Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Žiželice (obec) [6009]



Území Žiželic bylo osídleno zřejmě již ve 4. století n. l., jak dokazuje nález kostrového hrobu 
v pískovně u Nového Dvoru z roku 1924. V hloubce 1,5 m byla pod dvojí vrstvou velkých kamenů objevena kostra ženy, bohatě vybavená různými šperky. Nález byl předán do sbírek německého muzea v Žatci.

Název zněl původně Žuželice, ves lidí Žuželových a během staletí se poněkud měnil: 
de Zuzelicz, v Zizeliczich, in Zewlicz, Zijzeliczy, Žiželice, ale od konce 17. století již i německý název Schiesselitz.

První známá zpráva o existenci Žiželic je z roku 1318,kdy je tu uváděn vladyka Beneš ze Žiželic - Beness de Zuzelicz. Pravděpodobně zde ale tento rod sídlil již dost dlouho před tímto datem.

Od 2. poloviny 14. století byly Žiželice rozděleny mezi několik statků, patřících žateckým měšťanům, kteří z výtěžků odváděli část na humanitární účely.

Roku 1453 zemřel Jan ze Žatce, jehož majetek v Žiželicích propůjčil král Janovi Caltovi 
z Kamenné Hory. Tomu připadlo roku 1460 také dědictví po zemřelém Koblenzerovi. Zástupci města Žatce proti tomu protestovali a Calta jim musel přenechat 16 kop grošů,plynoucích ze statků v Žiželicích. Po smrti Jana Calty připadl roku 1465 jeho majetek, který mu v Žiželicích ještě zbyl, tj. 5 kop a 18 grošů, jako odúmrť králi Jiřímu z Poděbrad. Ten to postoupil Janu Pytlíkovi ze Zvoleněvsi a Václavu ze Solopysk:Městská rada Žatce opět protestovala a po letech se svým požadavkem uspěla.

Na začátku 16. století patřila tzv. hořetická část Žiželic k panství Vintířov. Jeho majitel Opel 
z Fictumu zřídil ale na svém hradě Šumburk penězokazeckou dílnu na ražbu falešných mincí. Když byl prozrazen, zachránil se útěkem za hranice. Majetek mu však byl zkonfiskován a král Ferdinand I. přenechal roku 1532 vintířovské panství i s částí Žiželic Albrechtu Šlikovi.

Po skončení třicetileté války byla sestavena tzv. berní rula, aby byl zjištěn stav majetku v Českém království a mohly být správně vyměřeny daně. Údaje berní ruly z roku 1654 potvrzují majetkovou roztříštěnost Žiželic. Vesnice je v ní uvedena pětkrát.

Roku 1660 byla v Žiželicích postavena kaple Navštívení P. Marie. Na počátku 18. století byla barokně přestavěna a roku 1882 důkladně zrekonstruována. Při této rekonstrukci byla ale zničena hodnotná výmalba kopule. Další opravy byly roku 1928 a 1970. Kaple byla přifařena 
k Hořeticím a bohoslužby se v ní konaly jednou týdně a při svatbách nebo pohřbech. V současnosti se zde již bohoslužby nekonají.Je památkově chráněná.

Jedna ze zdejších nejstarších rodin byli Kunzovi z č.6,kde bývala i kovárna. Pozemek, kterému se i na začátku 20.století říkalo"am Weinberg" je dokladem toho, že se dříve pěstovala vinná réva.

Před domem č. p. 23 u odbočky silnice do Hořetic stojí barokní kamenný kříž z roku 1773. Dochovaly se i dva další kamenné kříže z roku 1773 - jeden je u kostela, druhý stojí v parčíku 
u obecního úřadu, stejně jako Boží muka z roku 1695 s německým nápisem a reliéfem P. Marie, Ukřižování a Dvou světců.Sloup i kříže jsou zapsány v seznamu památek.

V letech 1694 - 1704 tvořila část Źiželic, Hořetice, Voděrady a Bílence statek Bílence, patřící Kolovratům Krakovským.

Podle Schallera patřily roku 1787 již téměř celé Žiželice k Hořeticím a měly v té době 38 obytných domů, jen 8 z nich patřilo Žatci. Tamější deskový statek patřil Františku Nesslingerovi.

Do roku 1797 navštěvovaly zdejší děti německou školu v Hořeticích.Teprve 29. 8. 1796 dostaly Žiželice povolení zřídit soukromou školu, která byla roku 1821 povýšena na triviální. Roku 1832 ji navštěvovalo 36 dětí.

