Frymburk (obec) [3454]

Tato pošumavská vesnička se nachází v pomyslném trojúhelníku mezi městy Strakonice, Horažďovice a Sušice (zhruba 9 km jižně od města Horažďovice, 16 km na východ od města Sušice a 15 km západně od města Strakonice). Dle územního rozdělení Frymburk řadíme do okresu Klatovy.

Pojmenování Frymburk pochází z německého jména Friedenburg. Jak již slovo „burg" v druhé části pojmenování samo napovídá, ve vsi se nacházel hrádek. Prvotní tvar Fridenburg má pak v první části složeniny „vriede" (z němčiny: mír, bezpečnost, ochrana). Tudíž se toto jméno vysvětluje jako hrad k ochraně nebo pro ochranu, zkrátka ochranný hrad. Zkomolením a zkrácením pak Češi vytvořili počeštěný název Frymburk, který lze doložit od roku 1416.
Obyvatelé vesnice si však postupem času museli zvyknout i na jiné pojmenování své vsi. V 60. letech minulého století si vládnoucí strana tehdejšího panujícího režimu vyžádala název pro obec výhradně český. A proto se vesnice přejmenovala podle nedaleko vzdáleného lesa Želenova na Želenov. Tato změna trvala ale pouze do roku 1992. Návrat k původnímu označení vsi si prosadili sami obyvatelé obce. Po úspěšném místním referendu se tak ze Želenova stal opět Frymburk a toto označení nese ves dodnes. Šlechtické rody a vladyci se zpočátku nerozeznávali od sebe tak jmény jako erby. Na nich si zakládali více než na jménech. I u nás se v průčelí hradu nacházel jeden z takových středověkých erbů. Byl to erb pánů Sezimů z Friedenburku. První známí držitelé erbu oslí hlavy se vztyčenýma ušima pocházeli ze zámožného a rozvětveného rodu pánů z Kasejovic. V erbu byla černá hlava osla ve zlatém štítu,nad štítem veprostřed umístěná vpřed hledící kolčí přilba. Nad přilbou černozlatá přikryvadla, v klenotu 2 proti sobě stojící zlatá křídla se sedmi pery. Mezi křídly se pak znovu opakuje černá oslí hlava. Až v roce 1546 se pánům z Kasejovic dostává polepšení erbu od císaře, takže v klenotu vystřídala oslí hlavu koruna.

Pravěk
Osídlení Šumavy Kelty je obecně známo, proto se snad ani nelze divit, že pozůstatky z jejich doby byly nalezeny i ve Frymburku, který je vzdálen pouhých 11 kilometrů od známého keltského hradiště Sedla u Albrechtic. Přesněji řečeno nález byl objeven na svahu vrchu Želenov (550 m.n.m.) při silnici do sousední vesnice Mačice. Polnosti v těchto místech byly původně součástí žichovického panství Lambergů. Drobní rolníci se snažili nález utajit z obavy před poškozením půdy případnými archeologickými výkopy. Až roku 1960 byly sušickému muzeu předány dva bronzové náramky zachráněné kronikářkou J.Novákovou. Zachované bronzové zlomky byly uloženy v křehké hliněné nádobě umístěné pod velkým plochým kamenem. Takovéto a jim podobné předměty byly v pravěku běžnou ozdobou zápěstí nebo předloktí mužů i žen. Nálezy byly bohužel rozlámány, takže nelze přesněji určit jejich původní rozměry. Jejich výzdoba- na hřbetní straně jemné příčné vroubkování naznačující slabě drobné vývalky- umožňuje však rámcové datování nálezu. Tyto a podobné ozdoby jsou typické pro období mladší doby halštatské a jejich obliba pokračuje hluboko do doby laténské. Laténský hrobový nález z Frymburka, i když se jedná o neúplné torzo, je cennou stopou osídlení horního Pootaví v keltské době.

