Dubany (osada) [34677]

Vlídná krajina v okolí Duban lákala obyvatelstvo k usazování už v pravěku. Od mladší doby kamenné tu nejstarší zemědělské kultury obsazovaly osluněné polohy na úrodných naplaveninách říčky Blaty. Nejdříve byly osídleny Vršiny (oblast směrem vpravo od cesty na Bystročice), počátkem pozdní doby kamenné se osídlení rozšířilo také do částí obce Za farou a Nad lukami (dnes polní lán od fary k Olšanům). Od mladší doby bronzové byly postupně osídleny téměř všechny místní polní tratě a sídlištní objekty byly nalezeny i v centru obce. Nejznámějším nálezem z tohoto období je depot bronzových předmětů z polní tratě Amerika, který byl objeven při orbě v r. 1925. Z mladší doby železné pocházejí vykopávky dokládající keltské sídliště a pohřebiště poblíž současného hřbitova. Po odchodu vládnoucí keltské vrstvy expandovaly na území střední Moravy protogermánské kmeny przeworské kultury. O jejich přítomnosti víme jen z několika vzácných nalezišť, mezi nimi i z oblasti Nad lukami, kde byla povrchovým sběrem získána ojedinělá kolekce przeworské keramiky. Z lokality Močidla je doloženo germánské sídliště z doby římské. Období stěhování národů a rané slovanské periody na zdejších nalezištích zcela chybí; s prvním slovanským obyvatelstvem se zde setkáváme až koncem 11. století.

V historických citacích se osada Dubany objevuje r. 1200, kdy jsou připomínáni Bohudar a Jan z Duban, r. 1261 Artleb z Duban. Podle zápisů v Zemských deskách olomouckých měly Dubany počátkem 14. století tři svobodné dvory a v r. 1358 prodal Havel z Duban jeden z těchto dvorů Janu z Vřesovic spolu s pěti čtvrtěmi polí, krčmou a chalupou. Podobné prodeje, v kterých figurují převážně jména drobné zemanské šlechty, jsou náplní dalších zápisů zhruba do poloviny 15. století. V r. 1368 zaměnil moravský markrabě Jan Jindřich svůj patronát nad dubanskou farností s klášterem jeptišek Panny Marie na Starém Brně za patronát ve Velkém Týnci. Lze předpokládat, že kostel a fara vznikly nedlouho předtím, protože uvnitř věže jsou dosud patrná dvě zazděná gotická okna. V 15. století se krátce stali patrony dubanské farnosti světští páni, uváděni jsou kníže Přemek těšínský a Protivec ze Zástřizl.

V r. 1464 vstupuje do místní historie král Jiří z Poděbrad, který dal vložit do zemských desk darování Duban Hanušovi z Vlasatic jako odúmrť, která připadla na zemřelého krále Ladislava Pohrobka. Hned poté Dubany koupila vdova Machna Jankovská z Majetína, která „vzala do spolumajetnosti Jindřicha z Duban“. Asi r. 1492 se stal držitelem části Duban klášter sv. Kláry v Olomouci. Téhož roku podle desk zemských konvent „pohnal k soudu Jindřicha Jankovského, že prodal klášteru lidi v Dubanech a nechtěl vydati na kup list správní“. Rok nato pohnal k soudu zemský hejtman Ctibor z Cimburka klášter sv. Kláry, že jeho „lidi z Duban ničí močením konopí ryby v řekách“.

R. 1542 zaměnil zdejší patronát Vilém z Pernštejna s brněnskou kapitulou za patronátní prebendu v Pohořelicích a r. 1550 prodali Pernštejnové svůj majetek v Dubanech a Štítovicích Václavu Berkovi z Dubé. V 16. století se v Dubanech rozšířili nekatolíci. Působili tu faráři Kropáč, Ondřej a v brněnském zemském archivu jsou připomínáni tři synové po dubanském knězi Vavřinci, zemřelém v roce 1554. Podle farní matriky byla v Dubanech pravděpodobně i českobratrská škola. V r. 1616 byl prezentován na dubanskou faru Martin Krelius, fara byla znovu katolická a v r. 1621 kardinál Dietrichštejn „přísně poručil neposlušným Dubanským, aby roboty ke klášteru sv. Kláry vykonávali.“

Do roku 1652 patřilo patronátní právo nad dubanskou farností královské brněnské kapitule, od které je odkoupil a klášteru sv. Kláry postoupil „baron L. z Freyenfelsu“. V témže roce se objevuje ve farní matrice první písemná zmínka o vzdělávání dětí v Dubanech, k nimž byly od nepaměti přifařeny a později i přiškoleny Vrbátky i Štětovice. Klášteru v té době patřila již velká část Duban a okolí.