Roku 1850 se Žiželice staly samostatnou správní jednotkou s voleným starostou. V té době měly 60 domů s 355 obyvateli. Počet domů dále vzrůstal.

Na začátku 20. století napájela zdejší studny i malý panský rybník voda z potoka,vodovod měly jen domy č.p. 31 - 41 a 57. Na severním břehu potoka byla nainstalována pumpa, poháněná větrem, která čerpala vodu do poplužního dvora na Jánském vrchu.

V letech 1902 a 1904 byly na parcelách č. 562,887 a 478 podnikány pokusy s dolováním uhlí. 
V hloubkách 70-90 m musely být ale práce zastaveny pro silné průvaly spodní vody. Dolování 
v hloubce 34 m nebylo rentabilní, sloj byla vysoká jen něco málo přes jeden metr.

Po skončení 1. světové války tu žilo v 63 domech 347 Němců a již 59 přihlášených Čechů. Mohli proto uvažovat o zřízení české školy, aby děti nemusely dojíždět do Žatce. Začátky ale nebyly snadné. I když bylo 10. 9. 1919 zřízení české školy povoleno, Němci nechtěli žádnou budovu uvolnit. První správce školy odešel, protože se mu nepodařilo nic prosadit. Teprve František Polánek začal roku 1921 o českou školu tvrdě bojovat. Na jeho naléhání byla české škole nakonec uvolněna jedna místnost v č. p. 4, ale s prohnilou podlahou, vytlučenými okny 
a nefunkčními kamny.Po dalších nekonečných jednáních a průtazích způsobených Němci, byla pro českou školu upravena jedna místnost v č. p. 45, kde děti již netrpěly zimou.Začátkem roku 1923 získal i učitel a správce školy v jedné osobě pro sebe jednu místnost vedle učebny.V roce 1924 se na nátlak ministerstva podařilo koupit od firmy Hille - Dittrich pozemek a mohla začít stavba vlastní české školy. Byla slavnostně otevřena za účasti mnoha hostů i školního inspektora Karla Polánka ze Žatce dne 11. října 1925.

I za první republiky byla většina obyvatel zaměstnána v zemědělství. Největší statek tehdy patřil Řehákům, kteří jej koupili také od firmy Hille - Dittrich. Hlavní plodinou bylo obilí, cukrovka a v prvních letech i chmel.

V údobí mezi dvěma světovými válkami nebylo soužití Čechů s Němci nejlepší, i když ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1929 zde kandidovalo kromě 6 německých i 5 českých stran. K těm dobrým stránkám té doby patřila elektrifikace obce.

V roce 1938 docházelo neustále k potyčkám s provokujícími Němci, dokonce i mezi dětmi. 
V říjnu 1938 odešla většina Čechů do vnitrozemí, zůstalo jich zde jen pár. Přesto již 18. 5. 1945 byla sestavena správní komise, jejímž předsedou se stal Josef Ziegler. Hlavním úkolem bylo dosídlení obce, zajištění bezpečnosti a majetku Němců.

Přišel však rok 1948 a přinesl socializaci vesnice - státní statek tu vznikl již v říjnu 1948, 
JZD v roce 1950. O tři roky později došlo k jejich sloučení. Při územní reorganizaci v roce 1960 se Žiželice na 10 let spojily s Hořeticemi. Ve stejném roce byla v obci dokončena kanalizace, i když čistírna odpadních vod se začala budovat až v roce 1984. Budova národního výboru, dnes obecního úřadu, byla postavena roku 1965, výstavba tří panelových domů začala roku 1974, stejně jako výstavba vodovodu.

V 80. letech pracovalo 135 zdejších obyvatel v Hospodářském středisku státního statku, jehož ředitelství bylo v Postoloprtech.

V Žiželicích byli sportovci velmi aktivní, vybudovali si a dál upravovali fotbalové hřiště. Také knihovnu, umístěnou v budově NV, si obyvatelé pochvalovali. Rovněž akce, pořádané v kulturním domě - jako plesy, různé oslavy, i velikonoční a májové, byly hojně navštěvovány.

V polovině 80. let byla opravována zvonička, postavená na místě bývalé dřevěné zvoničky. V její kopuli byly nalezeny staré listiny, obsahující zprávy o její stavbě i o poměrech, které zde tehdy vládly.

