Postoloprty (město) [5988]

První písemná zmínka pochází ze souboru nejstarších českých pověstí v tzv. Kosmově kronice, sepsané počátkem 12. století. Její první část podrobně líčí nelítostný boj knížete kmene Čechů Neklana s vládcem Lučanů Vlastislavem, pánem rozsáhlé oblasti severozápadních Čech. Známý příběh o Vlastislavově porážce a zavraždění jeho syna, populární především díky dramatickému zpracování A. Jiráska, je z našeho hlediska zajímavý především tím, že se v něm vyskytuje jméno vsi Postoloprty. U ní totiž vítězný Neklan prý nechal postavit nový hrad Drahuš jako luxusní vězení pro syna poraženého protivníka. Sám Kosmas realisticky ponechává posouzení, zda se tyto události skutečně staly nebo ne, na úsudku čtenáře, v každém případě však dramatický příběh zajímavým způsobem dokládá starobylost místního jména Postoloprty. Ostatně jižně od města byly vskutku nalezeny zbytky raně středověkého hradiště. Jméno města je tedy velmi starého původu, jeho vznik a význam ovšem zůstává dosud nejasný. Podle jedné verze prý obyvatelé tehdejší vesnice "prtali postole", tedy spravovali boty podobně jako třeba ve Štítarech vyráběli specializovaní řemeslníci pro knížete štíty. Druhý výklad vychází z latinského pojmenování zdejšího kláštera "Porta Apostolorum", z kterého měl přesmyčkou vzniknout dnešní název. Ať už je správná ta či ona domněnka, první písemně zaznamenaná podoba jména vsi (a zároveň první písemná zmínka o Postoloprtech vůbec) pochází z díla zmíněného kronikáře Kosmy a zní "Postolopirth". O podobě vsi v Kosmově době se lze jen dohadovat. Hradiště Drahuš již neexistovalo a vesnice se zřejmě skládala z prostých dřevěných domků a hospodářských stavení, seskupených kolem důležité zemské stezky do sousedního Saska. Na místě dnešního zámku postupně vyrůstal mohutný komplex budov nového stavebního typu, benediktinský klášter Brána Apoštolů (Porta Apostolorum) s kostelem Panny Marie. Je ironií osudu, že tento církevní ústav, ve své době jeden z nejbohatších a také nejvýstavnějších v celé zemi, zmizel téměř beze stopy a jedinou opravdu dobře známou událostí dlouhých klášterních dějin je až jeho zánik. Svým významem ale zcela zastínil ves, u níž stál, takže z dnešního hlediska jsou dějiny Postoloprt až do počátku 15. století vlastně dějinami kláštera. Dobu založení kláštera nelze přesně určit. Pravděpodobně spadá do období před koncem 11. století, neboť kronika tzv. mnicha sázavského hovoří k roku 1147 o smrti již pátého postoloprtského opata Jistislava. Mateřským konventem, odkud do Postoloprt přišli první mniši, byla Sázava u Kutné Hory. Je možné předpokládat, že pozvolný stavební vývoj směřoval v mezích finančních možností k ideálnímu schématu benediktinských klášterů. V počáteční fázi převažovala dřevěná zástavba, nejpozději od poloviny 12. století postupně nahrazovaná kamenem. V této době vznikl v románském stylu kamenný kostel zasvěcený Panně Marii a vedle něj tzv. klausura, uzavřený celek budov kolem centrálního dvora, sloužících výhradně mnichům. Masivní zdivo románské stavby přečkalo alespoň částečně nepřízeň věků ve zdi jedné z budov děkanství, kde se dodnes ukrývá unikátní šestidílné sdružené okno z poloviny 12. století. Během 13. století procházel klášter obdobím vzestupu a díky četným darům okolní šlechty i panovníka získal značný pozemkový majetek. Pro bohatší vrstvy středověké společnosti, tedy především pro šlechtu, byly donace církevním ústavům obvyklou cestou k zajištění klidu duše po smrti a odpuštění pozemských hříchů. Vlastnictví řady vesnic a užitky z nich plynoucí umožnily mnichům velkorysou stavební činnost, takže vedle sakrálních staveb pravděpodobně vzniklo i nezbytné opevnění. Klášter dbal nejen o hromadění majetku, ale také o jeho právní zajištění, takže např. od krále Přemysla I. získal důležité privilegium na soudní nezávislost na krajských cúdách (soudech). O mimořádně významném postavení opata, představeného celého kláštera, svědčí kromě práva nosit odznaky náležející jinak pouze biskupům také jeho aktivní účast na významných událostech doby. Například při sporech o právoplatnost manželství českého krále Přemysla I. byl nejmocnějším středověkým papežem Innocencem III. spolu s dalšími dvěma preláty pověřen, aby zjistili skutečný stav věcí. Postoloprtský klášter úzce spolupracoval s dalšími významnými benediktinskými konventy, především s Břevnovem a Vilémovem, a jejich společný postup měl v tehdejší společnosti velkou váhu. Poté, co byl v roce 1256 v Praze jeden z postoloprtských mnichů přepaden a oloupen a město se nemělo k odpovědnosti, vyhlásil papežský legát nad Prahou tzv. interdikt, tedy zastavení bohoslužeb. Pro středověkého člověka to byl trest opravdu hrozný a pražští měšťané po dvoutýdenním vyčkávání nakonec velmi ochotně zaplatili bohaté odškodnění. V pozdější době klášter několikrát hostil samotného krále, o čemž svědčí řada panovnických listin vydaných v Postoloprtech. V době před vznikem nedalekého královského města Loun, který spadá do 60. let 13. století, se tak zdejší klášter stal i významným činitelem mocenským. Počátkem 14. století zde sídlilo asi třicet mnichů, ovšem celkový počet obyvatel kláštera mohl být podstatně vyšší. Centrum vzdělanosti, jakým benediktinský konvent byl, totiž potřebovalo rozsáhlé zázemí hospodářské i duchovní. Hmotné zajištění poskytovala pozemková držba, výsledkem dlouhého úsilí o duchovní povznesení bylo vybudování proslulé a rozsáhlé knihovny. Kromě hlavního kostela Panny Marie vznikl v obvodu hradeb další kostel, zasvěcený svatému Ondřeji. Zajímavá je zpráva o jakémsi dřevěném opatském paláci za hradbami, stojícím před klášterním opevněním a zdobeném malbami. Rostoucí bohatství ovšem přitahovalo nežádoucí pozornost okolí a vyvolávalo časté spory, zejména po rychlém hospodářském vzestupu blízkých Loun. Stejně jako starší Žatec, i Louny získávaly během 14. století od panovníka nová privilegia a výsady, které čím dál víc zasahovaly do