České Velenice (město) [5504]

 České Velenice jsou s poměrně malou historií. Abychom mohli vysvětlit okolnosti vzniku tohoto města, musíme nejprve zabrousit do 20. let 19. století.

V roce 1870 nebylo na území dnešních Českých Velenic, kromě stavení původního osídlení v České Cejli, Josefsku a Dolních Velenicích žádných domů. Nevídaný hospodářský vývoj na zdejším zbytku Vitorazského kraje, především uvedených tří obcí, nastal výstavbou železnice z Vídně do Plzně (1866-1869), do Prahy (1871), výstavbou úzkokolejné dráhy do Líčova a Kamýku (1900) včetně výtopny a konečné stanice této lokální zemské železnice – Niederösterrechische Waldviertelbahnen (dolnorakouské dráhy Lesní čtvrti), dále výstavbou druhé větve úzkokolejky do Vitoraze a Velkých Kerušic (1902). V souvislosti se zahájením prací na železničních tratích společnosti Dráhy Františka Josefa se zde pravděpodobně v roce 1868 začalo s výstavbou železničních dílen a opraven. První historický datum z tohoto období spadá do roku 1869, kdy byl zřejmě provoz opraven zahájen. Celá oblast se tím zapojila do evropské dopravní sítě a hlavně do hospodářského života tehdejší podunajské monarchie. Došlo k budování i drážních sídlišť (1870). Střediskem Vitorazska bylo město Gmünd, ležící jihovýchodně od Třeboně, za nynější státní hranicí na území Rakouska. Město Gmünd vzkvétalo s přilehlými vesnicemi jako okresní a soudní středisko.

Prvním přednostou dílen se stal Čech Josef Karel a železniční dílny byly spravovány ředitelstvím drah v Praze. Význam dílen i nádraží neustále vzrůstal. V roce 1874 byly dílny a nádraží v Gmündu poprvé rozšiřovány. Projekt zahrnoval rozšíření krytých pracovišť i zvýšení počtu kolejí pro vlakovou přepravu. V roce 1897 byly dílny přiděleny k ředitelství drah do Vídně. Důležitost železničního uzlu nebyla touto změnou příliš ovlivněna. Také nebyly narušeny ani neustálé inovace dílenských prostor. Vývoj dílen se nezastavil ani v době 1. světové války. Přestavbou vznikla nová pracoviště místo starých nevyhovujících

V souvislosti s rozvojem dílen a nádraží začalo v Gmündu přibývat české obyvatelstvo. Velký význam měl pro osídlení nábor Čechů ředitelstvím drah v Praze, pod které dílny připadly, protože rakouští železničáři odmítli v dílnách pracovat. Českých občanů bylo stále více a bylo nutné pro ně najít vhodné životní podmínky. Stále trvající nedostatek ubytovacích možností pro narůstající počet pracovníků si vynucoval potřebu obytných budov. Z počátku byl problém ubytování řešen pronájmy v okolních vesnicích a samém městě Gmündu. Dolnoveleničtí sedláci prozíravě započali s výstavbou obytných dvoupodlažních budov po obou stranách dnešní Vitorazské ulice, které výhodně pronajímali. Stejně tak i na území České Cejle podél komunikace shodné s dnešními ulicemi Československých legií a Revoluční byly vystavěny obytné jedno, dvou, výjimečně třípodlažní domy s četnými obchodními a výrobními provozovnami. V období 1898 až 1904 byla zaznamenána stavební exploze, kdy vzniklo 125 novostaveb. Z vojenských potřeb získat dostatek prostoru pro přeložiště a posun vlakových souprav bylo zřízeno též nové nádraží (1909).

Pro poměrně velkou vzdálenost od centra města rakouského Gmündu (2,6 km) byla roku 1907 zřízena trolejbusová doprava (tzv. O-busy). Sloužila k přepravě osob i nákladů od poštovního úřadu na gmündském náměstí až ke starému nádraží v místech dnešní zásobárny ČSD ŽOS. Bylo to tehdy ojedinělé dopravní dílo. O-busy jezdily 15 krát denně za obyčejné jízdné 20 haléřů rychlostí 15 km/hod. Po devítiletém provozu byla doprava zastavena (1916) pro nedostatek finančních prostředků. Demontáž měděného elektrického vedení se uskutečnila až na samém konci první světové války.

Po hraničních pracích, které byly dokončeny 1.10.1920, ČSR získala ne ani tak na ploše, jako na vlastnictví železničních opraven a samotného nádraží. Velice důležité pro další rozvoj města a dílen bylo i to, že k ČSR připadly vesnice v sousedství Gmündu a to Česká Cejle, Dolní Velenice a Josefsko, které tvořily zdroj pracovních sil. Do budoucích Českých Velenic se koncem roku začali stěhovat železniční zaměstnanci téměř výhradně české národnosti.

