Vlkoš (obec) [5025]

Poprvé se název Vlkoš objevuje na listině sepsané v Čejkovicích dne 18. října 1248. V latinském textu je zván Vlkus. Tato fundační listina, podle níž Oldřich, syn vévody korutanského, daruje čtyři lány "praldia" v Rakvicích kněžím řádu  Templářů v Šakvicích, žádá, aby za tento dar konali zádušní mše za spásu duší jeho předků. Ověřovací listina mnohých zemských privilegií pořízená olomouckým notářem Petrem, šlechticem z Krumlova (pro velehradský klášter 4. srpna 1405), uvádí jméno vlkošského plebána, podepsaného jako svědka na fundační listině, jménem Martin.

Překlad listiny z latinského originálu zní:

"Oldřich, syn vévody korutanského všem, ke kterým dojde tento list, zdar ve všem blahodárném. Jelikož se sluší, aby dobročinnost naší vysokosti činila dobře všem věřícím v Krista, zvláště pak lidem řeholním vyzkoušeným ve stálé zubožnosti, ať ví přítomný věk i budoucí potomstvo, že jsme svou zvláštní milostí udělili našim nejmilejším bratřím, totiž templářům sídlcícím v Čejkovicích, pro spásu naší duše a pro záchranu duší našich zesnulých rodičů čtyři usedlosti, ležící v Rakvicích, aby je vlastnili na věčné časy k svému lepšímu živobytí. A aby (toto) naše nejprospěšnější darování nemohlo či nesmělo být nikým v budoucnosti zpochynńováno, stvrdili jsme tuto napsanou listinu záštitou naší pečeti. Svědkové tohoto pořízení jsou pan Siehger, plebán z Kostela (Podivína), pan Oddřich, správce hradu tamtéž, a jeho bratr pan Štěpán, pan Vincento, plebán z (Uherského) Brodu, plebán z Vlkoše, notář Viglo a jiní, jejichž jména není třeba uvádět. Dáno v Čejkovicích léta slova Páně 1248, indikace sedmá v 15. idách říjnových."

Tímto je doložena existence obce s názvem Vlkoš, která i s poddanými patřila dvěma feudálním panstvím. Dvě třetiny půdy i poddaných místní svobodné šlechtě a jedna třetina panství bzeneckému. Oba tyto celky měly také každý svůj dvůr.

Místní svobodná šlechta sídlila ve tvrzi na kopci Baba - Hradisko. Poslední majitelé, u nichž to lze písemně potvrdit ve tvrzi nepobývali. Vlastnili totiž mnohá okolní panství, která jim sloužila jako sídla. Hynek z Ronova byl rovněž majitelem Milotic. Po jeho smrti v roce 1406 patřilo toto "zboží" pod panství kostelecké. Od roku 1421 náležela část Vlkoše bratrům Zbyňkovi a Mikulášovi z Moravan se sídlem v Miloticích a od roku 1433 synům Zbyňka - Zbyňkovi a Janovi. Od roku 1460 měli v držení panství kostelecké - vlkošské - páni z Landštejna. V roce 1503 koupil panství Václav Štolbašský, jenž již vlastnil Kelčany a Žeravice. Vlkoš mu patřil do roku 1569. Poté přešel do vlastnictví Jáchyma Zoubka ze Zdětína. Rod Zoubků panství prodal 22. září 1633 svatobořickému pánu Janu Bohušovi ze Zástřizl.

Panství bzenecko-vracovské, které patřilo bzeneckým panovníkům, mělo ve Vlkoši přibližně 300 ha půdy, poplužní dvůr a podíl na mlýně. Panství bylo dáváno do zástavy věřitelům, nejčastěji za výpomoc při vojenských taženích. První záznam o majiteli je z roku 1231, kde je uvedeno jako majetek královny Konstancie, manželky Přemysla Otakara I., poté vlastnili panství všichni čeští panovníci.

