Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Kost (hrad) [495]



Jan Zajíc i jeho bratr Oldřich zastávali vysoké úřady v táboře uherského krále Matyáše Korvína i za vlády Vladislava II. Jagellonského, který teprve na svatováclavském sněmu r. 1479 přijal odbojné pány na milost. Oldřich Zajíc žil do r. 1473; Jan Zajíc, který proslul též jako autor několika traktátů proti utrakvistům á jednotě bratrské, zemřel 15. května 1495. V r. 1497 koupil obrovské házmburské kostecké panství za 20 000 kop českých grošů v hotovosti nejvyšší kancléř Království českého Jan ze Šelmberka. Byl to muž, který měl velký vliv na politické události za krále Vladislava Jagellonského. Sám mírný katolík žil dlouhá léta v manželství s ochránkyní jednoty bratrské Johankou z Krajku a požíval úcty také u utrakvistů.

Patrně za vlády Jana ze Šelmberka byl mezi starý a věžový palác na posledním nádvoří hradu Kosti vestavěn tzv. šelmberský palác s hranatou věžičkou, ozdobený plastickým pískovcovým znakem Šelmberků, který se zachoval mezi okny budovy dodnes. Naproti tomuto paláci, který sloužil ubytování panstva, byl na témže nádvoří u Bílé věže postaven přízemní pozdně gotický domek, který se rovněž zachoval. Původně asi sloužil k ubytování některého úředníka panství a od r. 1875 jako kůlna na kočáry. Janův syn Jindřich ze Šelmberka prodal r. 1524 zadlužené kostecké panství Janovi z Bibrštejna, který si dal postavit při cestě do hradu, mezi první a druhou branou, v r. 1545 nový obytný palác s výhledem do údoli Plakánku. Nová část hradu byla patrně spojena se starým palácem přechodem nad druhou branou, u přiléhající čtyřhranné věže, kterou se stoupalo do tzv. obranného podkroví všech tří paláců na posledním nádvoří. Jak ukázala stavební analýza D. Menclové, brána i věž pocházejí již z 15. století, proto byla věž při obnově hradu naznačena nízkou nástavbou nad střechou paláců. Při stavbě paláce, který je ozdoben bibrštejnským erbem a nápisem, využil stavitel i části původní gotické hradby, která stávala mezi první a druhou branou.

R. 1551 vymřela frýdlantská a kostecká větev Bibrštejnů. R. 1556 připadlo panství Kryštofovi z Lobkovic, který cestu do hradu pod Bílou věží ohradil nízkou hradbou, branou s půlválcovou věží a příkopem, přes který vedl padací most. K velmi důležitým stavebním změnám na Kosti došlo kolem r. 1576. V podhradí byl postaven panský pivovar, ozdobený pamětní deskou s nápisem, a tak vzniklo nové nádvoří, které bylo uzavřeno branami směrem k Sobotce i k Turnovu. Poslední brána se zachovala dodnes, kdežto první brána u Bílého rybníka byla jako komunikační zábrana v polovině 19. století zbořena a na její místo postavena socha sv.. Jana Nepomuckého. Patrně také kolem r. 1576 byla za nedávno vybudovanou branou pod Bílou věží postavena podlouhlá budova, do které byla umístěna část správy dominia. Pivovar, nová správní budova i bibrštejnský palác byly opatřeny omítkou se sgrafity. Vedle těchto hradních budov bylo postaveno v různých dobách několik hospodářských objektů. Na starých pohledech na Kost jsou zejména patrny kůlny na volném prostoru mezi dnešní třetí a čtvrtou branou, které zesilovaly na nejpřístupnějším místě od turnovské brány obranné možnosti hradu byly zbourány v 1874-1875.

Lobkovicové vládli na Kosti až do r. 1637. Syn Kryštofa z Lobkovic Oldřich Felix byl v mládí svěřen do výchovy jezuitům a r. 1587 podnikl ještě s několika šlechtici kavalírskou cestu do Itálie. Velikým nákladem dal v Sobotce postavit kamenný chrám, zasvěcený r. 1596 Maří Magdaleně; menší kostelík, také pozdně gotický, byl postaven v Libošovicích. Oldřich Felix podporoval soudobé katolické spisovatele a církevní ústavy.

