Kostel sv.Mikuláše - Boletice (kostel) [31194]

Vznik kostela se předpokládá na konec 12.století, ale první písemná zmínka je z roku 1263, kdy král Přemysl Otakar II. ,aby zastavil moc rozpínající se české šlechty, věnoval tento kostel spolu se zlatokorunským klášterem církvi.Ovšem osídlení v této oblasti je mnohem staršího data, je tu zmínka o slovanském osídlení, kmeni Boleticů, dále ve starší době železné, což dokládají nálezy menšího hradiště, pohřebních mohyl i několika žárových hrobů. Boletice ležely na tehdy dost významné křižovatce obchodních stezek, to bylo také příčinou, že se už v období předkolonizačním staly centrem rozsáhlého zeměpanského újezdu. Boletice tvořily jakési správní středisko tohoto zeměpanského majetku, což dokládá nejen existence kostela, ale také hradu zvaného Raziberg, situovaného východně od kostela, po němž zbyly údajné příkopy a nepatrné zbytky zdiva. Kostel se nenacházel přímo ve vsi, nýbrž jihovýchodně od ní na nevysoké vyvýšenině, což zvyšovalo jeho hajitelnost, náležel proto do kategorie kostelů ohrazených čili kostelců. Nejstarší částí kostela je věž a zdivo lodi. V západní části lodi se nacházela tribuna. Na tribunu se vcházelo z věže – i to napovídá, že před darováním cisterciákům zde nebo na Raziberku sídlil zeměpanský úředník či jiný feudál, který uplatňoval ke kostelu vlastnická práva. Tento boletický újezd, velmi řídce osídlený, zůstal i pro svou odlehlost korunním majetkem spolu se severněji položeným Netolickem i po polovině 13.století, kdy většina jižních Čech se dostala královskými výsluhami či sprostými úchvaty do vlastnictví šlechty, jako byly Vítkovci, nebo Bavoři ze Strakonic. Aby tyto zbytky zabezpečil a zároveň omezil moc rozpínající se šlechty, nadal jimi v roce 1263 král Přemysl Otakar II. nově založený klášter cisterciáků Zlatá Koruna. Zachovala se fundační listina, jíž je klášteru darován právě náš boletický újezd, který předtím daroval Václav I. zvíkovskému purkrabímu Hirzovi, uvnitř měl újezd obsahovat kromě Boletic označených jako praedium, tj.statek, ještě vesnice Křenov, Kladné, Záhorné a Kájov, rovněž se mluví o vrchu Hradiště u Boletic, což by mohl být již zmiňovaný Raziberk. Po nešťastné bitvě na Moravském poli byla existence kláštera na vážkách, nicméně již v roce 1281 potvrdil všechna jeho darování Ota Braniborský, v roce 1284 pak sám Václav II. V dalším období sahajícím až do výbuchu husitské revoluce, tvořily Boletice pevnou součást rozsáhlého klášterního velkostatku, bylo zde dokonce sídlo rychty, do níž patřily ještě vsi Dolany (Dolern), Býlovice, Podvoří (Podwurst), Beníkovice (Penkelitz), Český a Německý Křenov (Krenau), Záhorkov (Ahorn), Lazec (Losnitz), Dobrkovice (Turkowitz), Kladné (Kladen), Přelštice (Scholsnitz) a Hořičky (Horwitzl), většinou vznikly jako výsledek kolonizační horlivosti cisterciáků a spadaly do farního obvodu našeho kostela. O něm je vlastně vůbec první zmínka v pramenech až v roce 1293, kdy v jedné klášterní listině vystupoval jako svědek boletický plebán Jindřich.Od roku 1369 je pak zdejší fara zmiňována v registrech papežských desátků. Kupodivu se až do prvního desetiletí 15.století nedovídáme nic o prezentaci nových farářů, třebaže knihy konfirmační byly vedeny již od poloviny 14.století, snad tu hrála nějakou roli odlehlost fary či její podřízenost zlatokorunským opatům jako patronátní i pozemkové vrchnosti. K důležité změně v právním postavení našeho farního kostela, alespoň na papíře, došlo v roce 1400, kdy papež Bonifác IX.na žádost opata Arnolda ho spolu s dalšími farami v Netolicích, Chvalšinách, Kájově a Černicích inkorporoval ke klášteru, tj. dal opatu právo ho obsazovat vlastními řeholníky, které pak mohl libovolně odvolávat či vyměňovat. Majetkové poměry boleticka se radikálně změnily husitskými válkami, během nichž se celého klášterního panství zmocnil z titulu ochrany a zástavní držby Oldřich z Rožmberka. Klášter byl během roku 1420 dvakrát dobyt a poničen husity. Ničení kláštera se účastnili i poddaní z Boletic. Třebaže se cisterciáčtí mniši urputně snažili vymanit z područí chamtivých Rožmberků, konečného úspěchu nedosáhli, naopak za slabého Vladislava Jagellonského získali bratři Vok a Petr z Rožmberka od krále zeměpanská práva nad klášterem a v roce 1513 držbu většiny klášterních statků do dědičného vlastnictví, zatímco klášter měl být