zájmové sféry postoloprtských opatů. Od poloviny století se proto množí spory mnichů s oběma městy o pole, louky, právo rybolovu v Ohři a podobně. Často tvrdě vedené střety pochopitelně nepřispívaly k oblibě kláštera a napjaté vztahy od počátku 15. století rychle spěly k dramatickému rozuzlení v husitských bouřích. Právě v této době i přes zhoršující se ekonomickou situaci dosáhl klášter největšího rozkvětu a počet mnichů včetně mimoklášterních proboštství na žateckém předměstí, ve Slavětíně, Klášterci nad Ohří, Stráži, Břvanech a v Teplicích se blížil stovce. Kromě toho měl opat patronátní právo (možnost dosazovat faráře) ke kostelům v Březně, Lenešicích, Libočanech, Vroutku a k svatému Štěpánu v Praze na Starém Městě. Podle soupisu tzv. berně, ročních platů odváděných králi, byly Postoloprty počátkem 15. století řazeny mezi bohatší kláštery, schopné platit vyšší částky. Výše berně činila 170 kop pražských grošů ročně, podstatně více než například v případě obou sousedních královských měst. Nad postoloprtským klášterem se však již přes zdánlivý rozmach začínaly stahovat mraky. Myšlenky Jana Husa na radikální reformu církve našly na Žatecku a Lounsku mnoho stoupenců a nahromaděná nenávist k bohaté církvi se soustřeďovala především na nejbohatší klášter v okolí - Postoloprty. Smrt krále Václava IV. v srpnu roku 1419 znamenala pád poslední hráze proti sílícímu neklidu a revolučním náladám. Dlouhou dobu doutnající nespokojenost širokých vrstev společnosti vyústila v krvavém boji mezi stoupenci krále Zikmunda Lucemburského a většinou víceméně radikálně smýšlejícího obyvatelstva země, známém jako husitské války. Faktické bezvládí a neustálé násilné střety poskytovaly mnoho možností k obohacení i k vyřizování účtů a jednou z četných obětí neklidné doby se stal i postoloprtský klášter. Opat prozíravě včas společně s mnichy a největšími cennostmi uprchl a obranu opevněného konventu přenechal profesionálním žoldnéřům. V květnu roku 1420 k jeho hradbám přitáhlo velké vojsko složené z měšťanů a obyvatel Žatce, Loun, Slaného a okolních vesnic a začalo s obléháním. Nebyla to nijak jednoduchá záležitost, protože kamennou hradbu a příkopy ještě posilovala výhodná poloha opatství na sice nevýrazném, ale srázném ostrohu nad potokem. Ani obléhatelé ovšem nebyli žádnými nováčky, mnozí se zúčastnili již dříve přepadů okolních klášterů a drobných potyček a v jejich čele stáli zkušení hejtmané Záviš Bradatý a Petr Obrovec, morálně podporovaní knězem Petrem Špičkou. Kronikářská vyprávění o dobývání se sice navzájem odlišují, ovšem shodují se alespoň v základních skutečnostech. Obránci se po odražení několika útoků přesvědčili o tom, že velké přesile nemohou odolat, a požádali o právo na svobodný odchod s nejnutnějšími věcmi. Vedení obléhajících vojsk jejich nabídku sice přijalo, ale neukáznění a rozvášnění bojovníci nedbali na rozkazy a střílením zápalných šípů klášter zapálili. Oheň se šířil tak rychle, že vítězná strana nestačila ani pobrat všechny zbylé cennosti a další kořist a většina kláštera lehla popelem. Husitské houfy se pak vydaly směrem k Praze a cestou bez vážnějšího odporu likvidovaly majetky svých protivníků. Jako odvetu za zničení Postoloprt se sice vzápětí Vilém Zajíc z Házmburka zmocnil radikálního města Slaného, ale čadícím troskám bohatého kláštera již nebylo pomoci. Požár zničil kromě hospodářských staveb také rozsáhlou knihovnu, množství rukopisů, důležitých listin i cenné vybavení kostelů a z této rány se klášter již nikdy nevzpamatoval. Mniši se rozprchli po vzdálených klášterech a největší část se uchýlila do Saské Kamenice, kde si ještě v roce 1428 volili nového opata Bohuslava ze Žďáru. Opat bez sídla a konventu ovšem už byl jen symbolickou připomínkou dříve bohatého kláštera, jehož historie krátce po tomto datu definitivně končí. Po zničení kláštera si dobyvatelé dělili kořist, především rozsáhlý pozemkový majetek. Postoloprty s celou řadou dalších vsí připadly městu Louny, které si v této pohnuté době z násilím zabíraných vesnic vybudovalo rozsáhlé panství. Postavení obyvatel Postoloprt se příliš nezměnilo, pouze místo kláštera nyní měli jako vrchnost královské město. Válka ovšem přinášela vedle hrozícího vojenského nebezpečí i problémy hospodářské, protože mnoho lidí hledalo obživu v boji a zemědělství upadalo. Např. v bitvě u Želenic roku 1438, kde lounsko-žatecká vojska porazil jejich dřívější spojenec Jakoubek z Vřesové, padlo do zajetí šestnáct mužů z Postoloprt. Louny si o svém pozemkovém majetku vedly poměrně podrobnou evidenci v tzv. knize počtů a díky tomu je možné získat alespoň přibližnou představu o "obci Kostoloprth" v polovině 15. století. Počet hospodářů, kteří platili stálé poddanské dávky, se pohyboval kolem třiceti, takže celkem lze předpokládat asi 150-200 ve vsi trvale usazených lidí. Podle označení jednoho z poplatníků jako "purgmistr" se zdá, že již v této době byla dosavadní ves povýšena na městečko, ale další důkazy chybějí. Vedle purkmistra se objevuje obvyklý vrchnostenský úředník rychtář a je pravděpodobné, že správní struktura byla obdobná jako v dalších vsích či městečkách. Purkmistr a rychtář byli nejbohatšími obyvateli, oba shodně platili 56 grošů ročně a purkmistr měl dokonce v nájmu krčmu. K bohatším patřil mlynář Hudec a hospodáři Martin Maxín, Mikulec a Hlučal. Některá jména označovala zároveň i povolání svého nositele, např. Pavel Vozka, jiná jeho charakteristickou zálibu (Vrchcáb, jako protiklad Střádal). S postupným uklidňováním situace v zemi od poloviny 15. století bylo zřejmé, že končí doba křiklavého bezpráví a snadné zisky bude třeba právně obhájit. Louny se již dříve snažily získat od císaře Zikmunda potvrzení o vlastnictví získaných vsí včetně Postoloprt, ale kromě předběžného slibu a prozatímního listu se jim to nepodařilo. Proti zemskému správci a pozdějšímu králi Jiřímu z Poděbrad a jeho snahám o restituci sice chtěly své neprávem nabyté vlastnictví