Byla také uzavřena mateřská škola, protože těch nejmenších dětí ubývalo. Státní statek se 
ale o zbylé postaral, odvážel je do MŠ ve Velemyšlevsi.

Druhá polovina 80. let přinesla Žiželicím a Hořeticím velké starosti. Složiště popílku tušimické elektrárny ve Vysočanech začínalo být plné a pro další složiště bylo vybráno hořetické údolí. Vedly k tomu i ekonomické úvahy, nemuselo by se budovat nové potrubí až z ETU. Tím ale hrozila likvidace nejen Hořeticím,ale i části Žiželic,protože hygienické pásmo sahalo až k obci. Rada NV proto požádalo ONV v Lounech,aby jednal o zabezpečení náhradní výstavby bytů, ale hlavně aby vyjednal pro složiště jiné místo. Také obec poslala řadu protestů a žádostí a nakonec uspěla. Do vysočanského složiště se ještě nějakou dobu plavilo, pak ale došlo ke změně technologie a dnes se popílek ukládá v pevné formě do vydolovaných prostor.

Listopadové události roku 1989 vnesly mezi zdejší lidi hodně vzruchu. Ti starší se obávali, co bude dál, mladí založili OF, které zpočátku ve volbách vítězilo. NV se změnil na obecní úřad. došlo ke změně ve složení zastupitelstva a stoupal zájem u koupi pozemků a domů.Ty se však nemohly prodávat ihned, muselo se počkat, jestli se o ně nepřihlásí původní majitel. Rok 1991 vyl již zasvěcen restitucím, tj . navrácení majetků, zabraných lidem v roce 1948. Stoupal také počet soukromého podnikání. V roce 1993 byla v Žiželicích zrušena farma st. statku a většina polí byla v restituci vrácena původním majitelům.Zrušení farmy ale také znamenalo pro mnohé ztrátu zaměstnání, i když část farmy si pronajal p. Držálek, který pak tři roky hospodařil na 974 ha. Dnes jsou zdejší pole pronajata soukromníkům.

Ve dnech 18. - 19. 11. 1994 proběhly volby do obecního zastupitelstva, ve kterých již zvítězilo Sdružení nezávislých kandidátů.

Vzhledem ke stále stoupajícímu z nečišťování ovzduší se řada obyvatel rozhodla přejít z tuhých paliv na elektrické vytápění, což umožnila v polovině 90. let rozsáhlá elektrifikace obce.Jako první bylo vytápění elektřinou zavedenou do panelových domů,jejichž správu převzalo od OSBO právě založené bytové družstvo Žiželice. V roce 1997 byla kvůli malé vytíženosti zrušena zdejší pošta a zásilky jsou zajišťovány motorizovaným doručováním.

V Žiželicích bývala vždy věnována pozornost práci s dětmi. Pořádaly se pro ně různé akce a slavnosti.Koncem 90. let došlo ale ke zrušení Svazu žen i požárního oddílu a nebyl nikdo,kdo by tyto akce organizoval. S dětmi dnes opět pracují sportovci a byl také založen Sbor dobrovolných hasičů. Dobře tu pracuje i oddíl myslivců.

Dnes jsou Žiželice docela prosperující obcí,kdy obyvatelé naleznou vše, co potřebují. Již dávno nechodí na vlak do Hořetic, mají vlastní železniční zastávku. Jsou tu tři obchody, obchod s průmyslovým zbožím, dvě pohostinství a v objektech bývalého St. statku působí firma KOVO Žiželice, která zaměstnává většinu mužů ze Žiželic i Stroupeče.

Tabulka ukazuje počty obyvatel a domů od roku 1869:

Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

385

356

378

434

425

407

417

202

223

252

Domy

51

56

58

62

67

63

64

66

46

50

 

 

V polovině 80. let k Žiželicím patřily osady Hořetice, Minice, Přívlaky, Stroupeč, Truzenice, Velemyšleves a Zálezly. V současnosti jen Hořetice, Přívlaky, Stroupeč a samota Stroupeček, počet obyvatel ale v obci stoupá.

