Vyhledávání lokalit (cílů)

www.krasnecesko.cz/lokality/4756-huntirov-obec.html

Huntířov (obec)

[ ID: 4756 ]         


HODNOCENÍ
0%
hodnotitelů: 0

  Turistické trasy a cyklotrasy v okolí:
značka značka žlutá cyklotrasa
3052 ,


  Vlajka obce



Turistický cíl Huntířov (obec)


Sdílej s přáteli: Facebook Twitter Google+


Vložení nových fotografií přidat fotografie

Obec Huntířov se nachází na území okresu Děčín a náleží pod Ústecký kraj. Příslušnou obcí s rozšířenou působností je statutární město Děčín. Obec Huntířov se rozkládá asi devět kilometrů východně od Děčína. Stálý počet občanů této středně velké vesnice je asi 740 obyvatel. Huntířov se dále dělí na čtyři části, konkrétně to jsou: Františkův vrch, Huntířov, Nová Oleška a Stará Oleška. Obec je vzdálená přibližně 10 km od německých hranic.

V obci naleznou děti školního věku jednu základní školu nižšího stupně a předškoláci mohou chodit do školy mateřské. Pro využití volného času je v obci k dispozici koupaliště a sportovní hřiště. Dále bychom v obci našli knihovnu a je v zde umístěn i ústav sociální péče. Místní obyvatelé mohou v obci Huntířov a části Nová Oleška využívat veřejný vodovod. Nabízí se zde značné možnosti ubytování, vycházek, jízdy na kole a houbaření.

Historie kraje, kde jsme doma. Huntířov a okolí

 
Otiskováno v měsíčníku "Naše Listy" od č. 3/2001 do č. 1/2003
 
 
Pod svícnem bývá tma. Často známe podrobně krajiny i tisíce kilometrů vzdálené a s rozpaky pohlížíme na cizince obdivující naše okolí.Pro nás všední pohled na krajinu, kterou máme denně na očích, nám nijak nepřipomíná, že se díváme na jedinečný přírodní útvar s mnohdy unikátním rostlinstvem a svébytnou geologickou historií .Seznámíme se i s vývojem osídlení.Osvěží-li náš seriál zapomenuté vědomosti, či odhalí nové, neznámé, pak splní svůj účel. Následující články čerpají z publikací věnující se tomuto regionu.

Rozhlédneme-li se od Huntířovského hřbitova či jen při cestě do okresního města, spatříme hradbu lesů, které nám brání v pohledu na ukryté skalní útvary, které jen místy jsou patrné. Tento kraj od poloviny devatenáctého století nazývaný Českosaské Švýcarsko, přesněji však Labské pískovce, začíná v Nakléřovském průsmyku, který tušíme za dominantou Děčínského Sněžníku s vyhlídkovou věží , aby v šířce po německou Pirnu pokračoval směrem na východ ke Křečanům Chřibské a České Kamenici,. Před sebou vidíme hřeben zdánlivého pohoří, pod kterým se skrývají nejunikátnější výtvory přírody. Tudy probíhající státní hranice dělí českou část od saské. Ve středu pohledu vévodí 300 m nad terén kopec Růžák /619 m.n./. Za jetřichovickými skálami na východě, za dobrého počasí jasně viditelnými, na nás vykukují nejvyšší body Šluknovské vrchoviny, která přechází v Chřibské vrchy s dominujícím kopcem Studencem. Ty tvoří jakési předhůří Lužických hor, jejichž vrcholy vidíme za Č. Kamenicí a Markvarticemi, aby nám dál na jihu přešly v útvary Českého středohoří. Na úbočí jeho nejsevernějšího útvaru Dobranské výšiny leží horní část naší obce. Spodní část spolu s Oleškami již spočívá na Labských pískovcích.

Toto pohoří je ve skutečnosti erozivní krajinou, jejíž vznik sahá do druhohor, doby křídové (asi před sto milióny let).V moři, které zasahovalo na toto území, se vytvořila až několik set metrů silná vrstva písčitých usazenin, která po ústupu moře vytvořila jakousi pevnou kru.  V průběhu věků však na tento kompaktní kvádr začaly působit obrovské síly zvedajících se Krušných hor a ve směru téměř kolmém pak zejména tzv. Lužická porucha, kdy na pomezí Šluknovské vrchoviny a Českého Švýcarska došlo k obrovskému převratu, při němž se vyzvedla mohutná deska žuly a zčásti se nasunula na poměrně mladší pískovce. V dosud celistvém bloku pískovce tak obrovským tlakem vznikla téměř pravidelná síť vodorovných a svislých trhlin, jež umožnila zvláštní druh zvětrávání.