bránit i silou, ale pod dojmem Jiřího vojenské moci nakonec ustoupily a roku 1454 vydaly králi Postoloprty a šestnáct dalších vsí. Ten je postoupil svým synům, pánům z Kunštátu, a od nich v roce 1480 Postoloprty koupili bratři Jindřich, Beneš a Ludvík z Weitmile. Změna vrchnosti v tomto případě znamenala počátek obratu k lepšímu. Weitmilové byli dobří hospodáři a za jejich vlády se celé panství rychle rozvíjelo, takže v roce 1510 z prestižních i ekonomických důvodů požádali krále Vladislava o povýšení Postoloprt do městského stavu. Postoloprty tak oficiálně získaly právo psát se jako městečko, pečetit své písemnosti zeleným voskem a užívat vlastní znak, ovšem z hlediska dalšího vývoje bylo nejdůležitější povolení pořádat pravidelné týdenní trhy a výroční jarmark. Doba velkého rozmachu vrchnostenských statků přinesla podstatnou změnu okolní krajiny, především díky melioračním pracím a zakládání velkých rybníků. Weitmilové nebyli v tomto směru žádnou výjimkou a kolem Postoloprt tak stejně jako v širokém okolí vznikla celá řada rybníků. Největšími vodními díly byly rybníky a odvodňovací kanály v Počeradech, Malnicích a u Lenešic, jejichž stavba trvala dvě desetiletí. Jako podpora pro rostoucí provoz na cestě na Chomutov řeku Ohře překlenul nový most a nový vzhled získal i prostor bývalého kláštera. Pravděpodobně na základech staršího farního kostela sv. Ondřeje tu vznikl pozdně gotický kostel zasvěcený sv. Františku, doplněný velkou věží a sanktusníkovou věžičkou. O něco později, v roce 1515, siluetu městečka obohatila další dominanta, děkanský chrám zasvěcený Nejsvětější Trojici. Bohatnoucí majitelé potřebovali odpovídající sídlo, a to jim mohla poskytnout jedině stavba typická pro menší feudály - tvrz. Postavil ji počátkem 16. století Šebestián z Weitmile na místě dnešního zámku a jeho potomci ji postupně rozšiřovali. "Weitmilovské" 16. století je v Postoloprtech také obdobím rozvoje hospodářství a rychlého vzestupu řemesel, vznikají zde cechy ševců, truhlářů, bednářů, kolářů, kovářů, pekařů a krejčích. Panský dvůr obhospodařoval rozsáhlé polnosti a vrchnosti plynuly nemalé zisky i z vaření piva v místním pivovaru. Stejně jako na celém Lounsku, i zde se v této době ve velkém vysazují nové vinice, dávající bohaté výnosy, a rozsáhlé ovocné sady. Dobrá finanční situace, zlepšená ještě dědictvím po vymřelé vedlejší větvi rodu, umožnila Šebestiánovi z Weitmile rychlý postup v zemských úřadech a současníci oceňovali i jeho vojenské umění. V roce 1539 byl jmenován vrchním velitelem stavovského vojska, které mělo táhnout do Uher proti Turkům, ale z výpravy sešlo. V boji se osvědčil roku 1546, kdy v jedné z menších bitev tzv. šmalkaldské války porazil významného protivníka Habsburků, saského kurfiřta Jana Fridricha. Jako vzdálený ohlas těchto mocensko-náboženských sporů mezi katolíky a protestanty zní zpráva, podle které v roce 1548 došlo v jinak velmi tolerantním prostředí Postoloprt k náboženskému střetu. Při bohoslužbě, sloužené ve farním kostele utrakvistickým farářem, prý vnikl do presbytáře fanatický františkánský mnich Jan Felix a faráře těžce poranil jakousi železnou špicí. Tento drobný incident, vyřešený církevním trestem, jako by byl první předzvěstí pozdějších náboženských bojů, které těžce zasáhnou celý kraj. Zatím ale panství prosperovalo a po smrti Kříže z Weitmile v roce 1559 se jeho potomci dělili již o středně velké dominium, tvořené městečkem Postoloprty s tvrzí a dvaceti vesnicemi. O deset let později se všechny statky ocitly v rukou Jana Lorence z Weitmile, který svůj majetek ještě zvětšil sňatkem s Alžbětou ze Žerotína. Postoloprty za jeho vlády zaznamenaly výrazný nárůst počtu obyvatel, což se projevilo i založením nového hřbitova na předměstí v roce 1571. Janův nákladný společenský život a pokračující rozsáhlé meliorace půdy ale vyžadovaly stále více peněz a výnosy z panství přestávaly stačit, takže zvolil tehdy obvyklý způsob získávání peněz, ovšem v delším časovém horizontu velmi nebezpečný - úvěr na vysoký úrok. Ačkoli si podobně jako velká většina renesančních šlechticů rád užíval radostí života a doslova se vyžíval v lovu a cestování, po vypuknutí prudkého moru v roce 1582 urychleně sepsal závěť a postaral se o zabezpečení manželky a synů. Morová nákaza zuřila nejvíce v Lounech a v Žatci, kde si vyžádala stovky obětí. Jan epidemii sice přečkal ve zdraví a z radosti nad zachráněním před černou smrtí dal v roce 1584 ulít u známého mistra zvonaře Brikcího zvon pro farní kostel, ale ještě téhož roku na jedné z cest po severní Itálii v Padově zemřel. Správy majetku se ujala manželka Alžběta a brzy zjistila neradostnou skutečnost, že panství je silně zadlužené. Aby dluhy mohla vůbec zaplatit, byla nucena několik vesnic odprodat Janu Černínovi z Chudenic. Po smrti jejího syna Šebestiána v roce 1600 zdědila Postoloprty Veronika z Weitmile, provdaná za Štěpána Jiřího ze Šternberka, a celé panství svému manželovi ještě téhož roku prodala za 42 000 kop míšeňských grošů. Tím fakticky skončila více než stoletá vláda rodu z Weitmile. Štěpán Jiří ze Šternberka, ctižádostivý a schopný příslušník mocného šlechtického rodu, se okamžitě začal energicky věnovat ekonomické konsolidaci získaných statků. Základním problémem byla dosud ne zcela vyřešená otázka bývalých klášterních držav, na které si benediktini teoreticky stále ještě mohli činit nároky. Díky svému vysokému úřadu prezidenta české komory a dobrým konexím dosáhl u císaře Rudolfa II. konečného potvrzení, že žádná řeholní instituce nemá a nebude mít k Postoloprtům majetková práva. Císařský majestát argumentoval tím, že zdejší usedlé obyvatelstvo je z naprosté většiny protestantského vyznání, má vlastního faráře a katoličtí benediktini by zde tedy ani nemohli působit. Zajímavým dokladem o vývoji jména městečka je císařské ustanovení, že nadále se nemá užívat název "Kostoloprt" nebo "Kostoloport", ale dodnes obvyklé "Postoloprty". Ambicióznímu