kostelní lodi stála jen jedna řada lavic (8-10 kusů), což odpovídalo prostorovým poměrům. Lavice byly při bohoslužbách obsazovány pouze ženami, zatímco mužům byla vyhrazena empora, která se táhla kolem jižní stěny ve výši kostelního kůru. Kostelní věž byla jen o málo vyšší než střecha kostela a byla stejně kryta šindeli.“ Současně se zbořením starého kostela byla stržena i okolní zeď starého hřbitova. Lidské kosti nalezené při výkopu základů pro nový kostel byly shromážděny a uloženy do hromadného hrobu vně jeho jižní zdi. Dnes je kostel spolu s bývalou farou (Čp. 27) zařazen mezi státem chráněné památky. Oba objekty prošly od roku 1993 rozsáhlými rekonstrukcemi, aby přispěly k lepšímu vzhledu středu obce. Druhá polovina 19. století přinesla zásadní společensko ekonomické změny, které hluboce zasáhly do života obyvatel českých zemí. Prudký nástup industrializace se uplatnil také v celém Podkrušnohoří. Výrazně se prosadil zejména od 70. let minulého století při těžbě hnědého uhlí na Mostecku. Duchcovsku a Bílinsku. Vznikla řada hlubinných dolů na katastru mnoha obcí, které začaly ztrácet zemědělský charakter a transformovaly se na obce hornické. Zároveň se tím měnila jejich sociální skladba a profesní struktura. Želenice neměly přímou vazbu na uhlí, ale zařadily se mezi obce, které tvořily zprůmyslněnému území zemědělské zázemí. Následně byly také kontaktovány s průmyslovým prostředím, které je začalo obklopovat neúprosně v linii Most - Bílina - Duchcov. Selnerovy Statistické tabulky pro bílinský okres ze 60. let minulého století jsou zajímavým souhrnným zdrojem informací pro poznání hospodářsko administrativního stavu jednotlivých obcí před jejich následnými proměnami. V prvé řadě musíme od poloviny 19. století Želenice vnímat jako velkou obec, kterou tvořily dílčí katastry obcí Braňany, Kaňkov, Liběšice, české Zlatníky, Patokryje a Želenice. Bylo to zároveň velké území pro zemědělskou aktivitu. Při souhrnu údajů zjistíme, že bylo vykazováno 70 kusů koní (valachů a klisen), 830 kusů hovězího dobytka, 355 vepřů. 102 koz a 2 592 ovcí. I zde se potvrzuje, že se zájem v Želenicích a okolí přesunul také k chovu ovcí a k vyšší produkci vlny. Z rostlinné produkce zůstávají zachovány klasické obilniny, pro Želenice podle množství v pořadí žito, ječmen, pšenice a oves. Dále se zde pěstoval hrách, čočka, vikev, brambory, řepka, zelenina. Místo vinic, které zcela zanikly, se objevuje malé množství chmelnic a nově i cukrová řepa. Rozšiřování ploch pro pěstování cukrové řepy pak úzce souvisí s nástupem průmyslového zpracování cukru a zakládáním četných cukrovarů. Jeden z takových velkých cukrovarů byl i v nedaleké Bílině. Pro Želenice je zajímavé, že v jejich katastru jsou vykazovány 2 cihelny, které produkovaly ročně nezanedbatelné množství střešních tašek a několika druhů cihel. Právě tato produkce se projevila ve zvýšené stavební aktivitě, která urychlila proměnu architektury venkovského prostředí. V širokém měřítku se uplatňuje zděná výstavba dvou souběžných objektů, převážně patrových, se štítovou orientací k návsi nebo přilehlé komunikaci. Na ně navazují hospodářské budovy, které formují rozlehlejší dvůr uzavřený průjezdnou stodolou s výjezdem do polí. Průčelí objektů spojuje zděná brána s velkými, zdobně provedenými vraty a vstupní brankou. Těsná návaznost staveb vytváří v zástavbě urbanisticky kompletní hmotu. Řada zemědělských obcí si tuto podobu místy uchovala dodnes, i když již značně narušenou. Mimo Želenic jsme se s ní setkávali např. ve Velebudicich, Skyřicích, Volevčicích, Mariánských Radčicích, Braňanech, Sedleci, Chanově. Obrnicích, Liběšicích. Rozvoj těžby uhlí od poloviny 19. století v