Za válek císařovny Marie Terezie proti pruskému králi, se v bezprostředním okolí Duban odehrála celá řada vojenských tažení a bitev. V r. 1756 ležel hlavní tábor moravské části císařské armády u Olšan a v dalších letech byly okolní obce, včetně Duban, opakovaně vyrabovány. Poválečná bída lidu byla v letech 1771–1772 dovršena neúrodou a hladomorem a jak praví historik, „jen tak se vysvětluje, že pěstování a požívání brambor, jež dosud byly v ošklivosti lidu, dosáhly od této doby všeobecného rozšíření“. Kolem r. 1780 byla v Dubanech založena škola, do které chodily děti z Duban, Vrbátek, Štětovic a Bystročic. V r. 1782 zrušil císař Josef II. kláštery, které nevydržovaly školy ani neošetřovaly nemocné, a ze zabaveného jmění zřídil náboženský fond. Zrušeny byly i olomoucké „Klarinky“ a kronikář uvádí: „Když však náboženský fond viděl, že statek tento větší vydání, nežli příjem má, poslal měřiče inžinýra, aby jak místnosti, tak pozemky na menší díly rozdělil a mezi lid poprodal. Měříč jménem Margelick přijel, danému rozkazu vyhověl a tu povstala kolonie Margelik.“ Osada Margelíkov vznikla r. 1786 a r. 1850 byla politicky podřízena Dubanům. V r. 1865 dostala samosprávu a vlastní zastupitelstvo. V r. 1935 bylo po majetkově právním vyrovnání povoleno sloučení obce Dubany a Margelíkov v jednu obec se jménem Dubany.

Patronátní právo nad dubanskou farností získala Náboženská matice, která jej přenechala v r. 1825 Filipu Ludvíkovi, hraběti ze Saint Genois. Hrabě vlastnil panství Čelechovské, k němuž patřily i Dubany, až do zrušení poddanství v r. 1848. Od r. 1878 byl patronem dubanské farnosti kníže z Liechtenštejna.

V r. 1787 byla vedle kostela postavena nová škola namísto zrušené „klášterní školy ve dvoře“. Podle školní kroniky to byla „školička vskutku nepatrná, přízemní, krytá slámou. Byla v ní jediná učírna a skromný učitelský byt. Poopravena po požárech v 1. pol 19. stol. sloužila dětem z okolí do r. 1849, než se úplně rozpadla“. Děti se celých osm let poté učily „po staveních nebo na kopečku u kostela“. V r. 1858 postavily Dubany, Margelíkov a Vrbátky, za přispění vrchnosti ze Saint Genois, novou školu.

Časté požáry, cholera a prusko-rakouské války byly příčinou nezájmu o evropské revoluční dění a kronikář se omezil jen na lakonické sdělení: „V roku 1848 dne 14. března bylo od jeho Veličenstva císaře Rakouského Ferdinanda Dobrotivého Národům Rakouským slíbené Konštituci“. Od poloviny 19. století však přesto dochází v Dubanech k velkým změnám. Po pozemkové reformě byly rozorány a rozděleny Trávníky od Duban k Bystročicím, Malá i Velká vršina a Zadní šraňk, který byl přejmenován na Ameriku. Po rozdělení pastvisek v r. 1857 ustalo pasení koní a jako obecní „Pastvisko“ byla zachována jen část v oblasti dnešního „dolního hřiště“. V r. 1866 zakládá dubanský kaplan Ludvík Koller čtenářský spolek Pokrok, který objednával odborné knihy, noviny a časopisy a pořádal pravidelné večerní „čítárny“, v nichž se členové seznamovali s novými poznatky o hospodaření, ekonomice a politice a debatovali o jejich využití v místních podmínkách. V r. 1868 zakládají v Dubanech členové spolku druhou Rolnickou záložnu na Moravě a téhož roku podávají žádost na ředitelství Moravské severní dráhy, která se právě stavěla, aby se ve Vrbátkách zřídila železniční stanice. 21. března 1869 se konala v dubanském hostinci schůze, na kterou byli přizváni i představitelé okolních obcí, kde byl projednáván návrh Dubanských postavit poblíž železniční stanice cukrovar. Téhož roku záložna vykoupila pozemky, 7. května 1870 byla stavba zadána a 29. prosince se začala zpracovávat první řepa. V r. 1882 založili Dubanští družstvo a zakoupili společnou parní mlátičku. Obec vzkvétala, opravily se silnice, kostel i škola. Pro srovnání: v r. 1898 žilo v Dubanech a Margelíkovu 785 obyvatel, ve Vrbátkách 607 a ve Štětovicích 398 obyvatel. Počátkem 20. století byla dokončena regulace Blaty, v r. 1912 se do obce zavádí elektřina a rozvíjí se bohatá kulturní i osvětová činnost.
Slibně se rozvíjející ekonomikou, kulturou a vzdělaností Duban hluboce otřásl příchod světové války. Z Duban a Margelíkova muselo narukovat 99 mužů od 18 do 53 let a dlouhý seznam na Pomníku padlých vypovídá o nezměrném utrpení. Válečná léta školních dětí byla velmi nuzná; drahota, lichvaření a vládní rekvizice zbídačovaly obyvatelstvo. Žáčci sbírali železo na výrobu zbraní a kopřivy na tkaní sukna, ve škole se šily rukavice a prádlo pro vojáky.

