Holčovice (obec) [4449]

Podhorský kraj na horním toku řeky Opavice ležel v moravskoslezském pomezním hvozdu až do období velké kolonizace. Tehdy začalo jeho osidlování, ale kdy přesně vznikly Holčovice, bohužel nevíme.

První, i když poněkud sporná, písemná zmínka o Holčovicích je v tzv. dílčích listinách Opavského knížectví vydaných po smrti knížete Mikuláše II. z rodu Přemyslovců, kterými se knížectví dělilo mezi jeho čtyři syny. V listině z 18. dubna 1377 je jmenována ves Luttendorff, o níž se četní badatelé domnívají, že šlo o dnešní Holčovice. Náležela spolu s Albrechticemi, Hynčicemi a jiným zbožím k majetku Linharta z Rovného a při dělení Opavska připadla ke krnovskému dílu knížete Hanuše.

Za války česko-uherské bylo Krnovsko velmi zpustošeno, linhartovskou tvrz dobyl roku 1470 po dvoudenním obléhání hejtman krále Matyáše Franc z Háje. Albrechtický statek poplenila zase vojska Matyášova při svém tažení z Olomouce do Slezska roku 1474.

V té době patřily Holčovice již ke statku linhartovskému, při kterém jsou v zemských deskách opavských ke dni 18. května 1478 jmenovány. Do nich přikázal kníže Viktorin Opavský zapsáti, že za projevenou věrnost bratrům Janovi Trojanovi a Václavovi z Vladěnína dědičně propouští z manství zboží Opavici, Linhartovy, Hošťálkovy, Mokré, Holčovice a Rudíkovy se všemi právy a příslušenstvími.

Ves ale zřejmě zpustla v důsledku některého z válečných tažení nebo z nějaké jiné příčiny, neboť je pak roku 1558 zmiňována jako „stará pustá ves“. V listině vystavené ve středu po Všech svatých dává vědět tehdejší spolumajitel panství Albrecht Sup z Fulštejna a na Linhartovech, že za ním přišlo na linhartovský zámek několik jeho poddaných s prosbou, aby jim povolil obnovit Holčovice, k čemuž dal svolení.

Znění zakládací listiny: „Ich Albrecht von Füllstein auf Geppersdorf und Gotschdorf am Mittwoch nach Allerheiligen im Jahre 1558 auf Schloss Geppersdorf beurkunde, dass vor mich kommen sein etliche meine Untertanen und mich agelanget und gebeten, auf dass ich ihnen wollte vergönnen ein alt wüsste Dorf also n ämlich H üllersdorf aufzubauen. Solche ihre Bitte habe ich vorbittig geruht, und gebe ihnen das Recht aufzubauen und Kraft dieses Briefes ihnen und ihren Erben und Nachkömmlingen sollen mir keinen Zins nicht geben, bis man wird schreiben 1558 Jahr auf St. Michaelis tag allda sollen sie anfangen mir und meinen Erben forthin alle Jahr auf St. Michaelis Z insen schuldig sein zu geben“.

Hned v příštím roce 1559 ustanovil Albrecht Sup dědičným rychtářem Kryštofa Lamperta, ale ves byla tehdy ještě neosazená. Noví osadníci obdrželi určitou výměru půdy, za což vykonávali robotu a platili vrchnosti na svatého Michala naturální a peněžní dávky. Rychtářství bylo obdařeno největšími pozemky a také různými právy, bylo osvobozeno od roboty, ale jiné platy muselo odvádět. Rychtář vybíral státní daně a činže pro vrchnost a jako představitel obce vykonával místní soudní pravomoc.

Privilegia obsažená v zakládací listině potvrdili: Jan Skrbenský z Hříště na zámku ve Fulneku na den svaté Juliány roku 1594, Jan Skrbenský roku 1664, rada krnovská a purkmistr 30. září 1665, Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště 2. listopadu 1666, purkmistr a rada městečka Opavice 4. dubna 1732 a bratři Karel František a Jiří Leopold Skrbenští 26. dubna téhož roku.

Jaroslav Skrbenský z Hříště povolil roku 1606 a 1607 Jindřichovi Richtrovi a Jakubovi Bradišovi krčmu s pekařstvím a toto nadání rychtáři Albertovi Poppeovi roku 1612 potvrdil, což vidimovali roku 1666 fojt, purkmistr a rada městečka Opavice (vidimace = potvrzení veřejného úřadu na opise listiny, že opis se srovnává s originálem).

Pro zmíněný rok 1478 a taktéž v půhonných knihách knížectví Opavského z let 1571 a 1586 je doložen název vsi jako „Holczowicze“. Přípona –ovice k osobnímu jménu Holec nebo Holče, znamená ves lidí Holcových, resp. Holčových. Stejnojmenná vesnice leží v Čechách jihovýchodně od Benešova. V urbáři z roku 1667 se kromě původního českého jména obce objevil německý kancelářský novotvar „Hüllersdorf“.

Na národnostní skladbu prvních obyvatel Holčovic můžeme usuzovat podle jejich jmen na seznamu z roku 1608, kdy byl pro Opavsko pořízen mustrunk (tj. prohlídka) venkovského obyvatelstva. Při něm se zjišťoval počet usedlých a jejich výzbroj pro případ válečného nebezpečí. Z 86 poddaných jich byla většina německá, českého původu bylo jen 12 jmen (Jacob Bradisch, Georg, Christoff a Melcher Stancke, Greger Krischke, Georg, Caspar a Michel Michalka, Paltzer a Georg Jauernig, Michal Brosche a Michel Moraffe), vedle tří nejistých.

Hejnov ležel v albrechtickém panství a tudíž v Krnovském knížectví. Zanikl za válek česko-uherských. V neděli roku 1555 po svátku sv. Trojice vystavil Jiří Sup z Fulštejna, dědičný pán na Albrechticích a Hynčicích, listinu, v níž povoluje svým poddaným v pustině nad Hynčicemi novou ves založit a pouští jim některé svobody („..dass er einigen seiner Untertanen in der Wüstung oberhalb Heinzendorf, welche Wüstung Haindorf genannt wird, Grund zur Ansiedlung gegeben habe…“).

