Meziboří (město) [6216]

HISTORIE DO ROKU 1945 

Od konce 12. století Krušnohoří kolonizoval jeden z nejstarších českých panských rodů, Hrabišicové a jejich potomci, páni z Oseka čili z Rýzmburka. Tato kolonizace se neomezovala jen na českou stranu Krušných hor, ale zasahovala i do Saska. Území nositelů erbu hrabí se rozkládalo na české straně od Bíliny k Mostu a na německé straně sahalo až k Saydě (Zavidov). Přemyslovci v průběhu 13. století kolonizaci pohraničních území podporovali. Její součástí bylo i zúrodňování půdy, a to jak místním českým obyvatelstvem, tak příchozími osadníky z německých zemí.
Na místě Meziboří se rozkládala malá vesnička Schönbach. Přesné datum jejího založení není možné z dostupných záznamů vysledovat. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1398. Most a území severozápadních Čech bylo totiž za vlády Karla IV. a Václava IV. dáváno často do zástavy markrabatům z Míšně, kterým se část podkrušnohorského území tohoto roku podařilo ovládnout. Schönbach byl tehdy zmíněn v seznamu majetku panství hradu Rýzmburk pořízeném u příležitosti jeho prodeje Borešem z Rýzmburka Wilhelmovi z Míšně. V dokumentu je mimo jiné uvedeno, že Timo, Alebrecht a Friderich z Rizenu obdrželi Leutmansdorf (nyní Litvínov), Wybelgrune (Chudeřín) a Schonbuch "das Dorf grancz", tedy "celou ves", jako léno.
Z roku 1402 pochází další dokument, kterým markrabě Wilhelm propůjčil Anně, vdově po Friderichu z Rizenu, doživotní důchod 18 kop grošů v obcích "Leutemerstorf (Litvínov), Bettelgrune (Chudeřín) a Schonenbach". Dva různé názvy používané současně v té době nebyly výjimkou. Schonbuch je sémanticky příbuzný poválečnému jménu Meziboří. Druhá část jména je s největší pravděpodobností odvozena od středohornoněmeckého"-buoch", což znamená bukový les nebo les obecně. Druhý název Schonenbach, má etymologický důvod ve významu "místo na krásném potoce".
Podle Berní ruly - soupisu poddanského majetku - z roku 1654 mělo sedmnáct zde osedlých (daně platících) chalupníků a tři sedláci "luk sdostatek". Aby se uživili, prodávali do Mostu šindele, dřevo a dřevěné uhlí. U žádného jména nebyla uvedena živnost. Dohromady zde bylo 19 potahů, 25 krav, 42 kusů jalového dobytka a 22 koz. Nikdo nechoval ovce ani prasata. Tehdejší SSempach (česky psáno) spadal do duchcovského panství, kterou od roku 1642 patřilo Valdštejnům.
Podle přehledu poddaných, který si v roce 1715 nechal pořídit Jan Josef z Valdštejna, zakladatel litvínovské manufaktury, bylo v Schönbachu 22 poddaných majitelů gruntu. Ze Schallerovy Topogrfie z roku 1787 víme, že ves měla 38 čísel. Sommerova Topografie vydaná v roce 1833 uvádí u Schönbachu již 41 domů s 236 obyvateli. Další desetiletí nepřinesla do obce žádné překotné změny. Za zmínku stojí až dva spory s vrchností roku 1848. V srpnu sedláci odmítli vydat seno z panských luk, v listopadu se vzepřeli robotě. V obou případech obec záhy obsadil vojenský oddíl. Obyvatelé museli vojáky živit až do vyřešení sporu.
V roce 1877 byly převedeny pozemky a domy čp. 281 (Střelnice) a čp. 282 (restaurace U partyzána) z katastru Schönbach do katastru Horního Litvínova.
