Hostouň (město) [3548]

Obec Hostouň leží na úpatí hvozdů Českého lesa v polovině cesty mezi městečky Bělou nad Radbuzou a Poběžovicemi. Hostouň byla v minulosti též městečkem obdařeným městskými právy a znakem. Ve středověku byla cent­rem samostatného šlechtického statku a významným tržním místem s poměrně rozvinutou řemeslnickou výrobou. Před 2. světovou válkou zde sídlily úřady hostouňského soudního okresu a velice známý byl v té době rovněž hostouň­ský hřebčín. Po odchodu německého obyvatelstva v roce 1946 nastává stagnace  a dochází i k demolicím městské zástavby. K výraznějšímu rozvoji Hostouně, po níž  v současné době spadá 11 okolních vsí, dochází od 90. let minulého století.

Dějiny městečka ve středověku

Nejstarší zmínka o Hostouni se objevuje v roce 1238, kdy se po ní psal Gum­pert  z Hostouně, který měl 4 syny Pavlíka, Zdeslava, Lva a Dobrohosta. Podle českých jmen Gumpertových synů můžeme předpokládat český původ tohoto rodu, který užíval napříč dělený štít červeno-stříbrné barvy. V 1. polovině 13. století patřili hostouňští vladykové   k významné pohraniční šlechtě, jejíž zástup­ci se zúčastňovali důležitých jednání na královském dvoře v Praze a náleželi k panovníkově družině.

Ačkoliv se Gumpertovi dědici vyskytují v pohraniční oblasti Českého lesa ještě v 1. polovině 14. století, užívá roku 1271 predikát z Hostouně jistý "Ulrich von Hotzowe" (Oldřich z Hostouně), kterého němečtí badatelé ztotožňují s Ol­dřichem Waldthurnerem z Waldthurnu a na Hostouni. V roce 1273 jsou z tohoto rodu připomínáni ještě Bedřich a  Gotfrid z Hostouně. Jakým způsobem horno­falcští Waldthurnerové získali Hostouň není známo. Zdá se však, že nejspíše sňatkem. Snad stejným způsobem či výměnou za české statky obdrželi Gum­pertovi potomci nedaleký hornofalcký hrad Reichenstein a městečko Schȍnsee, tyto statky však do roku 1333 postupně odprodali Oldřichu landkrabímu Leuch­tenberskému.

Nejpozději na počátku 14. století přechází Hostouň opět na vladyky z Hos­touně. V roce 1360 je uváděn Protivec a Zdeněk z Hostouně, kteří podávali kněze k místnímu kostelu. Posledním majitelem Hostouně z tohoto rodu byl Protivcův syn Racek, který držel scelený hostouňský statek až do období kolem roku 1413. K Hostouni tehdy náležel Mutěnín a vsi Ostrov, Starý Kramolín, Horoušany a dnes zaniklá ves Hoštětice. Již v roce 1404 je připomínán nedaleký hoštětický mlýn, který náleží  k nejstarším v kraji.

Před rokem 1423 získává hostouňský statek Ctibor z Volfštejna, který stál v období husitských válek na straně císaře Zikmunda. V roce 1456 udělil Hos­touňským právo volného odkazu majetku a svobodného stěhování. Za ženu měl Elišku z Kolovrat,  z dětí je znám především syn Ctibor, který byl v letech 1462-1489 rotmistrem ve vojsku Ludvíka vévody bavorského. Zde se zřejmě seznámil s Argilou (Angelou) z Waldova (Waldau v Horní Falci, odkud pochá­zel rod Waldauerů), kterou si vzal později     za manželku. Po Ctiborově smrti se na Hostouni vystřídali v rychlém sledu Jindřich z Kolovrat a Kryštof z Gutštejna.