Další zpráva o vsi pochází z roku 1602, kdy pro celé albrechtické panství sestavil úředník Hans Neumann z Rieglitz a Löwensteinu, současně zemský písař knížectví Krnovského, mustrunk domobrany. Z něj se dovídáme, že „Haindorff“ měl tehdy 43 hospodářů (rychtář, 40 zahradníků, jeden chalupník a krčmář) vyzbrojených 13 puškami a 30 kopími (bodáky).

Hanuš Kryštof z Valdštejna a na Albrechticích přidělil 26. května 1618 sedmi svým hejnovským poddaným (Georg Irblich, David Haissig, Georg Herrmann, Michael Hein, Martin Hanke, Nickel Adam a Walter Weikenschmiedt) kus pole a lesa pro lepší obživu.

Valdštejnovi bylo albrechtické panství pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno a roku 1622 jej od císaře získal řád německých rytířů. Velmistr řádu arcikníže Karel ale zboží postoupil o rok později jezuitské koleji v Nise. Její rektoři obě listiny z let 1555 a 1618 potvrdili, první Ludovicus Ciasius roku 1632 a druhou Ferdinand Waldthauser 6. prosince 1688. Podle urbáře z roku 1689 měla vesnice 42 velkých zahradníků, 14 malých zahradníků a mlynáře.

Po rozdělení Slezska roku 1742 získali panství Albrechtice výměnou opavští jezuité a po zrušení řádu roku 1773 majetek spravoval studijní fond. Od něj je roku 1824 koupil Karel Traugott Skrbenský z Hříště, ale již následujícího roku panství koupili podnikatelé Vinzenz Tlach a Vinzenz Keil z Opavy.

Stará Komora byla založena roku 1592. Dne 21. ledna dal Bartoloměj ze Šlevic, pán na Albrechticích a Malých Petrovicích, zemský soudce krnovský, se svou chotí Alžbětou Supovnou z Fulštejna svým čtrnácti poddaným povolení ke zbudování nové vsi na potoku „Kamer“ u hranic s Holčovicemi. Tato listina se ale ztratila a byla proto vrchním královským úřadem ve Vratislavi nově pořízena a dne 5. října 1644 vidimována.

Z výše zmiňovaného mustrunku domobrany vyplývá, že Komora - „das Dörfel Camersdorff“ - měla roku 1602 již 20 usedlostí, jejichž majitelé byli vyzbrojeni 19 kopími a jednou puškou. Ve vsi byli tehdy jen zahradníci, takže ji můžeme považovat za chudou, na což můžeme usuzovat i z výzbroje. Palnou zbraní bývali totiž vybaveni jen zámožnější poddaní, kdežto poboční zbraň měli všichni.

Letopočet vzniku Nové Komory není znám. Spolu se Starou Komorou a Hejnovem náležela až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848 k albrechtickému panství. V urbáři pořízeném roku 1689 je pro ni uváděno 18 osedlých, pro Starou Komou 27. Podle karolínského katastru měla ves ve 30. letech 18. století 21 zahradníků, zatímco Stará Komora čítala 26 zahradníků a 14 domkářů.

Dlouhou Ves vysadil roku 1606 Jaroslav Skrbenský z Hříště, jak to vyplývá z listu potvrzeného tamnímu rychtáři Gottfriedovi Šmídovi bratry Karlem Františkem a Jiřím Leopoldem Skrbenskými.

O dva roky později založil Jaroslav ves Spálené. V pergamenové listině datované 31. května 1608 v Hošťálkovech dává svému holčovickému rychtáři Jakobu Poppemu právo „v lesích a horách nad tratí řečenou Kamer novou ves jménem Kuttelberg založit“ a určuje novým usedlíkům jejich platy a roboty. O velikonocích roku 1610 potvrzuje dědičná práva na svobodnou rychtu Hanušovi Poppeovi. Ves byla toho roku ale ještě neosazená.

Privilegia uvedená v obou listinách potvrdili: 10. září 1666 na zámku v Hošťálkovech Kryštof Bernard Skrbenský, který při té příležitosti dal novou konfirmaci (tj. potvrzení) kuttelbergskému rychtáři Leonardu Hankemu, 18. dubna 1732 purkmistr a rada městečka Opavice, 26. dubna téhož roku je potvrdili bratři Karel František a Jiří Leopold Skrbenští. Ti také dali 15. prosince předcházejícího roku novou konfirmaci rychtáři Heinrichu Luxovi.

Jako poslední ze všech obcí, jež jsou dnes součástí Holčovic, bylo založeno Jelení. Dne 29. srpna 1666 dovolil Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště na svém pozemku v trati řečené „im oberen Hirschgrundt“ naproti hornímu konci Holčovic novou ves jménem „Hirschberg“ (= Jelení hora) osaditi. Ze zakládací listiny se dále dovídáme, že každý osadník obdržel pozemek o délce 108 prutů a šířce 15 prutů (1 prut = 3,79 m) a že první léta byli osvobozeni od všech povinností.

K založení nebo obnovení všech jmenovaných obcí došlo od poloviny 16. století do začátku třicetileté války, případně v druhé polovině 17. století, kdy v tomto kraji probíhala druhá vlna kolonizace. Tento pro dějiny kraje významný proces umožnila hospodářská podnikavost Skrbenských, přírůstek populace na jejich panství a příliv německého obyvatelstva z míst bližších i vzdálenějších (Vraclávek, německy Klein Bressel, byl vysazen kolonisty z okolí Vratislavi).

Zmíněný Václav z Vladěnína náležel k hojně rozvětvenému rodu Fulštejnů a k původnímu rodovému predikátu se vrátili jeho vnukové Albrecht a Lacek Ojíř z Fulštejna. Bratři drželi celý linhartovský statek společně, po smrti mladšího Albrechta roku 1564 již pouze Lacek, též bezdětný. Po dvou letech majetek zdědily jeho setry Anna († 1577) a Magdalena (Mandalena) z Fulštejna. Při dělení Magdalenina dědictví roku 1578 získala nejstarší z její tří dcer Bohunka Kravařská ze Šlevic vsi Hošťálkovy, Novou Ves, Holčovice, Vraclávek, Mokré (dnes v Polsku) a pusté vsi Matyášovy a Kobylí, čímž vzniklo nové samostatné hošťálkovské panství. Bohunka zesnula roku 1580 a statky zdědil její manžel Jan st. Skrbenský z Hříště († 9. 10. 1597), čímž se panství dostalo na více jak 250 let do majetku tohoto rozvětveného původem moravského rodu. Brzy ovdověl a se svojí druhou manželkou Maruší Okrouhlickou z Kněnic získal do vlastnictví Fulnek, kde jeho stejnojmenný synovec podporoval J. A. Komenského. Skrbenští byli totiž od konce 16. století evangelického vyznání a této víře zůstaly některé linie rodu věrné až do druhé poloviny 18. století. Jan st., jenž zastával úřad sudího menšího práva v kraji olomouckém, neměl děti ani z prvního ani z druhého manželství a tak dědili Hošťálkovy jeho bratři Petr a Jaroslav. Po smrti druhého ze sourozenců roku 1602 přešlo panství na jeho stejnojmenného syna.