V roce 1891 byla vozová cesta ze Schönbachu do Litvínova zpevněna štěrkem. Byla však stále tak úzká, že se volské potahy mohly míjet jen na několika zvláště k tomu rozšířených místech. Stejně byly zpevněny i cesty do Flájí, Českého Jiřetína, na Jiřího návrší do Lichtenwaldu. Cestě mezi Schönbachem a Flájemi se říkalo Butterweg (máslová cesta), protože po ní každou středu a sobotu snášely ženy máslo a tvaroh na trh do Litvínova. Cestě do Dlouhé Louky se říkalo Steinweg (kamenná cesta) a cestě, která začínala pod Schönbachem u tzv. červeného kříže a vedla přes Tesařovu cestu a Klíny až k Černému rybníku, se říkalo slaná nebo také pašerácká cesta. Dnes se užívají jako turistické pěšiny. Zajímavé je, že archeologické nálezy z padesátých let (úlomky keltských ozdob a střepy nádob) dokládají, že tudy vedly cesty již v době laténské kultury v pátém století př.n. l.
Obyvatelé Schönbachu se dlouho živili zemědělstvím, hlavně pěstováním žita, ovsa, brambor, pastvou dobytka a lesnictvím. Zůstalo tak i v počátcích industrializace ve druhé polovině minulého století. Většina vesnic v podhůří se v té době proměňovala v hornické obce, Schönbachu coby horské vsi se to však zatím nedotklo. V okolních vesnicích, které závisely na těžbě uhlí, tak přibývalo lidí, ale v Schönbachu se počet obyvatel neměnil. Pole na horských svazích obklopená ze všech stran lesy více lidí neuživila.
Podle sčítání lidu v roce 1900 měl Schönbach 50 obytných domů s 288 obyvateli. V roce 1913 se Schönbach a Rauschengrund (Šumná) administrativně oddělily od Horního Litvínova a staly se samostatnými obcemi. V listině o převodu pozemků mezi Litvínovem a Schönbachem z roku 1918, která byla pořízena kvůli úpravám silnice, se dočteme, že tehdejším starostou byl Bernard Hälbig. V roce 1937 zde podle německých záznamů v obecní kronice stálo o šest domů víc a žili tu 304 obyvatelé. V té době již značná část mužů odcházela za prací na šachty podkrušnohorské pánve. Zemědělstvím si rodiny pouze přilepšovaly. Schönbach byl také výletním místem, takže místní prodávali návštěvníkům chléb, máslo, mléko, kysané zelí a poskytovali jim ubytování.
Na konci první republiky měla vesnice elektrické osvětlení s jedenácti pouličními světly a dále obecní vodovod s šesti povrchovými hydranty, které byly spolu s dvěma nádržemi určeny k hašení případných požárů. V obci působil dobrovolný hasičský sbor s 38 členy a spolek zemědělského a lesního hospodářství. Ve vsi byly dvě hospody, Brauneho čp. 12 a Thieleho čp. 11. Ve druhé byl také koloniál, kromě prodejny lahvových nápojů jediný obchod potravinami. Trafika byla v domě Albina Panznera mezi dvěma starými lípami, kterým se říkalo staleté. V obci byla kovářská dílna Josefa Schuberta a živnost zde měli přihlášenou dva kapelníci Karel Brechler a Karl Liebig.
Významným dnem vesnice býval 26. červenec. Od roku 1817 se ten den každoročně pořádala anenská pouť. Ranní průvod s kapelou směřoval do děkanského kostela v Litvínově, odpoledne šlo procesí mezi poli. Obyvatelé Schönbachu tehdy byli až na několik výjimek římskokatolického vyznání a všichni se hlásili k německé národnosti.
Připomeňme si několik zmizelých pamětihodností. Místní kaple byla vysvěcena před rokem 1750. V dochované latinsky psané listině je uvedeno, že 20. srpna 1750 byl pro schönbachskou kapli vysvěcen opatem oseckého kláštera zvon ke cti svatého Jana, Pavla a Prokopa. Na téže listině je i poznámka v němčině, že současně byla vysvěcena i kaple. Za patronku si místní obyvatelé zvolili svatou Annu. Polychromovaná řezba sv. Anny vévodila oltáři. V současnosti je umístěna na faře v Litvínově. Zvon byl za druhé světové války sundán a přetaven. Kaple stála u potoka (nedaleko dnešní školní družiny) na obecní parcele č. 66, kde jsou dodnes vidět její základy. Podle vzpomínek pamětníků byla zbořena někdy na počátku šedesátých let.