Hostouň v 16. století

V roce 1510 získává Hostouň s tvrzí, dvorem a městečkem Jan z Rabštejna. K panství tehdy náleželo 7 celých vsí, části dvou dalších a 2 vsi pusté. Jan potvr­dil osadníkům stará privilegia a přidal i ustanovení, na jehož základě byli oby­vatelé Hostouně, kteří se v městečku narodili a dožili se 70 let, osvobozeni od všech poplatků, daní a robot. Jednalo se jistě o akt velice chvályhodný, musíme si však uvědomit, že v této době se 70 let dožívali sotva 3-4 poddaní na celém panství. Od platů a povinností, vyjma poplatků z vaření bílých piv, osvobodil i hostouňskou obec. Rabštejnové drželi Hostouň až do období před rokem 1586, kdy hostouňské panství zdědil manžel Anežky z Rabštejna Jiří hrabě z Gutštej­na. Nový majitel se výrazně zasloužilo rozvoj městečka. V roce 1587 získala Hostouň na jeho přímluvu polepšený městský znak s gutštejnským erbem tří jeleních parohů. Tímto rokem počínaje přidal městečku k prvnímu výročnímu trhu 2 trhy další a speciální trh koňský a povýšil je na město.

Městečko bylo v té době ještě výrazně české, z okolních vsí, především ze strany od Přimdy, sem však přicházelo nové německé obyvatelstvo. V důsledku tohoto jevu potvrdil Gutštejn roku 1598 hostouňským kostelům výsadu, že čle­nem městské rady se může stát jen Čech a rovněž všechny právní záležitosti se měly na radnici projednávat pouze česky. Jiří  z Gutštejna vlastnil též význam­ný pohraniční hrad Rýzmberk u Kdyně, kde rovněž pobýval,   k Hostouni však přilnul a věnoval jí stálou pozornost. Na hostouňském sídle se odehrávaly časté veselice, které však někdy přešly v pitky a rvačky, při nichž například přišel o život Jiříkův soused Václav Černín z Mělnice. Jiřík, který zemřel v roce 1598, odkázal statky Hostouň a Svržno svému strýci Jindřichu Vavřinci z Gutštejna. Tomu však byly Hostouň  i Svržno za protihabsburský odboj v roce 1621 zaba­veny a on sám uvězněn.

K hostouňskému statku tehdy náleželo 14 vesnic, v nichž žilo 237 osedlých, tj. 237 poddanských rodin. Uváděni jsou zejména vsi Čečín, Doubravka, Černá Hora, Holubeč, Přes, Mirkovice, Vítání, Štítary, Kramolín, Bezvěrov, Šidlákov, Horoušany, Sedlec a statek Svržno s dalšími vesnicemi a nemovitostmi. Hostouňský statek, který byl odhadnut na 53 121 kop míšeňských koupil za 41 000 kop míšeňských Zdeněk Vratislav z Mitrovic, který jej obratem prodal Kristýně Korduli Černínové rozené z Helmaku, manželce Protivy Černína z Chudenic.

Protiva Černín byl poslední českou vrchností na Hostouni, také privilegia, která Hostouňským obnovil, byla psána v českém jazyce. Oba manželé vyzná­vali horlivě katolickou víru. V Hostouni vzkřísili dávnou legendu o hostiích zneuctěných místním židovským obyvatelstvem a na místě, kde měly být hos­tie zakopány, nechali vybudovat případně obnovit kapli Božího Těla, v níž byli také později pohřbeni. Dnes je náhrobek těchto manželů zasazen ve vnější zdi kostela Svaté Anny na Vršíčku u Horšovského Týna. Hostouňské panství zdě­dila jejich dcera Marie Anna provdaná za Jana Ludvíka ze Starhenberga, ti roku 1656 prodali hostouňské panství Adamu Matyášovi Trauttmansdorffovi.