Jaroslav Skrbenský nechal v Holčovicích v letech 1604-5 postavit dřevěný evangelický kostel. V zakládací listině se jej zaručil chránit a náboženské obci též potvrdil, že při augšpurském vyznání na věčné časy zůstane a že od žádné jiné budoucívrchnosti světské či církevní nebude k jiné víře nucena. Chrám stával na místě dnešní márnice poblíž hlavního vchodu na římskokatolický hřbitov. Jako evangelický pastor zde roku 1605 působil Johannes Conradus, který je spolu s holčovickým dědičným rychtářem Jakobem Poppem, dvěma obecními staršími (George Machetanz a Leonhard Hanke) a pěti členy obecní rady (Thomas Gross, Martin Fitz, Matz Müller, Christoph Weiss a Christoph Titze) jmenován jako nejvýznamnější podporovatel výstavby kostela.

Hošťálkovské panství leželo v Opavském knížectví, které roku 1614 získal kníže Karel z Liechtenštejna, jemuž císař Ferdinand II. roku 1622 daroval také sousední knížectví Krnovské. Jakožto horlivý katolík brzy přistoupil k rekatolizaci obou knížectví. Aby dosáhl svého cíle, nechal vyhnat evangelické kněze a učitele a evangelické obyvatelstvo bylo nuceno přestoupit k římskokatolické víře nebo se vystěhovat. V sídelních městech obracení na víru římskokatolickou probíhalo vcelku rychle, zcela opačně tomu bylo na odlehlém venkově, zejména tam, kde vrchnost byla nekatolická.To byl případ panství Hošťálkovy, jehož majitel namítal, že při takovémto ostrém postupu se horské kraje vylidní.

Po vypuzení evangelického pastora zůstal evangelický holčovický kostel neobsazen a byl proto v listopadu 1631 olomouckým biskupem kardinálem Františkem Dietrichštejnem určen jako filiální kostela v Nové Vsi (dnes Česká Ves, místní část Města Albrechtic), který se tak stal farním kostelem pro všechny vsi hošťálkovského panství. Obročí novoveského kostela zároveň udělil kazateli Michaelu Heinrichu Oppitzovi a to bez vědomí Jana Skrbenského. S ním se Oppitz po svém příjezdu velmi nepohodl, neboť majitel panství o žádného katolického duchovního nežádal. A tak ještě tentýž rok odešel Oppitz, spravují také Albrechtice, Hynčice a Opavici, na jinou prebendu na Moravu, odkud se roku 1660 vrátil na faru do Hynčic.

Českým stavovským povstáním, jehož se účastnili i dva členové rodu Skrbenských, začala třicetiletá válka. Krnovskem protáhla, nebo jej na nějaký čas obsadila, vojska dánská, císařská a švédská, v důsledku čehož mnoho usedlostí zpustlo. Konflikt skončil roku 1648 mírem vestfálským, jímž byla na rozdíl od Čech a Moravy evangelíkům augšpurského vyznání v dědičných slezských zemích přiznána omezená náboženská svoboda. Habsburkové se přesto pokoušeli jejich práva všemožně oklestit a prosazovali protireformaci, jak ukázalo pozdější dění.

Jaroslav (Jaroš) Skrbenský z Hříště měl jediného syna, který předčasně zemřel a tak statky připadly po jeho úmrtí roku 1616 mladším bratřím. Z nich Jan Skrbenský († 1664), nejvyšší sudí knížectví Těšínského a přísedící zemského soudu knížectví Opavského, smlouvami s bratry převedl na sebe jejich podíly na Hošťálkovech, takže je získal roku 1639 vcelku. Císař Leopold I. jej 25. listopadu 1658 povýšil i s potomky do starého českého panského stavu, což po třech letech stvrdili opavské stavy.

Za života Jana a jeho syna Kryštofa Bernarda (1615-86), nejvyššího berníka knížectví Opavského a též rozhodného evangelíka, pokračoval opavský a krnovský kníže Karel Eusebius z Liechtenštejna ve svém úsilí o znovuobnovení římskokatolické církve. Opakovaně proto nařizoval svým hejtmanům, aby vyháněli a uvězňovali evangelické kněze a učitele, kteří se stále zdržovali na různých místech. Do obou svých knížectví nechal roku 1670 vyslat z olomoucké jezuitské koleje misionáře a zároveň svým hejtmanům 10. července přikázal, aby je se vším důrazem podporovali a bude-li to třeba, i s pomocí vojáků. Misionáři byli při obracení na víru katolickou plně zaměstnáni mimo jiné na panství hošťálkovském, kde se páteři Arnold Engel a Johann Pinter setkávali s neustálým pasivním odporem. Evangelické kostely v Holčovicích, Nové Vsi a Hošťálkovech byly evangelíkům odejmuty a převzaty pro katolickou bohoslužbu a zabaven byl též holčovický hřbitov. Engelovi, přezdívanému evangelíky „Jesu-Wüter“ (zběsilý jezuita), v tom pomáhali krnovští dragouni vedení plukovníkem Lohnou. Proti tomuto násilnému postupu marně protestovalo 15. prosince 1670 šest obcí panství (Dlouhá Ves, Jelení, Holčovice, Spálené, Nová Ves a Křížová) odvolávajíc se přitom na privilegium udělené zakladatelem kostela roku 1605. Ani Kryštof Bernard Skrbenský nebyl schopen konfiskaci kostelů zabránit. Olomoucké biskupské konzistorium vyslalo 17. září 1671 na farnost do Nové Vsi „ke stádu kacířů“ nového administrátora. Andreas von Eka se tu ale nesetkal s přátelským přijetím (také v Mokrém mu nechtěli otevřít kostel) a pro nedostatek prostředků příští rok rezignoval.

