Lipov (obec) [4982]

Podání přesného a obsáhlého obrazu vývoje Lipova od jeho historických počátků do současnosti není lehkou úlohou. Útržkovitost pramenů nedovoluje totiž psát historii Lipova ve všech obdobích stejně zevrubně. Hlavně pro starší období zůstalo jen málo pramenů a některé z nich dokonce jen v interpretaci prací, které se dějinami Lipova  zabývaly.  Vedle Dvorského zpracování dějin Lipova ve Vlastivědě moravské, kde se odvolává na prameny, jež již dnes nejsou k dispozici, je nutno připomenout zatím ne vždy správně oceňované dílo strážnického archiváře Leopolda Noppa. Nástin dějin Lipova napsal také Jan Skácel, který vyšel z uvedených prací i vlastního výzkumu ve fondech magnisovského archívu. V rámci obsáhlejších prací se dějinami Lipova zabývaly M. Gajdoštíková-Vajdíková a H. Maniušová, které přispěly k ozřejmění některých detailnějších otázek ekonomického a sociálního vývoje Lipova v 17. století. Dílčími otázkami novodobého vývoje Lipova se zabývali autoři v rámci již vzpomenuté národopisné monografie Horňácko a v souvislosti s pracemi, jež byly obhájeny jako kandidátské práce. Velkou práci pro dějiny Lipova vykonal dlouholetý ředitel školy v Lipově Josef  Vojkůvka, který ve své sbírce zachránil prameny, jež by jinak – soudě podle osudu ostatních – propadly zkáze. Pro větší čtivost a přehlednost knížky neužíváme běžné citace, avšak prameny práce z nichž jsme vycházeli, stručně uvádíme v příloze.

Archeologické památky nalezené na území Lipova ukazují, že k osídlení povodí Veličky až k Lipovu došlo až v mladší době kamenné (neolitu) asi pět tisíc let př. n. l.  Protože jsou dochovány jen rozptýlené doklady kamenné industrie a žádné památky keramiky ani nálezový celek, považují odborníci toto období za obecný počátek osídlení této oblasti. Prvním konkrétním důkazem o přítomnosti bojovných pasteveckých kmenů s keramikou šňůrovou  je kostrový hrob, obsahující hraněný sekeromlat a pohár zdobený šňůrovým ornamentem, ze sousední Louky. Zatímco osídlení v době bronzové (15. století př. n. l .) je prokázáno jen na vrcholu Šumárníka, je přímo v Lipově prokázána existence osídlení v mladší době železné (halštatské) v podobě pohřebiště v údolí Veličky. Další doklady až do období slovanského osídlení chybí. Archeologové předpokládají, že údolí Veličky až k Lipovu bylo už před 9. stoletím osídleno slovanskými kmeny. Slovanské kostrové pohřebiště  bylo objeveno při stavbě železniční trati a popsal je I.L. Červinka.

O vlastním počátku historie Lipova, tj. o období, kdy už existují písemné prameny, se zatím mínění stále ještě různí. Za první historickou zmínku se považuje rok 1358. S ohledem na uvedené archeologické nálezy nechybějí dohady o tom, jak se osídlení obce vyvíjelo mezi obdobím, z něhož pocházejí zmíněné archeologické nálezy, a obdobím, z něhož pochází první nalezená písemná zpráva. K úvahám nutí skutečnost, že okolní vesnice se připomínají dříve: první zmínka o Blatnici a Louce je z roku 1046, o Tasovu z roku 1217, o Velké z roku  1220. to vedlo například  J. Vojkůvku k názoru, že i Lipov v té době již existoval, Spolu s jinými kladl počátek Lipova do 10.-12. století a tím, že nešlo o svobodnou rodovou ves, ale o ves poddanskou, vzniklou kolonizací. Spory o písemně prokázanou existenci Lipova panují ještě kolem listiny z roku 1348, patřící majiteli velického statku Ulmanovi z Velké, na níž je jako svědek podepsán Chotěbor de Tylea (Chotěbor z Lípy). Protože i ostatní svědkové jsou z blízkého okolí, vedlo to k závěru, že z množství moravských Lip by se mohlo jednat právě o Lipov.

Pevně prokázáno však je pouze to, že r. 1358 drželi Lipov bratři Pavel ze Strání a Ctibor z Lipova. V jejich vlastnictví byl nejenom Lipov a Strání, ale také Korytná a Horní Němčí. Z roku 1359 existuje záznam, že oba majitelé Lipova prodali městečko Strání, 1/3 Němčí a Kopytné a právo na ves Volenov Fraňkovi, Petrovi a Václavovi z Kunovic. Zajímavé je, že prodej uskutečnil Pavel ze Strání jménem sirotků Miloty a Beneše z Kansperka. Beneš Hus z Kansperka a jeho synové sjednali roku 1366 úmluvu o společném hospodaření na svých  majetcích s Ctiborem z Lipova na jeho zboží v Lipově, Němčí a Kopytné. Od toho roku se jak Beneš Hus z Kansperka i jeho synové Vernuš a Vilém psávali také "z Lipova ". Gansberg byl středověký hrad, který stával nedaleko Suchova a vznikl patrně ve 13. století, kdy se Čechové opevňovali na tehdejší hranici. Památný je tím, že v roce 1417 se na něm připomíná Jan Lýsek z Brandýsa, otec Jana Jiskry z Brandýsa, který tu prožil své mládí.

