Hořenec (osada) [40383]

Hořenec, německy Horschenz, část obce Nezabylice, leží v nadmořské výšce 274 m. Název nabyl dlouho ustálen a kolísal mezi podobami Hořenec a Hořenice. Jedny Hořenice však na okrese Chomutov již existují u Chban, byl proto s platností od 1. 1. 1992 pro tuto ves úředně stanoven název Hořenec. Pojmenování vzniklo pravděpodobně ze jména původního majitele nebo zakladatele Hořenovi. Němci si název jen přeložili.

Hořenec byl původně ves ulicového typu, která byla narušena drobným prostorem okolo kapličky a územím židovské osady se synagogou.

Až do 16. století byl Hořenec drobným samostatným šlechtickým statkem. V písemných pramenech se objevuje prvně v roce 1327, kdy zde sídlili Štěpán, František a Bech, vladykové z Hořenic. Roku 1384 zde zemřel Hodislav z Hořenic a do roku 1388 byli majiteli Šeptáči ze Všechlap. Roku 1454 došlo o Hořenice ke sporu, ve kterém si ji bratři Oldřich a Zikmund Šeptáči vyžádali jako odúmrť. V té obě je již v Hořenci uváděna tvrz.

V roce 1535 získal Hořenec Felix Šmohař z Rochova. Vladycký rod Šmohařů pocházel z Rochova na Litoměřicku. Na Chomutovsku jsou uváděni prvně roku 1535, kdy Felix, jeden z pěti bratrů, koupil Hořenice a druhý bratr Brikcí získal roku 1548 Kralupy. Po majetkových přesunech mezi příslušníky rodu držel roku 1589 Hořenice Václav a Kralupy Brikcí. Zemřel roku 1596. Zůstala po něm vdova Kateřina, rozená ze Štampachu, tři synové a dvě dcery. Ze synů zůstal na živu Jobst ( Jošt) a před rokem 1615 se ujal správy Kralup i Hořenic. Pro účast na stanoveném povstání byl odsouzen ke ztrátě třetiny jmění. Královská komora zabavila jak statek Kralupy se vším příslušenstvím, tak statek Hořenice.

Synovi Adamovi a dvěma dcerám byly peníze, které po odečtu zůstaly, poukázány až do roku 1675. 

Roku 1623 byl bývalý Šmohařův majetek prodán Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který si z pobělohorských konfiskádů vytvořil rozsáhlé panství Ahníkov - Prunéřov.

Po připojení k panství ztratila zdejší tvrz svoji obytnou i správní funkci a vznikla tak dokonale, že není ani známo, kde stála. K jejímu zániku pravděpodobně přispěla i třicetiletá válka, která v Hořenci zanechala také další spáleniště. Ale krátce po jejím ukončení tam berní rula k roku 1654 uváděla sedm sedláků, 12 chalupníků a tři poddané tzv. na obci. Stavení již byla v dobrém stavu. Také dobytka tu bylo poměrně dost, celkem 23 potahů, 38 krav, 17 jalovic, 53 ovcí, 60 sviní a 33 koz.

Reformační hnutí a pak i třicetiletá válka způsobily, že byl velký nedostatek katolických kněží. Bylo jich tak málo, že k chomutovskému děkanátu patřilo 20 vesnic, mazi nimiž byly i Údlice nebo Hořenec.

Po válce byl Hořenec opět samostatným statkem a v jeho držení se vystřídalo několik pánů - např. roku 1651 Jiří Holický ze Šternberka, ale již v následujícím roce císařský rada a zemský místokomoří Adam Pecelius z Adlersheimu. Roku 1667 koupil Hořenec Ferdinand František Albrecht hrabě Wahl, pán na Lvíčkově. Jeho dědic Ferdinand František Xaver prodal roku 1714 Hořenec spolu s Nezabylicemi kněžně z Lichtelštejna a tím připadly obě vesnice k panství Červený Hrádek.

Od konce 17. století se v Hořenci začali usazovat Židé.