Páter Engel informoval knížete a hejtmana, že od návratu Skrbenského z Vratislavi obyvatelé jeho mše a kázání již nenavštěvují a do kostela nechodí. Proto on, aby je k tomu přinutil, světskou moc - vojáky z krnovského regimentu požadovat musel, jak to vyplývá z hejtmanova dopisu adresovaného 14. března 1671 Skrbenskému.

Stavy augšpurské konfese obou knížectví si 28. března 1671 stěžovaly císaři Leopoldovi I., že rekatolizační dekrety knížete Karla Eusebia z Liechtenštejna a olomouckého biskupa obsahující přísná nařízení prováděná především na statcích Kryštofa Skrbenského mají za následek útěk jeho ustrašených poddaných. Jemu nařizováno proti jeho svědomí a vyznání pomáhat páteru Engelovi. Biskup byl ovšem toho mínění, že Skrbenský sám nabádá své poddané, aby se na krátký čas vystěhovali a on si tak mohl stěžovat na depopulaci (vylidnění).

Protože si tu misionáři, kteří mohli používat přívlastku „císařští“, nebyli při své činnosti jisti svými životy, museli se často nechat doprovázet vojáky. Na bílou sobotu 12. dubna 1672 by byl jeden z nich v Holčovicích málem ukamenován, kdyby mu nepřišla včasná pomoc.

Do začátku 18. století se tu vystřídalo ještě několik misionářů. Z nich si Matheus Xaverius Beitlich roku 1690 stěžoval, že Jan Kryštof Skrbenský evangelické rychtáře v Hošťálkovech a v Nové Vsi neodvolal a že jednoho takového dosadil do Dlouhé Vsi. Bylo mu nařízeno, aby okamžitě za rychtáře jmenoval osoby vyznání katolického. Skrbenskému také dával za vinu, že připustil sňatek svých poddaných - včetně několika z Holčovic (Elisabeth Baltzer, Geogr Flechsigs a Kleinm ü llerovi) - evangelickým pastorem v lese ve dnech 28. a 29. září 1690. Bylo mu proto nařízeno, aby tito „delikventi“ byli bezodkladně znovu řádně sezdáni a aby zaplatil značnou peněžní pokutu a stane-li se tak, zemský knížecí úřad nepřistoupí k dalším opatřením.

Dřevěný kostel obehnaný polorozbořenou hřbitovní zdí měl tehdy věž se zvonem nad chórem, malou zákristii a k jeho vybavení náležel oltář, pozlacený stříbrný kalich, dvě dřevěné křtitelnice a zpovědnice. Příslušely k němu Holčovice, Spálené a Jelení, kde bydlelo podle krnovské děkanské matriky roku 1672 celkem 57 dospělých katolíků a přibližně 500 evangelíků. Matriky pro tyto tři obce začínají rokem 1687. Roku 1691 žilo v těchto třech obcích 497 evangelíků a 193 katolíků.

Zatímco někteří obyvatelé přestoupili k víře katolické, jiní se vystěhovali nebo vyznávali svoji víru dále tajně. Ke společným modlitbám, které vedli potulní predikanti zvaní „buschpredigři“, se scházeli v okolních lesích nebo v soukromí, kromě jiných míst zřejmě i v domě čp. 55 rodiny Poppeů. Protireformace postupovala pomalu a tak se evangelická většina udržela v Holčovicích, Spáleném, Dlouhé Vsi a Jelení a silná evangelická menšina v Komoře a Hejnově. Staleté soužití obyvatel obou konfesí je podstatným momentem v dějinách Holčovicka až do roku 1945.

Určité zlepšení v náboženských poměrech nastalo po roce 1707, kdy císař Josef I. a švédský král Karel XII. uzavřeli v letním sídle saských kurfiřtů Altranst ä dtu nedaleko Lipska smlouvu, která kromě jiného propůjčovala slezskému obyvatelstvu náboženskou svobodu a podle níž proběhla omezená restituce v minulosti zabaveného církevního majetku. Platila ovšem jen pro augšpurské vyznání a to na základě vestfálského míru, jehož garantem byli právě protestantští švédští králové. O dvě léta později povolil císař Slezanům vystavět si šest nových evangelických kostelů, tzv. „milostných“ (Gnadenkirchen). Mezi ně náležel i Těšín, k němuž byli evangelíci ze 13 mílí vzdálených Holčovic přivtěleni. Po slezských válkách mnozí věřící častěji docházeli přes nové hranice do bližších evangelických kostelů v protestantském Pruském Slezsku navzdory potížím s tím spojeným.

V opavském Zemském archivu je uložen urbář hošťálkovského panství pocházející z roku 1667. Autorem první česky psané části – podrobného popisu panství - je přímo Kryštof Bernard Skrbenský, slezský spisovatel píšící převážně česky. Druhá část urbáře obsahuje soupis poddaných a jejich povinností německy. Jména poddaných byla již vesměs německá, v Holčovicích bylo z 81 příjmení sotva 10 českého původu (Mike, Jauernig, Nowak, Michalka, Stantke,…) a v nově osídleném Hirschbergu z 20 osedlých nejvýš tři. Kdežto Langendorf s 50 a Kuttelberg se 70 usedlíky byly čistě německé.

V Holčovicích musel fojt (rychtář) a poddaní každoročně vykonávat tyto povinnosti:

„Fojt povinen jako jiní, víno, pivo a pálené šenkovati. Na dědině úřad vésti mezi lidma pod sebou majícími. Platy a poplatky vrchnosti od lidí povinen každoročně vybírati, aniž ne dáti zaseděti. Soli jeden balvan od Tarnowicz aneb od Oswietimi každoročně přivézti, povinno za to je mu z důchodu 3 tolary a 3 věrtele ovsa pro koně na cestu dávat. Všelijakú zvěř od myslivce zastřelenou jest povinen na zámek přivážeti. Pstruhy když se lapati dají a tak mnoho se jich nalapá, že by jich bez potřeby bylo, povinen takové na zámek odvésti.

Krčmáři jsouce obzvláště v tejž dědině povinností jeho jest, obrok platu, který dává, i tak jako fojtové, víno, pivo a pálené panské na šenk bráti a takové pilně a věrně šenkovati.