Hostouň v údajích berní ruly z roku 1654

Soupis poddaných sestavený pro tzv. berní rulu, která byla důsledně propraco­vaným daňovým podkladem své doby, zmiňuje v Hostouni celkem 72 osedlých se svými rodinami. Dalších 12 domů bylo pustých, jednalo se zřejmě o důsledky třicetileté války. Osedlí, tedy ti, co byli v Hostouni usazení a měli určitý maje­tek, se dělili na nejzámožnější hospodáře, méně majetné chalupníky a nejchudší tzv. zahradníky. Mezi nejmajetnějšími hospodáři, kterých bylo v Hostouni 22, je uveden především Hans Kleinschmied, který vlastnil 58 strychů  (1 strych v přepočtu 28 arů a 27 m2) polí, 5 koňských potahů, 5 krav, 15 ovcí a 6 prasat. Naproti tomu zástupci nejchudší vrstvy nevlastnili žádnou půdu ani dobytek. V porovnání  s blízkou Bělou a Poběžovicemi provozovalo své živnosti v Hos­touni velké množství řemeslníků. Jednalo se o 6 řezníků, 5 krejčích, 5 ševců, 3 pekaře, 2 tkalce, 5 koželuhy a dokonce 2 zlatníky. Po jednom byli zastoupeni truhlář, barvíř, uzdař, jirchář, kovář, kramář a sládek.

Z příjmení hostouňských sousedů vyplývá, že obec byla v té době již převáž­ně německá. Z českých příjmení se vyskytují: Svoboda, Levej, Slivka, Buchta, Dermbný, Jindra.  Ve městečku žili tehdy i 3 židé starší 20 let, což dokládá, že údajný starý zákaz o usazování židů ve městečku již dávno neplatil.

Neméně zajímavé jsou i údaje, které obsahuje tzv. soupis poddaných podle víry z roku 1651, který vedle jmen všech poddaných, kterých bylo na hostouň­ském panství celkem 964, uvádí i jejich stáří. Lidé se tehdy dožívali nižšího stáří, produktivní věk se pohyboval mezi 20-40 lety. Na celém hostouňském panství žilo tehdy pouze 10 osob starších 60 let. Mezi vyslovené starce tehdejší doby patřil vrchnostenský hejtman Lorenz Franz, který vypracoval již zmíněný soupis poddaných, jemuž bylo tehdy 69 let. Stářím jej převýšil pouze Andreas Stach, který byl stár 76 let.

Hostouň jako součást horšovskotýnského panství

Po připojení k rozlehlému dominiu horšovskotýnských Trauttmansdorffů pozbývá hostouňské šlechtické sídlo funkci rezidence. Centralizace trauttman­sdorffských držav se částečně dotýká i městečka, jehož rozvoj stagnuje. Avšak i v této době  si Hostouň udržuje postavení správního a obchodního centra oblas­ti mezi Poběžovicemi a Bělou. V průběhu I. poloviny 17. století, kdy ve střední Evropě zuří třicetiletá válka, dochází v Hostouni k rychlé výměně obyvatelstva. Z příjmení uvedených v berní rule i soupisu poddaných dle víry vyplývá, že v polovině 17. století bylo obyvatelstvo Hostouně již převážně německé.

Ve 20. letech 18. století rozvířily poklidný život venkovského města zázraky dřevěné sošky, na podobné události byla česká krajina v období zbožného baro­ka velice bohatá. Obyvatelé Hostouně i okolních vesnic začali v hojném počtu navštěvovat sošku Bolestné Matky Boží, která byla umístěna v malé dřevěné kapli u městečka a tvrdili o ní že je zázračná. Pražská arcibiskupská konzistoř tento církví neschválený akt nelibě nesla a nechala roku 1727 sošku přemístit do farního kostela. V roce 1728 přijela      do Hostouně komise, která měla zázraky způsobené soškou přezkoumat. Moc sošky byla s největší pravděpodobností prokázána. Svědčí o tom nejen obsáhlé archivní zápisy s vyobrazením zmíněné sochy,  ale především nákladný portál hostouňského kostela datovaný chronogramem do roku 1731,  v němž je kamenná kopie zázračné sošky zasazena. Ori­ginál sošky zmizel neznámo kam, zapomenuty jsou i zázraky, které způsobila. Uvědomíme-li si však, že v době barokní zbožnosti učinila z Hostouně známé poutní místo a kvůli její předpokládané zázračné moci byl přestavěn a obnoven i hostouňský kostel, v němž byla uložena, vykonala pro město užitečnou služ­bu.