A právě z těchto tří obcí - Dolních Velenic, České Cejle a Josefska vzniklo budoucí město České Velenice. Od 31.7.1920, tj. dnem připojení obcí k ČSR se zpočátku označovalo Cmunt v Čechách, pak Český Cmunt. Tento urbanistický útvar však nebyl ještě městem. Jím se stal až na podkladě výnosu ministerstva vnitra č. 85374 z 1.12.1922 s označením České Velenice. Koncem roku 1923 obyvatelé nejmladšího československého města mají vlastní obecní zastupitelstvo a prvního starostu, kterým byl Bohumil Ticháček.

Situace v Českých Velenicích se od připojení k ČSR v roce 1920 až do roku 1938 téměř nezměnila. České Velenice byly po celou dobu prosperujícím městem s živou železniční křižovatkou. Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 vznikly pouze některé hospodářské problémy, které vyplývaly z částečné závislosti na sousedním Gmündu zásobujícím do té doby město elektrickou energií a vodou. 8. října byly České Velenice obsazeny německým vojskem stejně jako i téměř celé území Vitorazska. 20. listopadu se podle Berlínské smlouvy upravily definitivně hranice zabraného území, do kterého připadly i České Velenice, které byly přejmenovány na Gmünd III.- Bahnhof.

Po německé okupaci se národnostní obraz Českých Velenic podstatně změnil. Město, které bylo před válkou téměř výhradně české, a to asi z 95%, bylo přeměněno na město, ve kterém 95% tvořilo obyvatelstvo německé národnosti. Novými obyvateli byli přistěhovalci většinou z Dolních Rakous. Místo mužských zaměstnanců povolaných do německé armády bylo do železničních dílen a dopravy povoláni v rámci totálního nasazení z Protektorátu Čechy a Morava asi 1000 českých dělníků. Počet stálých obyvatel v Českých Velenicích tak ke konci války dosáhl asi 6000.

Tragickou událostí pro město bylo bombardování zdejšího významného železničního uzlu americko-anglickým leteckým svazem dne 23.3.1945. V celém městě bylo zničeno 27 domů a různě poškozeno 176 dalších, včetně nádraží a dílen. Bombardování způsobilo hromadný odchod obyvatel z města. Důvodem odchodu byla ztráta obydlí, ale i ztráta zaměstnání v rozbořených železničních dílnách. V průběhu šesti týdnů se město téměř vylidnilo. Správa města, tehdy ještě Gmündu III, se zhroutila.

Rudá armáda vstoupila do města 7.5.1945 a den nato převzala správu nad celými dílnami a nádražím. 23.5.1945 začali přijíždět do rozbořeného a vylidněného města první starousedlíci a železniční zaměstnanci, kteří museli v roce 1938 své domovy opustit. Po zrušení správní komise byl vytvořen nový správní orgán národní výbor, který zajistil přídělový systém, provedl registraci obyvatel a navázal styky s Okresním národním výborem v Třeboni. Ustanovení národního výboru bylo rozhodujícím historickým momentem, který zařadil České Velenice po šesti letech opět mezi československá města.

;;

Na začátku července se do Českých Velenic vrátilo 1200 obyvatel z původních 4780. Na odklízení trosek, opravy méně poškozených domů a zařízení dílen nastupuje každý den na 400 lidí. Začala poválečná obnova města. Krátce po válce město řeší, zda se dají vybudovat moderní České Velenice, podle zpracovaného jednotného projektu již z roku 1930, při současném zajištění bytů pro nové osadníky. Ukazuje se, že je to prakticky nemožné. Nechybějí totiž jen peníze, ale také stavební materiál. Zemský národní výbor v Praze naštěstí v roce 1946 jmenoval Přemysla Mareše, občana Českých Velenic, zmocněncem pro stavební obnovu města. Jmenování bylo významným činem, neboť tuto výsadu dostalo v Čechách jen 228 obcí a České Velenice byly na Třeboňsku a Jindřichohradecku jediným městem, které mohlo využívat výhod z právě přijatého zákona 86/1946 Sb. Úkoly zmocněnce pro stavební obnovu bychom mohli v dnešní terminologii charakterizovat asi jako zajištění komplexní investorské činnosti. Za necelé čtyři roky se podařilo vybudovat dvacet nových objektů. Městský národní výbor mezitím dokončil soupis válečných škod. Na obecním majetku to bylo v tehdy platných cenách 17.505.000 Kč a dalších 24.099.400 Kč na majetku soukromém.

26.5.1946 proběhly volby do Ústavodárného shromáždění, ve kterých přesvědčivě zvítězili komunisté. Výsledky voleb se odrazily i ve složení všech MNV. Dne 25.6.1946 v čele MNV stanul komunista Jaroslav Pechman, ale měl představu, že by se občané měli i mezi volbami spolupodílet na řízení města. Pořádali se veřejné schůze zvané „MNV hovoří s lidem“.

V důsledku událostí z roku 1948 byl Jaroslav Pechman v únoru 1949 odvolán a jeho místo zaujal dosavadní kovář ČSD František Albrecht. Spolu s ním se v rekonstruovaném MNV objevují některé nové tváře, jako např. předseda místních komunistů Jan Kubele. S příchodem nových mužů nastaly ve Velenicích nové pořádky. Už po osmi dnech působení nového předsedy MNV byl zrušen hraniční přechod do Rakouska. Na základě nového znárodňovacího zákona z konce dubna 1948 nastala výrazná proměna v ekonomické struktuře pohraničního města. MNV začal rychle posilovat svůj bytový fond; v průběhu roku 1949 byla zrušena národní správa nad třinácti kdysi německými domy, které se staly majetkem města. Dokončeny byly další tři domy železničního stavebního družstva a rekonstruován byl i další dům tzv. Parlament. Skončily rovněž stavební práce na budově nádraží.