Z dalších Lobkoviců si připomeňme dvě ženy. První, Marie Magdaléna, provdaná za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, ačkoliv byla evangelička, skupovala po Bílé hoře v Čechách jedno konfiskované panství za druhým. Její syn Adam Erdman bojoval jako stoupenec císařův v armádě Albrechta z Valdštejna, s nímž byl v Chebu r. 1634 zabit. Marie Magdaléna držela panství Kost jen krátce. Už r. 1622 ho prodala své příbuzné Polyxeně Lobkovické, rozené z Pernštejna, manželce nejvyššího kancléře Království českého Zdeňka z Lobkovic. Ta na svých statcích hospodařila velmi úspěšně a byla přísná na poddané. Pocházela po matce ze španělského šlechtického rodu. Poprvé se provdala za Viléma z Rožmberka, po němž zdědila panství Roudnici nad Labem, které se stalo základem lobkovické moci v dalších staletích. Je známo, že ve svém paláci na Hradčanech ukryla místodržící, kteří byli 23. května 1618 svrženi z okna české kanceláře do hradního příkopu, a tím je zachránila. Za znehodnocenou tzv. dlouhou minci nakoupila řadu velkostatků, konfiskovaných po Bílé hoře, a tak vytvořila obrovské panství, které předala r.1637 svému synovi knížeti Václavu Eusebiovi z Lobkovic, vladaři Lobkovického domu.;;

Období vlády Polyxeny z Lobkovic bylo přerušeno v 1. 1632 -1634, kdy Kost náležela frýdlantskému vévodovi Albrechtovi z Valdštejna. Tomuto velmoži patřily skoro celé severní Čechy od Polabí až na slezské hranice. Lobkovické panství Kost v něm tvořilo nevítanou enklávu již proto, že bylo nedaleko Jičína, hlavního města vévodství. Valdštejn ho proto od Polyxeny z Lobkovic koupil za 150 000 kop gr.. míš. Hrad Kost chtěl přestavět na jednu ze tří hlavních pevností svého dominia. Ale z jeho plánů sešlo, protože byl 24. února 1634. v Chebu zavražděn. Z projektované přestavby byla postavena pouze raně barokní salta terrena u paty Bílé věže. Protože Valdštejn ze smluvené kupní částky 150 000 kop gr.. míš. zaplatil jen 10 000, bylo kostecké panství vráceno po vévodově zavraždění v r. 1634 Polyxeně z Lobkovic. Valdštejnova smrt nakonec tragicky zasáhla i do osudů hradu Kosti, který byl, podobně jako ostatní zámky mrtvého vévody, obsazen císařskou armádou. Na Kost přijel hrabě Colloredo, jehož služebnictvo svou neopatrností o půlnoci z 18. na 19. května 1635 hrad zapálilo. Vyhořel téměř celý starý, šelmberský i věžový palác až na stáje a dva pokoje, kde bydleli písaři. Možná, že to byl právě strach z investic do opravy paláců, který přiměl ještě v r. 1637 knížete Václava Lobkovice, aby panství Kost prodal hraběti Heřmanu Černínovi, z Chudenic.

Heřman Černín pocházel z nezámožného rytířského katolického rodu. Byl vychován v Itálii, jako voják bojoval za zájmy Habsburků ve Francii, v Holandsku, v Uhrách i na Bílé hoře. Jako poutník navštívil s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic Palestinu, jako člen císařského poselstva Španělsko. V l. 1616-1618 a 1644-1645 byl poslán jako císařský vyslanec do Cařihradu, kde se mu podařilo zajistit tureckou neutralitu, která byla pro Rakousko za třicetileté války velmi cenná. Své cesty dovedl využít i po stránce obchodní. Věrnost císaři si dal zaplatit výnosnými úřady i povýšením do hraběcího stavu. Ve funkci hejtmana Starého Města pražského dohližel 21. června 1621 na popravy předáků stavovského povstání na Staroměstském náměstí. Byl mezi nimi i jeho bratr Diviš Černín i druh z mládí Kryštof Harant z Polžic. Harantovu vdovu si pak vzal za manželku a děti připravil o větší část dědictví po otci.

Doba pobělohorských zmatků dávala příslušníkům císařského tábora mnoho možností k okrádání poražených, kteří byli rádi, když zachránili své životy. Hrabě Černín všech těchto možností využil, a tak svému prasynovci Humprechtu Černínovi odkázal r. 1646 celkem sedm panství, další movitosti i nemovitosti a četné dluhy i pohledávky. Pravou rukou při řízení velkostatků byla Heřmanovi jeho třetí, o třicet let mladší manželka Sylvie, dcera hraběte Štěpána Caretto-Millesimo, před kterou se strachem třásli nejen poddaní, ale i vrchnostenští úředníci. Sídlila občas na Kosti, kde byly vyhořelé paláce částečně opraveny, ale větší část budov kryly provizorně jen došky. R. 1658 se jí podařilo s velkou námahou dosáhnout odvolání císařského rozkazu, aby byla Kost srovnána se zemí, protože se ve válečných dobách stávala opěrným bodem nepřítele.