V minulém článku jsme si připomněli jak před více než sto miliony let se na dně pravěkého moře, na ještě starším žulovém a břidlicovém podkladu usazoval ve stometrových vrstvách písek.Jeho následným zpevněním vznikly pískovce, následně rozlámané přírodními silami. Zvláště území kolem našich obcí bylo značně ovlivněno sopečnou činností, tvořící v třetihorách sousední České středohoří. Sopečné výlevy zůstávaly ukryty v obrovském bloku pískovce, který naši krajinu v té době představoval. Vulkanická činnost však způsobila další rozrušení pískovcového kvádru. Po další miliony let byla tvářnost naší krajiny modelována nejrůznějšími erozivními silami. Významnou úlohu v tomto procesu měla řeka Labe.Ta se za miliony let, kdy odvádí vodu z celých Čech, zařízla až do původního pravěkého podloží. Působení větru, deště, ledu a mnoho dalších vlivů působí, že se naše krajina stále modeluje. Připomeňme si, že kombinací horotvorných tlaků, vznikly pravoúhlé hranoly (bloky), připomínající kvádry. Trhliny naznačily cestu erozi, která vytvořila sérii velmi rozličných útvarů. Na naší straně jsou vyvinuty v naprosté úplnosti, protože v nich rozrušující proces nepokročil tak daleko jako v Saském Švýcarsku. Nejvýraznější jsou stolové hory a skály /výrazné v Sasku, u nás Děčínský Sněžník/, jež svědčí o někdejší úrovni, kde teklo Labe a jeho přítoky, plošiny / nejbližší Býnovecká plošina/ a nesčetné rokle, strže a údolí potoků. Odplavováním písku jsou odkrývány sopečné výlevy, na př. dnes dominující Růžák, ale také Prokšův vrch nebo Olešský vrch za rybníkem, tvořené převážně čedičem. V kvádrových pískovcích se nejmenší trhlinky zacelovaly, avšak větší zůstávaly zpravidla otevřené. Ty byly dále rozšiřovány působením povětrnosti. Nezanedbatelné není ani chemické zvětrávání. V pískovcích jsou velmi jemně rozptýleny nerosty, z nichž některé mineralogové dosud nerozpoznali. Dostaly se tam při pradávném usazování písku, doneseny atmosférou a mořem, z míst mnohdy nepředstavitelně vzdálených, jako produkty sopečných činností, při nichž byl utvářen povrch dnešních pevnin. Sloučeniny těchto prvků někde kámen zpevňují, jiné naopak jeho rozpad podporují. Protože jejich rozložení není rovnoměrné, zůstávají nám pevné stěny a věže, aby hned vedle se skála již proměnila v písek a utvořila nám údolí nebo strž. Zamyslíme-li se nad vlivem tekoucí vody v pískovcových horninách, jsme překvapeni skutečností, že právě jejich propustnost /dokáží vázat až 14% vody/, jež je chrání před ještě rychlejším rozrušením, zároveň podmiňuje, že pískovcové stěny zůstávají v podstatě kolmé. Prosakující voda postupuje totiž až k nepropustné jílovité rovině. Zde ve stěně vyvěrá, čímž ji poznenáhlu podemílá. Vzniklá spára postupuje do skály, dokud nenarazí na svislou trhlinu. V tom okamžiku se zřítí část skalní stěny. Spadlé balvany sice ozdobí na pár století dno rokle, ale stane-li se taková přírodní příhoda za naším domem, způsobí nám velké problémy. Takto vytvořená kombinace stěn, věží a roklí je v našem kraji doplněna hlubokými soutěskami, které vyhloubily potoky a říčky, téměř bez výjimky pramenící mimu oblast pískovců. Vlčí rokle před Starou Oleškou je pak spíše modelem hluboké soutěsky řeky Kamenice před Hřenskem.

Téměř všechny potoky a říčky pramení mimo naši pískovcovou oblast. Pomineme-li řeku Labe, která odvádí vodu téměř z celých Čech, odvodňuje západní část Labských pískovců Jílovský potok. Ten za tisíciletí utvořil při svém ústí do Labe pobřežní nivu, na níž se pak uchytila nejstarší lidská sídla. Shodou okolností bylo na protějším břehu při ústí Ploučnice obdobně. Tím byl dán předpoklad ke vzniku pozdějšího dvojměstí Děčína a Podmokel. Naši, východní, stranu odvodňuje řeka Kamenice se svými přítoky. K významnějším patří Chřibská Kamenice, ale i Olešský potok pramenící v naší obci. Zcela východní částí protéká říčka Křinice, která tvoří též hranici se sousedním Saskem. Po cestě malebným údolím na německé straně, se v Bad Schandau vlévá do Labe. Toky na své cestě vytvořily roztodivné skalní kaňony, doliny a rokle. Údolí potoků doplňují rybníky, které jsou v území poměrně vzácné. Jsou to prakticky jen rybníky v našich Oleškách. V zadní části Olešského rybníka odborníci nalezli vzácné druhy rostlin a živočichů.

Pro nás samozřejmá společenstva jsou v publikacích uváděna jako unikáty. Území je prohlášeno za přírodní rezervaci. Velká rozeklanost krajiny způsobuje rozdílné teplotní podmínky na velmi malém území. Tomu se přizpůsobily i rostliny. Nacházíme zde druhy, které v jiném prostředí nerostou a proto jsou vzácné. Jejich výčet, uváděný v literatuře, by nám asi mnoho neřekl, odborníci jsou jím však nadšeni. Nám nezbývá než jim věřit. Nejrůznější žáby, čolci, ještěrky, hadi, hrabošové ale i drobní živočichové a hmyz zde žijí jen proto, že jim krajina skýtá vhodné podmínky. Na území bylo registrováno hnízdění více než 130 druhů ptáků. Pro nás bude asi nejznámější sokol, výr, jestřáb, káně rousná, poštolka, krahujec. Všichni tito tvorové si libují v osamělých skalách. Zpěv ptáčků, který již ani nevnímáme, může patřit vzácnému, jinde se nevyskytujícímu druhu. Ti všichni zde spolu s hmyzem nacházejí podmínky k životu a obohacují naši krajinu. Vzpomeňme si na ně až půjdeme do lesa nebo budeme radikálně "čistit" okolí svých domovů.

