Záhorovická kyselka (pramen) [30684]

Naše obec se nachází na území ohraničeném - obcemi Luhačovice, Rudice, Záhorovice, Nezdenice, Bánov, Suchá Loza, Ordějov a Březová, kde podle geochemické mapy se vyskytují vody natrium-bikarbonátchloridového typu bohaté na kysličník uhličitý sopečného původu.

      V katastru obce se vyskytovalo více pramenů těchto vod. Byly to většinou studánky, mnohé z nich zapáchaly po sirovodíku. Lidé jim říkali čertovy studánky a pokud možno se jim vyhýbali. Nejvíce těchto pramenů bylo na trati Kyselá a Nadkyselí. V trati Stibračka byly rovněž dva prameny. Nejsilnější z nich byl pramen vedoucí do Lánů a na Světlov. Další prameny se nacházely v Prných Žlébku, v dnešní Bánovské uličce u Kašpárků, Valášků, Krčů, Ondrůšků a na Kříbě. Mnohé z těchto pramenů již zanikly, nebo nejsou již využívány. Ty o nichž se dochovaly písemné zprávy byly dva - horní slaný pramen a dolní silně jedovatý pramen. Jejich existenci v naší obci proslavila kniha, kterou po mnohaleté přípravě vydal v roce 1580 Tomáš Jordán, první moravský zemský lékař, kterému se tehdy říkalo "fyzikus“ - Narodil se roku 1539 v Kluži v Sedmihradsku. Pobýval v Brně, kde 6. 2. 1839 zemřel a je zde i pochován. Knihu, kterou vydal vlastním nákladem v Olomouci věnoval "všem stavům a obyvatelům markrabství moravského." Dal jí název ,,Kniha o vodách hojitelných, neb teplicech moravských" a sepsal ji proto, že “aby vody hojitelné v Moravě býti měly, žádný téměř nevěděl“. V té knize je uvedeno dvanáct léčivých pramenů moravských a to Hranické Teplice, pramen Losínský, Věrovanský, Bochořský, Slatěnský, Buchlovský, Petrovský, Korytenský, Koryčanský, Sucholozský, Nezdenský a Záhorovský. O záhorovských kyselkách napsal:

       "Přede vsí Záhorovicemi pod vysokým hradem Světlovem ležící se spatřuje studénka uprostřed údolí na rovině ze všech stran jednostejně od hor vzdáleném při potoku v místě skalnatém. Ta studénka jest čtverhranatým kamením ohražena a voda má své stoky, jimiž, když se rozvodní, vytékati muože, hlubokost její jest tři nebo čtyři later (latro je stará délková míra - 2,38 m), měla čtyři lokty. Mezi sousedy jest rozepře o dobroty těchto vod, každý svou chválí a druhou hanějí a na odpor slovutnější ta potoku blíže jsoucí jest pro mocnost, neb za to mají, že volatým, nebo průtrž hrdla majícím prospěšná jest - (volatí jsou ti, kteří trpí onemocněním či zduřením štítné žlázy). Lidé až z hor uherských se k této studánce sbíhají a že skrze pití této vody a přikládání ji na hrdlo též i noh tou vodou zřetou míti volata shánějí. Jestliže prvního roku žádosti jejich se nestalo, že druhého i třetího roku se navracejí, až se dokonale zhojí. A kdyby žádného užitku odtud nedocházeli, že by se každého roku zase navraceli a jiných volatých lidí se sebou nepřivodili, kteříž majíc od jiných schválenou také ji spatřiti a zkusiti chtějí, což ani mně, když jsem tu vodu spatřoval a rozvažoval, nic scestného býti se nevidělo. Jistě tato voda k druhé jsoucí přirovnána, jest mocnější neb i chuť jinačejší a rozdílnější má. Nebo když koštována byla, mnohem větší slanost s ostrou, kousavou a jazyk pronikající též i s jakous ohnivou chutí se zjevila a protože smejšleno bylo, že jiné kovy v sobě má.
Kyselost při ní není tak veliká, než ostrost soli a svěděnost jazyka jest čitelnější avšak také jedovatou chuť měla. Hrnec , v kterém vařena byla ,zčernal a kal bílý té chuti jako voda zůstal. Po destilování pak usadil se kal černý, hrudnatý k soli mořské, kteráž se na březích moře Adriatického nebo Piktonského vaří právě podobný tak barvou černou jako ostrostí a slaností. Tentýž kal na železo ohnivé vložený mnohem více praštěl než první a v hrudky se sběhl, z části více zčernal, z části bělejší učiněn byl, anobrž na jednou, ať tak dím, drobtu soli na jedné straně bělost a na druhé černost viděna byla, slanost pak větší, ostřejší a kousavější učiněna byla. Dým žádný nevyšel, ale kal po spálení snadněji se na jazyku rozpustil, než před spálením, kterýmž tehdáž ostřejší a zuby jsa žvejkán tvrdší byl. Po těchto znameních, že voda záhorovská soli v sobě mnoho má, potom uznávám, že pomoci kousavé, že vitriol po smradu, kterýž není sirnatý, že něco pryskyřice v sobě má. Záhorovská voda pro vitriolum, pryskyřici a větší hojivost soli jest silnější, nebo příčinou vitriolumá moc kousavou, vysušující a velmi pronikavou, příčinou pak pryskyřice dosáhla jest moci zvažující, ke zrání přivozující, bolest krotící, zahřívající a změkčující, sůl pak pomocna jest k rozrážení, stírání a rozptylování vlhkosti. Proč by tedy i volatům prospěšna nebyla. Ale mělo by se prvé o mnohých věcech, kterými by vlhkosti připraveny byly, oznámeno býti, o nichž obecný lid neví, neb jimi pohrdá. Vlhkosti studené jsouce z hlavy v požeradle u konci jazyka, okolo kosti uprostřed hrdla, kteréž lid obecný ohryzek říká, shromážděné, ten otok činí. Když tak vystuzeny bývají, že když zřídka vlhkost vždycky tam teče, horkost oudu toho je z přirození studeného a vlhkého téměř udušující poněvadž tam všeho těla nečistoty, jako do nějakého prevéta vehnány bývají, odkud jalovité a zlé vlhkosti nečistota k vosku, medu, tuku, loji aneb k kaši podobná, tam se sbírá a hrdlo tak velice nadýmá. Když tělo a mozek náležitě vyprázdněn bude, ta voda příčinou pryskyřice bude moci každou oteklinu změkčiti, vlhkost zahřeti a zvařiti, příčinou pak vitriole a sole moc vysušujíce proniká a dovnitř prochází, též tak skrze svírání průchodové se zužují, aby více přijímali vlhkostí tam z mozku tekoucích. Ale takoví mají býti odesláni k králi franckému, kterýž jak praví, od Boha ten dar daný má, že rozdanouc almužnu samým dotknutím, nad kterým svým jazykem říká slova tato: "Král tebe se dotýká a Bůh tě uzdravuje. Mnohé ať vidím nesčíslně uzdravil".
Nahoře jsem pověděl, že vody pryskyřičné nedostatkům hlavy nejsú případné pro parnatost nebo pryskyřice má v sobě mnoho páry mastné a husté, pro kterouž snadněji se rozpaluje a hlavu dýmy naplňuje. Proto bych žádnému neradil, aby ji v nedostatku hlavy píti měl. Těm, kteří červenú nemoc mají, skrz klister přijata bude velmi prospěšná, též i zření majícím podobně ku pití a v klistéru dána. Žloutenici majícím a vyhubenělým případná bude, též když náležitě přijata bude, kamení v měchýři i dost hrubé zdrobní. Nedostatkuom prsuou prospěšná se býti vidí nebo vlhkosti tam shromážděné zvařiti, k sezrání přivésti a skrze to snadnějšímu vyvedení připraviti muože.
Žaludku studenému bude užitečná, neb jej zahřeje a příčinou slanosti cožkoli na něm drželo to setře a její mocí vitriole skrčí neb souží. Rozpustí kusy krve v těle zšedlé, od pádu, udeření neb zbití shromážděné".