Zatékající voda a mráz poškodily středověké zdivo vartemberského paláce na Kosti natolik, že se r. 1690 téměř celé postranní zdi zřítily do nádvoří i k bibrštejnskému paláci. Na radu stavitelů byly všechny tři paláce změněny ve sklady obilí. Při stavebních pracích vzala zasvé výzdoba i těch palácových pokojů, které se nezřítily, a až na malé výjimky byly zbořeny i mezistěny, takže dnes se nedá již původní stav rekonstruovat. Zůstalo jen několik místností v přízemí šelmberského a věžového paláce, kde byly kanceláře a byty úředníků, tzv. sirotčí sklep a archív panství. R. 1689 se zřítila část klenutí pavlače, „po které se do pokojů a na věž chodilo", a hejtman radil, aby se celé klenutí této pavlače rozebrati a postavila dřevěná pavlač. Jde patrně o část starého přístupu do Bílé věže, která měla být změněna také na sýpku. Nedošlo k tomu patrně proto, že by nošení pytlů s obilím nahoru a dolů bylo nepohodlné. Z půdy věže, kde byly hodiny, se vystupovalo točitými schody až na cimbuří, zakončující Bílou věž. Protože cimbuří hrozilo v té době zřícení, bylo nahoře rezebráno a štuky v truhle spouštěny dolů. Při té příležitosti navrhoval hejtman, aby byly hodiny z Bílé věže přeneseny na věž u padacího mostu, tj.. na Červenou věž. Bílá věž byla snížena a dostala asi tehdy nové krovy a krytinu v té podobě, jak je zachována dodnes. Po těchto stavebních úpravách se hrad stal sídlem správy panství a k ubytování šlechty sloužilo pouze několik pokojů v prvním patře bibrštejnského paláce.

Černínové vládli na Kosti do r. 1738, kdy museli panství prodat, aby uhradili dluhy. Kupcem byl císařský dvořan Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, který zastával za císařovny Marie Terezie četné vysoké zemské úřady. R. 17`49 se stal prezidentem královské reprezentace a komory a v r. 1759 nejvyšším maršálkem. R. 1769 zdědil kostecké panství rod hrabat Vratislavů Netolických a po nich jejich italští příbuzní Flaminiové Delborgo-Netoličtí, kterým patřila Kost až do r. 1945. V 19. století došlo několikrát ke stavebním úpravám na Kosti, z nichž ne všechny byly šťastné. Po malých úpravách r. 1805 a zbourání brány u Bílého rybníka kolem r. 1850 byly v 1. 1874-1875 provedeny práce, které připomínaly regotizaci jiných památkových objektů v této době. Protože noví italští majitelé nebyli příliš bohatí, byly provedeny jen nejnutnější záchranné práce. Na hradbách byly sejmuty ochranné dřevěné chodby a opravena cimbuří, na Červené věži opraveno zdivo a pořízeno nové zastřešení. Na třetím nádvoří byly zbořeny vysoké hospodářské budovy, patrné ještě na některých starých pohledech na hrad. Pro uschování služebního kočáru posloužila bývalá salta terrena u paty Bílé věže a také sousední pozdně gotická budova se změnila na kůlnu. Přízemní gotický domek vedle kaple byl zbořen a kaple byla patrně nově zastřešena. Začalo se také s restaurací průčelní zdi a štítu starého paláce. Byla zbořena pavlač spojující portál Bílé věže ve výšce druhého patra s ochozem hradební zdi, opraveny tarasní zdi a Turnovská brána prvního nádvoří dostala nové zakončení. Při té příležitosti byly opraveny také malé škody, které hrad utrpěl r.1866, když o něj svedla boj rakouská a pruská armáda. Ve 20. století byl zaměřen celý hrad, ale pro nedostatek prostředků byly provedeny pouze nejnutnější zednické udržovací práce.

K větším opravám objektu došlo po r. 1946, kdy musela být po požáru 27. září 1946 vyměněna střecha bibrštejnského paláce. Byl důkladně zaměřen hrad, provedena architektonická analýza a v r. 1953 byly zahájeny rozsáhlé asanační a restaurátorské práce. Prostory bývalé sýpky v palácových budovách byly upraveny na výstavní sály středověkého výtvarného umění a v asanačních pracích se bude pokračovat. V 1. 1945-1950 spravovalo hrad Kost ministerstvo školství a poté se stal státním hradem. Dnes je hrad opět majetkem roku Kinských.

< zpět | strana 2 |     Vložení nových fotografií přidat fotografie






(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)