Historie obce Hořetice

Název Hořetice zněl podle profesora A. Profouse nejdříce jako Hořutice a znamenal ves Hořutových lidí, Hořuticů. V písemných pramenech se název vsi objevil prvně roku 1327 jako majetek Petra a Vlada z Hořetic. Jejich podpisy - Petrus et Wlad de Horuticz - jsou na jedné kupní smlouvě oseckého kláštera. Ves ale zřejmě existovala dříve, protože zdejší kostel je starší, snad již ze 12. století. Platil 30 grošů papežského desátku, což znamená, že patřil k těm lépe dotovaným prebendám.

Jiný Vlad - Blado de Haratitz - je zde uváděn roku 1364,i když podací právo ke zdejšímu kostelu měli v letech 1356 - 1370 bratři Jarohněv, Petr a Čáslav z Hořetic. Ti jmenovali zdejším farářem svého příbuzného Smila. Potomci Blada sídlili na Soběchlebích, ale stále se psali z Hořetic.

V dalších letech jsou v Hořeticích uváděny tři statky. Jeden patřil roku 1386 bratrům Janovi a Smilovi, druhý Peškovi (1386 - 1396) a Nechvalovi (zem. 1404) a třetí byl Ctiborův (zem.1386). Po něm přezval statek syn Jan. Když Pešek z Hořetic zemřel, propůjčil král Václav jeho statek Šatkovi, křivoklátskému purkrabímu.

Na počátku 15. století měl tu největší statek a tvrz Pešík z Vlčic.Kromě něho a Judiy (dcera Šatkova) měl v Hořeticích majetke i Jan, syn Zdenka z Tatinné.Když roku 1434 zemřel, propůjčil král Zikmund všechna jeho práva Buškovi Caltovi z Kamenné Hory. V listině z roku 1437, která toto propůjčení potvrzuje, je doložena i zdejší tvrz. Ta stávala v údolí Hutné a často trpívala záplavami. Ve třicetileté válce byla nejdříve poničena a pak vypálena. Do dnešních dnů se z ní nic nedochovalo.

Berní rula vykazuje roku 1654 Hořetice jako statek Horadice, patřící k Záluží u Mostu, jehož majitelem byl Martin Michna z Vacínova. Bylo tam šest selských usedlostí, ale jedna byla pustá a jeden sedlák byl současně i pekařem. Z deseti zdejších chalup byly také dvě pusté a jeden chalupník měl šenk. Celkem tam bylo šest potahů, 24 krav, 20 jalovic, 23 sviní a 36 koz. Roku 1694 se vsi Hořetice se Žiželicemi od statku Záluží oddělily a spolu s Bílenci utvořily statek Bílence a Voděrady. Roku 1704 byly ale obě vesnice od tohoto statku zase odděleny jako samostatný statek Hořetice.

Celkové rozdělení Hořetic po třicetileté válce není ale úplně jasné. Kromě shora uvedeného statku, patřícího k Záluží, tam musel být ještě svobodný dvůr Jakuba Laixe, tvořený také dílem vsi Tvršice. Roku 1674 byl zakoupen klášterem v Dolním Ročově a převeden z rubriky svobodných dvorů do stavu duchovního. Roku 1677 byl po vyrovnání mezi klášterem a hrabětem ze Sincendorfu připojen k panství Postoloprty, roku 1682 připojen ke statku Velichov a roku 1865 opět oddělen jako samostatný statek Tvršic

Roku 1689 byl za Leopolda Michny z Vacínova zdejší kostel sv. Vavřince přestavěn a prodloužen. Je jednolodní, obdélný se čtvercovým presbytářem, valeně zaklenutou vstupní předsíní na jižní straně a s asymetricky připojenou čtvercovou plochostropou sakristií na východní straně. Loď je kryta rovným stropem se štukovými rámy.Hlavní oltář byl barokní a měl sochu sv. Jana Nepomuckého. Také oltář P. Marie Bolestné byl barokní z počátku 18. století, varhany byly rokokovém stejně jako oltář sv. Antonína Paduánského z druhé čtvrtiny 18. století.

Z roku 1720 je socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala u fary, jejíž secesní jednopatrová budova byla postavena roku 1908 na místě té staré přízemní.

V 18. století chodily děti do školy do 4 km vzdálené Stranné. O zřízení vlastní školy se Hořetice snažily dlouho, ale podařilo se jim to až roku 1795. Nová školní budova byla postavena roku 1893.

Watterich roku 1845 uvádí v Hořeticích 56 domů, 239 obyvatel, pivovar a cihelnu. Kotyška 
o 50 let později sice o 5 domů méně, ale zato již 336 Němců a 30 Čechů.