"Cílem ochrany přírody je zajištění nutných podmínek pro zachování života v jeho rozmanitosti. Bez ochrany přírody by budoucnost lidstva ztratila šanci. Labské pískovce byly lidmi obývány od pradávna. Po staletí byly obhospodařovány či obdělávány, až vznikla dnešní kulturní krajina. Posláním chráněné krajinné oblasti je zachování jedinečnosti, rozmanitosti a krásy přírody a krajiny, a to nejen jejím citlivým obhospodařováním, ale i cílenou péčí. Při sledování ochranářských cílů a rozličných řešení je nutné respektovat tradiční hospodářské využití a osídlení krajiny. Charakteristické střídání lesoskalních terénů, volné krajiny a sídel si zasluhuje ochranu, stejně jako skalní mikrotvary, zeleň v krajině, mokřady či kostely a pomníčky. K uskutečňování zásad ochrany přírody je nutné zachovat její klidový charakter. Zvláštní důraz je třeba klást na ekologicky zaměřené hospodaření v lesích a polnostech a na osobitý rozvoj obcí. Z tohoto hlediska je nutno posuzovat a usměrňovat rekreační a turistické využití oblasti, místní průmysl, řemesla, uměleckou tvořivost či kulturu".

Předcházející slova, citovaná z brožury CHKO, by jistě každý označil za "zlatá". Pochybnost o jejich upřímnosti však jistě bude mít obyvatel krajiny "postižené" ochranou. 

Od státem placených odborníků by očekával především osvětu a pomoc při řešení svých záměrů, které se současně dotýkají i přírody. Vždyť většinou je příroda poškozována z nevědomosti. Neexistuje však ucelený program, který by v místních školách žákům objasnil význam a jedinečnost přírody v okolí jejich domovů, vzbudil v nich zájem a kterým by se zřejmě řídili až zde budou sami hospodařit. Tento seriál by také jistě lépe napsal odborník. Bohužel pro samou péči o krajinu "nemá čas" na popularizaci. Praxe "ochrany přírody" však zatím spíše vypadá jako diktát státního úředníka.  On rozhoduje o barvě naší střechy, tvaru našich oken, o našem stromu, který nás ohrožuje, zda budeme mít živnost, či si vůbec něco postavíme. Pečlivý úředník si zřejmě neuvědomuje, že jím dnes opěvované lokality a stavby by za takovéhoto způsobu "ochrany" vůbec nevznikly. Vždyť všechny jsou z místního materiálu na který se dnes nesmí sáhnout. Olešský rybník byl ještě před sto lety louka. Krajina i stavby v ní nesou otisk své doby. Ani toto šikanování by nás však nemělo otrávit. Při každé své činnosti bychom přírodu měli poškozovat co nejméně.

Většina oblasti byla dlouhou dobu těžce proniknutelnou bariérou mezi úrodnými oblastmi vnitřních Čech a severního Saska, kterou stěhující se kmeny v pravěku i starověku zpravidla obcházely.Pravidelné osídlení zde začínalo účelově (při zemských cestách) a dosavadní archeologické nálezy nám skýtají obraz spíše chaotický. V následujících pokračováních našeho seriálu se proto pokusíme přiblížit průběh osidlování spolu se vznikajícími společenskými vztahy souvisle až k dnešním dnům ve velmi zjednodušené podobě. Snad se nám tak budou později uveřejňované a již podrobněji popisované události do toku dějin lépe dosazovat.

Ve 3. tisíciletí před n.l. musíme již s s osídlením v některých částech našeho kraje počítat. Z lovce se stával zemědělec a z období mladší doby kamenné byly nalezeny pozůstatky nejen v kotlině Děčína, ale i v údolí Ploučnice.

Daleko zřetelnější jsou stopy po lidu popelnicových polí který pronikl do severovýchodních Čech od severu koncem 2. tisíciletí př. n.l. Podle výzkumů jeví lid popelnicových polí předslovanský původ. Rozsáhlé pohřebiště bylo odhaleno např. v Benešově n. Pl. Jednalo se o lid zemědělsky zaměřený a používající bronzové nástroje.

Další vývojový stupeň znamenal příchod Keltů , kteří během 4. století obsadili nynější Ústecko a podřídili si i zemědělský lid na Děčínsku. Tato kultura přinesla znalost výroby, zpracování a používání železa. Vznikala první řemesla a obchodní centra. Století kvetoucí keltské kultury minulo a od 3. stol. př.n.l. začali bohatá centra ohrožovat Germáni. Déle než přes změnu letopočtu se germánské kmeny na Děčínsku neudržely. Jejich působení však znamenalo úpadek. Germáni se mísili s Kelty i původními obyvateli a výsledkem je tzv. podmokelská kultura jež představuje

První germánskou civilizaci na našem území. Po nich až do příchodu Slovanů není známo, zda a jak bylo Děčínsko osídleno. Jakékoli bezpečné stopy lidské činnosti tu na několik století ustávají a tato mezera nebyla dosud vysvětlena.