Prameny z roku 1368 uvádějí, že tato úmluva měla být rozšířena o úmluvu s Chotěborem ze Strání. Po jistých překážkách ze strany moravského markraběte byla nakonec takto rozšířená smlouva uzavřena. Šlo o majetkové uskupení, které – jak ukazují další prameny – se valně neosvědčilo. Již roku 1379 si stěžuje Ctibor z Lipova na Vernuše syna Bebeše Husa z Gansberga, u moravského markrabího, že přes úmluvu zadlužuje Vernuš své statky a Ctibor z Lipova žádá, aby této úmluvy či ústupku, jak se tehdy smlouva nazývala, byl zproštěn. Ctibor z Lipova pak předal Lipov jedné z nejvýznamnějších osob na Moravě : Václavovy z Kravař, nejvyššímu komorníkovi cúdy olomoucké. Do úplného majetku pánů z Kravař přešel Lipov až roku 1381, kdy vedle Ctibora z Lipova také jeho společníci Vernuš a Vilém z Gansberga a Lipova prodali celé městečko Lipov a polovici Horního Němčí spolu se sedmi lány a vším příslušenstvím v Kopytné strýci a poručníku Petra z Kravař a ze Strážnice . Petru z Kravař a Plumlova. O deset let později máme zprávu, že Petr z Kravař a Plumlova přenesl na Lipov 14 kop věna Kateřiny, manželky Stacha z Kokor, které dosud měla v Žerůvkách a ve Lhotce u Lysic. Znamenalo to jistou zástavu Lipova Stachovi z Kokor.

Další historické prameny pocházejí až z doby, kdy se schylovalo k husitské revoluci. V roce 1417 Petr z Kravař a ze Strážnice, moravský zemský hejtman, dal na městečku Lipově zapsat  Ličkovi z Újezda 400 kop ve 30 kopkách úroků. Nová zástava Lipova byla zesílena tím, že Lička z Újezda přenesl na Lipov věno své manželky Doroty z Nevojic a Leošova. Avšak tato zástava, stejně jako všechny předchozí, netrvala dlouho. Ličko z Újezda brzy zemřel a jeho manželka Dorota vrátila roku 1420 Lipov opět panu Petrovi z Kravař a ze Strážnice. Rok 1420 znamená z hlediska dalšího vývoje Lipova – a to nejenom hospodářského – mezník, protože od této  doby nebyl už nikdy Lipov strážnickou vrchností zastaven. Nutno podotknout, že od roku 1420 zůstal Lipov v držení mocných rodů, že skončilo období vlády chudých vladyckých rodů,  které před tlakem velkých feudálů nezachránily ani vstupy ( úmluvy o společném držení vesnic).

Pod vládou mocných pánů z Kravař byl Lipov více než sto let. Po Václavovi I. z Kravař se v držení Lipova vystřídali Petr II. z Kravař, jehož manželkou byla Magdalena z Pernštejna, Václav II. z Kravař, Jiří z Kravař, z něhož přešel Lipov na jeho dceru  Alžbětu z Kravař, která se provdala za Pertolda z Lipé a po jeho smrti za Petra z Rožmberka.

Páni z Kravař byli majiteli strážnického panství a v jeho rámci i Lipova v ohnutém 15. století, jehož nejvýznamnější částí byla husitská revoluce. Byli známými podporovateli husitství, což se projevilo i na jejich panství. Petr II. z Kravař i jeho strýc Lacek z Helfenštejna byli horlivými stoupenci učení M. Jana Husa a mezi moravskou šlechtou, která stála za Husovým učením horlivěji než šlechta česká, zaujímal Petr z Kravař nejčelnější místo. Po smrti svého strýce se stal dokonce zemským hejtmanem moravským. V Lipově se šíření Husových myšlenek projevilo záhy osazením fary husitským knězem Petrem Klečkou. V té době byl také v Lipově vybudován jednolodní kostel, který byl v sedmdesátých letech 19. století pro zchátralost stržen a nahrazen kostelem nynějším.

Také Lipova se tehdy dotkly válečné pohromy, když Zikmund se snažil vojensky pokořit husitské Čechy, a tak se domoci nástupnictví na český trůn po smrti svého bratra Václava IV. Po neúspěších svých vojsk v boji proti husitským vojskům, vedeným Janem Žižkou, vpadl přes moravské hranice s uherským vojskem. Uherská vojska, jimž velel pověstný italský válečník té doby Pipo Spano z Ozory, strašně zpustošila zejména statky Petra z Kravař a ze Strážnice a také panství ostrožské, patřící další výrazné postavě moravského husitství, Janu Haškovi z Ostroha. Tyto události roku 1420-1421 nejtíže postihovaly husitský lid na Moravě, který ještě v témže roce vybudoval mohutné opevnění po vzoru Českého Tábora na ostrohu řeky Moravy u Nedakonic. Odtud byl udržován vliv husitství na jihovýchodní Moravě. V čele moravského husitského tábora stál slavný husitský hejtman Bedřich ze Strážnice.

Strážnické panství se stalo nárazníkovým územím i v dalších válkách. Zikmund, povolaný na trůn roku 1434, v roce 1437 zemřel a po smrti jeho nástupce Albrechta se za nezletiletého následníka českého trůnu Ladislava Pohrobka stal českým králem Jiří z Poděbrad. Tento „husitský král „ , usilující o mír v zemi, ale také o vybudování systému mezinárodních vztahů, jež by vyloučily válečná utrpení, musel vést válku se svým zetěm, Matyášem Korvínem. Matyášova vojska poplenila zejména pohraniční oblasti Moravy a mezi nejvíce postižené patřil i Lipov. Berní registra z let 1516-1519 uvádějí, že v Lipově bylo tehdy jen 29 osedlých na rozdíl od 97 ve Velké a 42 v Hrubé Vrbce.

Roku 1468 se podařilo Matyášovi obsadit celou Moravu, když však byl v roce 1469 u Vilémova obklíčen, vedl s ním Jiří Poděbradský jednání právě ve Strážnici. Strážnice vůbec sehrála významnou úlohu ve vývoji vztahů obou panovníků, protože právě zde zasnoubil Jiří z Poděbrad svou dceru Kateřinu Matyášovi, který byl od mládí chován na dvoře Jiříkově jako rukojmí. Dne 6. února 1458 předal právě ve Strážnici Jiřík maďarským pánům Matyáše za krále.

Příměří, sjednané v roce 1469, však Matyáš nedodržel a po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1471, za vlády slabého panovníka Ladislava Jagellonského došlo k dočasnému rozdělení státu tak, že Morava a část Slezska připadaly Matyášovi. Tak se stalo strážnické panství spolu s ostatní Moravou součástí Uher. Svazek s Uhrami však setrval jen do Matyášovi smrti v roce 1490.