      Právě vysoké ohodnocení léčebných účinků těchto pramenů od tak významné osobnosti nemalou mírou přispělo ke zniku lázní v obci. Bylo to po roce 1720 v době, kdy světlovské panství vlastnil vnuk Gabriela Serenyiho Karel Antonín. Byla zastřešena nová studna, postavena dřevěná stavení a přístřešky pro návštěvníky lázní. Podle urbáře - to je soustavného soupisu poddanského majetku a důchodů z něho plynoucích, již v roce 1738 byl v Záhorovicích provoz lázní zaveden. Nacházely se v domě číslo 105 u dolního mostu přes řeku Olšavu. Provoz lázní se rozšířil po roce 1750, kdy panství patřilo Josefu Guiardovi hraběti de Saint Jullien. Byly zavedeny koupací, zábalové a pitné kůry. Ranhojič léčil pomocí klystýrů a pouštění žílou. Na provoz lázní dohlížel panský úředník. K dalšímu rozšíření lázeňského provozu došlo po roce 1830 kdy panství vlastnila Žofie hraběnka Haugvicová z Biskupic. Její dcera Jindřiška Larisch-Mönnichová v modernizaci lázní dále pokračovala. V roce 1847 byla péčí světlovského hospodářského správce Františka Maškeho budova lázní přestavěna. Byla postavena z pálených cihel a kamene s pěti plně vybavenými kabinkami s dřevěnými káděmi a místností pro pocení a podávání zábalů. Studna byla prohloubena a vyzděna kamenem. Chemický rozbor vody provedl Dr. Ehrmann z Olomouce. Studna byla čtyři sáhy hluboká a tři střevíce široká. Výška hladiny dosahovala dva sáhy, tři střevíce a devět coulů. Teplota vody byla v létě 8 stupňů Celsia a v zimě 6 stupňů Celsia. Jednotlivá koupel stála 8 krejcarů a pro chudé a nemocné byla zdarma. Lázeňská sezóna začínala každoročně 1. května. Lázeňským ranhojičem byl Anton Šenvais. Celková suma na opravu lázní činila 1.000 zlatých.

      Kyselka se expedovala i do světa pod názvem "Záhorovská žaludeční a krční voda". Uvedený světlovský správce na požádání minerální vodu v láhvích o obsahu tří vídeňských žejdlíků zaslal. Bedna obsahovala 24 láhve i s obalem a byla prodávána za 2 zlaté 40 krejcarů. Na dopravu se doplácelo 10 krejcarů. Voda z tohoto pramene chutnala příjemně kyselkavě a slabě slaně. Byla čirá, bez zápachu a lehce stravitelná. Podporovala chuť k jídlu, vyměšování moče, osvědčila se při zácpě, zahlenění žaludku a cévního onemocnění. Byla podávána i při hysterii, hypochondrii a hemeroidech. Za zásluhy o rozšíření a zvelebení lázní majitelkou světlovského panství byl tento pramen nazván "Jindřiščin". V roce 1772 byl na léčení v Záhorovicích Dr. Haslinger z Vídně. Byl významnou osobností té doby. Při tom navštívil i Nezdenice a Luhačovice a byl překvapen vzácnou jakostí a četností pramenů kyselek v našem kraji. Několik lahví poslal profesoru chemie Dr. Grautzovi, který zveřejnil rozbor těchto vod v knize "Gesundheitsbrunnen der Öster Monarchie" vydané ve Vídni. Dr. Grantz zjistil, že tyto některé léčivé vody jsou třikrát silnější než vody selterské. V létech 1867 - 1870 docházelo k postupnému zeslabování účinnosti tohoto pramene, lázně byly zrušeny a v budově zřízena panská myslivna. Dlouhodobým majitelem domu byl pak Josef Kramár, který se do obce přistěhoval.