Z období kolem poloviny 18. století pocházejí i údaje tzv. tereziánského katastru, jehož sumarizace byla dokončena roku 1757. V Hostouni žilo tehdy celkem 100 poddanských rodin. Místní kostel navštěvovalo 468 věřících z Hos­touně. Ke kostelu byly přifařeny ještě okolní vsi: Starý Kramolín se 122 věřící­mi, Svržno se 120 věřícími, Mirkovice se 113 věřícími, Holubeč se 77 věřícími a Černá Hora se 48 věřícími. V městečku byla též škola, jejíž chod zajišťovali 2 učitelé a špitál pro 6-7 chudých.

V Hostouni pracoval pivovar s výstavem 317 a 1/3 sudů ročně. Z řemesel jsou uváděni:   2 koláři, 2 hrnčíři, I malíř, 2 tesaři, 3 kramáři, 1 mydlář, 1 zá­mečník, 1 sedlář, 7 pekařů,  8 krejčích,  2 koželuzi, 8 tkalců, 7 ševců, 3 barvíři načerno, 5 řezníků, 1 kovář, 1 zedník, 1 sklenář, 4 truhláři, 4 bednáři. Ve starším přiznání jsou mimo tato řemesla uváděni ještě: 2 školní sluhové, 1 panský slá­dek, 1 městský písař, 1 řemenář, 1 kloboučník, 1 kožešník, 1 jirchář, 1 lazebník, 1 mydlář, 5 nádeníků a 10 žebráků. Městská rada měla tehdy četné stížnosti proti horšovskotýnské vrchnosti, hra­běti Františku Norbertu Trauttmansdorffovi, který neplatil kontribuci za domy, jež ve městě vlastnil a neuznával stará městská práva. Do roku 1765 mělo městečko hrdelní soud IV. třídy. Městská šibenice stávala na návrší jihovýchodně od dnešního železničního mostu a ještě po roce 1945 se návrší nazývalo Šibeničním vrchem.

Město V 18. a 1. polovině 19. století

V průběhu 2. poloviny 18. století a ve století 19. se život v městečku výrazně nezměnil.   V 18. století byla Hostouň známým krajkářským střediskem.  Na tr­zích byla vyhledávána též kvalitní hostouňská keramika. K rozvoji hrnčířského řemesla dochází v Hostouni především   v průběhu I. poloviny 19. století. Roku 1838 je tu uváděno 8 hrnčířských mistrů. V roce 1858 počet hrnčířů  v Hostouni kulminoval, tehdy je v Hostouni a jejím okolí uvedeno 18 hrnčířů.  Do konce 19. století se jejich počet pohyboval kolem 10-13.  Od počátku 20. století  ale dochází k úpadku řemesla,   po    1. světové válce pracoval v Hostouni již jen je­diný hrnčíř, Josef Karl. Hostouňská keramika se vyznačovala prostými tvary džbánů lahvicového tvaru.   Z hrnců jsou typické především soudkovité krajáče se širokým dnem. Keramika byla glazována ponejvíce sytě hnědými lesklými glazurami.

Podobu městské zástavby poznamenalo několik požárů, po nichž byly pů­vodně zčásti ještě dřevěné domy přestavěny do zděné podoby. Nejstarší plán Hostouně přináší tzv. josefské vojenské mapování z let 1764-1768, kde je Hos­touň zachycena jako sídliště, jehož páteř tvoří dlouhé ulicové náměstí, jehož západní nejvýše položené části vévodí kostel svatého Jakuba Většího, za nímž stojí v izolované podobě zámek a rozlehlý panský dvůr. Paralelně   s městskou zástavbou se začíná rozvíjet i jižní předměstí situované v údolí bezejmenné vodoteče.

První zcela přesný plán Hostouně přináší však až tzv. indikační skica z roku 1838, z níž vyplývá, že zástavba soustředěná kolem ulicového mírně se rozšiřu­jícího náměstí byla  již beze zbytku nespalná - zděná. V roce 1850 se Hostouň stala střediskem soudního okresu Hostouň, který se udržel až do roku 1949. Spolu se soudními okresy Poběžovice a Horšovský Týn tvořily tyto celky politický okres Horšovský Týn, který zanikl teprve  v roce 1960.