Poddaným v tej dědině osedlých jsou tyto povinnosti předně:

Lúky najprve řečené Koblvíze každý rok povinny planiti a snažiti, aby nezarostly, trávu na ní séci, na seno vysušiti a do kop shrabati, jak se hodí a náleží. A poněvadž od tý louky Koblvíze nemalý kus fojtu v Hyrschberku v dědině nově založené za dědičný puštěný jest, mají a povinni jsou na místě toho týž holčovičtí při Biergwaldu ten rybníček s lúčkami při něm se nacházející planiti a snažiti, každoročně i trávu séci a vysušíce jak se hodí a náleží do hodných kop shrabati. Všechno to o své stravě.

Zvěř jaká bývá v horách zastřelena, povinni jsou z hor až na fojtství přikluditi, pstruhy lapati, kdy vrchnost poručí. K stavení povinni handtlangern, tak mnoho, a kdykoliv se poručí a tak dlouho jak toho potřeby posílati.

Příkopy vyhazovati taky posílati povinni jsou.

Taky kdy v nebezpečenstvo aneb v nepokoj jest, podle jiných dědin na zámek se zhodnou zbrojí přijíti vachovati.

Pěší roboty jsou povinni, jak se jim káže a kdekoliv, při jejich stravě každoročně jeden den každý po třech dnech vykonávati.

Dalším pramenem, který nás informuje o hospodářské a sociální situaci poddaných na Holčovicku, je karolínský katastr slezský vypracovaný ve 20. a 30. letech 18. století na příkaz vídeňské vlády pro účely daňové reformy ve Slezsku.

Ve vsích pracovali řezníci, pekaři, kováři, krčmáři, tkalci a mlynáři. Ve Spáleném stála vrchnostenská pila a v Hejnově drátovna. Například v Holčovicích chovalo 78 poddaných celkem 171 kusů skotu, 50 ovcí a 35 koz. V znatelně menším Jelení vlastnilo 28 zahradníků 65 krav, 25 ovcí a 8 koz. Poddaní odváděli vrchnosti dávky, které například pro 45 zahradníků v Dlouhé Vsi činily celkem 45 hus, 88 slepic a 44 mandelů vajec (= 660 kusů). Faráři v Hynčicích respektive v Nové Vsi platili obyvatelé činži v penězích místo peněžitého desátku, například 59 obyvatel Hejnova platilo celkem 7 tolarů, 2 groše a 12 haléřů.

Všichni poddaní ze vsí na hošťálkovském panství předli pro vrchnost po jednom kusu příze ročně a dostávali za to zaplaceno 2 groše za kus. Rychtáři těchto čtyř obcí platili vrchnosti řemeslnickou činži ve výši 2 (dlouhovodský 4) tolary místo jednoho kamene loje. V Hejnově a Staré Komoře měli rychtáři výnos ze svého výčepu piva a odváděli řemeslnickou činži z obchodu s přízí.

Holčovický mlynář Ondřej Treymer se soudil v letech 1725-27 u knížecího soudu s rychtářem Ondřejem Jauernigem o zaplacení dluhu 600 tolarů a způsobené mu škody a výlohy a též s Jindřichem Rösnerem z Holčovic o dluh ve stejné výši a urážky na cti.

Na hranicích nisského knížectví náležejícího vratislavskému biskupství a majetku Skrbenských - v lesích mezi Heřmanovicemi a Spáleným - probíhal od roku 1551 dlouholetý hraniční spor. Roku 1723 přepadli heřmanovičtí pastýře ze Spáleného, který pásl na sporných pozemcích, odňali mu asi 30 krav a zbili jej tak, že druhého dne zemřel. Dobytek pak prodali za 90 zlatých. Teprve roku 1729 byly hranice mezi oběma panstvími pevně stanoveny.

Kraj opakovaně sužovaly morové epidemie, naposledy v roce 1710. V srpnu vymřelo fojtství v Dlouhé Vodě, kam zavlekl nákazu posel ze slezské Olešnice. Jelikož se pak „morová rána na gruntech hošťálkovských rozlízala“, muselo zemské hejtmanství uzavřít hranice a rozestavět na nich

Po dvanáctiletém úsilí bylo za úřadování novoveského faráře Frantze Karla Bönische a s podporou hoštálkovské vrchnosti započato s výstavbou nového římskokatolického kostela zasvěceného Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Starý dřevěný kostel byl zbourán a základní kámen novostavby byl položen a vysvěcen 23. října 1770. Z tohoto dne je datován dlouhý pamětní list, s dodatkem z 5. srpna 1772, sepsaný tehdejším učitelem Josefem Klapperem a nalezený spolu s mincemi roku 1891 v makovici při opravě kostelní věže. V listině jsou popsány tehdejší politické poměry v Evropě, historie místní duchovní správy, neúroda a tzv. hladová léta (1771-72) a okolnosti průběhu výstavby kostela. Připomíná se též nedávný průjezd císaře Josefa II. Holčovicemi od Zlatých Hor v doprovodu generálů Laudona a Lascyho. Stavba v ceně 4200 zlatých byla dokončena roku 1774.

Ke zřízení římskokatolické farnosti podřízené krnovskému děkanství, a tudíž diecézi olomoucké, došlo v Holčovicích roku 1786. Zahrnovala též Spálené a Jelení, kdežto Dlouhá Ves zůstala u fary v Nové Vsi. Při této příležitosti k ní byla z příkazu tehdejšího vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schafgotsche přifařena Stará a Nová Komora, náležející do té doby k faře v Hynčicích, při které zůstal Hejnov. Albrechtické panství totiž náleželo k diecézi vratislavské již od roku 1624, kdy bylo vyjmutu z diecéze olomoucké. Prvním římskokatolickým farářem se stal 15. dubna 1787 Anton Klemens Schustaczek.