Některé výzkumy nasvědčují tomu, že v té době postupovali ze své zakarpatské pravlasti Slované. Do 5. stol. se tedy na Děčínsku utvářela slovanská prvobytná společnost skládající se z rodových navzájem nezávislých pospolitostí. Názvy jejich rodů dodnes dosvědčují vesnice po nich pojmenované Rozbělici (Rozbělesy), Želeníci, Dobkovci, v údolí Ploučnice pak rodovou pospolitost Křepčiců. Pozvolný příliv Srbů a Charvátů do našeho území a zejména vpád Avarů po r. 560 způsobil rozklad rodového zřízení a vytváření větších a opevněných celků. Do Sámova svazu proto vstupovali Děčané jako silní partneři. Toto uskupení však trvalo jen po dobu nebezpečí a území se stále více stávalo součástí rodícího se Českého státu se stále zřejmějším feudálním zřízením.

První doložitelné trvalé osídlení lze sledovat podél obchodních cest vedoucích od nepaměti naším krajem. Šlo zejména o tzv. Českou cestu odbočující z Roudnice směrem na Českou Lípu, odkud pokračovala podle Ploučnice k dnešní Č. Kamenici, a podle stejnojmenné říčky dále do Saska. Tzv. Norimberská cesta vedoucí pod Krušnými horami za brodem v místě dnešního Děčína pokračovala vzhůru přes dnešní Ludvíkovice, Huntířov, Olešku, Srbskou Kamenici, Jetřichovice, kde se opět rozdvojovala k dnešní Chřibské a Rumburku. V Huntířově cesta odbočovala přes Markvartice a Kamenici k Žitavě.

Právě v údolí řeky Kamenice se dokládají první známky trvalého osídlení. Uvádí se zejména Srbská Kamenice, Všemily ale také Oleška. Šlo pravděpodobně o samostatné usedlosti a dvory poskytující služby cestovatelům. Zcela nepochybně při nich vznikala i strážiště dbající o bezpečnost cesty. Součást obyvatel tvořili jistě i loupeživí rytíři a hordy sídlící na skalních hrádcích a dodnes s romantikou připomínaní.

V rámci boleslavského státu byl ještě v 10. století vybudován kamenný hrad v Děčíně a v něm usazen knížetem jmenovaný hradní správce, tzv. kastelán nebo též purkrabí. Nebylo to jen správní středisko a ochrana brodu obchodní cesty, ale zřejmě též pohraniční pevnost jako protiváha nově vybudované Míšni. Tím byl položen základ feudalizaci , která se rozvíjela zejména od 13. století. Církevní ústavy a královští úředníci získávali neosídlená území a proměňovali je v panství. Noví feudálové záhy usilovali o kolonizaci, aby jim jejich državy přinášely užitek. Z osamělých usedlostí se rozvíjely vesnice, sám panovník měl zájem na zakládání měst. Směrem k našemu kraji tak založil Mělník, Litoměřice, Ústí, Děčín, Pirnu a Drážďany. Zpočátku královské město Děčín bylo později změněno na poddanské.

Feudálové zpočátku svá území spravovali z vybudovaných hradů. Pod nimi vznikaly tržní osady a později města, která postupně získávala svá privilegia. Tak v blízkosti hradu Ostrý, jehož zbytky je možno spatřit na skále nad nádražím ve Františkově nad Pl., vzniklo městečko Benešov. Z hradu postupovala kolonizace směrem ke Kamenici a historici se dodnes nemohou shodnout, proč vzniklo na tak malém území další správní středisko, město Česká Kamenice.

Za vlády Václava I. začalo nové panstvo považovat tyto královské statky za vlastní. Přispívala k tomu zřejmě i dědičnost purkrabského úřadu. Proto král Přemysl Otakar II. hned po svém nástupu na trůn (1253) přistoupil k důkladné "inventuře" svého majetku. Od této doby se datují první zápisy majetků v zemských deskách, listinné kupní smlouvy a jiná právní pořízení, jak je známe dnes.

Doba panování Přemysla Otakara II. znamená vyvrcholení převratného, chvílemi i velmi bouřlivého vývojového procesu, kterým procházejí země Českého království ve XIII. století. Tehdy mění svoji skladbu i podobu společnost a novou tvář dostává i česká krajina. V té době vykonávají úřad purkrabího na hradě Děčín Markvartici. Jejich sídlem je hrad Ostrý (Scharfenstein) v dnešním Františkově nad řekou Ploučnicí. Odtud ovládají resp. spravují celé území severozápadně od této řeky t.j prostor dnešního Českého Švýcarska až po Českou Kamenici. Jak již víme, tento kraj byl velice řídce a účelově osídlen obyvatelstvem v té době již slovanského původu. (Zasvěcení kostelů v Huntířově, Srbské Kamenici a dalších před rokem 1150, přívlastek Srbská u názvu Kamenice se vyvinul z původního sclavica , tedy slovanská, který ji odlišoval od později založeného německého města atd). Osada u brodu přes Labe byla povýšena na město, a spolu s hradem nesla jméno Děčín.

Panovník, prostřednictvím purkrabího, velmoži ale i nižší šlechta začínají osidlovat dosud pustý kraj formou podnikání. Uzavírali totiž s vlastními podnikateli - lokátory příslušné smlouvy o založení města nebo vsi na volné půdě, dosud nekultivované. Není bez zajímavosti, že mnohdy se finanční vyrovnání dělo formou jakéhosi středověkého "leasingu" - emfyteuese. Zájemce zaplatil určitou sumu ihned, ročně pak odváděl prodejci stálou dohodnutou částku.