Podkrušnohoří vyvolal potřebu Zdokonalení komunikačních spojů. Nejvhodnějším řešením se stala výstavba železniční sítě. Hlavní železniční tah z Ústí na Labem přes Teplice, Duchcov a Most do Chomutova, zprovozněný v celé trase roku 1870, podnítil výstavbu dalších tratí a průmyslových vleček. Tento nový komunikační prvek od roku 1870 vstupuje do života Želenic. V letech 1870 až 1871 je na katastru obce souběžně budován úsek trati Praha - Duchcov a Duchcov - Plzeň. Pro náročnou stavbu bylo zapotřebí mnoha pracovních sil, které byly ubytovány vždy v místě výkonu potřebných pracovních činností. Tento rušný vstup do poklidného prostředí zaznamenala také obecní kronika. „Němci, Češi i Italové zde našli práci a výdělek při stavbě státní dráhy. Taneční sály hostinců a komory mnoha soukromých domů sloužily jako ubytovny cizích dělníků. Kvůli často žádoucímu svahování při trati, dovozu a odvozu zeminy a kamení se zdejším sedlákům nabízely lákavé zdroje příjmů. Mnozí proto kupovali 1- 2 koně pro potahy a vydělávali neslýchané výdělky. Jak mnozí vyprávějí, měli tehdejší obchodníci a majitelé ubytoven přání, aby stavba dráhy trvala ještě dlouhá léta.“ V Červnu 1872 byl na nové trati zahájen provoz. Úsek mezi Želenicemi a Liběšicemi byl pouze průjezdný, teprve roku 1888 byla v Želenicích zřízena osobní zastávka, k níž roku 1902 byla přistavěna také čekárna. O mnoho let později (1934) byla povolena osobní zastávka také v nedalekých Liběšicích. Trať neměla sice funkci hlavního uhelného tahu, ale byla vhodná pro odklon železniční dopravy v případě potřeby. Teprve v 70. letech našeho věku, kdy rozsáhlá povrchová těžba v okolí Bíliny a Duchcova začala vstupovat do původní ústecko-chomutovské trasy železniční dráhy, došlo k náhradnímu řešení, při němž bylo využito zmiňovaného spojení mezi Obrnicemi a Bílinou táhnoucí se podél řeky Bíliny. Trať byla kompletně rekonstruována na kapacitu hlavního železničního tahu, aby bylo zachováno plynulé spojení mezi Mostem a Ústím nad Labem pro nákladní a osobní železniční přepravu. Při této příležitosti bylo upraveno také koryto řeky Bíliny, z map zmizel želenický mlýnský náhon, ale i záplavy a povodně ohrožující jižní část obce. Želenicím se nevyhnul ani zájem o těžbu vhodného stavebního materiálu. Podle prvních historických zmínek se odtěžoval znělec (fonolit) z Želenického Vrchu již v roce 186l hlavně pro stavební účely a úpravu komunikací. Spolu s čedičem jej nalezneme dodnes ve zdivu mnohých, nejen želenických zděných statků. Koncem 90. let 19. století, zjara roku 1896, se dočítáme v obecní kronice, že jistý Ant. Wallenta, obchodník se stroji ze Žatce, jednal s obcí o zřízení kamenolomu na severním svahu Žclenického vrchu. Protože došlo ke vzájemné dohodě, byl provoz těžby znělce a drtírny zahájen. Od té doby můžeme sledovat pohyb různých nájemců kamenolomu i otevření druhého kamenolomu na katastru Liběšic až do 40. let našeho věku. Pro těžený kámen se našel odbyt ve vybraných průmyslových odvětvích, nejznáměji ve sklářském průmyslu. Po znárodnění se majitelem kamenolomu stala Ústecká sklárna, později v rámci Sklo Union Teplice. Od roku 1981 náležel n. p. Severočeské keramické závody v Mostě, které se v rámci privatizačního procesu transformovaly na a. s. Keramost (od 1. ledna 1994). Od 70. let minulého století jsou Želenice vtahovány do procesu společenských změn. Populační změny lze nejlépe sledovat na problematice školství. Nárůst počtu dětí školou povinných ovlivnil otevírání škol a výstavbu nových školních budov v jednotlivých obcích. Tento proces se dotkl také želenické jednotřídní školy, kam docházely děti též z Braňan a Kaňkova. Ve školním roce 1870 až 1871 se oddělily děti z