Začátkem září 1779 se rozhodli evangelíci z osmi obcí hošťálkovského panství poslat císařovně Marii Terezii žádost o povolení stavby evangelické modlitebny a ustanovení evangelického pastora a učitele. Své přání oznámili svému pánu Karlu Traugottu Skrbenskému a poníženě ho požádali o podporu. A poté co ani farář nevznesl žádnou námitku, bylo rozhodnuto vyslat do Vídně zvláštní deputaci, aby žádost osobně přednesla Jejímu veličenstvu. Členové deputace ale nedostali od královského úřadu v Opavě průvodní list a tak ji poslali prostřednictvím tohoto úřadu písemně. Memoriál podepsalo 24 osob, ze Spáleného to byli obecní starší Benjamin Scharbert, radní Gottlieb Hanke a Benjamin Poppe, z Dlouhé Vsi rychtář Gottlieb Schmidt, členové obecní rady Georg Richter, Hanns Georg Latzmann, Hanns Friedrich Philipp a obecní starší Hans Georg Preudelt. Z dvorského reskriptu, který dorazil na hošťálkovský vrchnostenský úřad krátce před adventem příštího roku, se ale dozvěděli o zamítnutí svých požadavků a zapovídalo se jim též napříště takovou žádost znovu podávat.

Brzy po vydání tolerančního patentu ze 13. října 1781 sepsali zdejší evangelíci v čele s holčovickými novou žádost s prosbou o výstavbu modlitebny a zaslali ji císaři Josefu II., který tehdy krátce pobýval v Opavě. Písemnou žádost doručila 27. listopadu tříčlenná deputace: Gottlieb Richter, Gottlieb Jordan – oba z Holčovic - a Gottlieb Kaller z Jelení.

Odpověď z opavského královského úřadu podepsaná zemským prezidentem hrabětem Brigido z 9. ledna přišla do Holčovic 29. ledna 1782. Císařským majestátem Josefa II. se dává povolení ke stavbě modlitebny, školy a k ustanovení pastora a učitele. Přípis obsahoval též omezující body, které měly být dodrženy. Vybraný pastor musel být schválen těšínskou konzistoří augšpurské víry, modlitebna musela mít nízká okna, nesměla mít věž a zvony.

Položení základního kamene a vysvěcení místa stavby pastorem Ernstem Wilhelmem Fröhlichem z Těšína se konalo 10. dubna 1782 za přítomnosti Karla Traugotta Skrbenského, krajského hejtmana barona von Skal, hraběte von Vetter a nespočetného množství lidí. Následujícího dne uděloval Georg Schmidtschen z čp. 55 pod širým nebem svaté přijímání pod obojím způsobu více jak devíti stům věřícím, kteří tak hromadně přecházeli k původní víře. Ti v modlitbách děkovali císaři Josefu II. za to, že se jim dostalo náboženské svobody. Ten den se rozloučil s hluboce dojatými evangelíky ze svého úřadu odcházející konsistoriální rada Nerling, který byl pastorem v nedalekém pruském Neustadtu (dnes Prudnik v Polsku). Dříve sem totiž docházel kázat svým souvěrcům z druhé strany státní hranice. Při této události byla použita kazatelna zachráněná z původního evangelického kostela a přes sto let tajně skrývaná, jež se pak stala součástí vybavení filiálního kostela ve Vraclávku. Dne 20. října 1782 byla v holčovické modlitebně sloužena první mše. Při této příležitosti slavnostně uvedl superintendent Traugott Bartelmus z Těšína jako prvního pastora Ernsta Ludwiga Schuberta z Těšína, po jehož smrti spravoval v letech 1808-22 farnost jeho syn Ernst Tobias Schubert. Stavbu dokončenou na podzim roku 1783 brzy doplnily varhany.

Naproti modlitebně byla roku 1786 nákladem 200 zlatých dostavěna fara. K holčovické farnosti zpočátku náleželo nejen všech osm obcí panství o 2946 věřících, ale také evangelíci z tehdejšího Opavského kraje.

Ze začátků existence obce se dochoval soubor náboženských písní, kantát a modliteb, které pro chór sepsal roku 1784 učitel Carl Ernst Tschickard. Texty oslavují velikonoční vzkříšení Krista, přejí nově zbudované modlitebně trvání až „do konce světa“ a na závěr jsou připojeny kratší partie k svatodušním svátkům.

Zpočátku nebylo povoleno evangelickým pastorům vést matriky, každý křest, sňatek a úmrtí musel být oznámen na katolickou faru a tam zapsán po zaplacení štoly. Až dvorní dekret z roku 1829 zplnomocnil nekatolické duchovní psát ve své farnosti matriky narozených, sňatků a úmrtí, ale každý zápis musel být potvrzen katolickým farářem.

Pro větší vzdálenost Holčovic od některých vsí s větším počtem evangelických věřících podnikl pastor Franz Samuel Stromsky (působil v letech 1823-27) u opavských a vídeňských úřadů kroky potřebné k vystavění modlitebny ve Vraclávku. Základní kámen slavnostně položil 21. července 1828 už ale jeho následovník v úřadě Gustav Heinrich Klapsia (1828-36). Stavbu uhradily dobrovolné příspěvky evangelických věřících, především z Holčovic (Johann Gottlob Prosche, Christian Heinrich Poppe a jeho bratr Gottlieb Poppe ze Spáleného). Od roku 1825 v Holčovicích vedle faráře působil i vikář, jichž se do roku 1866, kdy se filiální sbor ve Vraclávku osamostatnil, vystřídalo deset.

Zdejší obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím a lnářstvím. Na kamenitých polích se pěstovalo žito, oves, ječmen, len, luštěniny, brambory a pícniny. Dalším poskytovala obživu práce v lese, běžná řemesla nebo výroba dřevěného zboží. Jak v Dolních Holčovicích tak ve Spáleném bylo kolem roku 1837 po třech mlýnech a jedné pile. Hospodáři obou částí Holčovic tehdy chovali 16 koní a 233 krav.

Zdejší podhorský kraj od Jesenicka po Krnovsko byl po staletí specializován na pěstování lnu, navazující výrobu a bělení příze a lněných tkanin a obchod s těmito produkty. Rozdělení Slezska na rakouskou a pruskou část roku 1742 a následně uvalená obchodní cla toto významné hospodářské odvětví jen dočasně utlumila. V obcích hošťálkovského dominia pracovalo 37 bělidel, v Holčovicích bylo kromě několika menších i jedno velké. Nacházely se tu pro ně totiž příhodné podmínky: dostatek lesů pro výrobu dřevěného popela a potaše, čistá a měkká voda v potocích a louky. Každý poddaný, jež bělil přízi na některém z bělidel na hošťálkovském panství, platil vrchnosti z kopy 1 krejcar a 3 haléře činže. Jeden z platů, jež žádalo panstvo po poddaných, byl poplatek za vodu pro bělidla. Tak například majitel bělidla ve Staré Komoře dával ročně za vodu pět kuřat. Předením se, buď po skončení polních prací nebo celoročně, zabývaly chudší rodiny, které neměly dostatek pozemků.