Jména některých zakladatelů se zachovala v dobových listinách, častěji však v názvech vesnic a městeček. Zcela nepochybně je obsaženo v názvu Markvartic, Benešova, Jánské, ale i Günthersdorf - Huntířov.

Jestliže dosud vzácní noví osadníci přicházeli převážně z východu, při tomto novém, již organizovaném osídlování - kolonizaci, rekrutovali se nově příchozí zejména ze sousedního Německa. České vnitrozemí bylo dosud osídleno řídce a obyvatelstvo necítilo potřebu expandovat. Naopak u sousedů panoval názor, že české země jsou úrodnější, poskytující snadnější obživu, nezanedbatelné nebyly ani úlevy novým přistěhovalcům. Tak se stalo, že jádro domácího osídlení bylo záhy sevřeno osídlením Němců. Počet obyvatelstva se na Děčínsku do druhé pol. 14. stol. téměř zdvojnásobil. Ve městech s právy od panovníka se tvořila vrstva svobodných měšťanů , poddaných přímo králi. Většinou zastávali ve městech úřady a v našem prostředí pocházeli opět z Německa. A tak ve styku s nimi i ostatními sousedy majících většinu, docházelo k poněmčování původního obyvatelstva. Charakteristické však stále zůstávalo, že vesnice německých kolonistů byly malé, rozptýlené v lesích a chudé. Koncem XIV. stol. je v našem kraji kolonizace prakticky dokončena. Počet měst a vesnic zůstal do dnešních dnů téměř nezměněn, český živel zde však téměř zanikl.

Okolo samotného založení města panují dodnes značné nejasnosti. Bádání historiků, připomínající spíše spekulace detektivů, nepřímo dovozují , že bylo založeno před rokem 1283 na královském zboží při křižovatce české a lužické cesty. Víme již, že správu našeho území vykonávali Markvartici z hradu Ostrý /Scharfenstein/. Proto nás nepře-kvapí, že i toto město bylo záhy darováno králem Václavem II. Janu z Michalovic z rodu Markvarticů Město Kamenice bylo založeno v pravidelném půdorysu kolem čtver-hranného náměstí. Bylo ohrazeno zdí, zpevněnou později na žádost krále Václava II. příkopem a valem. Do města byl přístup dvěma branami. Ve městě bylo 66 městišť, lázeň, farní kostel se hřbitovem, později škola.

Pro dějiny Kamenice mělo největší význam posledních dvacet let XIV. století. Roku 1380 potvrzuje měšťanům jejich pán, Jan III. z Michalovic jejich knihu, kterou si za-ložili pro zapisování svých pořízení na městském soudu.

Z ní se dovídáme, že k městu, k jeho fojtskému soudu, pat-řil okrsek, zahrnující v sobě tyto vsi: Horní a Dolní Kame-nici, Jánskou, Olešku, Srbskou Kamenici, Všemily, Jetři-chovice, Vysokou Lípu, Rynartice, Chřibskou, Lipnici, Lís-ku, Kunratice, Prysk, Kamenický Šenov, později Studený a Kamenickou Novou Vísku.

V čele města vidíme purkmistra s konšely. Zvláštní úřad zastával fojt - v zastoupení vrchnosti správce "okresu" ma-jící též soudní pravomoc. Nejvyšším úředníkem však byl hejtman. Plnil i jiné úkoly zadané vrchností, proto byl často důležitým jednáním nepřítomen. Úřad fojta byl v té době dědičný, prvním v Kamenici byl jistý Mikuláš Hokakár.

Fojtskému soudu předsedal hejtman, v jeho nepřítomnosti fojt. Po jeho boku seděli purkmistr /starosta/ a konšelé. Podle zápisů v knize bývala jednání rozvláčná a přísně se dodržovaly všechny formality. Zvláštní budovu soud ne-měl. Jednání se konala v domech význačných měšťanů.

Kamenice v krátké době získala od vrchnosti i další práva a privilegia. Například dědické právo platné v tomto fojtství bylo velmi podobné dnešnímu. Město mělo právo vybírat daně z přiváženého zboží, z lázně, z pivovarní pánve. Bylo také přesně určeno kam výnos z daní poplyne. Zapsáno jest, že "kaplanu - oltářníku při oltáři sv. Petra sedm kop grošů", atd.

Všechna tato práva jsou významnou právní základnou života městského i venkovského obyvatelstva Českokamenicka pro budoucí časy.

Privilegia ovšem nebyla darována zadarmo. Měšťané si je od vrchnosti za nemalý peníz kupovali. Zda k ochotě vrchnosti postupovat svá práva vedly finanční těžkosti nebo určitá osvícenost, zůstane asi navždy historickým tajemstvím.

Tato správní činnost města /později České Kamenice/ pro dané území zůstala v určitých rysech zachována až do územní reformy na počátku šedesátých let minulého století. Snad přirozená spádovost nebo "geny místa" způsobují, že město má tendence spravovat naše území dodnes.