Páni z Kravař drželi strážnické panství do roku 1486, kdy panství přešlo v zástavu a poté v majetek dalšího významného moravského rodu, pánů z Žerotína. Jiří Kravař, za jehož života bylo vedeno ono slavné jednání mezi Jiřím z Poděbrad a uherskými magnáty, zemřel v roce 1466. Strážnici s městečky Lipov a Velká po něm zdědila dcera Alžběta, provdaná za Pertolda z Lipé a na Krumlově. Z té doby pochází zápis v knize půhonů o sporu mezi Pertoldem a bratry Mikulášem a Václavem z Vojslavic o vedení vody, která tekla od Blatnice na rybníky veselské a lipovské. Dohoda byla uzavřena v roce 1482 a je důkazem o existenci rybníků v Lipově už v 15. století. Pergole v roce 1482 zemřel a Alžběta se už v roce 1483 provdala za Petra z Rožmberka. Z podnětu mnohem mladšího Petra z Rožmberka, jehož vzala na své statky „na spolek“ , dala strážnické panství v r. 1486 do zástavy rodu Žerotínů. Tato zástava se uskutečnila na základě smlouvy mezi pány Vokem a Petrem z Rožmberka a Janem z Žerotína a na Fulneku. Zástavní lit byl obnoven v roce 1499 a v roce 1501, po smrti Alžbětině, pak Žerotínům zůstal zámek a panství strážnické spolu s městečky Lipov a Velká a s pustým hradem Kansperk.

Historické prameny umožňují sledovat posloupnost majitelů a nejvýznamnější události obecného vývoje, ale neposkytují zprávy o životě a postavení poddaného lidu. Ze smluv, jež byly uzavřeny, se dovídáme o rybníku v Lipově už v 15. století, pro nějž stálo za

to pohnat pány z Vojeslavic, ale o vlastním životě poddaných se nedovídáme nic. Proto tím cennější je zápis pořízený při předávání strážnického panství do zástavy Žerotínům v roce 1486. Dovídáme se v něm o inventáři lipovského dvora, v němž bylo : 8 klisen, koníček devátý, čtyči hříbata, tři krávy, dva pluhy se železa a dvoje brány, jeden stoh ovsa, vůz valný a na čtyři vozy sena. Inventář vskutku skrovný – ne snad jako výraz chudoby jen lipovského dvora, ale jako doklad obecného stavu. Důkazem je nepříliš bohatší inventář dvora ve Velké : šest klisen, jeden kůň, čtyři hříbata, dvě krávy, stožek špaldy a druhý ovsa, jedny brány, železa dvou pluhů, 10 vozů sena.  Strážnické panství bylo roku 1501 prodáno synům zemřelého Jana z Žerotína a na FULNEKU : Janovi, Viktorinovi, Bartoloměji a Bernardovi, kteří byli spojeni rodinnými a hospodářskými zájmy s řadou jiných šlechtických rodů. Nebylo nijak divné, že po počátečním společném  držení strážnického panství  došlo k pozdějším rozmíškám. Strážnici si zřejmě nejvíce oblíbil Jan, který se také do Strážnice spolu s matkou Machnou z Cerkace v roce 1505 přistěhoval. Když však v roce 1507 zemřel další ze spolumajitelů – Jiřík,  začaly rodinné spory, provázení řadou půhonů mezi zbývajícími majiteli panství. Jeden z těchto půhonů se týká přímo Lipova. Roku 1508 pohnali Viktorin a Bernard ze Žerotína svého bratra Jana ze 300 zlatých, že jim z jejich vinohradů z hor lipovského vína desáteční pobral a z toho jim „napraviti nedbá“. V souvislosti s tímto sporem se objevují také první zaznamenaná jména v Lipově:  Mikeš hlídač, Pech, Jan Medrunka, Jiří Hocula, Matěj Kučma, Mikuláš Vrána, Blažek kovář, Mrázek, Martin Hereš, Pavel Benediktů, Alexin fojt. Také v půhoně z roku 1511 jsou z Lipova Jmenováni Toman šafář a Alexin fojt. Předmětem půhonu z roku 1513 je vodní hospodářství kolem lipovského rybníka: Jan a Bartoloměj z Žerotína pohánějí souseda Jana z Kunovic ze 2000 kop, že jim vzal vodu v loučku pod Velkou Blatnicí, kteréžto vody polovice na jejich rybník jíti má, „kdež oni toto na něm žádali, aby jim vodu pustil podle spravedlnosti jejich, toho jest učiniti nechtěl“. Po prošetření případu bylo žalobě bratrů vyhověno. O charakteru vztahů s majitelem sousedního panství svědčí i půhon z roku 1517, kdy naopak Jan z Kunovic pohnal Bartoloměje z Žerotína za to, že „vzal odpuštění podle zvyků a řádů země Vaškovi Hambálkovi z Lipova a nechce jej propustiti a Jana z Žerotína pohání za to, že mu nechce na svědomí vydati Blažeje Pavlíčkova z Lipova“.   Jak bylo uvedeno, za panství pánů z Kravař se rozšířilo na celém strážnickém panství husitství, jehož dokladem pro Lipov je osazení fary husitským knězem. Další zprávu o vývoji náboženských poměrů v obci máme až z roku 1518, kdy známý biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav vzpomíná bratra Martina z Lipova u Strážnice. „Ten Martin, řečený Hambálek, pravil, že on nepotřebuje učení ale čítání, že on sám má všecko v srdci napsáno.“

Další zmínkou o Lipově v 16. století je půhon z roku 1528, kdy Hynek Bilík z Kornic a na Veselí pohání Jana staršího z Žerotína na Strážnici z 1000 hřiven, že nechce postavit k jeho potřebě Martina Pechu a Václava Honošova, svých lidí z Lipova, a že nechce napravit to, že Vašek Hledic, Dufek Horšů, Martin Kačenů, Jura Pešů, Jiřík Psík, Jan Vechín, Pavel Šenků a Pavel Kůtek, všichni z Lipova, přes jeho zápověď orali na jeho gruntě.

