Dolní Habartice (obec) [4749]

Děčínskem vládl po dvě století (od počátku 14. do počátku 16. století) rod Vartenberků, kteří náleželi mezi nejmocnější feudály. Vartenberkové byli příslušníky markvartického příbuzenství, ke kterému patřili rovněž páni z Lemberka, Valdštejna, Michalovic, Zvířetic a jihočeští Velešínové. Markvart I je bezpečně doložen roku 1159 jako královský komorník. Markvartovi potomci náleželi již od počátku své historické existence mezi přední velmože v zemi. Mladším bratrem Havla z Lemberka (manželka bl. Zdislava) byl Markvart III, řečený z Ostrého. Ten, nebo jeho syn Beneš nechal na svých statcích vystavět hrad pojmenovaný dle dobového zvyku německým jménem Wartenberg a dal tak pojmenování celé odnoži Markvarticů. Vlastním zakladatelem rodu Vartenberků byl Beneš, syn Markvarta III, pozdější vrchní číšník a králův komorník. Z následující generace Benešových synů se odštěpily jednotlivé větve Vartenberků (veselská, kostečka, kumburská, děčínská). Děčín získali dědičně do svých rukou Vartenberkové kolem roku 1306 (do té doby královská država). Celkově dosáhly vartenberské državy největšího rozsahu v devadesátých letech 14. století. Po roce 1400 dochází k radikální změně. Ztrátou (finanční tíseň) Střekova, Svádova a Varty byl majetek Vartenberků značně zmenšen.

 

Děčínská větev patřila ve 14. a na počátku 15. století k nejvýznamnějším odnožím rodu Vartenberků a náleželo ji důležité místo v řadách české šlechty. Roku 1511 získává děčínské panství Mikuláš Trčka z Lípy, ale ten je již roku 1515 prodává bratřím ze Salhausenu (Sasko). Důvodem bylo značné množství Němců a špatné cesty.
Roku 1534 prodal děčínské panství Jan ze Salhausenu spřízněnému Rudolfovi z Bůnau, rovněž saského původu. Pánové z Bynova vládli až do roku 1628, kdy museli pro své vyznání opustit zem a Děčínsko pak na 300 let připadlo rodu Thunovskému.

 

Vznik osady Dolní Habartice se váže k německé kolonizaci území koncem 13. a začátkem 14. století, kdy král a šlechta, aby využili území dosud pustého, povolali do Čech kolonisty z Německa, tehdy trpícího přelidněním.
Vesničtí kolonisté zakládali celé skupiny osad, lišících se od starých českých už svým půdorysem (dlouhé osady). Staré české osídlení šlo po břehu Labe a nevzdalovalo se příliš od něho a na severu sahalo pouze po Děčín. Němečtí kolonisté osidlují především velké plochy na východ od Labe. Střediskem byl hrad Scharfenstein (Ostrý) vybudovaný v 30. letech 13. století Markvartem Heřmanicem na Ploučnici, bratrem Markvartovým byl Beneš Heřmanic

(1197-1222). Tak vzniká i osada Eberhardesdorf (1281 Euerhardes), navazující na střed osídlení tvořený Benešovem nad Ploučnici a Ostrým. Jméno osady je patrně od jména lokátora, který rozděloval půdu a řídil založení osady. Až do roku 1945 se obec jmenovala Nieder Ebersdorf, poté dostala český název Dolní Habartice.
Z 21 sedláků, kteří původně ves tvořili, setrvalo na roli v roce 1381 již jen 12, ostatní zmizeli. Další zmínky o obci jsou až ze 16. století. 30. září 1522 převzal Bedřich ze Salhausenu přidělení rodového jmění jemu připadnuvší část panství střekovského se Žandovem, Benešovem a Kamenicí. Jmenovanému nevyhovovalo dosavadní sídlo a proto začal v r. 1523 na horní straně Benešovského náměstí se stavbou rozsáhlého zámku. Prostředky si opatřil zástavou a později prodejem jednotlivých částí majetku. Tak přenechal v r. 1528 Janu z Knoblochu na Varnsdorfu za 1010 kop ves Malou Bukovinu, 8 sedláků a 3 mlýny v Marvarticích a 4 sedláky v Dolních Habarticích. Tito sedláci se jmenovali Vít Lorenz, Šimon Dórfel, Jiří Rener a Kašpar Filibar.