V místě, kde Divoký potok křižuje silnici vedoucí do Litvínova, stával po pravé straně tzv. červený kříž. Dřevěný kříž byl tři metry vysoký a byla na něm plastika Ježíše Krista z lakovaného plechu. Postavil jej v letech 1840 - 1850 majitel hospodářství čp. 4 jako díkuvzdání za to, že vyvázl z nehody, která se mu na tom místě přihodila při přejezdu s volským potahem přes dřevěný můstek. Při úpravách silnice a regulaci potoka byl kříž poničen a přesunut. Litvínovský farář jej na začátku padesátých let sice nechal opravit a znovu vysvětil, avšak zanedlouho zmizel docela. Podle záznamů v opisu německé kroniky stával ve vsi ještě jeden kříž, avšak jeho poloha a osud nejsou známy.
V místě dnešní Potoční ulice stojí dům čp. 1 - v letech 1821-1842 vrchnostenská myslivna. Zděné sloupy u vjezdu do dvora zdobily pískovcové sošky loveckých mládenců od neznámého autora. Dneska jsou uloženy v Okresním muzeu v Mostě.
Naproti dnešní autobusové zastávce u městského úřadu stál od roku 1926 žulový památník od litvínovského kamelníka Josefa Scharffa. Mramorová deska nesla jména dvanácti mužů ze Schönbachu, kteří padli v první světové válce. Za druhé světové války byl památník oplocen nízkým dřevěným plůtkem a postupně kolem něj přibylo osmnáct dřevěných křížů připomínajících válečné oběti. Při výstavbě silnice v padesátých létech byly památník i kříže odvezeny.
Před bývalou Thieleho hospodou u vjezdu do vsi stála smuteční bříza, která rovněž padla za oběť stavbě silnice do Litvínova. Zmíněné staleté lípy stály na křižovatce u nové základní školy. Na starší z nich v roce 1953 národní výbor umístil tabulku, podle níž byla tehdy 360 let stará. Kmen měl po obvodě čtyři metry. Přestože dva roky nato učni zpevnili korunu ocelovými skružemi, rozlomila ji v roce 1966 sněhová vichřice. Druhá byla z bezpečnostních důvodů pokácena na začátku devadesátých let.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Druhá světová válka změnila charakter celé Podkrušnohorské oblasti a znamenala zlom ve vývoji obce. Rozšířila se povrchová těžba uhlí a v Záluží u Mostu vznikla obrovská chemička, která z něj vyráběla především benzin do leteckých motorů. Byla zde vybudována síť zajateckých a pracovních táborů. Zajatci byli využíváni jako pracovní síla na šachtách a pro nejrůznější průmyslovou výstavbu. Váleční zajatci pracovali i v kamenolomu mezi Schönbachem a Litvínovem. Starostou (fojtem) v Schönbachu byl do roku 1938 horník Anton Weinelt. Funkci po něm převzal Josef Weinelt a zastával ji až do roku 1944, kdy byl odvelen na frontu. Koncem roku 1944 funkci převzal člen NSDAP, nadlesní Hartl, který po kapitulaci zastřelil v lese za Schönbachem nejdříve svou dceru a pak sebe. V Schönbachu se za války nebojovalo. Jen při náletu na chemické závody muselo jedno ze spojeneckých letadel nouzově přistát, a tak, aby doletělo na místo, kde to bylo možné, shodilo zásobu bomb do prostoru mezi Litvínov a Meziboří. Ruští vojáci, kteří dorazili do Mostu a Litvínova v noci ze 7. na 8. května, do vsi po osvobození jezdili pouze pro potraviny a za zábavou nebo jako tzv. zajišťovací komise. Koncem války ze Schönbachu zmizel místní archiv a veškeré dokumenty.