V období před husitskou revolucí soutěží v naší oblasti o prvenství několik mocných feudálních rodů, mezi nimiž nabývají největší váhy majitelé děčínského panství. Ti se projevovali jako odpůrci husitů. Tím přivodili vypálení Děčína r. 1423 i pozdější plenění na území děčínského panství. Po bitvě u Ústí nad Labem sužují města i venkov loupeživé výpady děčínského feudála sahající až do Lužice a Saska. Vedly k obléhání Děčína Sasy v roce 1436. Násilnosti feudála vyvolaly odvetu Lužičanů a tak při nepokojích dochází k vypálení České Kamenice, obléhání hradu Blanska , výpravě Lužičanů proti Děčínu a České Lípě. Nepořádkům byl učiněn konec teprve r. 1444, kdy došlo k dohodě Lužičanů a Čechů o postupu proti Děčínu. Město bylo dobyto a dříve či později byly rozbořeny hrady Ostrý, Vrabinec, Blansko, Ronov, Žandov, Kamenice, Rybnov. Později dochází ke sloučení panství děčínského se statky osterskými a českokamenickými, přibývá Českolipsko, hrady Ralsko a Litýš i některé další drobné statky. Dochází tak k vytvoření velkého a mocného latifundia. Přízní panovníka vzrostlo sice v druhé polovině 15. století děčínské panství tak, že mohlo soutěžit s nejpřednějšími feudály v zemi, přesto nemělo pro budoucí časy žádný význam. Jeho majitelé neměli zájem na hospodářském rozvoji panství. O rozvoj se starali spíše měšťané a drobní rytíři.

Šlechta i měšťané jsou však již německého původu a tak se stává úřední i právní řeči němčina nejen ve městech ale i na zámcích. Tato samovolná germanizace se prohloubila tím, že všechny kostely v kraji byly postupně obsazeny novými vzdělanými luteránskými kazateli, hovořícími německým jazykem. Tak začala němčina zaznívat z kazatelen i v českých vesnicích. Bohatství české země bylo novými pány náležitě využíváno. Byly budovány a rozšiřovány nové dvory, stavěny ovčince, povoláváni horníci k hledání drahých kovů (Roztoky, Jiřetín u Varnsdorfu, který dík dolování stříbra byl povýšen na město). Byly stavěny rybníky a káceny lesy. Děčínští měšťané se zařizují na obchod po Labi a mají k tomu vlastní lodě. Osady Jílové a Rychnov dostávají právo trhu a stávají se městysy.  Během 16. století se rozsáhlý majetek děčínského panství začíná drobit a v souvislosti s tím vyrůstala jedna šlechtická rezidence za druhou. Honosná palácová výstavba znamenala zvýšený útlak poddaných, na něž byly uvaleny nebývalé stavební roboty. Tak se objevují první záznamy o jejich odpírání a o stížnostech poddaných v roce 1530 a znovu 1537 až 1542 v Benešově nad Ploučnicí.

Po porážce v bitvě na Bílé hoře se poměry v kraji opět mění. Některé statky byly konfiskovány a poddaní pocítili nový, nevídaný útlak. Množí se vzpoury a lidové nepokoje.

Sedmnácté a osmnácté století bylo na Děčínsku ve znamení bídy a utrpení poddaných a z toho pramenícího odporu a větších či menších vzpour. Ty byly sice vždy potlačeny, ale měnící se poměry ve státě nutily feudály k opatrnosti. To se projevovalo mírnějšími rozsudky nad rebely.

Vrchnost v té době začala pronajímat rozsáhlé části svých pozemků. Vznikaly tak nové obce. Např. Kámen, Tisá, Ostrov, Horní Jílové. Feudálové tak ale ztráceli svůj výsadní vliv nad územím. Na přelomu 18. a 19. století přestávalo být v naší oblasti zemědělství výhradním zaměstnáním poddaných. Nastupuje zejména textilní výroba a začínají se uplatňovat i různé výroby speciální. Vzmáhal se ranně průmyslový systém výroby a vrchnost se starala o zvýšení zručnosti pracujících v textilu, aby byli schopni vydělávat více peněz na plnění svých povinností vůči šlechtě. V tomto vývoji se opožďovalo městečko Děčín, které počtem obyvatel předstihovala i knoflíkářská Tisá a Libouchec. Těžiště nových výrob se soustřeďovalo ve Šluknovském výběžku, odkud se rozšiřovalo směrem k Labi, tedy i přes naše sídliště. Nové výroby daly základ k nebývalému rozvoji vesnic a městeček, z nichž některé měly v té době 400 - 500 domů a 2 - 4 tisíce obyvatel. (Mikulášovice, Křečany, Jiříkov, Šluknov, Krásná Lípa, Rumburk, Varnsdorf, ale i Česká Kamenice a Benešov n. Pl.) Na opoždění Děčína na Vývoji měla jistě i jeho zeměpisná poloha. Labský kaňon byl obtížně přístupný, upravená vodní cesta ještě neexistovala a nejbližší silnice do vnitrozemí vedla Nakléřovským průsmykem.

