Kutná Hora (město) [5743]

Mimořádné postavení Kutné Hory podtrhovaly i časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž patrně nejdůležitější byl ten, který r. 1485 přijal tzv. Kutnohorský náboženský mír a potvrdil dlouhé období náboženské tolerance.

Do prvních desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora jako kvetoucí město se zdánlivě nevyčerpatelným bohatstvím. Důlní pásma, především pásmo oselské, nadále přinášela značný výnos, nicméně varující byla skutečnost, že horníci postupovali do hloubek na hranici pěti set metrů s velkým nebezpečím spodních vod a ubývající mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od třicátých let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech. Pro místní obyvatele bylo doslova šokující uzavření nejslavnějšího důlního pásma, oselského, roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo.

Roku 1547 ukončila zdejší mincovna ražbu tradiční české mince pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Nové tolarové ražby byly, ovšem neoprávněně, považovány za cizorodý produkt a spojovány s nemilostivým postojem habsburského dvora. Přes tyto jevy se celkový obraz města po celé 16. století jevil příznivě. Kaňkovské doly si udržovaly slušnou produkci, mincovna pracovala na vysoký výkon i díky dovezenému stříbru a město celkově jevilo známky rozkvětu a bohatství.

Na počátku 17. století však do té doby latentní krizové příznaky zesílily a bylo jasné, že mnoho cest k obratu k lepšímu v Kutné Hoře již není. Do této komplikované situace přišla porážka na Bílé hoře. Nejnaléhavěji se nové poměry projevily v zásazích do náboženské svobody. V prvních měsících po bělohorské bitvě postupovala rekatolizace poměrně umírněným tempem a zástupci města se snažili zachovat svobodu luteránského vyznání pro německou osadu u sv. Jiří v obavě z hromadné emigrace dělníků a ochromení práce na zbývajících důlních pásmech. Pomalá rekatolizace Kutné Hory si nakonec vynutila nasazení pověstných oddílů plukovníka Huerty r. 1625 a završil ji příchod jezuitů, kteří se zde s podporou mincmistra Vřesovce rozhodli vybudovat kolej.

Válečná léta zatížila Kutnou Horu nepředstavitelnými problémy. Trvalé zvyšování nejrůznějších daní a kontribucí, konfiskace předměstských statků, stejně jako pohyby vojska způsobily prakticky rozpad městských financí. Dolování, které již v době předbělohorské zápasilo s těžko řešitelnými problémy, bylo zastaveno a nedostatek finančních prostředků vedl r. 1625 kutnohorskou městskou radu k žádosti o dovolení opustit doly kaňkovského pásma. Mincovna razila znehodnocené mince z dovezeného stříbra, či z pagamentu. Po dlouhém úsilí získalo město roku 1628 zpět svá privilegia, obnovené svobody však platily pouze pro katolické obyvatelstvo.

Obrovskou újmu způsobily městu švédské vpády v letech 1639 a 1643. Obraz, který ve čtyřicátých letech 17. století Kutná Hora skýtala, byl smutný. Domy opuštěné emigranty či zpustošené Švédy, v dolech zůstal jen nepatrný počet havířů.

První známky hospodářského oživení lze pozorovat od konce padesátých let. Klidnější mírový vývoj přál rozvoji řemesel i obchodu, začaly první nesmělé pokusy oživit dolování. Zlepšená finanční situace umožnila postupně obnovovat a rozšiřovat pozemkový majetek mimo hradby města. Duchovní život ovládli jezuité. Pozitivně je třeba hodnotit jezuitské gymnasium, které poskytovalo solidní sumu znalostí a vychovalo řadu jedinců, kteří se uplatnili v řádu i mimo něj.

Na přelomu 17. a 18. století se objevily i pokusy o otevření nových důlních ložisek a oživení staré hornické slávy Kutné Hory. Naděje se však nesplnily. Nové žíly byly málo výnosné a vyžadovaly až příliš vysoké provozní náklady. Nastalá situace vyústila pak v uzavření mincovny v roce 1727. Ačkoliv zde zůstaly horní úřady, lze říci, že uzavřením mincovny Kutná Hora jako horní město skončila. Na počátku 19. století sice ještě patřila mezi větší města (kolem r. 1800 měla asi 6 tisíc lidí), ztrácela však nezadržitelně na svém významu a nutno říci, že nezachytila nástup průmyslové revoluce. Dlouhou dobu byly jedinými podniky, které mohly nést název průmyslový Breuerova kartounka z roku 1774 a Státní tabáková továrna v Sedlci založená v roce 1812 v budovách zrušeného cisterciáckého kláštera.