Teprve Karel IV. věnoval panství v roce 1349 svému bratru Janu Jindřichovi, markraběti moravskému a on zase 26. března 1371 svému druhorozenému synovi Janu Soběslavovi, který byl biskupem v Litoměřicích. Ten dostal hrad a město Bzenec, les Doubravu až po Rudník a k hradu patřící dědiny Vracov, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov a Vacenovice. Bratři Jošt a Prokop byli střídavě jmenováni markrabaty, podle toho jak vycházeli s králem Václavem IV., jejich bratrancem. Jošt byl i náčelníkem jednoty panské, která dvakrát Václava IV. zajala a uvěznila. Prokop byl Václavovým stoupencem, a proto bojoval proti Joštovi. Podařilo se mu zabrat Ivančice a statky na západní Moravě, později Uherské Hradiště a Bzenecké panství. Při těchto bojích byly mnohé obce zničeny. Prokop zemřel v roce 1403 a panství převzal Jošt, který zemřel v roce 1411. Žádný z nich neměl potomky, a tak se bzenecké panství stalo majetkem krále Václava IV. Po jeho smrti je zdědil jeho bratr Zikmund, uherský král. Ještě před svou smrtí dal Václav IV. panství do zástavy Václavu z Dubé. Zikmund ho vyplatil a v roce 1423 panství zastavil Stiborovi ze Stibořic. Následovala celá řada majitelů, nejdříve českých a potom uherských a opět českých.

Rokem 1655 získává vlkošskou část Jan Bohuš ze Zástřizl, pán ve Svatobořicích, který již v roce 1633 koupil část Vlkoše od kosteleckých Zoubků. Vlkoš tím byl sjednocen pod jedno panství a všichni občané měli stejné podmínky a povinnosti. Bylo zde 57 usedlostí, z toho 20 pustých, a žilo zde 164 lidí.

Pán ze Zástřizl nehospodařil ve Vlkoši dlouho. V roce 1660 prodal dvůr s pozemky jeden a půl lánu svému dlouholetému úředníku Karlu Norbertu Žďárskému. Ten přikoupil v roce 1663 svobodnou usedlost souseda Václava Bouchala o výměře tři čtvrtě lánu. Syn František Vilém Žďárský zdědil dvůr v roce 1688. Když byla vesnice i dvůr v roce 1702 Kuruty vypálena, hospodařil zde jen v provizorních podmínkách. Proto v roce 1719 všechno prodal zemskému účetnímu Janu Kavánkovi. Ten dvůr přestavěl. Ke dvoru patřilo právo šenkovní a tedy i hospoda. Další majitel, Josef Herdiborský, dvůr prodal milotickému velkostatku v roce 1750 za 10 000 zlatých. Za 100 let hospodaření vybudoval milotický velkostatek lihovar, pálenici a šenk. Na přelomu století přebudoval pálenici na hostinec, který v roce 1930 koupil Jan Pařízek, dlouholetý nájemce hostince. Po zrušení roboty v roce 1848 byl statek pronajímán. Prvním nájemcem se stal purkrabí ze Svatobořic Jan Weisberger a hospodařil zde do roku 1861. Do roku 1913 byl nájemcem Sigmund Brychta. Potom jej najal baron Klein, majitel cukrovaru v Kelčanech. Josef Krist koupil dvůr v roce 1924 jako zbytkový po pozemkové reformě. Hospodařil na něm jeho syn Vladimír. V roce 1952 dvůr převzalo jednotné zemědělské družstvo a v roce 1992 se na něj vrátila restitučním řízením paní Jaroslava Kristová.

Obec řídili do roku 1848 purkmistři, které jmenovala vrchnost. Prvním zaznamenaným purkmistrem ve Vlkoši byl v roce 1682 František Ryšavý, syn zdejšího starousedlíka. Jmenováni byli také rychtáři, kteří dohlíželi na práce na panství. Po zrušení roboty byl zde v roce 1848 zvolen první starosta - Josef Nenička, půlláník. Starostové vykonávali svou funkci vedle svého zaměstnání. Po válce, v padesátých létech, zde vznikl v roce 1952 Místní národní výbor a ve vedení obce stanul předseda, který to měl jako své zaměstnání. V roce 1980 byl zrušen národn vžbor ve Skoronicích a Místní národní výbor vykonával funkci pro obě obce. V roce 1990 se Skoronice opět odloučily.V tomtéž roce byly ustanoveny nové orgány obce: Obecní zastupitelstvo, Rada obce a starosta obce. Od roku 1992 sídlí obecní úřad v zrekonstruovaných prostorách budovy bývalé školy.

Poloha

přidat fotografie