Přechod od manufakturní výroby k průmyslové dal práci mnoha lidem. Práce sice byla v mnohém směru těžká a nezdravá, bezohledně využívala i práci dětí, avšak skýtala relativně větší jistotu před hladomorem, než práce v zemědělství. Byla však více závislá na okamžité poptávce na trhu a obchodní zdatnosti podnikatele. Tyto okolnosti, které pracující nemohli ovlivnit, začaly naplňovat závislost proletariátu na svém zaměstnavateli. Nezkušenost a necitlivost začínajících kapitalistů s těmito novými jevy položila základ k budoucím událostem s neblahými důsledky. Rubem tohoto rozmachu výroby bylo chatrné zemědělství. Přes značný pokrok dosažený soustavným úsilím o zvyšování výnosů, zvláště také péčí o louky, neposkytovala ještě před r. 1800 velká většina území dostatek potravin pro přibývající obyvatelstvo. Stačil jeden neúrodný rok, aby došlo v mnoha rodinách k smrti hladem. Začala se projevovat i nevyváženost jednotlivých území. Např. v roce 1799,kdy na naše území řádil hlad, na Litoměřicku, nezasaženém průmyslovou výrobou, bylo obilí dost. Obchodníci je však nechtěli dát na domácí trh a vyváželi je do Saska. Ze zoufalství proto docházelo i k přepadání lodí na Labi a drancování vrchnostenských sýpek. Následný zásah vojska na sebe nenechal dlouho čekat.

Polovina 19. století je ve znamení již plné přeměny manufaktur na průmyslové podniky, zavádění menších výrob s námezdními dělníky i na vsích a naopak zánikem menších tradičních výrob, zejména skláren. Jejich výroba se v některých případech přesouvala do větších závodů (Chřibská). Zavádění paroplavební dopravy po Labi a stavění železnice v oblasti již plně změnilo původní charakter území. Náhle se dříve odlehlá poloha stávala výhodnou a lákala četné podnikatele k zavádění nových výrob.

Vliv původní šlechty na dění v oblasti prakticky zanikl.

Druhá polovina 19. století znamenala prudký rozmach průmyslové výroby. Vyrůstaly nové textilky a přádelny, zejména ve Šluknovském výběžku, u nás zejména v České Kamenici, Benešově n.Pl., Františkově n.Pl., v Děčíně a Křešicích. Snadnější doprava uhlí z Duchcovské pánve umožnila levnější provozování drobných či větších strojírenských a zpracovatelských závodů. Podniky vznikaly na vesnicích i samotách zejména v při říčkách a potocích, kde využívaly k pohonu strojů sílu vodního proudu. Prudce se rozvíjela síť železnic, dopravující suroviny a hotové výrobky. V roce 1868 vyjížděl z Děčína první vlak do Varnsdorfu, v roce 1871 byla otevřena tzv. duchcovsko - podmokelská dráha (přes Jílové - dnes zvaná "kozí"), následujícího roku byl spojen Benešov n. Plouč. s Českou Lípou, a konečně v roce 1874 byla dostavěna tzv. česká severozápadní dráha v úseku ze Střekova přes Děčín do Prostředního Žlebu. Desítky kilometrů tratí protínaly Šluknovský výběžek. Na Labi v Loubí a Rozbělesích vznikla lodní překladiště, nákladní doprava po Labi byla prováděna celou stovkou parníků a plavidel v majetku několika společností. Zvyklosti usedlíků se měnily, stále více vesnického obyvatelstva nacházelo práci v továrnách, kam často dělníci docházeli i z velké vzdálenosti. Směny často bývaly více než dvanáctihodinové, byla zneužívána dětská práce. Výdělky naopak byly ubohé a za zámožnou byla považována rodina, která si mohla živobytí zaopatřovat prací na ubohém políčku a v chlívku měla alespoň kozu. Zemědělská výroba se soustředila do několika statků ve vsi. Na sezonní práci byli najímáni chalupníci. Přes těžkou životní situaci kypěl na vesnicích spolkový život. Kapely, divadelní, vlastivědné, pěvecké spolky, oslavy světských i církevních svátků byly samozřejmostí v každé vsi. Obce dbaly o výstavnost svých kostelů, škol a spolkových domů. Industrializace však přinášela i problémy společenské. Přelom století tak předznamenal příchod "moderní" doby.

Stále více lidí zaměstnaných v rozvíjejícím se průmyslu přinášel i novoty společenské. Ačkoli se na vsích stále udržovaly zavedené tradice, zaměstnanci, pod tlakem nových okolností, začali zakládat podpůrné a vzdělávací spolky. Již v roce 1884 se stávky děčínských textiláků zúčastnilo na 10 000 dělníků. Podle vzoru svých amerických kolegů se i na děčínsku slavily první máje, samozřejmě pod hrozbou bajonetů. Vlna nespokojenosti s poměry zesílila po zprávách o ruské revoluci v r. 1905. S novou dobou se však nedokázali vyrovnat ani novodobí kapitalisté a politický systém monarchie. Výsledkem bylo rozpoutání I. světové války. Boje naše území sice nezasáhly, ale dopad na život obyvatel byl značný. Výroba se omezila na potřeby války, mužové odcházeli na bojiště, na vesnicích zavládl opět hlad. Válka skončila aniž měla jasného vítěze. Snad ve všech vesnicích se jejím obětem vystavěly pomníčky. Stojí vesměs dodnes - jen desky se jmény padlých byly vyměněny za nápisy vzdávající hold Sovětské armádě. Vznikla však hrozba největší - nacionalizmus.