HISTORIE PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Po válce zavládl kvůli rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva v Krušnohoří značný chaos, tedy utíkání Němců, divoké odsuny (zhruba do srpna 1945), osobní msty, série sebevražd, řádění organizovaných band (na Mostecku např. česká Pěst a německý Wehrwolf). Zklidnění situace přinesla až organizovanost odsunu. Jen na Mostecku vzniklo 25 internačních táborů pro němce
(slovo Němec se tehdy psalo s malým písmenem) určené k odsunu. Tábory byly zakládány na místech pracovních táborů pro válečné zajatce, na šachtách, ale i ve stodolách, nádražích, atp. Byly rozděleny na tzv. internační střediska pro válečné zločince a podezřelé, sběrná střediska pro krátkodobý pobyt civilního německého obyvatelstva a pracovní střediska pro tzv. nepostradatelné a jejich rodiny, tedy pro osoby, bez kterých se průmyslové podniky neobešly. Na žádosti podniků se tak pozdržel odsun některých osob, některým bylo umožněno zůstat, či dokonce znemožněno odejít. Příděl potravin pro němce byl stanoven ve výši válečných přídělů židovskému obyvatelstvu.
Němci museli na ruce nosit bílou pásku a bílý terčík s velkým černým "N", platil pro ně zákaz vycházení po osmé hodině večer, měli povinnost hlásit se do práce, nesměli mluvit německy na veřejnosti, nesměli se spolčovat ani shromažďovat. Omezování lidských práv a osobních svobod německého obyvatelstva nebylo nařizováno shora. Příslušné vyhlášky byly v kompetencích místních a okresních úřadů. Odsun proběhl ve třech etapách, přičemž nejdůležitější byl roku 1946. Ze Schönbachu bylo na jaře a na podzim roku 1946 odsunuto 68 německých rodin, včetně části smíšených manželství. V obci zůstalo jen osm rodin s legitimací tzv. specialistů v průmyslu a hornictví. Schönbachští Němci byli na volských povozech odvezeni do sběrných táborů v Českém Jiřetíně, Dolním Jiřetíně, Horním Litvínově a Záluží. Bylo jim dovoleno si ponechat nejvíce 70 kilogramů majetku, 10 kilo osobních věcí a 100 marek. Jejich odsun byl zdržován, protože většina pracovala v místních podnicích. Až do února 1948 přecházeli někteří odsunutí Němci ilegálně hranici na návštěvu příbuzných a pro jídlo. Do vsi, stejně jako do celého pohraničí, se stěhovali lidé z českého vnitrozemí a ze Slovenska. Někteří se tu usadili, jiní sebrali, co se dalo, a zmizeli. Většina přistěhovalců se nechala zaměstnat na šachtách a v chemických závodech, jiní se stali národními správci zkonfiskovaných zemědělských usedlostí, které mohli později odkoupit. Ve vsi tehdy bylo 56 domů. Byla otevřena jedna hospoda a jeden obchod koloniálním zbožím (Včela). Za ostatními službami včetně školy lidé docházeli do Litvínova. Předsedové takzvané správní komise, která zasedala v domě čp. 8 a rozhodovala o přidělování dekretů na německé domy a řídila dodávky potravin, se často střídali. Od konce války do ledna 1946 funkci zastávali Václav Adam, Jan Babický, Bohumil Šíra, Josef Rauch, Jan Tichý a Rudolf Lankaš. V únoru 1946 byl založen místní národní výbor. Prvním voleným předsedou byl sociální demokrat Antonín Hřích, který byl však záhy nucen odstoupit, protože se zjistilo, že od roku 1938 strávil šest let v kriminále. Po něm nastoupil jeho stranický kolega Václav Tichý, ale ze zdravotních důvodů odstoupil v červnu. V témže měsíci proběhly volby do místního národního výboru a předsedou se stal Jan Tichý. Do Šenbachu (od konce války se začíná psát foneticky) se přistěhoval v roce 1944 po spojeneckém náletu na chemické závody, který zničil jeho byt v Záluží, a byl tehdy považován za jediného českého obyvatele. Po válce se stal jedním ze zakládajících členů místní organizace komunistické strany. Od jeho zvolení až do roku 1990 se ve vedení obce střídali komunisté. V roce 1948 vystřídal Jana Tichého v čele MNV Alois Mašek, který Tichého obvinil, že má za manželku Němku. Před volbami v roce 1950 funkci krátce zastávala Kamila Závorová. Po volbách byl
předsedou MNV Jan Kuric. V roce 1951 ze zdravotních důvodů odstoupil a funkci převzal Michal Spaský. Tak se dostáváme do období budování komunismu, v jehož průběhu na místě staré německé vesnice vyrostlo nové české sídliště.

přidat fotografie