Dalšímu vývoji celé oblasti velice pomohl cukrovar, který jako strategický podnik přestál válku bez větší újmy, protože pomocné práce zajišťovaly oddíly zajatců a vojsko. Konjunktura na sebe nenechala dlouho čekat a dividendy i ceny za výkup řepy byly mimořádně vysoké. Již v r. 1923 postavil zdejší Sokol (vznik r. 1911) velkoryse řešenou Sokolovnu. Byla opravena škola, silnice a vystavěna budova nové Záložny. Obec postavila stáje pro obecní býky a zavedla kanalizaci. Řada drobných živnostníků si v tomto čase postavila, jak uvádí kronika: „ze tří čtvrtin pálených cihel nové domky“. Byla postavená část Duban od kovárny směrem k Olšanům a od sokolovny směrem na Vrbátky. V r. 1926 se budovala smržická silnice a dláždila silnice do Vrbátek, ale hlavně se stavěla nová dubanská škola, která důstojně slouží svému účelu do dnešních dnů. 11. září 1927 se slavnostně odhaloval Pomník padlých a do blížící se krize stihla ještě dubanská obec založit obecní sad v hliníku a zpracovat projekt velkého koupaliště na místním pastvisku. Pak přišla pohroma – světová hospodářská krize, válka a konec demokracie.
Jádrem vzpomínek zdejších pamětníků na II. světovou válku je bída, strach, tvrdě vymáhané dodávky, otop na příděl, šatní a potravinové lístky. Mladí lidé byli nasazeni na nucené práce do Říše, někteří prožili válku ve věznicích gestapa. Konec války se v Dubanech ohlásil 1. května 1945, kdy podle farské kroniky projel obcí od Blatce přes Margelík osamocený ruský tank a u školy složil raněného maďarského zajatce. 2. května obsadila Dubany, Vrbátky a Štětovice německá pancéřová divize Brandenburk, která přijela na pomoc frontě u Klopotovic. 6.–7. května bylo německé palební postavení u Štětovic bombardováno ruským letectvem a okupanti se konečně dali na ústup. Prchali od Olomouce a Blatce, od Tovačova a Kojetína, polními cestami od Drahlova a Svárova směrem na Smržice a Olšany. Tento ústup, kdy se kolony ozbrojených vojsk valily našimi vesnicemi, trval až do 9. května, kdy od Blatce přijeli sovětští vojáci.

V roce 1946 vyhrála místní volby KSČ a volby v roce 1948, s jednotnou kandidátkou, na politickém vývoji Duban nic nezměnily. V r. 1950 přijalo vedení obce jako svůj hlavní program socializaci vesnice a 16. 7. 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo Dubany, které v r. 1959 získalo Řád práce. Roku 1960 došlo ke sloučení dubanského družstva s družstvy Vrbátky a Štětovice, pod názvem „JZD Dubany, nositel Řádu práce, se sídlem ve Vrbátkách“. ONV v Prostějově vypsal na 25. června 1961 volby do sloučeného MNV Vrbátky: „v důsledku sloučení zemědělských družstev, v zájmu jednotného a úspěšného řízení zemědělské výroby“. Starobylá obec Dubany se po sedmi stoletích svébytné existence stala součástí Vrbátek. Počet dubanského obyvatelstva se v dalších desetiletích trvale snižoval a změnila se jeho věková i sociální struktura. Ještě v r. 1970 tu žilo 581 lidí; po výstavbě družstevních bytů, bytovek MNV a řadových domků ve Vrbátkách počet dubanských usedlíků klesl k pouhým čtyřem stovkám. V r. 1972–1973 byla formou tisíců brigádnických hodin opravena škola a r. 1985–1989 rekonstruována sokolovna, chodníky a parkoviště.

V listopadu 1990 se konaly první svobodné komunální volby a v r. 1993 byla v Dubanech dokončena plynofikace, vybudován vodovod, kanalizace a na přelomu r. 2003/2004 bylo dokončeno i připojení na společnou čističku odpadních vod. Většina silnic prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Postupně přibývají drobné firmy, podnikatelé – a díky novým mladým rodinám – dokonce i děti v mateřské a základní škole.

Předhistorické osídlení zdejších katastrů objevil na počátku XX. století dubanský řídící učitel Karel Dobeš, který společně se zakladatelem středomoravské archeologie Antonínem Gottwaldem zmapoval pravěké osídlení celého regionu. Jejich sbírky jsou deponovány v Muzeu Prostějovska a ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Historická studie o celé oblasti byla publikovaná prof. Vojtěchem Janouškem v Místopisu Moravy Vlastivědy Moravské z r. 1938. Svůj výzkum publikoval v 50. letech 20. století také J. Skutil, v r. 1975 J. Šrot, v letech 1982–1993 D. Šiška a v r. 2000 P. Procházková.

Mgr. Anežka Dohnalová, kronikářka Duban

Poloha

přidat fotografie