 

V roce 1539 prodal Jan Knobloch Malou Bukovinu a 4 sedláky za 300 českých kop Baltazaru z Penzigu v Žandově a Strážnici. Šimon Dórfel prodal svou usedlost za 1000 kop grošů svému synu Jakubovi. Po smrti otce prodal Jakub usedlost panu Mikuláši z Penzigu. Dórfelův majetek tvořil jádro Kranachhofů. Proto na místě selského domu vzniklo popluží s panským domem č. 1. Prodávající Jakub Dórfel se přiženil do jiné usedlosti a vystavěl mlýn (č. p. 76). 11. listopadu 1561 převzal Mikuláš z Penzigu také druhou část majetku Jakuba Dörfela za 700 kop grošů (jeden groš za 7 denárů). Tyto dvě usedlosti zůstaly 5,5 roku poplužím Dolní Habartice. Rokem 1568 prodal pán z Penzigu toto popluží Lorenzu Dörfelovi a Valtenu Löslovi za 1200 kop míšeňských (7 denárů za groš). V roce 1570 převzal Jiří Lösl od Jiřího Heydna zahradu mezi Bartlem Gargenem a Farbrigem za 87 kop. Na den sv. Matěje r. 1571 praví knihové zápisy: Lorenz Dörfl prodal svou polovici svému švagru Valtenu Löslovi, takže tento byl pak jediným
držitelem celého popluží. Valten Lösl udržel svůj majetek jen 3 roky.

 

Na den sv. Jiří (24. 4.) roku 1574 přenechal jej šlechtici Karlu z Penzigu, synu rodového pána za 1200 kop. míšeňských. Karel z Penzigu převzal v polovině prosince 1574 otcovský majetek Žandov, Malou Bukovinu a Strážnici. Měl jej v držení jen 2 roky. 4. 1. 1577 získal majetek jeho bratr Baltazar z Penzigu. Ten odkoupil majetek zase od Valentina Lösla (15. 7. 1577). Zvýšená cena 1350 kop dokazuje přikoupení dalších pozemků nebo výstavbu budov. 1577 prodal Baltazar svou ves Malou Bukovinu za 1162 kop grošů svému sousedu panu Adamu Teynovi na Teyně a Velké Bukovině. Roku 1584 koupila paní Barbara z Bukoviny, manželka Antonína ze Salhausenu, pána na zámku v Benešově, popluží Dolní Habartice vytvořené spojením dvou bývalých selských usedlostí.
Po její smrti v roce 1603 přechází majetek popluží do rukou její sestry Marie, manželky Volfa Salhausena z Markvartic a pak do rukou sestry tohoto šlechtice, Marie ze Salhausenu. Ta se provdala za Albrechta Popetice z Kozojed. Jmenovaný se zúčastnil českého povstání. V důsledku toho propadla třetina jeho majetku. Před provedením rozhodnutí Albrecht zemřel. Vdova nemohla pokutu zaplatit, proto prodala v roce 1613 Algersdorf a Konojedy zemskému hejtmanu Adamu Vítězslavu Berkovi z Dubé a usadila se na popluží v Dolních Habarticích.
6. března 1629 prodala vdova popluží Dolní Habartice za 4900 kop míšeňských grošů. Prodán byl: obytný dům, poplužní budovy, mlýn, pole, louky, poddaní, malé popluží (od Margarety ze Salzhausenu).
Prodávající brzo zemřela, poručnice dědictví Eliška z Kolovrat pak v r. 1629 prodala sedláka Matesa Matelu bydlícího na Šajbě panu Jiřímu Bedřichu z Kranachu. Rodina Kranachů pocházela ze Saska. Právo domovské dosáhl Jiří Bedřich z Kranachu na Gotovici. Kranachové měli erb dělený širokými břevny doleva nakloněný. V horním
rohu štítu je šesticípá hvězda, a nad tím jeřáb se zdviženou nohou.

 