Šternberkovi nemohla k dostatečné reprezentaci stačit stará weitmilovská tvrz a začal proto v roce 1611 s její radikální přestavbou. Skromné sídlo nahradila rozsáhlá čtyřkřídlá stavba zámku se dvěma patry, krytými taškovou střechou. Po dokončení se stal místem častých setkání diplomatů a vysoké šlechty vůbec, která k zábavě s oblibou užívala i nedaleko zámku stojící oboru. Mocného souseda si vážili i lounští měšťané, kteří například ke svatbě jeho syna Adama v roce 1615 jako pozornost poslali sud dobrého vína. Dlouhodobé mocensko náboženské spory mezi katolíky a protestanty vyústily v roce 1618 ve stavovské povstání v Čechách, zárodek celoevropského konfliktu známého jako třicetiletá válka. České země byly od počátku jevištěm častých bojů a zhoubných následků nezůstaly ušetřeny ani Postoloprty. Prvním důrazným připomenutím panujícího válečného stavu byl příchod nizozemských žoldnéřů stavovského vojska generála Mansfelda, kteří v říjnu roku 1619 obsadili zámek a nejbližší vesnice. Tito vojáci se ovšem k zemi, kterou měli chránit, chovali jako k nepříteli a násilnosti, loupeže a zabíjení byly na denním pořádku. Bezohledné řádění soldatesky vedlo místní obyvatelstvo a sedláky z okolí k zoufalému činu. V říjnu následujícího roku v noci přepadli tábořící vojsko a překvapivým útokem je téměř zničili, takže z asi čtyř set mužů se zachránil jen plukovník Goldstein a hrstka dalších. Úspěch povzbudil k odporu i další vesnice a ozbrojené povstání se rychle rozšířilo. Proti větší vojenské síle ovšem sedláci neměli šanci a v první větší srážce u Loun byli krvavě poraženi. V kraji tak nastalo nucené uklidnění, ale jen nakrátko. Ve známé bitvě na Bílé Hoře v listopadu 1620 sice čeští stavové prohráli, ale pro poddané to neznamenalo nic víc než nahrazení jednoho vojska druhým. Postoloprty se kvůli své poloze a dostatku potravin staly místem častého pobytu armád všech stran a příliš nepomohlo ani to, že jejich majitel Štěpán ze Šternberka přestoupil i s dětmi k vítězící katolické víře. Majetek tím sice zachránil, ale ztratil manželku, která odmítla víru změnit a uprchla do exilu v Míšni. Po Štěpánově smrti roku 1625 si panství rozdělili jeho synové Jan Rudolf a mladší Adam Jan, po jehož smrti Jan jako jediný dědic prodal v roce 1637 Postoloprty císařskému radovi Václavu Michnovi z Vacínova za 230 000 kop míšeňských grošů. Během krátké vlády Šternberků tak velký hospodářský vzestup Postoloprt vystřídaly válečné strasti, kterým ani všemožné snahy vrchnosti nemohly zabránit. Z vacínovské éry se dochovaly v lounském archivu nejstarší zápisy o postoloprtských městských počtech, první z roku 1639. Neustálé požadavky armád na výpalné a placení kontribucí ruinovaly celé panství, poddaní opouštěli své vesnice a přidávali se k tlupám vojenských zběhů, jejichž přepady a násilné akce se staly skutečnou metlou kraje. Nezastrašily je ani kruté tresty při dopadení a téměř celá 30. a 40. léta 17. století jsou vyplněna zprávami o jejich řádění. Nejhorší postižení však přinesl Postoloprtům až samý konec války, především ničivý vpád švédských vojsk v roce 1646. Stav městečka i celého panství byl po skončení vojenských operací v roce 1648 neutěšený, ale nelze mluvit o úplné katastrofě jako třeba v případě nedalekých Loun. Podle tzv. berní ruly, soupisu půdy pro daňové účely z poloviny 17. století, v městečku přežilo válku 10 velkých sedláků a 28 chalupníků. Většina vlastnila kromě polí také chmelnice a zahrady, bohatší i kus lesa. Někteří z obyvatel se kromě zemědělství živili řemeslem, takže zde sčítací komise zapsala pět řezníků, z nichž jeden měl kromě krámu i hostinec, tři krejčí, dva ševce a jednoho bečváře. U zámku stál malý pivovar, který vařil ročně pouhých šestnáct sudů piva. Ačkoli městečko válkou dost trpělo, pouze dvě usedlosti byly zcela pusté, takže celková hodnotící zpráva mohla shrnout situaci takto: "Rolí žitný i pšeničný, luk pro potřebu, živnost jich z rolí a dobytka, z chmelnic i štěpnic". Zadlužené panství se po smrti Václava Michny z Vacínova v roce 1667 stalo snadnou obětí věřitelů a vdova Alžběta je musela o dva roky později prodat Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu. Podle kupní smlouvy v té době v Postoloprtech stál panský dvůr, pivovar se sladovnou, vinný lis a vinopalna, kovárna, cihelna a velká bažantnice pod zámkem. Nový majitel se usilovně snažil o zlepšení hospodářské situace městečka a kromě jiných opatření pozval několik židovských rodin z Rakouska a umožnil jim zde začít novou existenci. Židé svého nového dobrodince nezklamali, jejich známá přičinlivost a obchodní zdatnost výrazně zvedla hospodářskou úroveň, ovšem zároveň jejich příchod podstatně přispěl k rychlejšímu poněmčování dosud převážně českých Postoloprt. Jiří Ludvík k postoloprtskému panství připojil statky Toužetín a Blažim, takže celkový počet vesnic se blížil pětadvaceti, a tento rozsah zůstal nezměněn až do zrušení vrchnostenské správy v polovině 19. století. Zchátralý zámek prošel částečnou přestavbou a získal novou dominantu v podobě velké čtyřhranné věže, postavené podle projektu architekta Jiřího Pacha z Wiesenthalu. Jiří Ludvík ze Sinzendorfu dosáhl významného postavení, stal se prezidentem české komory, českým místodržícím a za své zásluhy získal dokonce řád zlatého rouna, nejprestižnější mezi podobnými vyznamenáními, ale ani to jej neuchránilo před obviněním z peněžních machinací a odsouzením k obrovské pokutě 1,5 milionů zlatých. Před hrozící potupou ho zachránila v roce 1682 smrt a ještě krátce předtím stačil veškeré pozemky a další bohatství odkázat synům, takže se rozsudku dokázal vyhnout. Rozsáhlý sinzendorfský majetek byl ale i tak zatížen velkými dluhy a Kristiánu Ludvíkovi ze Sinzendorfu nezbylo nic jiného než jej v roce 1692 prodat knížeti Ferdinandu ze Schwarzenberka. Skutečnou velikost zadlužení ukazuje fakt, že z kupní ceny 600 000 zlatých rýnských jich půl milionu rovnou padlo na zaplacení dřívějších