Hlavní složku kutnohorského obyvatelstva tvořila v této době úřednická inteligence, důstojníci posádky umístěné zde od roku 1749 a střední vrstva řemeslníků a obchodníků. Ti byli také nositeli stavební aktivity, která se projevila nejvíce po roce 1823, když velký požár zničil většinu domů ve východní části města.

Národní obrození se zde projevilo především výrazným uvědoměním významu města a jeho slavné minulosti. Romantické prostředí temných křivolakých uliček a majestátní katedrály inspirovalo umělce - spisovatele a malíře. Ve slovech naší národní hymny dodnes zaznívá okouzlení J. K. Tyla malebností okolní krajiny. Není náhodné, že právě v této době vznikají první historická díla pojednávající o dějinách města a jeho stavebních památkách. Začaly se však rozvíjet velmi vážné úvahy, co z památek, na nichž hlodal zub času, vlastně zachovat; zda šetřit město jako celek, či vybrat pouze některé významné solitéry. Diskuse tehdy vedené byly naštěstí pouze akademické, neboť na větší přestavby se nedostávalo peněz a omezené zdroje bylo třeba směřovat především na vůčihledně chátrající monumenty. Šlo především o chrám sv. Barbory, jehož stav se po polovině 19. století jevil vice než kritický. Velká akce obnovy chrámu sv. Barbory se podařila a roku 1905 mohl být chrám znovu slavnostně vysvěcen.

Další významnou kutnohorskou stavbou, jejíž stav byl více než tristní, byl kdysi slavný Vlašský dvůr. Opuštěn mincovnou i horními úředníky zchátral tak, že některé jeho části zcela vážně ohrožovaly okolí. Po velmi složitých peripetiích, kdy nechyběly ani názory, že objekt je třeba smést s povrchu zemského, zvítězila nakonec poměrně citlivá varianta přestavby, jejímž autorem byl Ludvík Lábler, který se ostatně společně s arch. Mockerem angažoval i na opravách a dostavbě sv. Barbory.

Éru Československé republiky zahajovali kutnohorští s vírou, že se jim podaří obohatit město o nové moderní městské čtvrti a vytvořit tím podmínky pro dynamičtější rozvoj. Městská správa se snažila povznést průmysl a živnosti a přilákat mladší populaci, nicméně narážela na nepříznivý vývoj dopravy, především železniční sítě. Po celou první republiku tak zůstala Kutná Hora městem památek a výletníků, městem poklidným a trošku ospalým. Tento stav měl i své světlé stránky, především vysokou kulturní úroveň.

Stavební aktivita první republiky, která dodnes určuje charakter částí města, bezprostředně přiléhajících k historickému jádru, byla ovládána především místními staviteli a podnikateli, jako byli např. autor projektu Tylova divadla Rudolf Hraba či stavitel Zemské průmyslové školy Rudolf Ryšán. Patrně nejmodernějším dílem je Dvořákův monument padlým (1933-1934) umístěný na náměstíčku před historickou budovou Hrádku, který zároveň dokumentuje tvůrčí symbiózu historického prostředí a avantgardní plastiky. V dějinách české moderní architektury náleží čestné místo ještě Krohovým domům, Machoňovu (bývalému) okresnímu úřadu, činžovnímu domu Richarda Podzemného. Tyto objekty ukázaly možnosti rozvoje Kutné Hory tak, aby zůstalo nedotčeno historické jádro a moderní čtvrti mu daly důstojný rámec.

Naše krátká cesta po dějinách města končí před druhou světovou válkou. Dějinná smršť, která poté nastala, nezasáhla zásadně do historického a památkového charakteru města. Zapsání do seznamu památkových rezervací a další právní kroky umožnily alespoň elementární ochranu. Vývoj města jako památkového solitéru pak ukončil rok 1995, kdy došlo ke slavnostnímu zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

< zpět | strana 2 |     přidat fotografie