Hostouň na konci 19. a ve 20. století

Dějiny Hostouně ve 2. polovině 19. století poznamenal tragický požár města, při němž shořelo 43 domů včetně hospodářského příslušenství. Jelikož byl právě čas žní, shořela i svezená úroda. Požár vypukl 19. srpna 1877 o půl jedenác­té v noci ve stodole Antonína Kolbeka čp. 137. Prudký vítr rozšířil požár i na střechu a věž kostela, která vzplála jako pochodeň a osvětlovala dílo zkázy. Při požáru se propadla kostelní klenba, která prorazila poklop hrobky, v níž byly objeveny rakve a tělesné pozůstatky bývalých majitelů hostouňského statku ­Gutštejnů. Jednalo se o poslední velký požár města, který změnil  i nejvýraznější hostouňskou siluetu - věž farního kostela. Ta získala nový jehlancový krov na místo původní cibulovité báně. Na základě této úpravy je možné datovat stará vyobrazení městečka do období před a po roce 1877.

Roku 1910 byla zprovozněna železniční trať Tachov - Domažlice, na níž byla napojená  i Hostouň. V roce 1914, po vypuknutí I. světové války, byl do Hostouně z Haliče přemístěn vojenský hřebčín, jehož součástí se staly i okolní panské dvory. V roce 1918 převzala hřebčín československá armáda. Roku 1945 byla část koní odehnána do Německa. Ke zrušení hřebčína dochází v roce 1952, kdy byl přemístěn do Albertovce u Opavy.

V předválečném období existovalo v Hostouni několik menších průmyslo­vých provozů především tkalcovna, cvočkárna, cihelna, pivovar a sladovna. V roce 1930 stálo v Hostouni 187 domů, v nichž žilo celkem 1 060 obyvatel, z toho 888 obyvatel německé národnosti, 160 obyvatel československé národ­nosti, 4 příslušníci jiných národností a 8 cizozemců.

V období 2. světové války připadl celý hostouňský okres, jako součást Sudet,  k velkoněmecké říši. Válečná léta a poválečný vývoj zapříčinily značný pokles počtu obyvatel, teprve po roce 1970, kdy bylo v Hostouni evidováno pouze 659 obyvatel, dochází k postupnému nárůstu obyvatelstva.

Hostouň dnes

Nenahraditelnou ztrátou jsou pro městečko demolice některých budov ve městě, které proběhly po odsunu německého obyvatelstva. Demolice domů, kte­ré tvořily hlavní frontu náměstí a průraz nové silnice v historickém jádru města, poškodily malebné náměstí již natrvalo.           .

V současné době je Hostouň správním centrem poměrně velké oblasti, do jejího obvodu patří dalších 11 vsí. Samotná Hostouň má několik obchodů, hosti­nec, poštu a zdravotní středisko. Vedle výstavby panelového sídliště došlo k re­konstrukci náměstí, k výstavbě čističky odpadních vod a rekonstrukce kanali­zační sítě. Hostouň má díky spolufinancování státního fondu životního prostředí ČR zřízenou plynofikaci obce. Je zde mateřská škola  a základní škola. V obci se nachází moderní závod na zpracování dřeva, jehož vlastníkem  je společnosti LST, a. s. Trhanov. Je zde také zřízen výchovný ústav dětí a mládeže, který v roce 2002 získal areál bývalého zámku, který byl řadu let obýván příslušní­ky sovětské armády. V současné době proběhly v areálu stavební úpravy v řádu desítek milionů korun. Také v přilehlých částech obce - okolních vsích - se in­vestuje a to především do rozvoje infrastruktury, například nový most přes řeku Radbuzu ve Svržně byl pořízen z prostředků Plzeňského kraje a SFD1 nákladem 12 milionů korun.

Partnerskou obcí Hostouně je německý Waldthurn. Smlouva o spolupráci a partnerství mezi obcemi byla podepsána 13. 3. 2004. V současné době má zastupitelstvo obce 15 členů, je zřízena rada obce, fi­nanční výbor, kontrolní výbor a kulturní komise.  Starostou obce je ing. Miroslav Rauch, místostarostou   MVDr. Václav Poláček.

Poloha

přidat fotografie