Samy půhony nám sice podávají svědectví o směně majetku, zachycující dobová jména, ale neposkytují přímá svědectví o životě obyvatel Lipova. Pokus o rekonstrukci života v 16. století musí proto vycházet z obrazu, podaného v pramenech obecné povahy, při tom se však historik musí snažit o postižení skutečnosti ve specifické oblasti. Zde ovšem naráží historikova práce na důležitou zábranu. Rekonstrukce událostí v této od nás vzdálené minulosti byla dělána očima lidí 19. a 20. století. Aniž bychom chtěli nějak podceňovat předchozí práce, musíme připomenout, že interpretace, hledání souvislostí, logiky a zákonitosti vývoje, byly určeny myšlením lidí těchto století. Byly ovlivněny myšlením, utvářeným tolika faktory, až je oprávněné se domnívat, že život lidí středověku zkreslujeme či příliš přísně soudíme. Vždyť člověk, obklopený prostředky masové komunikace, zaujímají k jevům jiný vztah než ten, kdo žil maximálně v rámci panství. O tom máme dost důkazů ještě v 18. století. Právě narativní prameny nám v této souvislosti kladou řadu otázek, jak o tom bude zmínka v části, zabývající se 17. stoletím.

Četnost zápisů o směnách majetku v půhonných knihách nám dovoluje usuzovat na rušný hospodářský život, který si tyto změny vynucoval, nebo je aspoň umožňoval. Lze tak usuzovat jednak z předpokládaných pohnutek vydání půhonu, jednak také z počtu zúčastněných osob. Spolu s detailnějšími prameny následujícího 17. století  nás dosavadní poznatky opravňují konstatovat, že již v 15.  a 16. století hrál důležitou roli v hospodářství panství i Lipov. Svědčí pro to i výrazný podíl těch odvětví zemědělského hospodaření, která tvoří pokrokové složky výrobního procesu ve středověkém zemědělství – v případě Lipova především vinařství a rybníkářství, o němž je podrobněji pojednáno v kapitole o tradicích  kultury a způsobu života Lipova, stejně jako o mlynářství, dokumentujícím hospodářský rozkvět Lipova v 16. století.

Mlýny byly důležitými hospodářskými zařízeními, jak lze vyvozovat z jejich počtu i úlohy, již hrály jako předmět právních sporů.  První zpráva o prodeji lipovského mlýna pochází z roku 1538. V r.1548 nejvyšší komoří Jan Žerotína a na Strážnici přepustil za pevně stanovený obnos jak horní, tak dolní lipovský mlýn. Oba mlýny měly po třech kolech moučných a čtyřech stupných – byly tedy poměrně velké. Na míru výnosnosti zemědělského hospodaření v 16. století lze usuzovat také z jiných příznaků: pohnala-li strážnická vrchnost majitele sousedního panství Jana z Kunovic na 200 hřiven stříbrných grošů, že jeho poddaní z Blatnice orali na lipovském katastru a na 200 hřiven stříbra za to, že jeho poddaní z Malé Vrbky zajali lipovského občana Jana Jakubíkova, když si vyjel na své vojšické louky, je to nepřímý doklad nejen o ceně půdy, ale i pracovní síly.

O stupni rozvoje svědčí i skutečnost z oblasti nadstavby. V Lipově, stejně jako na celém strážnickém panství, došlo v této době k posílení utrakvismu. Není možné potvrdit soud některých badatelů, že většina obyvatel Lipova sídlela vyznání augsburské (luteránské). Zatím je převaha tohoto vyznání doložena pro Hrubou Vrbku a Javorník. Roku 1552 se připomíná, že Jan III. z Žerotína přiznává knězi Jiříkovi z Boknic, faráři lipovskému, právo nakládat s jeho majetkem. Zvláštní podoba náboženských poměrů – jak ukazují jména kněží nejen v Lipově, nýbrž v celé oblasti – pozitivně působila na sbližování se Slovenskem a mohla by skutečně svědčit pro převahu augsburského vyznání i v Lipově. K intenzivním stykům se Slovenskem v pozitivním i negativním slova smyslu docházelo až do Bílé hory, ba i po ní. Citovaná zmínka Jana Blahoslava prokazuje, že církevní obec byla nositelkou vzdělanosti, kurátorkou školy a přispívala tak ke kulturnímu rozvoji obce. Je zajímavé, že v Lipově působil na počátku 17. století i někdejší vychovatel Karla staršího z Žerotína, Matěj Plorantius. Donační listina Alžběty Slavatovny z Košumberka z roku 1601 dokládá, že bratrský sbor v Lipově se těšil štědré podpoře strážnické vrchnosti.

Jestliže v dosavadním nárysu dějin Lipova jsme mohli – pokud se týká sociálního vývoje – vycházet jen z útržkovitých a značně torzovitých pramenů, pak pro 17. století máme po ruce pramen prvořadé důležitosti. Dochovala se a byla již i částečně zpracována purkrechtní registra strážnického panství, pocházející patrně z roku 1617. Z nich se dovídáme nejen to, že v Lipově bylo v té době 43 pololáníků, 53 čtvrtníků a 16 hrubých podsedníků, ale dovídáme se také výši platů a míru povinností obyvatel městečka Lipova vůči strážnické vrchnosti. Rozbor tohoto pramene nám dovoluje uvědomit si fáze kolonizace Lipova stejně jako místopisné rozdělení, to zejména za pomoci gruntovic. Purkrechtní registra zachycují hospodářskou strukturu obce: uvádějí 28 krčem a 10 jatek. Podrobným rozborem těchto register, stejně jako jiných pramenů, vycházejí najevo, že formy intenzivního hospodaření v Lipově sahají skutečně až do poloviny 15. století, i to, že v majetku poddaných převažovaly vinice. O charakteru tohoto druhu zemědělského podnikání svědčí skutečnost, že na vinicích v Lipově byly již v této době zaměstnávány námezdní síly. Pro vyspělost hospodaření mluví a vyšší peněžní renta než v jiných oblastech. Ze sledování pohybu usedlostí v letech 1594-1604 lze doložit, jak právě vinohrad zhodnocoval již v té době zemědělský majetek. Ke zvláštnostem, ukazujícím odlišnou situaci na strážnickém panství, patří i to, že poddaní měly právo odúmrtí již v předhusitském období. Tuto skutečnost je třeba počítat k těm kladným momentům, které ovlivňovaly pozitivní hospodářský a sociální vývoj v 16. století.

