Lažiště (obec) [3122]

Obec Lažiště je rozložena na samém okraji Šumavy, s výhledem na Boubín i Bobík, nachází se na rozhraní Boubínské hornatiny, je kolem obklopená kopci o výši 700 – 900 m. Samotná obec leží 650 m n.m. Ve svém názvu si nese památku na své založení. Slovo „láz“ totiž označuje půdu získanou vypálením lesa a dřívější název obce zněl dokonce Laziště či Lažice. Jestliže Šumava jako taková je na prastaré historické památky skoupá, v případě Lažiště je tomu jinak, a dokonce na mírném návrší, uzavírajícím náves, se podle odhadu archeologů mohlo v minulosti nacházet slovanské hradiště i pohřebiště.
První písemná zpráva o Lažišti je z roku 1352. Český král Jan Lucemburský dal v roce 1341 pánům z Vimperka souhlas k postavení nového hradu, který dostal jméno Hus. Mezi třiadvaceti vesnicemi, které patřily pánům z Husi, je uvedeno Lažiště. To však již zde nejméně jedno století stál kostelík, podle stavebně historického vývoje pravděpodobně v románském tribunovém stylu. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o kostele je rovněž z roku 1352 a zabývá se peněžními poplatky odváděnými papeži. O půl století později byl kostel zasvěcen sv. Mikuláši. Přestože fara v Lažišti byla vskutku provinčním místem, již od počátku měli Lažiště štěstí na zajímavé církevní osobnosti. V letech 1372 až 1404 zde působil coby farář důvěrník vyšehradského probošta Bernard z Věžic, jenž dokonce obdržel od tehdejšího papeže Bonifáce IX. zvláštní privilegium zvolit si zpovědníka. Na druhém konci výčtu zdejšího kléru, pak najdeme v roli faráře, pozdějšího českého primase kardinála Miloslava Vlka, který v Lažišti sloužil v letech 1971-1972.
Přestože v Záblatí, ležícím jen čtyři kilometry jižněji, se k české národnosti hlásili jen tři z pětistovky zde žijících lidí, Lažiště je ve stejné době s 369 obyvateli výhradně české.
Obec se těšila přízni osudu, a to hned z několika důvodů. Vzhledem k nadmořské výšce 663 m n. m. zde bylo mnohem příznivější klima než nahoře v horách a na druhou stranu se nacházela ne příliš vzdálena od nejvýznamnější šumavské obchodní stezky zvané Zlatá, a to jak od větve prachatické, tak i vimperské. A aby toho nebylo málo, z doby kolem roku 1593 se zachoval dopis prachatického měšťana Josefa Milpergera, který psal Petru Vokovi z Rožmberka, že „v hoře…slove Švihov, kterážto šachta před 30 lety, když se ruda k ní k šmelcování na Krumlov vozila a dobré paměti otec můj na ni nakládal, hojně v stříbře se jest ukázala.“ O deset let později dostal stejný adresát list od Šimona Honšpergera, kde píše, žu u vrchu Švihov „jest jedna štula po svrchu odevřená a dřívím okolo povrchu vycimrovaná a ňákej začátek toho dolu někdy před lety bejti musel, nebo mnoho země není znáti, aby se ještě vyvezlo.“
Archeologové našli v roce 1976 v rýžovnických sejpách nad současným koupalištěm částečky zlata a četné zlomky keramiky za 14. století. A tak již od samého vzniku se zde dalo hovořit o vskutku „zlatém čase“, který trval až do počátku 17. století, a příznivý hospodářský vývoj se odrazil i na výstavbě vesnice či v životě prostého lidu.
Přišla však Bílá hora a po ní konec blahobytu. Drancování, loupení jak od nepřátel, tak vlastních vojáků. I zde lze najít svědectví ve starých listinách. Lažišťský sedlák Matouš Němec byl vojáky z císařské posádky, která se usadila v Drslavicích „zajat a zemřel“. „Rychtář Stuchel, jehož rod je ve špýcharovém domě č.p. 15 doložen po 300 let, pro odmítání stravy a píce od lidu vojenského i s manželkou z tohoto svět zprovozen.“ A dokonce ještě v roce 1629 byl sedlák Jíra Jiroušek „od lidu vojenského nanejvýš uprán a shůzen pasem se udusil.“
Dnes v malebně upravené obci najdeme několik stavebně velice zajímavých budov, ať již jde o kamenné statky nebo chalupy částečně roubené a díky nim je Lažiště označováno jako místo, kde se udržela šumavská lidová architektura, průsečík německého a slovanského stylu. Předpokládané povodní špýcharové domy si totiž zachovávaly slovanský ráz a navenek tedy hlavně široké a bohatě zdobené člení štíty s pavláčkami. To vše vzalo za své v roce 1553, kdy vinou sedláka Vondry vznikl požár, který zcela zničil osm dvorců, tedy prakticky celou pravou stranu návsi. Přesto dodnes můžeme obdivovat typický špýcharový statek šumavského typu, který najdete pod číslem popisným 15, tedy právě ten, o němž je zmínka výše v souvislosti s pobělohorskými událostmi. Díky několika zachovaným roubeným či zděným usedlostem a chalupám bylo Lažiště v roce 1995 vyhlášeno vesnickou památkovou zónou.

Poloha

přidat fotografie