Hracholusky (obec) [3111]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1334, kdy se nacházely v majetku Viléma ze Strakonic. Z téhož roku pocházejí i první písemné zmínky o obcích v nejbližším okolí, Kralovicích, Žernovicích a Svojnici. Letopočet 1334 ještě není dokladem založení obce, neboť středověké vsi vznikaly postupně, v průběhu dlouhodobějšího osidlovacího procesu. V roce 1351 prodal Vilém ze Strakonic vesnici Hracholusky Rožmberkům, kteří obdrželi od císaře Karla IV. povolení zbudovat hrad. Jím byl nynější Helfenburk; pod správu helfenburského purkrabího se dostaly jak Hracholusky, tak i sousední Vitějovice.

Z 15. století se o Hracholuskách dochovaly pouze dvě písemné zprávy, o to všas zajímavější. V první z nich, ze 17. září 1471, oznamoval helfenburský purkrabí Jan z Vlksic Janu z Rožmberka, že za ním vyslal svého služebníka, kterému však "na cestě blízko Hracholusk vzali koník" a tak se nešťastný posel musel vrátit zpět na Helfenburk pěšky. Druhá zpráva je z roku 1473, kdy prachatický purkrabí Jan Slovický z Vraního psal českokrumlovskému místopurkrabímu Přibíkovi Hadovi z Paběnic, že jistý Stožek se vracel s ječmenem doPrachatic a 4. září byl přepaden a přišel o čtyři koně. Tento Stožek má v Raholuštích ohniště, tedy dům.

V urbáři helfenburského panství z roku 1580 se již můžeme dočíst, že v tomto roce žilo v Hracholuskách 41 osedlých, tedy majitelů gruntů a domů, u vesnice dále byli ještě tři mlynáři, přímo ve vsi pak ještě dva chalupníci, robotou povinní. Byla zde v provozu jedna krčma, v níž se ročně vypilo bílého piva do 20 věrtelů. Koncem 16. století  prodal Petr Vok z Rožmberka část helfenburského panství a obce Hracholusky, Vitějovice, Svojnice, Žernovice a další byly připojeny k libějovickému panství, které koupili Rožmberkové v roce 1559 od Diviše Malovce z Malovic. Ve výtahu urbáře vesnic libějovického panství z roku 1599 se dočteme, že v Hracholuskách bylo tehdy 40 rodin a jedna krčma.

V průběhu třicetileté války byla mnohá města a vesnice vypáleny a hektary zemědělské půdy ležely neobdělávány ladem, poklesl počet hospodářského zvířectva a významně poklesl především počet obyvatelstva, které vymíralo především v důsledku hladu a epidemií. Konkrétní situaci některých hracholuských sedláků nám přibližují zápisy v nejstarší dochované gruntovní knize Hracholusk, která počíná rokem 1626: Hospodář Josef Krejsa (nyní č.p. 56) „jsouce na zdraví nedostatečný, pracovati dále nemoha, tak že se slmužnou mezi dobrými lidmi živiti musí, gruntu tomu odolati nemohl a během vojen zkáze jej ležeti nechal“ a teprve v roce 1651 byl prodán Matěji Krejsovi a 150 kop gr. V roce 1638 po smrti Václava Píbala (nyní č.p. 14) zůstal jeho grunt „po několik let pustý tak, že větším dílem na stavení ke zkáze a záhubě přišel“. Po roce 1638 hospodář Vavřina Pašek (nyní č.p. 32) „nepochybněpůvodem ďábla od manželky své a dítek odešel. Posud se o něm nic neví. Grunt pustinou leží.“ Proto z příkazu vrchnosti byl prodán v roce 1651 Matoušovi, synu Havla Rotšedla, který jej držel pouze osm let a v roce 1659 odešel do Chelčic a grunt byl prodán Petru Peškovi. Šebestova chalupa (nyní č.p. 59) byla po několik let pustá a proto v roce 1650 „jsouce tento grunt na stavení velmi zpustlý a skoro na spadnutí“ byl prodán Jakubovi, sirotku po zemřelém Tomáškovi z Krtel za 45 kop gr.

Někdy přispěly ke změně majitele i mimořádné přírodní okolnosti. V únoru 1628 se rozvodnilZlatý potok a „v té velké povodni, která napadla pod Vitějici, se utopil“ Ondřej Šanda (nyní č.p. 55) a k pozůstalé vdově se později přiženil Jan Simandl.

Ve druhé polovině 17. století jen pomalu doznívaly důsledky třicetileté války a venkovské obyvatelstvo jen s velkou námahou překonávalo obtíže a postupně dosahovalo na předválečnou majetkovou a hospodářskou úroveň. Martin Formánek (č.p. 26) zaplatil poslední splátku v roce 1626 a následující vojenské události měly za následek, že " usedlost na 63 let pustá ležela" a až v roce 1689 byla propuštěna novému majiteli Havlu Formánkovi. Tato volba však nebyla šťastná, protože nový majitel z usedlosti utekl a tato zůstala pustá a teprve v roce 1690 ji získal další majitel. Ale nescházely i různé mimořádné události. V roce 1694 se stalo že "Šimon Tůma neb Fučík (č.p. 68) byl nalezen utopený nedaleko Bavorova vedle tekoucí vody" a mlýn a pila byly předány jeho synu Matěji Fučíkovi ze 250 kop grošů.

Poloha

přidat fotografie