Existence purkrechtních register , stejně jako dochované gruntovní a sirotčí knihy, umožňuje sledovat vývoj Lipova hlouběji než v předcházejících období. Z těchto pramenů je zřejmé, že Lipov – uváděný jako městečko již roku 1381 – se vyznačoval vysokým počtem osedlých. Počet 124 poplatníků, uvedených v urbáři z roku 1617, by v jiných oblastech vystačil pro poddanské město. Vezmeme.li za průměr pro obec na strážnickém panství 64 osedlých, pak Lipov je proti této střední hodnotě dvaapůlkrát větší. Podobně jako Velkou i Lipov dělila řeka Velička na dvě části: vlastní Městečko a Závodní. Podle toho rozdělení jsou vedeny záznamy v pozemkových knihách, ale ve vzpomenutých purkrechtních registrech je však obec vedena jako celek. Lipovské Městečko mělo 74 osedlých, Závodí 68 osedlých. Urbář z roku 1617 uvádí v Lipově 46 pololáníků, 49 čtvrtlaníků, 18 podsedníků a 20 držitelů hoštáku. Na prvý pohled udiví neexistence lánové špičky. Sociální struktura má však i další zvláštnosti: dochované prameny, zejména výčet povinností, neprokazující existenci větší koncentrace řemeslníků, kteří by byli specializováni a odkázáni na nákup zemědělských produktů. Nelze proto v této době mluvit v rámci středověkého městečka o dělbě práce. Naopak vysoký počet řezníků (10) ukazuje, že se nemohli uživit jen svým řemeslem, a že tudíž museli mít vlastní hospodářství. Skutečnost, že vedle 1 kamene loje a 1 jeřábka platili dvakrát do roka, o sv. Václavu a Jiřím , po 13 groších, naznačuje, že se řezníkům držení jatek vyplácelo a že podíl masných produktů v lidové stravě nebyl pravděpodobně v Lipově nízký.

Výše odváděných poplatků ukazuje i na dobrou kvalitu půdy v lipovském katastru : z půllánu se platilo 20 grošů a 3 denáry, ze čtvrtlánu 10 grošů a 1,5 denáru, z podsedku 8 grošů, z hoštáku  4 groše. Je zajímavé, že tyto platy byly vyšší než jinde na panství. Zatímco v Lipově se platilo z půllánu  20 grošů, jinde 7-10, u podsedků byl průměr 4 groše, v Lipově dvakrát tolik. Zvláštní druh zámožnosti, plynoucí snad z výnosného hospodaření, by se mohl skrývat v údaji, že v roce 1617 byly v lipově 18 krčem.

V souvislosti s výši platů je potřeba poznamenat, že prameny uvádějí pro Lipov v tomto období  všechny tři druhy pozemkové renty. Z dosavadních údajů je jistě vidět, že v 17. století byla nepochybně základem renta peněžní, doplňována rentou naturální: půlláník odváděl o sv. Václavu 1 měřici pšenice, čtvrtláník a podsedník půl měřice. Z luk ve Vojšicích  se odváděl oves a slepice podle výměry : s jednou měřicí ovsa jedna slepice. Ve vrchnostenském výkaznictví byly naturální dávky přepočítány na peníze například 1 slepice se rovnala 12 bílým denárům. Stejné dávky byly odváděny také z luk Nad hájem, Na Závrbčí a z hor. Relativně vysoký poplatek platila obec za vinný šenk – 8 zlatých ročně, za hlásku 5 zlatých a 15 grošů, za vola 6 zlatých a 30 grošů a za šindel 12 zlatých a 10grošů. Kromě toho byla obec povinna zvláštním platem za pasení vepřů v lipovském Háji.

Je zajímavé, že v urbáři nejsou specifikovány všechny povinnosti. Například zde nejsou velikosti renty v úkonech a robotní povinnosti jsou uvedeny jen kumulativně: odvoz vinného desátku, při čemž za polovinu se  zaplatí 2 groše od bečky, dále povinnost robotovat při rybníku ( plést ploty, opravovat tarasy, prosekávat prohlubně, dovážet plod apod.). Obdobně orat, vozit hnůj, vláčet, žít a vozit obilí z pole je formulováno jen obecně s vymezovací doložkou „až se všechno sklidí“. Nejde snad v této doložce – v době úpadku produktivity robotnické práce- o jistý rys středověké racionálnosti objemově stanoveného pracovního úkolu ? Rentou v úkolech byly povinnosti všechny vrstvy obyvatelstva obce, tedy i hofeři. Kromě už uvedených robotních povinností náleželo Lipovjanům opatřovat dřevo pro zámek, pivovar, cihelnu i vápenku, sekat a hrabat trávu a ošetřovat panskou vinici ve Slovanské hoře. Jak jsme už uvedli, v případě vinohradu šlo o značnou výjimku: práce ve vinohradě, která sice byla uložena v urbáři jako povinnost, byla vrchností honorována :  „platí se jim od takovýho díla podle uznání“. Také koupání a stříhání ovcí bylo honorováno od kusu. K jisté diferenciaci došlo při povinnosti odvádět předivo. Povinnost odvádět 1 kopu lnu nebo konopí měli všichni gruntovníci a ti hofeři, kteří vlastnili vinohrad. Ostatní hofeři odváděli jen půl kopy. Hoferkyně musely v panské zahradě plet a sklízet zeleninu a třít panský len a konopí za stanovenou odměnu. Všichni poddaní byli povinni dodat na strážnický zámek čtyři lokte z panské koudele napředené, zavřené a oprané příze a za to si mohli „sobě k obci vysadit Vinohrad“.

Zvláštní postavení měl zřejmě v obci majitel mlýna, pan Jan Rejtejn z Varjelit. Jeho povinnosti vůči vrchnosti včetně platu z louky na Vojšicích (známé i současné generaci jako Rejtinka ) byly vyjádřeny souhrnným  ročním platem 26 zlatých.