dluhů. Schwarzenberk převzal Postoloprty v neutěšeném stavu. Při komisionálním oceňování zámku například úředníci zjistili, že až na čtyřicet židlí, malý černý stolek a několik obyčejných postelí je úplně prázdný a téměř ve všech místnostech se suší chmel. Ani městečko na tom nebylo o mnoho lépe, ale energičtí Schwarzenberkové se zasloužili o rychlou změnu k lepšímu. Postoloprty se staly jedním z mnoha panství nesmírného schwarzenberského majetku a nová vrchnost zde uplatnila své bohaté hospodářské zkušenosti, podložené silným finančním zázemím. Ferdinand ze Schwarzenberka spojoval péči o ekonomický rozvoj panství se snahou o zlepšení situace svých poddaných a například ještě v roce 1692 založil u zámku špitál pro chudé a dlouhodobě nemocné. Ačkoli se stavba protahovala, už samotná idea tohoto zařízení ukazuje na posun smýšlení vrchnosti ve vztahu k poddaným. Důležitost postoloprtského panství pro Schwarzenberky dokazuje jeho oficiální prohlášení za tzv. fideikomis v roce 1703, tedy za nezcizitelný a nedělitelný majetek celého rodu. V prosinci roku 1704 se v Postoloprtech na zámku konala velká slavnost na počest toho, že kníže Ferdinand městečko osvobodil od poddanství. Do této doby totiž i usedlí měšťané byli pouhými poddanými s mnoha povinnostmi a málo právy a zejména nucená robota překážela v rozvoji obchodu a řemesel. Ačkoli některé povinnosti byli Postoloprtští nuceni vykonávat i nadále, byla to z hlediska jejich postavení jasná změna k lepšímu. Kvůli rychlejšímu zotavení panství a zacelení ran ze třicetileté války zvali již Sinzendorfové do Postoloprt poddané ze širokého okolí i z Rakouska a Schwarzenberkové v této dosídlovací politice pokračovali v ještě větším měřítku, což spolu se zavedením úřadování v němčině velmi urychlilo proces poněmčování městečka. Vrchnost přála i Židům a jejich rychle rostoucí počet vyvolával nechuť ostatního obyvatelstva, takže radní několikrát namítali, že jich je příliš (přes 200) a že jsou obci jen ke škodě. Při velkých protižidovských bouřích v roce 1706 dokonce Ferdinand nabídl jednomu pronásledovanému útočiště na svém postoloprtském zámku, takže jeho pověst ochránce Židů sem lákala další židovské rodiny. Byly soustředěny do jediné ulice na okraji městečka a postupně tak vzniklo malé ghetto, prostor vyhrazený pouze jim. Spory motivované spíše než nábožensky tím, že Židé jako schopní lichváři drželi své dlužníky zcela v hrsti, ústily často ve vzájemné obviňování i krvavé střety. Situace ovšem nebyla zdaleka černobílá, například v roce 1709 bylo pět postoloprtských Židů na náměstí popraveno za prokázané krádeže kostelních předmětů. Po smrti knížete Ferdinanda v roce 1703 pokračoval v započatých projektech jeho syn Adam František. Barokní podoba, kterou městečko v této době získalo, se částečně dochovala dodnes. Důkladnou přestavbou prošel pod vedením proslulého architekta P. I. Bayera zámek, přestavovaly se starší domy, náměstí obohatil mariánský sloup a jako výraz díků za ochranu před velkým morem v roce 1714, který se Postoloprtům téměř vyhnul, byla na hřbitově u farního kostela postavena mariánská kaple. V roce 1726 došlo ke stavbě nové radnice s věžičkou, protože praktická potřeba městské samosprávy i rostoucí sebevědomí měšťanů vyžadovaly viditelný symbol rozmachu obce. Ve dvacátých letech 18. století vznikla s povolením vrchnosti židovská synagoga a hřbitov. Barokní tvář Postoloprt v této době zachytily dvě intarzované (dřevem vykládané) veduty, idealizované pohledy na městečko z jihu a ze severu. Snahy Schwarzenberků o všestranný rozvoj jejich panství vedly k neúspěšným snahám o pěstování vinné révy ve velkém i k úspěšnějším pokusům o dobývání hnědého uhlí, nejprve v roce 1720 u Třískolup a Polerad, později i přímo u Postoloprt a na dalších místech. Příchod Schwarzenberků, jednoho z nejmocnějších a nejbohatších rodů doby, přinesl s sebou také rozmach oblíbeného šlechtického "sportu" - lovu zvěře. Již dřívější vrchnosti zřídily u zámku bažantnici a bez hlučných lovů se neobešlo žádné společenské setkání či politické jednání Sinzendorfů ani Weitmilů, ovšem schwarzenberská pečlivost vnesla do myslivosti pevná pravidla a řád. Kromě úprav a rozšiřování bažantnice a ohrad pro jednotlivé druhy zvěře kníže osobně vydával podrobné příkazy ohledně odstřelu škodné, odchytu zajíců a podobně. Péče o zvěř se vrchnosti vyplácela, jak dokládají zprávy o odstřelu několika tisíců zajíců v jediné lovecké sezóně. Honitba pochopitelně nelákala jen šlechtice, ale i sedláky z okolí, na jejichž pytláctví si správní úředníci často vrchnosti stěžovali, a snadno dostupná zvěř přitahovala i vojska procházející panstvím. Přesto si postoloprtské hony získaly takovou proslulost, že o ně projevil zájem i vyhnaný francouzský král Karel X., který zde v roce 1833 strávil tři dny. Nedlouho poté, v polovině 19. století, zájem o nákladné udržování bažantnic a obory upadl a to znamenalo i konec zdejších honů. Po delším období klidného rozvoje zasáhla Postoloprty opět nemilosrdná válka. Po smrti císaře Karla VI. v roce 1740 se proti jeho dceři Marii Terezii postavil pruský král Fridrich II. a zaútočil na české země. Postoloprty se kvůli své poloze u důležité silnice staly opět místem častých průchodů spojeneckých i nepřátelských armád, jejichž důsledky pro místní obyvatelstvo se příliš nelišily. Vojáci obvykle žili z toho, co v místě tábora mohli získat (v horším případě naloupit) a obyvatelé tak kromě placení za "ochranu" či výpalného museli snášet časté řádění soldatesky. Nejprve se zde v roce 1742 utábořilo 300 francouzských rejtarů, následovaných oddíly saského hraběte z Cosel. Přímého nepřátelského útoku zůstalo zatím panství ušetřeno, ale přesto byla nálada obyvatel jednoznačně protiválečná. Dosvědčuje to skutečnost, že na neustálé naléhání císařské posádky v Mostě, aby z Postoloprt přišli na pomoc měšťané a sedláci vyzbrojení třeba jen vidlemi, se naprostá většina odvolala na nedostatek zbraní a