Braňan, kde byla založena nově jednotřídní národní škola. Populační nárůst se projevil roku 1888, kdy bylo již neúnosné vyučovat v želenické jednotřídce kolem 90 dětí, Škola musela být přeměněna na dvoutřídní. Protože ve stávající školní budově byla pouze jedna učebna, musela být druhá učebna umístěna mimo objekt školy, a to do prvního patra obytného domu čp. 14. V 90. letech 19. století jsou Želenice již v přímém kontaktu s pánevní oblastí uhelného revíru prostřednictvím Braňan a Kaňkova. Prosazují se snahy o zvýšení celkové úrovně obce. Iniciativa směřovala k dosažení výstavby nové školní budovy, protože dvě stávající učebny již nevyhovovaly a neodpovídaly novým školským požadavkům. Zástupci školské obce, Ferdinand Uhl z čp. 13, Wenzel Scheithauer z čp. 10 a Ant. Rulf z čp. 28, dosáhli toho, že byla nejen schválena stavba nové školy, ale v roce 1893 také realizována. Vybraným místem bylo čp. 33 v západní části návsi. Usedlost byla za nízkou cenu odkoupena a zbořena, aby se uvolnila stavební parcela pro novou stavbu. Záznam v kronice se zmiňuje o proměně vybraného místa, že „to byl ‚Trinkshaus‘ náležící F. Zinkemu, dřevěný domek ve špatném stavu, ztrouchnivělý, se slaměnou střechou až na zem“. Novostavba školy byla svěřena staviteli Zeibichovi z Mostu a zednickému mistrovi W. Langerovi z Bíliny. Již 1. září 1893 byl zahájen školní rok v nové budově, kdy byla škola zároveň vysvěcena farářem P. Josefem Passigem. Mezi obecní „vymoženosti“, které Želenice dále sblížily s okolním světem, můžeme počítat také zřízeni pošty. Pro nás je dnes nepředstavitelné, že poštovní úřad byl v Bílině, kam se ze Želenic musel pro poštu posílat poslíček. Protože neměl stálý plat, platilo se každé doručení samostatně; za každý doručený dopis nebo dopisnici (pohlednici) 2 krejcary, za noviny I krejcar, donesení balíku bylo dražší. Pokud poslíček nefungoval, byli Želeničtí bez pošty. Není proto divu, že otevření poštovního úřadu v Želenicích nad Bílinou neuniklo zápisu do kroniky u data 1. květen 1902. K poštovnímu úřadu, který byl státní institucí, patřily obce Braňany, Kaňkov a Liběšice, z nichž poslední byla později přidělena k poštovnímu úřadu v Bílině. Pošta byla prvně umístěna v Čp. 25 a měla státem placeného listonoše, který doručoval zásilky denně. Prvním poštmistrem byl Otto Sunkel. Častým stěhováním působila pošta na mnoha dalších místech v obci. V roce 1906 byly provedeny administrativní změny u politické obce Želenice, kterou tvořily Braňany, Kaňkov, Liběšice, České Zlatníky, Patokryje a Želenice. Došlo k oddělení Braňan, pro které byl zřízen samostatný obecní úřad. Postupně se osamostatnily i České Zlatníky a Patokryje. Podíváme-li se na společenský život obce v závěru 19. století a na počátku 20. století, setkáme se s činností několika spolků. Tuto činnost umožňovala ústava rakouské monarchie již od konce 60. let 19. století. Mezi prvními spolky byl roku 1877 založen Vojenský veteránský spolek Želenice (Militär-Veteranen-Verein Sellnitz). K tomuto účelu se sešel velký počet vysloužilých vojáků, a to v hostinci u Ferdinanda Uhla (čp. 1). Ustanoven byly den výročí (3. červenec) bitvy u Hradce Králové, která proběhla roku 1866 v rámci vedené války mezi Rakouskem a Pruskem. Zpočátku tvořilo spolek 28 členů. Smyslem jeho činnosti byla podpora nemocných a zajišťování pohřbů jeho členů. Činnost byla zviditelňována účastí na církevních či vlasteneckých svátcích, zároveň nošením jednotného oděvu členy spolku při slavnostech. Opět si pomůžeme sdělením z obecní kroniky, že „uniformy členů spolku se skládaly z černého civilního obleku a černého klobouku ozdobeného kohoutím peřím zv. fedrpuš. Teprve po osmi letech trvání spolku se jeho členové sjednotili na černých kalhotách, šedé blůze a klobouku s fedrpušem, tento však po zhroucení monarchie (1918) musel zmizet a byl nahrazen talířovitou čapkou.