Hospodářská prosperita obce i relativně pokojný život jejích obyvatel byly vystaveny na počátku 17. století velké zkoušce. Území, které v předchozím období – s ohledem na svou hraniční polohu – nebylo nikdy zvláště bezpečným a do této doby bylo politicky na okraji zájmu, se v souvislosti se stále nepokojnějším rázem vlády Rudolfa II. stalo nejenom předmětem politické licitace, nýbrž i zle decimovaným válčištěm. Na absolutistické snahy ofenzívně prokatolické vlády Rudolfa II. odpověděla uherská šlechta povstáním, do jehož čela se postavil Štěpán Bočkaj, který vyzval i moravská města a stavy, aby se k němu připojily. Když moravské stavy výzvu odmítly, vpadl Bočka s uherskými vojsky na jihovýchodní Moravu. Císařská vojska, rozložená táborem kolem Uherského Hradiště, trestuhodně zanedbala obranu území, a tak násilnická vojska nenarazila na žádný odpor. Bočka vytvořil vojenský tábor ve Skalici. Z její geografické polohy vyplývá, že strážnické panství i se svým správním centrem bylo nejvíce na směru bočkajovských útoků. Při jednom z prvních útoků v roce 1605 byl strašně popleněn vedle jiných vesnic i Lipov. Mnoho usedlostí bylo vypáleno a mnoho osob bylo odvlečeno do zajetí. Tak byla zahájena série násilných vpádů, které uvrhly Lipov i celý kraj do bídy, jejíž úděsnost popisuje známá Lamentací, pláč a naříkání země moravské.

Ze statistických pramenů se dovídáme, že po roce 1605 bylo 47 procent gruntů pustých. Cesta k tomuto stavu vede od zločinné neodpovědnosti a neschopnosti velitelů císařských vojsk přes neuvěřitelnou krutost uherských oddílů. A nejenom uherských. Stačí si přečíst ve vzpomínané Lamentací pasáž o odvetném vpádu moravských oddílů na Novoměstsko, abychom zjistili, že žádná z útočících stran se nechovala jinak.  Ukrutnosti, zbytečné maření životů a ničení hodnot byly průvodním jevem tohoto válečného požáru.

Vpád bočkajovských vojsk byl počátkem řady utrpení, která postihla v nepokojném 17. století celý kraj a také Lipov. Nešlo jen o plnění nepřátelskými vojsky. Jak ukazují jiné prameny, muselo se obyvatelstvo třást strachy před každým pochodem vojska, protože nebylo v podstatě rozdílu mezi vojskem vlastním a nepřátelským. O neuvěřitelně nízké kázni vlastních vojsk svědčí skutečnost, že na naléhání moravských stavů musela být odvolána. Na konci roku 1605 bylo v Lipově ze 68 gruntů 35 zpustlých nebo shořelých. Ani po uzavření míru s Bočkajem v roce 1606 nenastal  kýžený klid, tak potřebný pro práci.

Předzvěstí nových pohrom se staly události v souvislosti se stavovským povstáním. Kraj, exponovaný na hranici mocenských svárů panovníka a odbojné uherské šlechty, byl vystaven těžkým zkouškám v době nájezdů Netulena Gábora v roce 1621. Nájezdům Bethlenova vojska opět podlehla Strážnice a okolí znovu vybudované  vesnice byly obráceny v hromady popela. Zkázu panství vyjídáním dovršila vlasní vojska. Přímý doklad o vpádu Bethlenových vojáků do Lipova nemáme, avšak nepřímým dokladem je míra zpustošení, zachycená v polovině 17. století, provázená značnou migrací obyvatelstva obce. S ohledem na charakter stavovského povstání si lze stěží představit, že by se povstání aktivně zúčastnilo obyvatelstvo městečka. Zajímavé však je, že pro účast v povstání byl v roce 1623 odsouzen ke ztrátě čtvrtiny majetku držitel svobodného mlýna Jan Rejtejn z Varjelit. Rejtejnova účast na povstání byla nepochybně motivována jeho úzkým vztahem k Žerotínům. Při příležitosti soudu se uvádí, že jeho mlýn je pustý, že na něm vázne dluh  4 000 zlatých a kromě toho že má dalších  5 000 zlatých dluhu.

Další život obce ovlivnily skutečnosti politického života – zejména po prodeji strážnického panství v roce 1629 někdejšímu císařskému plukovníku Františkovi de Magno. I když podle textu artiklů, které vydal v roce 1631, nechtěl nový majitel řešit – podle jeho názoru neutěšené – náboženské poměry naráz, byl stále silněji vyvíjen nátlak na nekatolické obyvatelstvo. Mnozí často i z těchto důvodů zbíhali z gruntů a odcházeli přes blízkou- ostatně vždy spíše jen pomyslnou – hranici. Osazovat opuštěné grunty v Lipově se dařilo jen velmi zvolna. Vždyť sirotčí kniha městečka uvádí řadu celých rodin i jednotlivců, odvlečených do zajetí. Statistické přehledy ukazují, že teprve v roce 1612 se podařilo osadit dvě poustky, v roce 1613 jednu, v roce 1614 opět dvě, v letech 1615 a 1616 po jedné. Do roku 1618, kdy končí pravidelné zápisy v pozemkové knize, se podařilo v Lipově – Městečku osadit 7 poustek. Relativně lepší byla situace v Lipově – Závodí, kde v roce 1610 byla osazena jedna pouska, v roce 1613 také jedna a v roce 1616 dokonce čtyři. Do roku 1618 zůstalo ještě neosazeno v Lipově – Městečku 69 pustých gruntů a v Lipově – Závodí 43  pustých gruntů. Je zajímavé sledovat, ze kterých míst byly později grunty osazovány : v roce 1641 se uvádí rodina Brsových z Čech, roku 1644 a 1647 tři rodiny z Hané, v roce 1645 rodina ze Slezska, roku 1648 ze Skalice. Působení směrem na Slovensko bylo oboustranné, protože v letech 1631 a 1641 jsou ve Skalici v protokolech prodejů uváděni obyvatelé z Lipova. Dokonce v době sporů mezi Strážnicí a Skalicí prodávala Skalice seťové obilí občanům z Lipova.