V monarchii byly pojmy národ, národnost či jazyk jen málo významné. Nyní byly v zájmu kapitálu použity k rozdrobení Evropy na malé státečky. Tak se i místní rodáci v roce 1918 náhle ocitli v Československé republice s dominujícím a náhle vzniklým, tak řečeným národem Československým, který však v sobě nezahrnoval dosavadní obyvatelstvo mluvící německy. Tzv. První republika přinesla zprvu rozkvět průmyslové a stavební výroby z něhož těžil i náš kraj. Všechno však změnila krize ve třicátých letech. Bídné situace nejlépe zneužil v sousedním Německu demagog největší. Zavedením nacionálního socializmu dosáhnul obnovení prosperity svého státu a totéž sliboval i všem příslušníkům svého národa. Pod tímto dojmem zřejmě jeho názory podporovala i většina zdejšího obyvatelstva. Situace však vyústila ve II. světovou válku. Za války v zemědělství a místním průmyslu pracovali především cizí zajatci a nasazení obyvatelé z území obsazených nacisty, místní muži museli na frontu. Zdejší obyvatelé na válku krutě doplatili životy svých nejbližších a posléze vyhoštěním, kdy museli svá staletá sídla opustit. Začíná se historie nová, jejíž protagonisté dosud žijí mezi námi.

Prostor dnešního Huntířova byl nepochybně obýván od dob, kdy se zde větvila starobylá podkrušnohorská solná stezka na cestu dále do Lužice a přes Olešku podél říčky Kamenice do Saska. Bylo to místo odpočinku po namáhavém výstupu z kaňonu Labe, vybavené pramenitou a čistou vodou v potoce. Nejstarší známé pojmenování Huntířova nacházíme v latinském papežském registru desátků z roků 1352 až 1405 ve kterém je pod názvem "Güntheri villa". Název "Günthersdorf" je používán z let 1361 a 1413 v "Libri conformationum"". V česky vedených zemských deskách bylo v r. 1543 zaznamenáno: "v huntirzowie". V době svého vzniku patřily místní pozemky panstvu z hradu Ostrého. Jak již víme, byli to páni patřící k českému rodu Michalovců. Jméno obce nepochybně pochází od jména zakladatele, pravděpodobně lokátora tj. jakéhosi středověkého "leasingového nájemce". Ten byl i nositelem úřadu tzv. dědického soudu, feudální podoby starosty a radnice. Dle záznamů sídlil v místě pozdějšího č.p.1 - dnešní hospody. Takový úřad v obci fungoval až do r. 1850. Od roku 1602 se datují zápisy v místní matrice. Duchovní správa v těch dobách byla svěřena tzv. farnostem. Fara v Huntířově působila téměř od jeho založení ve 13. století. Nazývala se "Maria Geburt" (Narození Marie)a patřily k ní i Horní Dobrná, Františkův Vrch, Brložec, Stará a Nová Oleška. Byla podřízena děkanátu Lípa a podle zápisů odváděla pololetně 3 Groše jako desátky. K farnosti patřil kostel, který se během změn v majetku Salhausenů, pánů na Ostrém, stal filiálkou kostela v Markvarticích. Okolo r. 1540 po dobu téměř 100 let byla v Huntířově "oficiální" luteránská víra. Změny v majetku šlechty znamenaly i změny obecní. Roku 1580 byl Huntířov přičleněn k "Rotenhof" (Červenému dvoru) v Markvarticích, Horní Dobrná byla vyjmuta z farnosti a přičleněna k Benešovu. V roce 1725 se Huntířov stává opět samostatnou farností, která od 20. století patřila k vikariátu Děčín. Podle některých historiků se někdy uprostřed 17. století nacházelo v Huntířově rytířské sídlo rodiny "Hirsch von Markwartitz". V roce 1739 se v Huntířově konalo jedno z posledních "zasedání lidového soudu". Převážně zemědělská obec se rozrůstala a záznamy z roku 1850 uvádějí, že obec čítá 152 domů a 925 obyvatel. V té době bylo v obci 182 stálých a 360 příležitostných přadláků a tkalců, 18 punčochářů. 858 obyvatel mělo německou národnost. S nástupem průmyslové revoluce počet obyvatel klesal, v obci nebylo příliš příležitosti k rozvoji řemesel a výroby.

Z počátků vzniku obce je jen málo zpráv, jsou spíše útržkovité a nenavazující, přesto nám pomáhají zvolna si vynořit obec ze šera věků.

Obec pravděpodobně vznikla za vlády Michalovců na osterském panství. Páni z Michalovic byli významní rytíři a oblíbenci králů. Protože vlastnili ještě řadu dalších sídel, hrad Ostrý se pravděpodobně nikdy nestal jejich trvalou rezidencí, ale sloužil jako sídlo hejtmanů, kteří odtud řídili chod panství. Z té doby jsou i první písemné záznamy o Huntířovu, v souvislosti se založením kostela a vznikem farnosti. První záznam pochází z latinského Registru papežských desátek, kde je Huntířov zapsán jako : "Günteri villa".


strana 1

Vložení nových fotografií přidat text nebo poznámku







Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Huntířov (obec) Děčín

NALEZNETE V OKOLÍ


restaurace hotely, penziony, chaty a kempy
sportovní zařízení kulturní zařízení
památky a zajímavosti cyklotrasy



Přidat akci Přidat akci

Aktuální místní akce:


Nebyla nalezena žádná aktuální místní akce. Pokud nějakou veřejnou akci pořádáte, můžete ji zdarma propagovat.




http://www.alpina.cz







(c) 2003-2018 M.Kamler - KrásnéČesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!   *  Mobilní verze