Ve slezských městech (Zlaté Hory, Nisa, Prudnik, Albrechtice) i na vesnicích přibývalo obchodníků s přízí, kteří ji nakupovali u sběračů a pak ji dále exportovali do různých míst habsburské monarchie a do zahraničí. Také Holčovice se staly střediskem vývozu příze, v 70. letech 18. století tu bylo jedenáct obchodníků. Jeden z nich, Schmidt, spolu s dalšími čtyřmi vládl majetku ve výši 300 000 zlatých. Ve Spáleném působilo v té době sedm obchodníků s přízí.

Celý tento dlouhý a pracný proces výroby lněných látek zaměstnával značnou část místního obyvatelstva, jehož počet až do poloviny 19. století neustále rostl. Poté ale nastal úpadek domáckého přadláctví, lidé se vystěhovávali za prací do měst a počet obyvatelstva pak již neustále klesal. Tento nepříznivý demografický trend nezvrátila ani možnost zaměstnání ve zdejším od konce 19. století se rozvíjejícím průmyslu

Smrtí svobodného Jana Kryštofa (1665-1725) vymřela evangelická hošťálkovská větev Skrbenských z Hříště. Rodový majetek pak byl v poručnické správě a teprve roku 1735 ho převzali od správní komise jeho bratranci Karel František a Jiří Leopold z šenovské větve rodu. Po úmrtí mladšího a bezdětného bratra roku 1743 se Karel František (1684-1768), zastávající mimo jiné úřad zemského hejtmana knížectví Těšínského, stal sám majitelem panství. Dědil po něm jeho syn Karel Traugott Erdmann (1716-90) a po něm vnuk Karel Traugott Gabriel (1781-1838). Poněvadž ale vedl rozmařilý život, musel Hošťálkovy pro zadluženost roku 1831 prodat za 140 000 zlatých hraběti Karlu Strachwitzovi. Ten po šesti letech zemřel a statky přešly na jeho dceru Antonii provdanou za hraběte Jindřicha (Heinricha) Arco (1800-72), čímž se panství dostalo do držení slezské větve tohoto šlechtického rodu. Po smrti hraběte Jindřicha následoval v držení velkostatku jeho jediný syn Karel Antonín († 1895), po něm jeho syn z prvního manželství Gerhard Karel († 1913) a pak jeho nevlastní bratr Karel Arco

Atmosféra revolučního roku 1848 a nespokojenost poddaných s výší náhrady za propuštění z poddanských povinností vyústila v nepokoje i na hošťálkovském panství.

Dne 1. listopadu 1848 v šest hodin večer přiběhl do zámku v Hošťálkovech holčovický domkář Johann Neugebauer se zprávou, že poddaní z Holčovic a Hynčic vyzbrojení cepy připravují pod vedením holčovického lékaře Johanna Lehnerta přepadení zámků v Hošťálkovech, Albrechticích a Linhartovech. Hrabě Jindřich Arco již ale nestačil s rodinou odjet a byl výstřelem z demonstrujícího davu zraněn na levé ruce. Po rozšíření této zprávy se v obci ještě téže noci shromáždili národní gardisté a dav asi 2 000 lidí z okolních obcí, kteří vtrhli do zámku a vyrabovali jej. Příští ráno 2. listopadu dorazila do Hošťálkov národní garda z Albrechtic spolu s jinými poddanými, zvláště s větším počtem obyvatel ze Spáleného, v jejichž čele stál koželuh Ernst Schindler. V zakládací listině Spáleného měli totiž jeho obyvatelé mimo jiné povinnost hlídat a bránit zámek v Hošťálkovech v časech nebezpečí. Proto zde zůstali k jeho ochraně až do 6. listopadu, kdy přijela eskadrona kyrysarů pod velením rytmistra barona Seckendorffa. Za deset dní odjel hrabě Arco s rodinou do Opavy a Hošťálkovy pak jeden a půl roku nenavštívil.

Po této události přijelo do Holčovic 50 vládních vojáků, kteří zatkli Johanna Lehnerta († 1889) a odvezli ho do Opavy, kde bylo kriminálním soudem sedm vůdců povstání odsouzeno roku 1849 na kratší dobu do vězení. Hlavní vůdce vzpoury Johann Lehnert, první volený starosta Holčovic v letech 1850-52, a mnozí jiní byli však znovu obžalováni a roku 1857 opět odsouzeni.

Po zrušení patrimoniální správy se všechny obce Holčovicka, do té doby náležející ke dvěma panstvím, staly roku 1850 součástí soudního okresu Albrechtice, který spolu s krnovským, osoblažským a jindřichovským tvořil politický okres Krnov. Komora byla osadou Hejnova do roku 1866, kdy se Komora osamostatnila. Dlouhá Ves se odtrhla od Jelení v roce 1870. Podle provizorního obecního rozhodnutí byly v roce 1849 Dolní a Horní Holčovice sloučeny v jednu politickou obec, neboť byly půlstoletí předtím rozděleny (1799). Správu obce představoval starosta, dva (později čtyři) radní a devět členů obecního zastupitelstva.

Brzy po vydání březnové oktrojované (Stadionovy) ústavy 4. března 1849, která zaručovala náboženskou svobodu ve státem uznávaných církvích, přistoupil pastor Karl Delorme (1837-70) k renovaci evangelického farního kostela. Přistavěna byla též věž, opatřená na podzim roku 1850 zvonem ulitým vídeňským dvorním zvonařem Kafem, jenž nesl nápis: „Allein Gott in der Höh, sei Ehr“ (Jediný Bůh na výsosti, cti ho). Později věž obdržela ještě dva ocelové zvony a roku 1880 též věžní hodiny. Kostel měl podél obou stran lodi dva balkony nad sebou a na kruchtě varhany. Oltář zdobil obraz Krista na hoře Olivetské od malíře Sattlera. Sochy pocházely od Františka Proskeho z Heřmanovic.