Pustošení, spojeného s pobytem švédských vojsk na Moravě, byl Lipov s ostatními obcemi strážnického panství ušetřen. František Magnis si v roce 1645 prostřednictvím svého  zpovědníka vyžádal od polského krále Vladislava IV., spojence Švédů, titul polského komořího. Dokonce prý jednal s polským králem o prodeji panství. Byl to patrně jen předstíraný akt, který měl panství jako majetek spojence uchránit před vojenským pustošením. Na této salaguardě  získal Lipov víc než jen ochranu před opětným zpustošením cizími vojsky. Na základě ujednání byly hranice strážnického panství – aby bylo Švédům zřejmé, že jde o spojenecké území – vyznačeny na dohled červenobílými sloupy. Jakmile prý občané sousední Blatnice, drancováni Švédy, zjistili, jakou ochrannou moc mají tyto kůly, předsadili je až těsně k obci. Když se blatnické obyvatelstvo, rozprášené po švédském vpádu, vrátilo, na jejich pozemcích už hospodařili občané Lipova, kteří se odvolávali na hranici katastru, stanovenou červenobílými sloupy. Tím se také vysvětlovalo, proč lipovský katastr sahal až těsně k Blatnici.

Situace v Lipově se i po ukončení třicetileté války měnila jen zvolna. Už bylo konstatováno, že v roce 1618 bylo ještě v Městečku 69 a na Závodí 43 poustek a do konce roku 1628 bylo v Městečku osazeno jen pět a na Závodí dvacet pět poustek. V roce 1648 byla polovina lipovských gruntů pustých. Poměry na panství se zhoršovaly zejména za nepřítomnosti Františky Prisky, kdy správu panství vedlo jen úřednictvo, které ve snaze co nejvíce se obohatit zatěžovalo oddané neúměrnými povinnostmi. O jak brutální útlak šlo lze vyvodit z toho, že při vší snaze nenarušit autoritu vrchnosti byl zámecký hejtman po prozkoumání stavu panství potrestán několikaletým žalářem.

O bezpráví, jemuž byl Lipov v 17. století vystaven, svědčí stížnosti na poručnici panství Annu Kateřinu v roce 1678. Stížnosti Lipovjanů byly jen části stížností podaných císaři obcemi strážnického panství. Sama stížnost je názornou ukázkou zhoršování postavení poddaných v souvislosti s druhým nevolnictvím. Jestliže na jiném místě byla vzpomenuta obezřetná politika, usilující odstranit následky válečných útrap, vláda Anny Kateřiny ze Žďáru se vyznačovala snahou o opětné utužení nevolnictví. Lipovští obyvatelé si v podání z 19. prosince 1678 stěžovali, že je vrchnost nutí odebírat vrchnostenské pivo. Tři občané, kteří odmítli podle svědectví velmi špatné pivo odebírat, dostali za trest odvézt tři povozy sena do Vídně, dva do Olomouce a jeden do Brna. Povinnost tzn. dlouhých  fůr patřila k nejtíživějším nevolnickým povinnostem jak pro vzdálenost, na niž mělo být zboží dopraveno, tak zejména proto, že zajištění poddaných na těchto cestách bylo minimální a že často při nich přišli o tažný dobytek. Jiní čtyři občané odmítli odvézt dřevo z panského lesa a byli přinuceni zaplatit pokutu 4 zl. Ve stížnosti se uvádí, že celková výše pokut, jež museli občané Lipova zaplatilt v roce 1675, byla 60 zlatých 30 krejcarů a pět věrtelů vína. Pátého ledna 1679 poslali ještě Lipovjané zemskému hejtmanovi seznam poddaných, kteří nechtěli snášet hraběnčino šikanování a zběhli z obce na Slovensko – bylo to 10 rodin v počtu 52 osob. Obě stížnosti jsou uvedeny v příloze.

Uvážíme-li, že lánský rejstřík z roku 1689 uvádí proti roku 1617, kdy zde bylo 43 půllánů, že v Lipově je jen 15 půllánů osedlých a 26 pustých – obdobně tomu bylo i u čtvrtplánů a zejména prudce se snížil počet podsedků, kdy z 58 v roce 1617 jich zbylo v roce 1669 jen 8 – pochopíme, jak vážným hospodářským oslabením panství byl útěk 52 poddaných. Tyto útěky zvýšily počet pustých gruntů v Lipově z doby tureckého vpádu v roce 1663. Obecně zlá situace byla dále zaostřena velkou epidemií moru v roce 1680 a život lidu se ještě více zhoršoval.

Ani počátek 18. století nepřinesl podstatnější zlepšení v životě obyvatel Lipova. Panské rybníkářství se nepochybně rozvíjelo, jak ukazuje zpráva z roku 1716, když k opětnému zvelebení rybničního hospodářství bylo do lipovského rybníka vysazeno 300 kop tříletých kaprů. I když ustaly vojenské nájezdy, klid na moravsko-slovenské hranici nebyl. Kolem roku 1725 docházelo ke stále častějším nájezdům do strážnických hor ze strany branského panstv. Došlo k odhánění pracujících poddaných, zajímání dobytka, a tak majitelé panství museli požádat císařskou komisi o stanovení přesné hranice. Spor se dotýkal i Lipova, protože hodně Lipovjanů mělo louky na Vojšicích.