odškodněn peněžitým příspěvkem na obnovu klášterních budov a pak pravidelnými naturálními dávkami. Co se týče Boletic, podle krumlovských register z roku 1445 zde bylo 26 osedlých, většinou s českými jmény. Třebaže s celou rychtou přešli pod rožmberskou vládu, patronátní právo spolu s vlastnictvím kostelního nadání zůstalo i nadále klášteru. Ovšem ten byl v pohusitském údobí v tak zuboženém stavu, kdy jen s obtížemi sháněl prostředky na obnovu klášterních budov, takže ty vůbec nezbývaly na obnovu čí znovuvýstavbu jednotlivých farních kostelů, kterážto povinnost zákonitě připadla pozemkové vrchnosti Rožmberkům, kteří byli současně i „ochránci“ kláštera. Jejich dominium však procházelo těžkou finanční krizí, z níž se dostalo teprve na konci 15. století, teprve potom mohli rožmberští Vok a Petr rozvinout na svých panstvích novou stavební aktivitu, jež se nevyhnula ani kostelům ležícím na zlatokorunském klášterství. V letech 1471 – 1485 zde byl znovu postaven poničený kostel v Kájově, v roce 1488 byla dokončena stavba kostela v Polné, v letech 1487 – 1507 byl sklenut chrám ve Chvalšinách, ve stejnou dobu byl přestavěn také farní kostel v Černici a v letech 1483 – 1498 byl prý kostel, podle odpustkových listin Jana kardinála aragonského, pozdně goticky rozšířen o nový presbytář a sakristii. I ze 16.století máme o boletickém kostele málo zpráv. V roce 1501 byla boletická fara neobsazena a duchovní správu vykonával kájovský plebán a v roce 1614 P.Benedikt. Oba byli patrně světskými kněžími, neboť zlatokorunský klášter procházel v 16.století, zejména v jeho druhé polovině, těžkou krizí, kdy stál díky úsilí Viléma z Rožmberka téměř před zánikem. V letech 1576-1592 nebyl dokonce obsazen opatský úřad. Teprve odchodem Rožmberků z Krumlova Zlaté Koruně odlehlo, třebaže spory o bývalé klášterní statky s císařskými úředníky a později s Eggenberky nikdy neutichly. Opatům Ondřeji Pachmannovi (1623-1637), Janu Dětřichovi Bentiovi (1637-1661) a zejména Matěji Aleši Ungarovi (1668-1701) se byť v nelehkých podmínkách třicetileté války a poválečné recese hmotné a duchovní poměry kláštera podařilo stabilizovat, obnovit jeho stavební stav a dokonce rozšířit pozemkový majetek V této době se podařilo opravit a vylepšit kostel, soudíme tak z nástěnných maleb, objevených počátkem 20.století, v presbytáři a nad vchodem sakristie, jež byly opatřeny daty 1623 a 1625. Z roku 1722 je také prvně zmiňována poblíž fary škola s jedním učitelem. V letech 1737-1754 byl farářem Raimund Müller, za něhož bylo ve farském dvoře postaveno několik hospodářských budov. Vlna rušení „neužitečných klášterů“ za vlády osvíceného císaře Josefa II. se posléze nevyhnulo ani zlatokorunskému, jenž se v 18.století definitivně zkonsolidoval a prožíval období hospodářského a uměleckého rozmachu. Císařským nařízením z 10.listopadu 1785 byl zrušen. Klášterní panství pak ve veřejné dražbě koupil kníže Jan Schwarzenberg a připojil ho ke svému krumlovskému panství, čímž byl definitivně rozhodnut svár mezi klášterem a krumlovskou vrchností. Klášterní patronáty mezi něž patřily i Boletice, připadly rovněž Schwarzenberkům. Pravděpodobně v souvislosti s tím, vznikl v červnu 1788 inventář boletické farnosti zachycující veškerý mobiliář a zařízení jak kostela, tak i fary. Podle inventáře z roku 1797 se dozvídáme, že v té době již existoval vodovod, který přiváděl vodu do fary i do školy. V roce 1841 vyšla podle Sommera topografie, která uváděla polohu a počet obyvatel obce. V roce 1853 farář Vojtěch Janko nechal vyhotovit velmi podrobný inventář jak fary, tak i kostela s podrobným popisem. V roce 1908 farář Tomáš Gaist byl vůbec posledním duchovním správcem. V letech 1913-14 proběhla další renovace kostela, tentokrát na popud a za dozoru centrální památkové komise. Po první světové válce kdy byly rozlity kostelní zvony, byly u budějovického zvonaře Pernera pro boletický chrám zhotoveny 3 zvony. V roce 1937 byl kostel elektrifikován a opravena střecha. V dubnu 1942 byly zvony opět sňaty, aby se tak podpořilo válečné úsilí Třetí říše, zůstaly však zachovány. Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, starý farář Gaist však byl z odsunu vyňat a dožil v nedalekém Kájově, při odchodu odvezl z opuštěného a dodnes neobsazeného kostela paramenta, bohoslužebné náčiní a matriky.

strana 1 | dále >

Poloha

přidat fotografie