výcviku a na cestu se vydalo pouze šest chabě ozbrojených měšťanů. V následujících letech války procházející oddíly obou stran vyžadovaly neustále peníze, seno pro koně a obilí, takže panství se finančně zcela vyčerpalo. Po uzavření míru v roce 1745 se ale poměry rychle uklidnily a zlepšená ekonomická situace umožnila další výstavbu městečka. Jediný dospělý mužský člen rodu a dědic celého panství, kníže Josef ze Schwarzenberka, prý učinil při svém sňatku s Marií Terezií z Lichtenštejna v roce 1741 slib, že pokud bude mít mužského potomka, postaví z vděčnosti nový kostel. Syn se mu skutečně narodil již o rok později, ale v neklidných dobách nebyla možnost slib splnit. Po válce ovšem stavbě již nic nebránilo a kromě toho byly oba dosavadní kostely v tak špatném stavu, že hrozilo jejich zřícení. V roce 1746 proto kníže Josef slavnostně položil základní kámen a podle plánů italského architekta A. Altomonteho začala stavba nového děkanského kostela, zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie. Jednolodní dispozice s hranolovou věží v západním průčelí byla dokončena a vysvěcena v roce 1753. Přitom byl stržen starší kostel svatého Františka a kosti zde pohřbených dřívějších majitelů Postoloprt pietně přeneseny do hřbitovní kaple na předměstí. Ani doba míru ale neznamenala konec starostí. Nový způsob boje, vyžadující rychlé přesuny velkého množství vojska, donutil stát ke stavbě nových silnic s pevným povrchem. Vzhledem k vyčerpání pokladny válkou se stát snažil co největší část nákladů přesunout na vrchnosti a ty zase dále na své poddané. Výsledkem byla kromě zvýšených daní povinnost obyvatel dopravovat povozy a vlastní silou ke stavbě potřebný štěrk, kameny a podobně. Takzvaná lipská silnice, důležitá trasa spojující Prahu s Lipskem, vedla od Loun přes Postoloprty dále na Chomutov a tento úsek se stavěl v letech 1753 až 1757. Silnice ještě nebyla zcela dokončena a ihned se mohla osvědčit v praxi, neboť v roce 1756 vypukla tzv. sedmiletá válka. Silnice, postavená pro snazší přesun císařských armád, ovšem nabízela tutéž možnost i nepříteli, takže hned v září téhož roku byl stržen most přes Ohři, aby se jeho postup zpomalil. Přesto se podařilo v říjnu skupině pruských rejtarů do Postoloprt proniknout a obsadit zámek, ale než stačili vznést obvyklé požadavky na výpalné, byli vytlačeni oddílem rakouské jízdy a šestnáct jich padlo do zajetí. Poté už zde zůstala císařská posádka až do konce roku 1757, kdy Postoloprty postihla skutečná pohroma. Kolem městečka a po okolních vesnicích se rozložilo 8 000 pruských vojáků a na zámku se ubytoval jejich velitel, polní maršál Keith. Jím požadovaná suma 25 000 zlatých byla ovšem zcela neúnosná a navíc vojsko hrozilo zničením panství, ale nakonec se Prusové spokojili s poloviční částkou a odtáhli směrem na Žatec. Pobyt velkého vojenského oddílu Postoloprty hospodářsky velmi vyčerpal, ale útrapy tím ještě zdaleka neskončily. Přesto Postoloprty i za války lákaly udatné vojevůdce k lovu, jako například roku 1758 slavného rakouského vojevůdce polního maršála Dauna, který toužil po lovu kachen na malnickém rybníku. Nepříznivé počasí mu ale znemožnilo uspokojit svou loveckou vášeň a musel se proto realizovat v boji. Rok 1759 a následující léta přinesla opět nájezdy pruských oddílů, placení výpalného a drancování širokého okolí. V roce 1762 už poničené panství nemohlo platit neustálé kontribuce a proto byl panský písař, purkmistr a dva radní vzati jako rukojmí a odvlečeni do Freiberku, odkud byli propuštěni až po splacení požadované částky. Po skončení válečných útrap v roce 1763 byly škody přibližně vyčísleny na obrovskou sumu 100 000 zlatých a většina obyvatel doslova ožebračena. Rány zasazené válkou se ještě nestačily zahojit a již přišel nový úder. V roce 1778 vypukl v blízkosti pivovaru požár, rychle se rozšířil a přes veškerou snahu obyvatel v krátké době zničil sedmnáct měšťanských domů a mnoho hospodářských stavení. Po vypuknutí tzv. bramborové války v tomtéž roce zažily Postoloprty opět útoky Prusů, ale malá místní rakouská posádka v čele s udatným velitelem Bojerem ve dvou srážkách zahnala nepřítele na útěk. Na podzim se zde zastavil i císař Josef II. a vyptával se podrobně purkmistra na počet a sílu pruských útoků. Nebyly to pouhé zdvořilostní dotazy, protože vojenské kruhy pod dojmem snadných pruských vpádů do vnitrozemí uvažovaly o zřízení velké pevnosti a Postoloprty byly jednou z několika vybraných lokalit. V září roku 1779 se zde císař objevil znovu, tentokrát s doprovodem nejvýznamnějších stratégů a vojenských stavitelů, ale nakonec byl jako nejpříhodnější vybrán Terezín a Postoloprty tak unikly osudu pevnostního města, sevřeného kruhem příkopů a zdí. Válkami poničený zámek naléhavě vyžadoval stavební úpravy, která začaly v roce 1768 a trvaly až do roku 1790. Při přestavbě byla zbořena velká věž nad vchodem a celý vstupní trakt nahradila klasicistní brána s mříží, takže původně uzavřená stavba se otevřela nádvořím k náměstí a zámek tak získal dnešní podobu. Novou tvář dostala podle plánů architekta A. E. Matinelliho zahrada a hospodářské budovy, současně s přestavbou zámku došlo ke stržení zchátralého farního kostela Svaté Trojice na předměstí a na jeho místě zůstala stát jen hřbitovní kaple, postavená na paměť moru v roce 1714. Schwarzenberkové neomezili svůj zájem jen na vlastní zámek, ale pokračovali v dřívějších snahách o hospodářské povznesení celého panství. Konec 18. století byl proto ve znamení rozsáhlých melioračních prací, zakládání velkých ovčínů a pokusů o znovuobnovení vinařství. Do klidného života městečka však počátkem 19. století rušivě zasáhly tzv. napoleonské války a opět se opakovaly scény známé z dřívějších dob. Kromě obvyklého zvýšení daní a placení válečných kontribucí se Postoloprt dotklo především kopání obranných příkopů podél Ohře v roce 1813. Rakouský generální štáb totiž zamýšlel vybudovat na řece Ohři vnitřní obrannou linii