Lukavice (obec) [5227]

 Podle ústního podání stávala tvrz na ostrohu nad potokem Holetínkou jihovýchodně od Lukavice. Ostroh spadá na třech stranách strmě do údolí potoka a jen na západě je v úrovni okolního terénu. Dodnes je toto místo nazýváno Hrádek. Hrádek je okrouhlý a je obklopen valem a příkopem. Na západní straně je dvojitý příkop a val. Zbytky zdiva se nepodařilo nalézt. Pro značnou rozlohu Hrádku nelze ani vyloučit, že v těchto místech mohlo být i prehistorické nebo hradištní opevnění podstatně starší.    

Je možné, že tuto tvrz později nahradila jiná, která stála ve vsi Velké Lukavici v místě zvaném Na hrádku.  Lukavice se poprvé připomíná v listině z roku 1312. Z roku 1318 pochází zmínka o Radslavovi z Lukavice. V období 14. a 15. století je jméno Lukavice spojeno s rodem vladyků z Lukavice. Ti se aktivně účastnili politického života země a ves drželi nejméně do roku 1494. První zprávy o nich máme ze 14. století: Jiří Lukavský z Lukavice (zemřel 1361) měl syny Heřmana a Haška. Lukavičtí Hašek, Jan starší, Jan mladší a Půta roku 1415 zpečetili stížný list proti upálení mistra Jana Husa, roku 1440 se Čáslavského sjezdu účastnili Jan, Jan Šilhavý a Hašek. Roku 1448 se Hašek a jeden z Janů objevuje v řadách vojska Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. Lukavici držel ještě v letech 1484 a 1494 blíže neurčený Jan Lukavský, ale nedlouho poté ji prodal.    

První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, který ji získal od Kateřiny z Adršpachu, daroval spolu s dvorem, obcí Velká Lukavice a dalšími šesti vesnicemi Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. Roku 1509, když už tvrz patřila Janu Janovskému ze Soutic, který ji připojil ke svému žumbereckému panství, přepadl tvrz a celé panství zemský škůdce Jiří Býchorský. Lukavickou tvrz vypálil a při požáru zahynulo 9 lidí. Tvrz však byla nejspíš brzy obnovena, protože při prodeji žumbereckého panství roku 1510 Mikuláši Trčkovi z Lípy není zmínka o jejím poškození. V držení Trčků ztrácí tvrz na významu, jelikož přestala sloužit jako centrum samostatného statku a rychle pustla. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616.      

Po Alšově smrti 1552 převzal orelské zboží jeho mladší syn Jan Janovský, který dosáhl úřadu krajského hejtmana. Zemřel v roce 1574 na tuberkulózu, pozůstalé Janovy sestry prodaly orelské zboží svému švagru Janu Kekulovi ze Stradonic, ten rozšířil statky o zboží strádovské a nasavrcké (1585), takže Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo po Kekulově smrti roku 1589. Nejstarší Kekulova dcera Anna, manželka Jindřicha Kunaty Dobřenského, musela jako věno vydat své mladší sestře Barboře Lukavici, Kunčí a část Orle. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé. Do osudů orelského panství s Lukavičkou významě zasáhla třicetiletá válka. Zboží převzal Karel Kunata Dobřenský (1625). Karel Kunata padl roku 1647 poblíže Valů, když chtěl potrestat loupeživé císařské vojáky, takže majetek převzala do správy jeho manželka Žofie z Třibřich a také Jaroslav st. Kunata Dobřenský. Historie rodu Dobřenských a statku Orel se tím pomalu uzavírá. Majetku se ujal roku 1657 Kunata Lev a po 11 letech jeho bratr Václav Kryštof Dobřenský, jenž v době selských nepokojů v letech 1680 - 1683 zastával úřad krajského hejtmana. S ním vymřel roku 1683 rod po meči. Statek Orel i s Lukavičkou připadl Václavovým sestrám Markétě, Františce a Elišce Lukrécii, které 12. května 1683 toto dědictví (orelskou tvrz, vsi Orel, Lukavičku, Vížky, Loučky a Radochlín, dále kostel sv. Jiří a zpustlý kostelíček Navštívení P. Marie v Orli, dvůr, pivovar, chmelnice, zahrady a ovčín) prodaly za 32 000 zlatých rýnských Rudolfovi Václavovi hraběti ze Schönfeldu na Schönwaldu a Seči.     Menší část vsi Orel s Kunčím a Lukavicí byla po roce 1589 v držení Barbory, dcery Jana Kekuleho. Později se domohl tohoto zboží Albrecht Kekule ze Stradonic. Ten odkázal celé panství svému strýci Vilému Divišovi Kekulemu avšak pro jeho nepřátelský postoj vůči císaři Ferdinandu II byl majetek v pobělohorské době zkonfiskován a odprodán. Majitelem se stal roku 1623 František de Couriers rytmistr v císařském Ferdinandově vojsku.

Když zemřel František de Couriers a zemřel i jeho jediný jeho syn František, zdědila všechen majetek vdova Rosina, jež se znovu provdala za Rudolfa Václava hraběte ze Schönfeldu. Po Rudolfovi dědí Lukavici a Lukavičku kromě jiného, Josef František ze Schönfeldu jenž velkorysými nákupy okolních statků založil rozsáhlé nasavrcké panství.  Po smrti Josefa Františeka ze Schönfeldu v roce 1737, se jeho dcera Kateřina, dědička značného majetku, vdala za Jana Adama z Auerspergu, držitele panství žlebského. Celistvost takto vzniklého ohromného panství trvala až na změny při pozemkové reformě po I. světové válce prakticky až do roku 1945. Rok 1948. Na výzvu Kl. Gottwalda byl i v naší obci ustanoven AVNF. 30. května 1948 se konaly volby do Národního shromáždění v budově obecné školy. Představitelé Národní fronty se dohodli na společné kandidátce.    

Rok 1949 byl rokem, kdy byla zahájena naše 1. pětiletka. MNV v Lukavici zařadil na 1. rok Pětiletky zřízení místního rozhlasu v obci, pokračování v opravách školy, údržba obecních cest. V měsíci srpnu 1949 byl dán do provozu místní rozhlas v obci Lukavice. Celkový náklad na toto zařízení činil 83 925 Kč.     Rok 1950. K zahájení školního roku odeslalo žactvo a učitelský sbor dopisy Kanceláři prezidenta republiky, vládě republiky, Ministerstvu školství, KV KSČ - Pardubice, ÚV KSČ - Praha a OV - KSČ - Chrudim, v nichž slibují svědomitou práci a plnění všech úkolů na ně kladených.     

Rok 1952. Práce s obnovou dolování trvaly asi od roku 1947, kdy bylo započato s geofysikálním měřením do roku 1953. Celkem bylo zde zaměstnáno na 250 lidí, z toho bylo asi 20 horníků z Mostecka. Zaměstnání tu hledali také ti, kteří byli dáni k dispozici úřadu práce z akce „70 tisíc“, která měla ozdravit přebujelý úřednický systém, lidé nespolehliví a tak tu byli zaměstnanci ze všech koutů naší země, lidé různých povolání i různých charakterů. Ženy byly zaměstnány při obsluze vrtáků. V obou hostincích bylo denně veselo, výdělky byly značné.

Poloha

přidat fotografie