Právo společného užívání holčovického hřbitova měli evangelíci díky altranst ä dtské smlouvě z roku 1707, ještě před ní pochovávali své zemřelé ponejvíce na soukromých zahradách. Po uzavření konkordátu mezi rakouskou vládou a svatou stolicí roku 1855, který rozšířil vliv římskokatolické církve na veřejný život, následně vydaný ministerský výnos důrazně nařídil rozdělení hřbitovů společných pro katolíky a evangelíky. Ve smyslu tohoto nařízení došlo mezi zástupci obou zainteresovaných holčovických náboženských obcí k dohodě, podle níž se evangelíci za odškodnění ve výši 550 zlatých do budoucna stávajícího hřbitova zřeknou a zřídí si vlastní. Nový hřbitov byl založen nad kostelem a vysvěcen 11. července 1858. Evangelické hřbitovy vznikly také v Dlouhé Vsi (1859) a v Jelení (1866).

I když se velikost holčovické evangelické farnosti se postupně zmenšovala, čítala roku 1908 kolem 4 300 osob augsburského vyznání. Osamostatnily se obce ve Vraclávku, Jeseníku, Bruntále, Krnově a dokonce ve Spáleném, kde byla roku 1884 založena evangelická reformovaná obec, jediná v celém Slezsku. Příští rok si díky daru Richarda Poppeho postavila modlitebnu, faru a založila hřbitov. Jako první pastor zde byl 23. září 1888 slavnostně uveden Josef Szalatnay z Prahy, za jehož úřadování si obec v letech 1896–97 zbudovala kostel. Cenu stavby ve výši 50 000 korun zčásti pokryla sbírka uspořádaná farářem mezi souvěrci z Čech, Anglie, Holandska a Švýcarska.

Literárně činný byl holčovický evangelický pastor Dobroslav Novak (působil zde v letech 1884–1919) a dále římskokatoličtí faráři Johann Salzmann (1852-72) a Konrad Blažek (1872–87).

Dne 1. prosince 1872 na první neděli adventní vznikl v Horních Holčovicích požár, který se díky silnému větru rozšířil až do Dolních Holčovic, kde shořelo osm domů. A tak si Dolní Holčovice spolu s Komorou založily roku 1878 Spolek dobrovolných hasičů, který si zbudoval novou hasičskou zbrojnici. Hasičské spolky se pak ustavily ve Spáleném (1877), Jelení (1883), Hejnově (1885), Horních Holčovicích (1888) a Dlouhé Vsi.

Obce ležící na březích Opavice opakovaně postihovaly povodně. Roku 1605 způsobila velká voda škody na domech, mlýnech, loukách, polích, obilí a dobytku. Povodeň z 26. srpna 1813 zničila v Holčovicích 13 domů a všechny mosty, v Hejnově dokonce 16 domů a 30 jich silně poškodila. Podle archivních záznamů pronikla po několikadenních deštích odpoledne 10. června 1829 do evangelického kostela voda do výše 30 cm. Další záplavy se odehrály v letech 1847, 1880, 1883, 1920 a 1940.

Jedna z vůbec nejničivějších povodní se však udála 10. července 1903, kdy se „Goldoppa“ po pětitýdenních deštích katastrofálně rozvodnila. Den předtím zaznamenala meteorologická stanice v Heřmanovicích denní úhrn srážek 184,7 mm. Vodní živel odnesl nebo poničil řadu domů, mostů, silnice, novou školu, pivovar a několik továren. Spojení s okolím bylo přerušeno, schůdná zůstala jen cesta do Albrechtic přes Českou Ves.

Základní komunikační osou obce bylo vždy údolí Zlaté Opavice. Jím vedoucí okresní silnice z Albrechtic do Heřmanovic byla vybudována roku 1835, opravena roku 1914 a v 30. letech vydlážděna kostkami. Z ní odbočující silnice vedoucí přes Jelení do Karlovic byla postavena v roce 1872.

Dalšímu rozvoji průmyslu měla napomoci železnice z Města Albrechtic přes Heřmanovice a Zlaté Hory do Mikulovic, jejíž projekt vypracoval ing. Rindl z Vídně. O její výstavbu se usilovalo od roku 1891, ale přes vyslání tří deputací na vídeňské ministerstvo železnic a projednání v parlamentu se stavba neuskutečnila. Roku 1896 byl zahájen provoz pouze na trati z Mikulovic do Zlatých Hor.

Holčovice měly svého doktora, porodní asistentku a od roku 1908 i chudobinec. Z místních lékařů patřil k nejvýznamnějším Karl Türk (1840–1908), který působil v Holčovicích od roku 1891 až do své smrti. Dvakrát byl poslancem říšské rady a do konce života byl poslancem zemské rady. Publikoval články v několika novinách a je autorem sociálních románů a dramat. Jeho náhrobek dodnes stojí na místním hřbitově.

Jeho syn z prvního manželství Dr. Wilhelm Türk (1871–1917) byl primářem c. k. Josefovy nemocnice ve Vídni a profesorem tamní univerzity. Později převzal kliniku svého učitele, dvorního rady prof. Neussera. Jeho přednášky o hematologii vyšly knižně ve třech dílech pod názvem „Vorlesungen über Hämatologie“. V medicíně je dodnes používán Türkův roztok.

Roku 1892 byl zahájen provoz ve vodoléčebném ústavu J. Stefanitsche, v němž vodoléčebné procedury od jeho založení rozvíjel a proslavil lázeňský Ernst Hoffmann († 1909), který proslul jako „Wasserdoktor“. I po zániku vodoléčebného ústavu byly studené obklady mezi obyvatelstvem dále používány

Poštovní úřad s jedním úředníkem a dvěma doručovateli (místním a přespolním) získaly Holčovice roku 1863. Od roku 1830 až do té doby spadaly spolu s okolními obcemi do poštovního okrsku albrechtického. Pošta dodnes sídlí ve vile, kterou postavil v roce 1906 hostinský Hans Kaller. Roku 1902 přibylo telegrafické a roku 1912 telefonické spojení. Úřad měl dvakrát denně spojení do Albrechtic a taktéž do Spáleného, kde byla pošta zřízena roku 1885. Policejní stanice začala v obci úřadovat v roce 1879.

Hned po začátku první světové války zřídil hrabě Karel Arco v budově bývalého lesního úřadu zotavovnu pro raněné. Z války se nevrátilo 61 mužů z Holčovic, 6 z Hejnova, 34 ze Spáleného, 14 z Komory, 18 z Jelen&i
strana 1

Poloha

přidat fotografie