Potvrzuje to i zápis z roku 1988, podle kterého tu koupila vrchnost domek, do něhož usadila Židy. V polovině 18. století žilo v Hořenci již 12 židovských rodin. Osm z nich obchodovalo s peřím, vlnou a plátnem, z dalších byl jeden řezníkem, druhý krejčím třetí poslem. od roku 1859 mohly židovské děti navštěvovat židovskou školu v Údlicích. V té době měla zdejší židovská komunita přes 170 lidí, vlastní hřbitov a synagogu. Synagoga byla zbořena a hřbitov byl až na nepatrný zbytek nacisty zničen. Na jeho místě je dnes hromadný hrob obětí ,,Pochodu smrti" z jara 1945. Pozůstatky židovského ghetta ale ve vsi stále stojí.

Schallerova topografie z roku 1787 uvádí v Hořenci 34 domů, z toho dva patřily k panství Velemyšleves. Byla zde tehdy i kovárna a panský mlýn. V roce 1843 tu bylo již 56 domů se 574 obyvateli. V té době měla ves i vlastní hospodu.

 Z uměleckých památek stojí v Hořenci na návsi kaplička, zrenovovaná roku 1992. Generální rekonstrukce kaple, zapsané v seznamu kulturních památek, začala v březnu 1992 a již 26. července téhož roku byla kaple slavnostně znovu vysvěcena. Zvon kapličky se rozezní vždy v sobotu v poledne a v neděli v poledne i večer. Kaplička je obdélná, s trojúhelníkovým štítem, sedlovou střechou a zvonicí s cibulovitou střechou. Původní vnitřní vybavení kapličky- obraz sv. Floriána se třemi světci z roku 1769 a barokní sochy Panny Marie, sv. Michala, sv. Josefa a sv. Jana z druhé poloviny 18. století odvezli památkáři z Ústí nad Labem v roce 1979, kdy celé obci hrozila likvidace kvůli plánované výsypce Velemyšleves. Po restaurování byl obraz i sochy předány do Okresního muzea v Chomutově.

Na konci Hořence stojí (stejně jako v Nezabylicích) železný kříž na omítnutém soklu a u mostu přes Hačku rovněž v roce 1992 zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1704. Světec stojí na nízkém čtverhraném soklíku s nápisem a datem.

Poloha vsi na soutoku potoků Hačky a Chomutovky byla příčinou mnoha povodní- např. po průtrží mračen v srpnu 1761 zničila záplava zde i ve Velemyšlevsi 18 domů.

V roce 1866 postihla Hořenec jiná pohroma - vypukla tu epidemie cholery, které podlehla řada obyvatel.

Spolek dobrovolných hasičů byl v Hořenci založen roku 1890. 

Obyvatelé se věnovali převážně zemědělství a chovu dobytka, ale určitým zdrojem obživy byla, stejně jako v mnoha zdejších vesnicích , výroba třísla. V horských vesnicích se tříslo získávalo většinou z kůry smrků, ale nejvíc třísloviny obsahuje mladá dubová kůra. Proto se v předhůří a v nížinných oblastech vysazovaly dubové háje. Každých 8 - 10 let se pruh dubů pokácel a znovu osázel. Hájek se tak znovu obnovoval. Tak tomu bylo např. v Údlicích, Otvicích, Všehrdech a také v Hořenci.

Z pokácených stromů se kůra nejdříve oloupala- nejen z kmenů, ale i z větví a pak se postavila do panáků, aby proschla. Nahoru se položil kus kůry, který měl zabránit dešťové vodě, aby nevyluhovala část třísloviny. Po dosušení byla kůra dopravována do mlýnů na tříslo. Ke konci 19. století se výroba třísla ze smrkové kůry již zastavovala, z dubové kůry ještě pár let pokračovala. Výrobu třísla si ale koželuhové jimiž obstarávali sami, dosušování a drcení prováděli parními stroji a mlýny, poháněnými elektřinou. Po roce 1900 pomalu přestávala i tato činnost, protože byla dovážena levnější a lepší tříslovina odjinud.

Hořenec patřil do údlické farnosti a do obvodu triviální školy v Přečaplech. Nyní docházejí děti do školy v Údlicích.

Po roce 1850 patřil Hořenec jako osada Nezabylic do politického a soudního okresu Chomutov. Od července 1960 do závěru roku 1990 byl Hořenec spolu s Nezabylicemi začleněn do obvodu MNV Údlice. Pak se spolu s Nezabylicemi opět osamostatnil.

Poloha

přidat fotografie