Kostel Narození Panny Marie - Vranov (kostel) [36999]

Perlou v koruně poutních míst v českých zemích, ale také v sousedním Rakousku, je kostel Narození Panny Marie na Vranově u Brna. Dle historika Talberta na vysokém učení Paulánském na Vranově postavil Vilém, kterému dává honosný titul moravský maršálek, dřevěný kostel, a to jako dík Panně Marii za zázračné vyléčení slepoty v roce 1240. V krátké době se pověst o léčebných účincích spojených s uctíváním Panny Marie v tomto kostelíku tak rozšířila, že v roce 1243 či o něco později v roce 1269 byl pro péči o kostel a potřeby stále hojnějších návštěvníků zřízen u kostela malý klášter, snad františkánský. Podoba vranovského mariánského kostela a v tomto areálu také dalšího kostela sv. Barbory (farního), včetně stále se rozrůstajícího klášterního komplexu, se v průběhu staletí měnila. Dnešní podoba vranovského kostela a krátce po jeho postavení i nově zbudovaného kláštera (od r. 1633) se datuje tedy do finální podoby celého areálu do let 1622-1633. V r. 1622 bylo započato fundátorem Maxmiliánem knížetem z Liechtensteinu (bratrem českého místokrále Karla z Liechtensteinu) a jeho manželkou Kateřinou ze starobylého moravského rodu pánů z Boskovic a Černé Hory se stavbou kostela. Staré budovy byly všechny zbořeny a na jejich místě vznikl nový kostel Narození Panny Marie jako projev mariánské úcty obou zakladatelů i jako trvalé umístění rodové hrobky panujících knížat rodu Liechtensteinů. Kostel je však současně unikátní stavební památkou z hlediska českých dějin umění. Vznikem v letech 1622-1624 je ojedinělou památkou raného baroka v době třicetileté války, kdy stavební činnost v českých zemích pochopitelně stagnovala. Jméno autora této kostelní architektury není dnes známo, inspiračním zdrojem mu však bylo nesporně francouzské klasicistické baroko, jen poněkud aplikované pravděpodobně na naše podmínky a umístění tohoto sakrálního komplexu, jako dominanty krásné okolní přírody. Povolání 12 paulánských mnichů přímo z Francie pro osazení krátce na to postaveného kláštera v r. 1633 jen tuto verzi podporuje. Dnes patří řád Paulánů, založený sv. Františkem z Pauly (1416 v Paolo, Iálie – 1507 v Toura, Francie) k Františkánům jako řád nejmenších bratří – Ordo fratres minorum. Vnitřní členění kostelní architektury nedoznalo od postavení kostela změn, podstatně však byla upravena jeho fasáda. Stržena byla také spojovací krytá pavlač mezi kostelní Liechtensteinskou oratoří a jejich nedalekým domem. Důvodem přefasádování kostela v r. 1820 byla výstavba samotné sepulkrální architektury Liechtensteinské hrobky, umístěné do podnoží kostela. Vzhledem k tomu, že průčelí samostatného hrobkového objektu bylo řešeno v duchu tehdejší klasicistní empírové architektury velmi střídmě po vzoru antiky, došlo k optickému sjednocení obou na sebe navazujících průčelí do dnešního, výtvarně jednoduchého, pojednání. V 18. století se však podstatně změnilo původní vnitřní zařízení kostela, které bylo poznamenáno 17. stoletím. Klenbu kostela pokryla mohutná iluzivní freska, kterou v letech 1738 – 1748 vytvořil vynikající brněnský malíř Jan Jiří Etgens, před tím také tvůrce fresky na stropě depozitáře v přilehlém klášteře. Z dalších významných malířů 18. stol. Se na kostelní výzdobě podíleli malíři jako Antaly (Antonín) Schmidt z Kremže, zv. Kremsser Schmidt (1718 – 1789), vídeňský Pavel Troger (1698 – 1762), autor obrazu Nejsv. Trojice na hlavním oltáři, neméně slavný Antonín František Maulpertsch (1724 – 1796), autor obrazu sv. Františka Serafínského, sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka z Pauly, a také Josef Hager (1726 – 1781) z Prahy, který v r. 1777 namaloval pro zdejší kapli obraz Krále Davida s anděly. Umělecky hodnotný je i rozměrově