“ V roce 1901 bylo pro spolek veteránů velkým svátkem svěcení praporu, kdy byla k tomuto účelu 21. června pořádána slavnost. Počet členů v této době činil 110 osob z 15 obcí. Velitelem byl Eduard Wittig, řeznik z Obrnic, pokladníkem Ant. Karwath, rolník z čp. 35 v Želenicích, jednatelem Ant. Gürtler, učitel ze školy v Želenicích. Vlajkonošem spolkového praporu byl pak zvolen Franz Rochelt, mlynář ze Želenic. Obecní kronika této události přikládá velký význam, aby se zároveň pochlubila, jak dokládá následující text: „Firmě Stedry (Štědrý) v Chomutově bylo zadáno zhotovení spolkového praporu, který svým vzhledem, velikostí, krásou a jemnou prací předčil všechny 23 cizí prapory, jež byly přítomny při zasvěcení. Patronát praporu přijala paní Betti Ebenhöhová, manželka vrchního lobkowitzkého sládka z Bíliny. Čtyřmi čestnými dámami se staly - Ottilie Gürtlerová, manželka učitele ze Želenic, A. Trinksová, manželka správce z Patokryjí a Paula Maříková, manželka správce ze Želenic. Více než 20 dívek a mnoho set lidí se zúčastnilo slavnosti. Farář W. Schembera sloužil polní mši, oltář se nacházel u sochy sv. Rocha v nádherném stanu a byl zdoben květinami a klestím. Děkan Johann Grunert z Českých Zlatníků, který byl zároveň čestným členem spolku, se ujal svěcení praporu.“ Další významnou společenskou iniciativu tvořil Sbor dobrovolných hasičů v Želenicích, který byl založen 1. března 1897. Působení hasičů bylo nezbytně nutné, protože se ani Želenicím nevyhnuly požáry. Přesto, jak se nám jeví z písemných údajů, měla obec štěstí natolik. vyjma roku 1832, že hořely jednotlivé, převážně hospodářské objekty, z nich nejvíce stodoly. Vyhořely však i obytné domy (roku 1901 čp. 19, r. 1908 čp. 58, r. 1914 mlýn čp. 57. r. 1915 ovčín a špýchar). V roce 1900 se v Želenicích uskutečnil župní sraz (Svazový den) Okresního svazu hasičů Č. 94 soudního okresu Bílina. Obecní kronika nám sděluje, „protože počasí bylo mimořádně příznivé, mohly se objevit sbory z celého teplického okresu. Zároveň podtrhuje zájem o tuto akci dalším zápisem : „Mladý želenický hasičský sbor vynikajícím způsobem se zhostil svěřeného úkolu. Oba místní hostince nemohly pojmout stovky cizinců, takže se museli ubytovat v soukromých domech“. Při popisování života obyvatel na počátku 20. století jsme si ani neuvědomili, že se odehrával bez z užití elektrické energie. Elektrifikace vstoupila do Želenic v roce 1911, kdy byla obec zapojena do rozvíjející se energetické sítě. Elektrický proud byl odebírán z elektrárny v Mostě. Jak kronika praví, ta „vyslala dva své ředitele Rosta a Hartmana k jednání, což se uskutečnilo rychle. Za každou svítilnu napojenou na vedení se v obci platilo 20 korun. Žárovka o světelné intenzitě 16 svíček se platila v paušálu 1 K měsíčně. Stejně silná žárovka za hodinu svícení 1 haléř.“ Tento výrazný civilizační prvek našel široké uplatnění, ovlivnil i řadu pracovních úkonů v zemědělsky orientovaných Želenicích. Zajímáme-li se o sociální strukturu a národnostní skladbu obyvatel obce, můžeme na přelomu 19. a 20. století již registrovat změny. Nezbytně musíme vycházet z poznání rozvoje revíru, který od 70. let minulého století přitahoval velké množství pracovních sil z různých částí českých zemí. Příchozí obyvatelstvo se zabydlelo nejprve v
strana 1

    Vložení nových fotografií přidat fotografie


Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Želenice (obec) Kladno
obec, osada Želenice (obec) Most



(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)