Obora (obec) [3897]

Obora byla jednou z obcí vzniklých až v době barona Husmanna, kdy začal být osidlován vnitřní hvozd.

Těmto osadám se také říkalo lesní domky a na rozdíl od obvyklých poddaných měli své domky na půdě panské (dominikálu), takže v těchto osadách v podstatě žili z pánovy milosti. Znamenalo to v podstatě, že nic výnamnějšího zde nemohli podnikat bez vědomí vrchnosti.

Jižně od rybníka Irllohe (později Olšový rybník u Branky), kterým protéká potok Reichenbach (dnes asi Sklářský potok) nechal Husmann oplotit oboru pro zvěř. Tím, že zde také zřídil myslivnu, položil základ osadě Thiergarten. Roku 1690 vyplácel již jistý Georg Eckhart „ze starý a u obory ležící a vykoupený domek, který dal před nějakými 40 lety postavit pobožný pan plukovník Husmann“. Jako u ostatních obdobných obcí se však soudí, že skutečné osidlování započalo až ve druhé půli 17. století za hrabat Losyů. Matriční zápisy z Thiergarten byly známy až od roku 1660. Ve vizitačním seznamu panství se obec vyskytuje teprve v roce 1722 (fakticky ji tím můžeme za obec pokládat teprve nyní, když to tak přišlo i panským úředníkům) s celkem 21 domy (to dle opatrných odhadů mohlo zahrnovat tak něco málo přes 100 lidí. O drahný čas později, roku 1788, už měla usedlostí více než dvojnásobek (48). Nadále rostla až r. 1930 čítala na 76 domů se 409 obyvateli (úředně k ní byla od 1849 počítána i osada Paulushütte/Pavlova Huť s 86 lidmi). Jak v Oboře, tak na Pavlovské Huti, tehdy bylo stejně mnoho, tedy po dvou Češích. Nejvyšší zaznamenaný počet obyvatel obce pochází z posledního, již „říšského“ sčítání v roce 1939, kdy Obora měla 448 obyvatel. Kromě jediného protestanta byli všichni zdejší katolíky. Církevní péče o lid se v případě Obory odehrávala do císaře Franze Josefa pouze z Tachova, poté vznikla pro lesní domky dvě farní místa (Halže a Milíře) nového farního obvodu Milíře (1854). Pokud někdy dříve v této obci lze mluvit o nějaké výuce, tak v souvislosti s duchovní správou v Milířích (kostel postaven 1814). Nedaleká Branka měla školní budovu teprve od 1890 (třebaže už od 1803 sem docházel jeden učitel z Lučiny), Milíře školu založily v roce 1827 a v roce 1878 už měly dokonce tři třídy. Samotná Obora nakonec školu měla (č.p. 70), ale kromě jejích učitelů, a toho, že se později stala dvojtřídní, žádné další údaje nejsou. Feudální panství s jeho lesními revíry a hájovnami (které se po roce 1848 prostě začaly počítat jako soukromý majetek šlechty), doplňovaly různé podniky v obcích. Víme, že v Oboře, Horní Výšině a Brance působilo několik pil, mlýnů a brusíren. K Oboře patřila Heyrovského pila (zřízena 1881) a pila Viktorinova, obě byly majetkem vrchnosti. Byli tu také zemědělci, ale větší možnosti dávalo zpracování dřeva. Zvláště v zimních měsících, kdy v sídlech takového typu, jako byly příhraniční „lesní domky“ kvetly různé ruční práce, jako třeba vyřezávaní předmětů ze dřeva.

Poslední dějiny německé Obory se začaly psát s koncem války, když přišli Američané, a když je pak Češi jako ostatní deportovali (začátek vysidlování 2.března). Přesto ve většině „lesních vesnic“ ještě na podzim 1946 zbývalo několik posledních Němců, kteří odešli až v dubnu 1948 (tohoto posledního exodu se účastnilo mj. 40 osob z Obory a Halže) a konkrétně v Oboře pak už zůstala jediná německá rodina. Přestože Němci odešli, i v sousední nové vlasti se pak živě zajímali o osud bývalé domoviny. Jejich místa a nový osud obcí pak začali psát čeští dosídlenci z východu Evropy, pravoslavní reemigranti především z Ukrajiny a Rumunska.

Š. Čadek, Muzeum Českého lesa Tachov

strana 1