Kolovratům Hořetice patřily až do roku 1861, i když po roce 1850 jim patřily již jen statky, protožeobce se staly samostatnými správními jednotkami. V letech 1861-1872 byly oba statky v majetku rodiny Bubnů z Litice, která je prodala továrníkovi Františku Matoušovi. Roku 1900 je koupili továrníci Hille a Dittrich.

V německé kronice jsou zapsány také různé útrapy,kterým byly v 19. století Hořetice vystaveny - např. velká krupobití, která poničila úrodu postihla ves 15. 9. 1816, 24. a 25. 1830, 
2. a 4. 5. 1831, 26. 4. 1846 a 6. 7. 1835, kdy bylo spojeno s povodní. Další velké povodně byly 
v letech 1834, 1845, 1846, 1881, 1886 a 23. - 24. 3. 1897. Hořetice sužovaly také požáry,hlavně v letech 1809 - 1818. Roku 1840 sem byly zavlečeny neštovice, na které zemřela řada zdejších obyvatel.

Dne 4. února 1871 byl zahájen provoz na železniční trati Praha - Žatec - Rakovník,vedoucí přes Hořetice, kde bylo postaveno nádraží.

Na konci 19. století měly Hořetice již poštovní úřad s telefonem i telegrafem.Začátek 20.století přinesl 1.světovou válku a po ní vznik ČSR.V roce 1921 zde žilo v 63 domech 336 Němců a 30 Čechů, četnickou stanici měli ve Velemyšlevsi a po zdravotnické stránce patřili obyvatelé k Žatci. V polovině 60. let 20. století měly Hořetice 267 obyvatel, v polovině 80. let již jen 180.

Následující tabulka ukazuje vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů:

 

Rok

1869

1880

1890

1900

1910

1921

1930

1950

1970

2001

Obyv.

291

333

368

363

350

366

387

222

217

77

Domy

43

49

51

60

60

63

72

61

49

27

 

Roku 1960 se Hořetice připojily k Žiželicím. Po pěti letech tu byla otevřena mateřská škola, opravena budova školy a zavedeno zářivkové osvětlení. Před volbami v roce 1971 se ale Hořetice spolu s Přívlaky a Stroupčí od Žiželic zase oddělily.

V letech 1982 - 3 byly zde zbourány domy č .p. 5, 27 50, ale byla také provedena rekonstrukce kulturního domu a přístavba Pohostinství. Vlivem zvýšené hladiny spodních vod tu došlo k sesuvům půdy a poškození tří obytných domů a kravína st. statku.

Roku 1985 začaly Hořeticím velké starosti. Složiště popílku tušimické elektrárny ve Vysočanech bylo skoro plné a hledalo se místo pro vybudování nového složiště. Nejekonomičtější se zdálo přehradit sypanou hrází hořetické údolí. Nemuselo by se budovat nové potrubí, jen by se prodloužilo to stávající a poukazovalo se i na to, že Hořetice jsou stejně ohrožovány sesuvy půdy, způsobenými spodní vodou, posílenou ještě průsakem vody z nádrže.Do dvou let by měly být Hořetice zrušeny a plavení popílku do nové nádrže mělo začít v roce 1994. Byla proto zbořena desítka domů a zbytek mobiliáře zdejšího kostela sv. Vavřince byl převezen do kostela v Libočanech. Koste l je ale stále ještě zapsán v seznamu památek. Socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala u kostela, byla přenesena do areálu kostela U Matky Boží v Lounech.

Po naplnění vysočanského složiště se začal již upravený popílek ukládat v tuhé formě do vydolovaných prostor.

Obnova Hořetic mohla začít. Roku 1993 byla znovu zřízena prodejna, v restituci byl vrácen kulturní dům, zámeček i č. p. 6, byla zbourána škola a opraven hřbitov. V roce 1993 ale Hořetice uvažovaly i o odtržení od Žiželic, ke kterým se před rokem znovu vrátily a chtěly být připojeny k Hrušovanům, ke kterým v minulosti dlouho patřily. Pak se situace zklidnila. Zámeček byl prodán soukromníkům a opraven, hospoda byla opravena na byty a místo prodejny sem zajíždí 2x týdně pojízdná prodejna.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie


Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Žiželice (obec) Kolín
obec, osada Žiželice (obec) Louny



(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)