pro případ porážky v bitvě u Kulmu a na průběh opevňovacích prací osobně dohlížel poslední římský a první rakouský císař František, který se s celým dvorem ubytoval ve zdejším zámku. Objevily se i staronové návrhy na zřízení pevnosti nebo alespoň kasáren, ale brzká Napoleonova porážka tyto plány odsunula na neurčito. Znovu se záměr vybudovat kasárna dostal do popředí v roce 1833 a po inspekční návštěvě císaře s manželkou v srpnu téhož roku začala stavba, dokončená roku 1838. Postoloprty a okolní obce si tak oddychly od nutnosti živit vojáky v jednotlivých domech a navíc přítomnost stálé posádky elitní jízdy přispěla k rozvoji ekonomiky a společenského života městečka. Ten byl v 19. století opravdu velmi rušný, vedle zmíněných císařských pobytů se zde na proslavených honech scházel výkvět šlechty z celé habsburské monarchie i dalších zemí. Významným postoloprtským rodákem z této doby byl malíř a litograf Antonín Langweil, původně schwarzenberský správní úředník. V roce 1822 se stal zřízencem univerzitní knihovny v Praze a začal pracovat na monumentálním lepenkovém modelu Prahy. Předčasná smrt mu sice zabránila v dokončení díla, ale i tak jeho nehotové torzo zakoupilo tehdejší Vlastenské muzeum a dodnes je jedním z nejobdivovanějších exponátů Muzea hlavního města Prahy. Udivující je především přesnost a věrnost modelu, který jeho autor sestavoval bez jakýchkoli geometrických zaměřování, pouze podle svých náčrtů. Sám Langweil se ovšem za svého života vděku nedočkal a jeho práci plně docenila až doba podstatně mladší. Rostoucí provoz na silnici na Chomutov si vynutil úpravy trasy, vedené často zaplavovaným terénem podél Ohře. V roce 1845 začala na státní náklady stavba velkého silničního viaduktu od Postoloprt k řece a místo dosavadního dřevěného mostu zaujala nová řetězová mostní konstrukce. Finančně náročný projekt byl dokončen v roce 1853 a zahájení provozu provázela velká veřejná slavnost. Téhož roku proběhla první řepná kampaň v novém knížecím cukrovaru u nedalekého Března, který se stal největším podnikem tohoto druhu v širokém okolí a zpracovával řepu z celého postoloprtského panství. Revoluční rok 1848 přinesl celou řadu novinek, které zásadně změnily dosavadní společnost. Pro postoloprtské měšťany bylo nejdůležitější úplné zrušení poddanství a s tím související konec vrchnostenské správy, nahrazené obecní samosprávou. Postoloprty se v roce 1855 staly centrem nově vytvořeného politického a soudního okresu, který zahrnoval přibližně oblast bývalého schwarzenberského panství. Tato reforma se ale příliš neosvědčila, takže politický okres již v roce 1868 zanikl a jeho kompetence převzalo okresní hejtmanství v Žatci, zatímco soud v Postoloprtech zůstal. Blízkost větších měst Žatce a Loun stále výrazněji brzdila snahy postoloprtských radní o rychlé pozvednutí obce a nedostatek financí zpomaloval či zcela odsouval velkorysé stavební plány. Na odporu města Žatce ztroskotal projekt velkého chmelného trhu, neutěšený stav obecní pokladny zcela znemožnil stavbu nemocnice a dalších potřebných zařízení. Přesto se některé důležité záměry podařilo realizovat a období 2. poloviny 19. století bylo dobou rychlého růstu městečka. Postoloprtům příliš neublížil ani vpád Prusů v roce 1866, kteří pouze obsadili kasárna a bez větších škod zase odtáhli. Počet obyvatel se během půlstoletí více než zdvojnásobil. Potřeba vzdělání většího počtu dětí vedla v roce 1851 k založení triviální školy o dvou třídách, rozšířené podle potřeby na čtyřtřídní a později doplněné zemědělskou pokračovací školou. Koncem století přibyla ještě škola měšťanská. Radní se soustředili i na péči o vzhled obce a od roku 1863 se začalo s dlážděním, nejprve na náměstí. Bývalá panská bažantnice, do té doby nepřístupná, se stala veřejným parkem a oblíbeným místem odpočinku. Zdravotní důvody si v roce 1870 vyžádaly zřízení nového velkého hřbitova s kaplí mimo městský areál a na místě staršího pohřebiště po několika letech vyrostl další park. Důležitým podnětem pro rozvoj ekonomiky bylo otevření městské spořitelny v roce 1878, která podporovala místní drobné živnostníky. Naléhavou otázku odstraňování odpadních vod vyřešila podzemní kanalizace, dokončená v roce 1889. Horší byla situace se zásobováním pitnou vodou, jejíž nedostatek vedl k užívání nevhodné vody ze studní a řešení nepřinesly ani pokusy o čerpání z velkých hloubek pomocí artéských studní. Teprve koncem století byl postaven vodovod z Vidovle, kde průzkum odhalil vydatné prameny kvalitní vody. Spojení s okolními obcemi podstatně zlepšila železnice, která v roce 1895 zapojila Postoloprty do traťového úseku Louny - Postoloprty a postupně dospěla až do Chomutova. Vzrostlé sebevědomí městské rady se projevilo stavbou nové radnice s hranolovou věží, která po dokončení podle plánů A. Dauta v roce 1902 nahradila provizorní radniční dům. Stará barokní radnice totiž už od poloviny 19. století sloužila potřebám okresního soudu a prostředky k výstavbě nové městu dosud scházely. V novostavbě byla kromě městského úřadu umístěna i spořitelna a místní policejní stanice. Koncem století se v Postoloprtech objevily první technické novinky, založené na využití elektřiny. Rozruch vzbudilo především zavedení telefonu a elektrického osvětlení města, první veřejná telefonní stanice zde začala fungovat v roce 1900. Výraznou postavou své doby byl postoloprtský rodák Julius Glaser, renomovaný právní teoretik a politik. V šedesátých letech 19. století působil jako profesor trestního práva na univerzitě ve Vídni a v letech 1871-1879 byl ministrem spravedlnosti v Auerspergově vládě. Po odchodu z politiky zastával funkci generálního prokurátora vrchního soudního dvora ve Vídni. Měl hlavní podíl na reformě rakouského trestního řádu a vypracoval osnovu nového trestního zákoníku. První světová válka přinesla zpomalení rozvoje města a nepříznivá hospodářská situace se projevila především zastavením dosavadních stavebních aktivit. Napjatá