K 1.1.1949 je ve městě evidováno 2680 obyvatel. Nadšení prvních poválečných let pozvolna vyprchávalo, naděje, které lidé vkládali do politické změny v únoru předchozího roku, se rozplývaly. Bylo třeba odvést pozornost veřejnosti a ukázat na konkrétního viníka hromadících se problémů a neúspěchů. Nastává čas politických procesů, kde uvízne i několik českovelenických občanů. Právě na hranicích, mohli lidé srovnávat. Ještě v roce 1946 mohli obyvatelé Gmündu chodit za nákupy do Českých Velenic bez propustek, neboť se vědělo, že v Rakousku je větší bída. To už ale po třech letech neplatilo. Nastal čas izolace města.

Českovelenické otevíraní světu začínalo naprosto nečekaně na tanečních čajích. První se konaly v únoru 1958 a brzy se poznalo, že by čaje mohly být více navštěvované, kdyby na ně mohli přicházet mladí i z okolí. Jenže ke vstupu do města bylo zapotřebí získat propustku do pohraničního pásma a to nebylo jednoduché. Propustka nebyla nutná, pokud návštěvník neopustil nádražní budovu. Taneční čaje se tedy přestěhovaly do restauračního sálu na nádraží. Nebylo to nadlouho, neboť dnem 1.6.1959 povinnost získat propustku padla. České Velenice byly toho dne z pohraničního pásma vyjmuty a ve městě začal normálnější režim.

V roce 1959 také začala významná stavební akce, znamenající další rozpojení dosud existujících vazeb mezi Českými Velenicemi a Gmündem. Začal se budovat vlastní vodovod. České Velenice byly v té době zcela závislé na dodávkách vody z Rakouska. Voda se v padesátých letech platila devizami a její cena dosahovala přibližně 1,45 Kč/m³. Po dokončení vodojemu v lese za hřbitovem a vybudování vlastní vodovodní sítě v délce 2,5 km, dostaly České Velenice od 17. února 1961 levnější vodu a její cena rázem klesla na 0,60 Kč/m³.

Tvář města v té době už výrazným způsobem poznamenala nová výstavba. Protože pokračovala stavba vozovky Dílen ČSD, rozhodla vláda o budoucím převedení oprav některých typů vozů výhradně do Českých Velenic. V souvislosti s tím bylo třeba zajistit pro Dílny nové zaměstnance a současně jim poskytnout ubytování. Také proto bylo v roce 1963 ustanoveno stavební bytové družstvo. Montáž prvních panelových domů pro členy družstva začala v březnu 1965 naproti nádraží. Současně začala výstavba kotelny, která byla projektována tak, aby vytápěla nejen areál závodu, ale také nové byty. K 1.12.1970 žilo ve městě již 2997 obyvatel. V letech 1971-76 bylo postaveno 196 bytů v panelových domech včetně mateřské školy, samoobsluhy, veřejného osvětlení, komunikací, teplofikace a veřejné zeleně. To všechno ale bylo nutné s ohledem na rozšiřování Dílen ČSD, přejmenovaných v roce 1974 na Železniční opravny a strojírny. V letech 1980-1988 bylo zkolaudováno dalších 285 bytových jednotek v panelových domech.

Nástup nové politiky a otevření hranice po roce 1990 přineslo městu nový význam a rozvoj. Od 1.10.1993 jsou železniční opravny a strojírny privatizovány. K 22.12.2000 byly transformovány a nesou název ŽOS České Velenice CZ a.s.

Otevření hranice na sklonku roku 1989 začal nový vývoj celé českorakouské aglomerace. Jedním z prvních produktů nové spolupráce je společná průmyslová zóna založená na bilaterální česko-rakouské smlouvě ze dne 6.3.1990. Jedná se o projekt mezinárodního a hranice překračujícího Hospodářského parku České Velenice – Gmünd. Tento společný projekt má sloužit k rozvoji a restrukturalizaci průmyslu a služeb v severní části Waldviertlu a českém příhraničním regionu – jižní části jižních Čech.

V roce 1993 byl projekt oficiálně zahájen. V roce 1994/95 končí 1. etapa výstavby infrastruktury na české straně a přichází první investoři. ACCESS Hospodářský park je první průmyslová zóna v Evropě, která se jak prostorově tak organizačně rozkládá po obou stranách státní hranice. Tato koncepce umožňuje poprvé propojení specifických výhod rozdílných ekonomických regionů v jedné lokalitě. Na současné ploše o výměře cca. 50 ha (z toho 25 ha na české a 25 ha na rakouské straně) nabízí ACCESS Hospodářský park průmyslové pozemky s kompletní infrastrukturou a veškerými inženýrskými sítěmi.

Poloha

přidat fotografie