Ota Jindřich z Vartenberka přestoupil v roce 1623 ke katolické církvi a pracoval jako královský,  císařský reformační  komisař.  Vlastnil  obrovský majetek,  mimo jiné i Habartice.   Obec měla obyvatelstvo  převážně protestanské,  které  se bouřilo proti pánovi, který je chtěl převést na katolickou víru. Velké povstání sedláků proti reformě bylo 28. října 1625. Pán z Marvartic byl zabit. Na sedláky přitáhlo vojsko a poddané
krutě ztrestalo. Další povstání byla v letech 1652, 1673 a 1680.
22. října 1637 prodal Jiří Jindřich Kranach panu Hauboldu Paustovi z Libštátu své sídlo Dolní Habartice za 6300 kop míšeňských. K obci patřilo 9 usedlostí, 2 sedláci, 3 zemědělci  a 9  domkářů.   Kromě  toho  patřili  Roderovi z  Feldburgu  3   sedláci,  3 chalupníci a 9 domkářů. Tehdy ves čítala 38 domů, z nichž šest však bylo opuštěno.
Jiří Jindřich Kranach zemřel 1641 a zanechal 2 syny. Tito se objevují po roce 1654 jako držitelé Dolních Habartic.
Po smrti Jana Rudolfa Lareše z Elpotu (15. 8. 1659), držitele tzv. Slaměného dvoru v Dolních Habarticích, přechází dědictví na Krištofa Oldřicha Kranacha. Po jeho smrti v roce 1679 zůstal držitelem jeho bratr Jiří Bedřich až do své smrti v roce 1712.

 

28. 11. 1712 prodal František Kranach své maceše Barboře Kranachové sídlo Dolní Habartice za 8 000 zlatých   rýnských. 

 

31. 10. 1736 koupil D. Habartice hrabě Karel Lary a zaplatil 10 000 zlatých. V roce 1849 byla zavedena obecní správa se starostou místo vrchnosti. V roce 1850 byla zřízena noční stráž, kterou vykonával obecní strážník (současně i obecní zřízenec).
Od vzniku obce do roku 1842 nebylo v obci vůbec mostů, přes potok se přejíždělo brody. Cesta do Horních Habartic vedla podél potoka. Silnice Benešov - Markvartice byla postavena v letech 1842-1843. Přitom byl postaven první most u č. p. 19. Od té doby teprve leží pod úrovní silnice č. p. 7, 99, 24, 35, 33.

 

V letech 1864-1865 byla vybudována silnice do Malé Bukoviny. Železniční trať byla vytyčena v roce 1858, stavební práce byly provedeny v letech 1867-69. První vlak projel 16. 1. 1869.

 

Do roku 1928 bylo nádraží jen v Benešově. 1. 6. 1928 byla otevřena železniční zastávka v obci (č. p. 229).

 

V roce 1863 měly Dolní Habartice vlastní školu.

 

V roce 1876 byl založen sbor dobrovolných hasičů a vystavěna hasičská zbrojnice.

 

V roce 1878 žádali obyvatelé Kranachhofu o sloučení s Dolními Habarticemi. Zemský výbor vyhověl žádosti, ale k provedení rozhodnutí nedošlo. Ke sloučení došlo až v roce 1912, kdy domy Kranachhofu byly označeny č. p. 175-218.

 

V roce 1921 byl do obce zaveden elektrický proud.

 

V roce 1931 byla silnice Benešov - Markvartice vyasfaltována.

 

V roce 1935 byl potok zregulován v délce 80 m.

 

Dne 17. 3. 1936 povolil okresní úřad přidělení Františkovských čísel 45-50 k Dolním Habarticím. Domy na levém břehu potoka dostaly č. p. 242-247. Tím se zvýšila rozloha obce na 557,118 ha.

 

3. 10. 1938 přišla německá vojska do obce a byla nadšeně přivítána, do té doby odešli čeští obyvatelé a němečtí sociální demokraté do vnitrozemí. 10. října bylo obsazení dokončeno. V Benešově byla uspořádaná velká oslava osvobození za účasti cca 10 000 osob. Po osvobození v roce 1945 přicházejí první dosídlenci, byl zahájen první český školní rok a začíná novodobá historie obce (dále stručně uvedena dle obecní kroniky).

 

V červnu 1946 byl proveden odsun Němců. V tomto roce měla obec 657 obyvatel (z toho bylo pouze 13 rodin smíšených).

 

V roce 1948 začíná vývoj obce silně ovlivňovat KSČ, která měla v té době v obci již 220 členů. V této době byla provedena také likvidace živností.

 

V roce 1949 bylo ustaveno JZD, do roku 1950 byly do něj vmanipulováni všichni zemědělci až na čtyři, kteří byli přestárlí. JZD i v dalších letech se potýká s problémy a je nutná vydatná pomoc brigádníků nejen z řad občanů, ale i vojska a dělníků z Benešova. V roce 1953 je družstvo před rozpadem. Situaci zachraňuje ONV půjčkou a 14 zemědělců je z družstva vyloučeno. V roce 1959 byla uskutečněn kolektivismus celé obce, v družstvu dále narůstá dluh (2
strana 1 | dále >

    přidat fotografie