Středověk
Frymburk nemůžeme řadit mezi nejstarší obce v okolí, neboť o něm nejsou známy žádné starší historické zmínky, na rozdíl od některých okolních vesnic, v nichž je doloženo osídlení už například za vlády knížete Břetislava. Doloženo to máme dodnes z darovací listiny krále Břetislava z roku 1045, v níž odkazuje výčet vesnic z Prácheňského kraje břevnovskému klášteru benediktýnů. Byly to například Nezamyslice, Žichovice, Žihobce či Domoraz. O Frymburku pochází první písemný doklad o rodu (Protiwa de Fridburg) až z r. 1349.
Ale již o století dříve byl ve vsi, tehdy nazývané Friedenburg, postaven hrádek. Jako první známí držitelé jsou uváděni předci pozdějších vladyků z Frymburka. Okolo r. 1318 byl hrádek v držení Sezemy a Protivy, bratrů, z nichž každý vlastnil polovici hrádku. Původem byli z rodu pánů z Kasejovic, a až po nastěhování do hradu Friedenburg se začali titulovat jako páni Sezimové z Friedenburku. Sezema prodal svou půlku Pertoltovi z Lipého, proboštovi Vyšehradskému a ten ji udělil v léno r. 1341 Drslavovi ze Šelmberka. Co s ní potom bylo dále, není známo. Léta 1348 držel pak Frymburk Pavel z Vinberka z rodu pánů z Janovic.
Později se dostal Frymburk do držení Stacha z Bubna, který byl jmenován jako patron kostela v nedaleko vzdálených Volenicích. Od roku 1456 pak vládne na hradě Racek Varlych z Bubna, jenž sloužil polskému králi Kazimírovi. Uvádí se, že byl povahy bojovné a choval nepřátelství vůči králi Jiřímu z Poděbrad. Když se mu v červenci roku 1467 vzepřel, nechal král vojskem, vedeným svým synem Jindřichem, hrad vypálit a rozvalit. Rozbořený hrad byl Rackovi navrácen a ten jej držel ještě r.1484.
Kolem roku 1490 byl pak Frymburk přikoupen k panství Rábskému. Při Rábí zůstával pustý hrádek až do r.1574, kdy Vilém z Rožmberka odprodal samotný Frymburk Janovi Vojslavovi z Branišova.

Novověk
Jan Vojslav z Branišova postavil roku 1578 ve Frymburku novou tvrz. Po jeho smrti přešel hrádek do vlastnictví jeho synů. Za jejich držení, v dobách třicetileté války, byl hrad podruhé spálen a vydrancován. Tvrz a přiléhající statek Frymburk byl pak r. 1623 Branišovským ( jako odpůrcům Habsburků) zkonfiskován.
Z královského držení byl poté prodán Alžbětě Kolovratové z Lobkovic. Ta byla manželkou držitele Žichovic, k nimž byl Frymburk roku 1645 připojen. Ale již roku 1663 Alžběta odkázala Frymburk Albrechtu Vilému Krakovskému z Kolovrat. Panství bylo za doby držení Kolovratů natolik zadluženo, že roku 1706 bylo prodáno pasovskému kardinálovi a arcibiskupovi, knížeti Janu Filipovi z Lamberka, přezdívaného biskup z Žichovic.
Lamberkové pak vlastnili Frymburk jako součást svého panství až do roku 1945. Tvrz však zpustla a zanikla, na místě zůstal jen chátrající statek. Zhruba o sto let dříve byla k Frymburku připojena obec Damětice, kterou má pod svou územní správou Frymburk dodnes.

Dějiny nové doby
Od padesátých let devatenáctého století se statek, lépe řečeno dvůr, pronajímal. Byl to obdélníkový uzavřený dvůr s patrovou hlavní budovou. Po celých rozložitých budovách byla ještě donedávna znatelná psaníčková sgrafita. Panský dvůr byl později dvakrát rozparcelován, a to vždy po skončení světových válek.
Během první světové války vesnice přišla o 13 mužů ( jmenovitě Jan Šoul, František Holeček, Jan Matějček, Alois Němejc, Eduard Pojžárek, František Bohuslávek, Tomáš Pendl, František Šíp, Matěj Mucha, František Turek, Jan Mazák, Tomáš Balíček a Václav Mazák). Dodnes na jejich památku stojí na návsi pomník s jejich jmény. S protifašistickým odbojem za druhé světové války jsou spojena zejména 2 jména. Josef Samec a Miloslav Kopačka, bojovníci, kteří byli zajati a zabiti při pročesávání nedaleko vzdáleného lesa Šenišova od nacistických vojáků. Ještě dnes na místě, kde byli oba zastřeleni, stojí ozdobný železný kříž. Dříve na něm byla připevněna i deska s nápisem: „Pro republiku jsme žili, pro republiku jsme pracovali a nyní, když jsme měli radost z ní mít, navždy jsme dokonali." Po skončení světových válek nastal ve vsi rozvoj v podobě zavedení elektrifikace a autobusové dopravy.
Na konci padesátých let pak přišla kolektivizace vesnice a vznik Jednotného zemědělského družstva. Je zaznamenáno, že v 70. letech 20. století bylo v obci 13 rodin soukromě hospodařících rolníků a JZD. Na druhé straně ale většina mladých lidí odešla v této době za prací do měst, kde našli uplatnění v průmyslových továrnách (např. Solo Sušice, Fezko Strakonice, Jitex Horažďovice). Ti, co zůstali pracovat v zemědělství se mohli ještě v devadesátých letech živit prací v místním kravíně a vepříně. Dnes je však původní zemědělské družstvo obhospodařováno soukromým podnikatelem.
V šedesátých letech se začala poblíž osady Damětice v lese Želenově dobývat uranová ruda,pod záštitou uranového průmyslu Sovětského svazu. Rudu vozili do nejbližších železničních stanic, odkud jí dopravovali vagony k dalšímu zpracování. Naštěstí nebylo nalezeno dostatečné množství pro otevření šachet, takže byla zhruba po deseti letech těžba ukončena.