menší obraz sv. Rozálie nad mensou oltáře ve vedlejší stejnojmenné kapli. Další menší obrazy na oltářích v lodi jsou pracemi kvalitních malířů a navíc jsou rámovány krásnými pozlacenými dřevěnými rámy. Dvojice sv. Nolburga a sv. Vendelína je malována jedním autorem již v nástupu klasicismu posledních desetiletí 18. stol. Malý obraz v kovovém, ručně tepaném rámu, je pravděpodobně prací okruhu malíře Ignace Raaba (1715 – 1787). Časově nejstarší památkou, umístěnou dnes pod kruchtou, je gotická křtitelnice, pravděpodobně dnes jediný svědek původního kostela. Tvůrcem splendidní sochařské výzdoby oltářů, kazatelny a epitafu je brněnský sochař a řezbář Ondřej Schweigel (1718 – 1789), který svým uměním dospěl k vrcholu rokokového umění. Architekturu hlavního oltáře a jeho sochařskou výzdobu vytvořil Bohumír Fritsch (1705 – 1750) v pojetí vrcholného baroka. Dominantou hlavního oltáře je uctívaná soška P. Marie Vranovské, ikonografický pojem, jejíž dramatické osudy jen podtrhují její adoraci. Tato mariánská soška, později dekorována Zlatým rounem, darem Liechtensteinů, s korunkou symbolizující zázraky a měnícími se pláštíky, je, dle slohového rozboru, prací dnes neznámého řezbáře z doby kolem roku 1500 a byla pravděpodobně přinesena Paulány z domovské Francie. Socha byla v r. 1645 ukryta před řádícími švédskými vojáky na Novém Hradě společně s uctívaným vranovským krucifixem, později však objevena ukrytá v terénu a opět instalována. Zatímco soška byla naprosto intaktní, byl krucifix z doby gotické poněkud poškozen a z původního oltáře uprostřed hlavní lodi později přenesen na oltář v kapli sv. Rozálie. Z původního, velmi rozlehlého paulánského kláštera, zrušeného Josefem II. A po r. 1784 postupně bouraného, zbylo dnes jen torso, zahrnující především farní úřad. Ve stejné době byl zbořen gotický kostelík sv. Barbory, jehož podobu snad známe ze zmíněné Etgensovy fresky v depozitáři a jehož jedno nároží bylo kolem r. 1985 odkryto na dnes zrušeném místním hřbitově u kostela. Do areálu kláštera náležely kromě klášterních budov i budovy hospodářské, jako bednárna, stolárna, pivovar, sklady a také rybníky a areál v zahradě určený pro pěstování hlemýžďů, kteří se zde dodnes vyskytují. Důvodem založení rybníků v netypické krajině a také hlemýžďárny byl čtvrtý řeholní slib Paulánů, a to trvalý postní život, tedy konzumace rybího masa a po francouzském způsobu upravovaných hlemýžďů. Díky více než dvacetiletému nesmírnému úsilí zdejšího faráře P. Oldřicha Mifka kostel dnes opět září v původní kráse. Restaurované fresky, oltářní obrazy, varhany či sochy včetně opravy všech nemovitých objektů, nových střech a generální opravy Liechtensteinské hrobky, odkrytí fresek nad jejím původním vchodem do kostela vrací kostel Narození P. Marie mezi umělecko-historické památky naší vlasti I. kategorie. Umělecký a estetický prožitek z prohlídky kostela zvyšuje expozice sakrálních předmětů v bývalé oratoři, stejně jako víru v zázračnou pomoc P. Marie dokumentují drobné votivní dary uzdravených s miniaturními odlitky nemocných údů či dokonce slepoty zbavených očí. Zájem, především malých, návštěvníků kostela vzbuzuje i instalovaný mechanický pohyblivý Betlém v boční kapli s umělecky řezanými figurkami a moderním ozvučením z doby nedávné. Kostel Narození P. Marie na Vranově je nejen duchovní dominantou, ale také obdivuhodnou umělecko-historickou památkou z doby třicetileté války, kdy Evropou procházela zničující válečná vřava a kdy v těchto vnějších podmínkách ve středu Evropy jen váhavě nastupoval tehdy nový umělecký sloh barokní. Stavba barokního kostela na Vranově u Brna vlastně poprvé zrušila staré antické přísloví Inter arma silent Musea (Ve válce Múzy mlčí). Doc. Dr. A. B. Král, CSc

Poloha

přidat fotografie