doba vyostřila i vztahy mezi Čechy a Němci, kteří vlivem příchodu chudších obyvatel z okolních českých vesnic postupně ztráceli absolutní převahu. Konec války a rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918 způsobil vyhrocení sporů, které se dosud odehrávaly spíše v rovině kulturního a hospodářského soupeření. Po převratu v říjnu téhož roku se německá většina v zastupitelstvu přihlásila do zamýšlené samostatné provincie Deutschböhmen a němečtí obyvatelé dávali najevo svou nechuť k vznikajícímu československému státu, ale místní vojenská posádka zůstala neutrální a po příchodu prvních jednotek československého vojska se bez odporu rozešla. Obsazení se neobešlo bez krátké přestřelky, která si ale nevyžádala žádné životy a po zajištění Žatce českými oddíly v prosinci 1918 nastal i v Postoloprtech klid. Národnostní otázka ovšem zůstala bodem sváru po celou dobu existence první republiky a zejména ve třicátých letech se vyhrotila do podoby násilných střetů. Podle úředního sčítání lidu z roku 1921 žilo v Postoloprtech 1970 Němců a 1354 Čechů a proces počešťování se dále urychlil zabráním budovy německé školy pro českou pětitřídku. V roce 1921 byla zřízena česká měšťanská škola se šesti třídami, v roce 1934 se přestěhovala do nově postavené budovy společně s českou obecnou a pokračovací školou. Problematické soužití obou národností komplikovalo správu města, neboť neustálé střety o úřední jazyk a označování ulic vedly až k bojkotu obecního zastupitelstva a k odstoupení německého starosty V. Czernyho. Kompromisní řešení přineslo zavedení částečně dvojjazyčného úřadování, prosazené až po dlouhém odporu německé většiny v obecním zastupitelstvu v roce 1921. I přes národnostní spory se Postoloprty v období první republiky dále rozvíjely, vzrůstal počet obyvatel a zlepšovaly se jejich životní podmínky. Ve dvacátých letech se město věnovalo především dokončení naléhavých projektů, z části započatých již před první světovou válkou. Pokračovala rozsáhlá výstavba kanalizace, opravy prašných povrchů ulic a jejich proměna ve zpevněné silnice přinesly postupně úlevu od mračen prachu a dlážděné chodníky ulehčily život chodcům i v odlehlejších ulicích. Po roce 1927 zlepšila zásobování vodou přípojka na vodovod z Vrbky a elektrické závody Kadaň se postaraly o dokonalejší veřejné osvětlení. Časté jarní záplavy a následné ničení pozemků a polí omezila průběžně prováděná regulace řeky Ohře. Zajímavá je dlouhodobá a poměrně úspěšná snaha městské rady o vysazování a rozšiřování zelených ploch v rámci města, která v té době byla spíše výjimkou a svědčí o vyvážené koncepci rozvoje města. Každodenní život částečně omezoval vypjatou nacionální nesnášenlivost, protože soužití v jednom městě nutilo Čechy i Němce ke spolupráci a kompromisům. Nástup nacismu v sousedním Německu a následný rychlý rozmach henleinovského hnutí ve druhé polovině 30. let ale vedly k obnovení národnostních třenic a od roku 1937, ve kterém Postoloprty navštívil vůdce sudetoněmecké strany K. Henlein, docházelo k neustálým vzájemným sporům i násilným střetům. Po odstoupení pohraničních oblastí Československa po mnichovské dohodě v roce 1938 se město stalo součástí německé Třetí říše. Na silnici k Lounům, kudy probíhala státní hranice mezi Německem a Protektorátem Čechy a Morava, vznikla celnice s hraniční závorou. Válečná léta přinesla silné poněmčení města, protože většina českých obyvatel uprchla před násilím dále do vnitrozemí. Postoloprtští Němci zpočátku radostně vítali nové poměry, zejména nadšeně přejmenovávali ulice, ale s tím, jak se měnil průběh války v neprospěch Třetí říše, stoupaly lidské ztráty a měnil se i postoj značné části obyvatel. S blížícím se koncem války procházeli přes Postoloprty tzv. národní hosté, Němci prchající před postupující východní frontou, a také zajatci a političtí vězňové, jejichž pochod smrti na jaře 1945 poskytl hrůznou podívanou. Napětí posledních dnů války, kdy se německé jednotky chystaly k poslednímu zoufalému odporu a rozhlas přinášel dramatické zprávy o pražském povstání, ukončil příjezd jednotek Rudé armády v ranních hodinách 9. května 1945. V Postoloprtech se téhož dne ujal správy Národní výbor a spolu s ozbrojenými dobrovolníky dosáhl postupného uklidnění situace. Válka ovšem zanechala hluboké stopy v myšlení a jednání lidí a nahromaděná nenávist v podstatě znemožnila klidné soužití obou národností. Do Postoloprt se pomalu vraceli dřívější čeští obyvatelé a ze širšího okolí přicházeli další čeští dosídlenci, kteří dostávali přídělem opuštěné německé statky a živnosti. Postoloprty se měly stát sídlem velitelství 1. československé divize, a proto zde došlo k mimořádným opatřením. Již počátkem června 1945 byli místní Němci soustředěni do internačního střediska v kasárnách a část do bývalého výcvikového tábora Hitlerjugend v bažantnici, kde ostrahu vykonávala jednotka revoluční gardy. Internovaní Němci byli pro nedostatek pracovní síly posíláni především na práce na polích a v dílnách. Životní podmínky a zacházení zejména v táboře v bažantnici byly velmi špatné, což se projevilo značným nárůstem úmrtnosti. Torzovité prameny nedovolují přesnější pohled, podle jednoho náhodně dochovaného záznamu zemřelo během prvních pěti měsíců existence tábora více než sto lidí, ovšem skutečný počet zatím nelze zjistit. Docházelo i k masovým popravám a podle pozdějších záznamů o utajené exhumaci ostatků zde zahynulo více než 700 osob. Po postupném odsunu Němců během roku 1946 silně poklesl počet obyvatel, jen pomalu vyrovnávaný příchodem rodin volyňských Čechů v následujících letech. Ačkoli odstraňování válečných křivd s sebou přineslo v mnoha případech křivdy nové a zpočátku chaotické poměry byly rájem pro nejrůznější kriminální živly i bezcharakterní jedince, život města se pomalu vracel do normálních kolejí s všedními radostmi a starostmi a začala nová kapitola jeho dlouhých a bohatých dějin.

Poloha

přidat fotografie