Ke dni 30.listipadu roku 2010 má Frymburk 72 domů a s Daměticemi 109 stálých obyvatel. Největší počet obyvatel měla ves koncem 19.století. Při sčítání lidu r.1869 bylo ve Frymburku s přidruženou osadou Damětice napočítáno 419 českých obyvatel a 57 domů. Obec se pomyslně dělí na čtvrtě nazývané: Chalupy, Kouty, Náves, Pahorky a Podhradí. Z tvrze do dnešní doby zůstaly na výšině uprostřed obce zbytky příkopů a valů. Ze statku jsou po přestavbě dodnes zachovány valené klenby, sklepy a štít. Na hradišti stojí novogotická kaple z konce 19. století.
Právě z oné kaple byl jednoho dubnového dne roku 1999 odcizen zvon, jehož hlas zvěstoval všechny významné události, kterými vesnice žila. Zloději se museli dostat do nejméně třímetrové výšky, aby se probourali ke zvonici, kde visel téměř metrákový bronzový zvon. Obecnímu úřadu vznikla škoda téměř 100 000 korun. Tři sta let starý zvon nepovažovali občané jen za jakousi nezbytnou součást kaple, ale za symbol, který odjakživa patřil k obci. Každého se to dotklo. Proto zastupitelé obce neváhali a začali připravovat veřejnou sbírku. Už za pár týdnů po krádeži se ve schránkách každé místní chalupy objevilo oznámení, že obecní zastupitelstvo Frymburk vyhlašuje veřejnou sbírku za účelem zakoupení nového zvonu. Od občanů, chalupářů a rodáků se vybralo 32 000 korun. Zhruba o rok později se na plácku pod kapličkou konalo slavnostní vysvěcení zvonu nového. Na zvonu je odlita zpráva pro další generace: „Byl zhotoven za přispění sponzorského daru a z dobrovolných darů občanů obce".
Nový zvon váží 51 kilogramů a má hodnotu 36 000 korun. Obřadu svěcení zvonu se ujal horažďovický vikář Miroslav Nikola. Po slavnostním obřadu byl zvon přenesen místními hasiči ke kapličce, odkud se v jedenáct hodin a dvacet minut dne 18.června roku 2000, poprvé rozezněl dlouho toužebně očekávaný zvuk nového zvonu.
Na závěr připojuji lidovou pověst, která nesmí chybět žádné staročeské vesničce. Je o studánce ve Starých Vodách. Kolem studánky vedla důležitá cesta, po které jezdili vozkové se zbožím z Bavor, Klatov přes Sušici do Strakonic. U studánky si vždy odpočinuli a napojili koně. Pramen ve studánce byl tak silný, že vody nikdy neubylo. Když zasáhlo kraj jednoho léta veliké sucho, všichni z okolních vesnic si ke studánce chodili pro vodu, a dokonce i vozkové odtud vozili vodu až do Budějovic. Cesta kolem studánky byla tak známá, že i vojsko, které jednoho léta přitáhlo dobýt náš hrad, o ní vědělo. Lidé ze vsi však hrad bránili, a tak se strhla velká bitva. Bylo pobito a zajato mnoho mužů a potoky prý byly plné krve. Až se na to nemohla Panna Maria dívat a zjevila se vojákům ve Starých Vodách u studánky. Pronesla, že jestli nepřestanou bojovat, ve studánce se pramen ztratí a oni nebudou mít čím napojit koně. Vojsko tak prý okamžitě odtáhlo. Studánku s nevysychajícím pramenem najdeme za vsí ještě dnes. Opodál lidé postavili na památku kapličku vyzdobenou soškou Panny Marie. Před třemi lety byla památná kaplička zrekonstruována a na počest jejího znovu vysvěcení se konal slavnostní průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolních vesnic.