Podrobnější obraz o podobě městečka Lipova z 18. století podávají moravské katastry. Údaj z roku 1775 uvádí, že v Lipově bylo 52 čtvrtníků ( prům. 26 měřic pole), 28 půlčtvrtníků, hospodařících v průměru na 18-25 měřících, dále 5 velkých a 18 malých podsedků se čtyřmi měřicemi polí, 7 domkařů a 32 hoferů, kteří drželi vinohrad. Srovnáme-li tyto údaje se strukturou Lipova na počátku 17. století, zjistíme, že dochází k výraznější diferenci. Chybí zde nejenom lánová špička, ale i půllány, při čemž společná obščinná půda 300 měřicemi luk a 72 měřicemi úhoru patří k nejrozsáhlejším plochám obecní půdy v širém okolí. Zajímavé je i to, že více než desetinu katastru zaujímaly vinice. Uvedené prameny uvádějí v Lipově ze 171 čísel stále ještě 70 pustých. Také robota je nižší: čtvrtláníci robotovali s potahem jeden a půl až tři dny, půlčtvrtníci stejnou dobu bez potahu, velcí podsedníci měli pěší roboty 1 až 2 dny, malí půl až 1 den. Robotní zatížení odpovídá robotnímu patentu z roku 1680, obnovenému v letech 1717 a 1738 a konečně v hlavních rysech i zatížení, kodifikovanému v robotním patentu Marie Terezie z roku 1775. Vezmeme-li v úvahu, že podle stížností se na strážnickém panství v sedmdesátých letech 17. století rotovalo až 6 dnů v týdnu, lze chápat novou skutečnost jako pokrok.

Třebaže pro podobný obraz vývoje městečka v 18. století jsou prameny příliš útržkovité, analogie vývoje strážnického panství, jehož významnou součástí Lipov byl, nám pomáhají zachovat časovou souvislost výkladu. I když 18. století bylo relativně klidnější, tzv. kurucké vpády na jeho počátku celý kraj opět krutě poznamenaly. V souvislosti s povstáním Františka II. Rákocsiho vpadli kuruci na Moravu pod Bercsényiovým velením dne 13.p prosince 1703 u Velké a odtud podnikali další výpady. Plenili vesnice, brali dobytek, pálili a loupili, odvlékali pokojné obyvatele do zajetí. V průběhu těchto tzv. kuruckých vpádů byl několikrát popleněn i Lipov: poprvé v březnu roku 1704 a pak 15. dubna  téhož roku. Ve zprávě z roku 1705 se uvádí, že v Lipově byli zabiti 3 hospodáři, 1 žena, uteklo 17 hospodářů a 36 jiných osob, sebráno bylo 96 koní, 71 volů, 221 krav a 1 115 ovcí. Na víně, obilí, úlech a šatech se škoda odhadovala na 16 896 zlatých. Spolu se škodami na dobytku to bylo 29 847 zlatých celkem. O tom, jak vážně bylo toto nebezpečí, svědčí skutečnost, že do Lipova byla vložena část obrany hranic a dokonce se uvažovalo o opevnění obce valem a palisádami. Podle dobového svědectví „ Turek by se nemohl počínat ukrutněji“ než tito tzv. Kuruci, napadající Moravu až do roku 1711.

Kraj na pomezí dvou království byl od 13. století předmětem hraničních sporů, propukajících s různou intenzitou. Na počátku 18. století, po řadě přepadů ze strany brančského panství, po řadě loupeží a zabití, bylo třeba průběh hranice řešit komisionálně. Přepadávání, zejména v hraničních horách a na Vojšických loukách,  připomenuté už dříve, dostávalo stále výraznější formu vzájemných trestních výprav. Tomuto stavu bylo třeba učinit přítrž. Možná, že podnětem zda byla i jakási zbojnická činnost Martina Poláčka z Hrubé Vrbky a jeho družiny. Úředně svolaná komise konečně v roce 1734 stanovila pevné zemské hranice. Oddechli si i Lipovjané, protože podle zprávy o okradení Lipovjanů v roce 1722 si v roce 1726 museli zajaté koně vykoupit Martin Frolka a Martin Červenka. Útrapy první poloviny 18. století dovršila epidemie moru v roce 1723 a ve čtyřicátých letech vpád Prusů za válek o Slezsko.

Nepříznivé důsledky útrap, spojených se vpády vzbouřenců, pruského vojska, s epidemiemi a živelními pohromami, zmírňovala nová politika vlády po nástupu Marie Terezie na trůn především pokusem o spravedlivějším repartici berně, která sice nebyla – zvláště na Moravě – snížena obecně, přece jenom však byla spravedlivěji rozvrhována. Oba tereziánské katastry dovolují získat poměrně dobrý přehled o stavu obce a zemědělského hospodaření v této době.

V Lipově zaujme především skutečnost, že ve skladbě zemědělského majetku zde hrály stále významnou úlohu vinohrady, o nichž je podrobnější zmínka v kapitole o tradicích kultury a způsobu života v Lipově. Zde nutno připomenout, že v 18. století našlo vinařství, které už v předchozích staletích tvořilo významnou součást hospodaření, také oficiální ocenění, když v roce 1795 byly pro Lipov zhotoveny nové horenské knihy. Věhlas lipovského vinohradnictví dokazuje i skutečnost, že držiteli vinohradů na lipovském katastru byli mnozí významní občané z jiných obcí a měst. Nešlo o žádnou výjimečnost, uvědomíme-li si, že v sousední Blatnici měl vinohrad dokonce J. A. Komenský.  Jde spíše o to, že držiteli byli tak početní cizí občané: 34 z Velké, 8 z Milokoště, 14 z Blatnice a další. Na lipovském katastru měl 30 měřic vinohradu kníže z Kounic, 6 měřic baronesa Sao Umbergová, 36 měřic c. k. komorní ředitelství, 10,5 měřic soudce z Uherského Hradiště, pán z Weissenburgu. Z měšťanů pak paní Stoklasová z Uherského Hradiště 18 měřic, paní Čepelková z Meziříčí 12 měřic, strážnický farář Hnátek 3 měřice. Při tom nešlo o levnou záležitost, protože tito cizí vinohradnictví platili ročně celkem 418 zlatých a 15 krejcarů. Domácí odváděli vrchnosti desáté vědro a z každého archtelu vinohradu 7 mázů ročně. Hrabě z Kounic, který vlastnil v Lipově 7 a půl achtele vinohradu, musel platit z každého achtele 3 zlaté mor., byl však – stejně jako jiní šlechtičtí držitelé – zbaven povinnosti zemského a vinného desátku. S vinohradem mohl volně nakládat, avšak prodej nebo jakékoliv postoupení musel předem ohlásit strážnické vrchnosti a lipovskému hornému.