      Horní pramen kyselky. Okolo roku 1820 byl při kopání na poli v Lánech, které patřilo Jiřímu Prnému, objeven silný pramen pěnivé vody zvláštní příchuti a síly. Z počátku nebyl znám její léčivý účinek, lidé ji nepili a vodou se napájel pouze dobytek. Okolí studánky bylo jeho přítomností silně znečištěno. Teprve na doporučení ranhojičů nechala hraběnka Jindřiška studánku prohloubit, osadit dutým kmenem zvaným "koráb". Výška vody v ní činila jeden sáh a půl střevíce. Studánka nebyla nadkryta a neměla odtok. Voda se nabírala uvázaným džbánkem spuštěným do dutého kmene. Svým složením byla odlišná od dolního pramene, byla využívána více k hospodářským účelům, ke kynutí těsta, přípravě jídel a pití aby se šetřilo solí a kvasnicemi. Teprve lázeňský ranhojič Anton Šenvais objevil její léčivé účinky. Domníval se, že je vhodná pro léčení tuberkulosy a nazýval ji "Záhorovskou plícní vodou". Nechal ji dovážet do dolních lázní k pití, zábalům a koupání. Voda z tohoto pramene byla více slaná a svou chutí připomínala vodu z Porýní nazývanou "Selters". Lékaři byla doporučována na léčení bledniček, žaludečních křečí, katarů, zahlenění, tuberkulosy a v těhotenství. Po intervenci obvodního lékaře MUDr. Josefa Tillicha v roce 1900 byla studna opravena. Z pramene byl odstraněn dutý kmen, studna zvětšena a vyzděna kamennými kvádry. Byla nadkryta střechou, která byla položena na čtyřech šestihranných sloupech. Nad studnou bylo umístěno kolo s upevněnými dřevěnými "hrotky". Jeho otáčením se voda nabírala, a vytékala do korýtka odkud byla odebírána.
Zastupitelstvo obce na svém jednání 22. srpna 1900 se usneslo, že opravu ve výši 22 zlatých a 50 krejcarů zaplatí světlovský velkostatek na jehož pozemku se studna nachází. Ten neměl zájem na dalším udržování pramene, který v důsledku toho pustl a byl znečištěn. Na žádost obce bylo výnosem c.k. okresního hejtmanství ze dne 21. října 1908 číslo 17088 velkostatku nařízeno opravit kyselku což se nestalo.
Obec proto v květnu 1912 znovu žádá hejtmanství o opravu kyselky, která je jedinou zdravotně nezávadnou pitnou vodou v obci. Dále se uvádí, že studna je přímým nabíráním vody nádobkami znečištěna, velkostatek ji neopravuje a ani obci opravu nechce povolit. Současně obec požádala zemský výbor o zhotovení projektu na její opravu.
V září 1912 je oprava studny povolena a obec současně obdržela subvenci na její opravu ve výši 1.000 Korun. Opravu provedla firma Antonín Kunz Hranice za částku 2.177 Korun a byla dokončena téhož roku. Studna byla prohloubena, vyzděna a zastřešena. K pramenu se scházelo z přední strany po schodech a voda vtékala trubkou z pramene přímo do nádob. V červenci 1913 byl pozemek oplocen.
Z cesty byly k němu postaveny schody. Ve dvacátých létech kdy po regulaci řeky Olšavy došlo k částečnému znehodnocení pramene byla studna osazena pumpou, schody vedoucí dolu k pramenu byly zrušeny a vybudován odpad do řeky.

      V lednu 1926 došlo ke koupi parcely číslo 2207 a 2208/1a2 v úhrnné výměře 1050 metrů čtverečních od světlovského velkostatku s tím, že po dobu pěti let nebude obci platit škody způsobené zvěří v honitbě. Další oprava kyselky byla provedena v roce 1941, kdy byl Josefem Tejzrem zhotoven nad pramenem plechový zvon čímž bylo zabráněno pronikání vody do studny. Pokusy o úpravu pramene neustále pokračovaly. Ing. Miesler z Luhačovic vypracoval ve čtyřicátých létech projekt, který pro finanční náročnost nebyl realizován. Počátkem padesátých let dochází opět ke znehodnocování pramene spodní vodou. V roce 1960 byl pramen vyčištěn což zlepšilo jeho kvalitu. V roce 1966 byla úprava pramene dohodnuta za finanční podpory ONV v Uherském Hradišti. Po provedeném geologickém průzkumu a po jeho schválení bylo přikročeno k úpravám. Projekt na jeho úpravu zpracoval Ing. Vladimír Řezníček z Geoprůzkumu Brno.
Pramen byl uzavřen pod novodurový zvon. Zdroj má kapacitu 9 litrů za minutu. Byla postavena nová nástavba a voda je čerpána elektrickým čerpadlem. Práce na jeho úpravě byly dokončeny v roce 1972. Kyselka je hojně využívána nejen místními občany, ale i lidmi ze širokého okolí. Voda z pramene je kvalitní a nezávadná.

      Prostor kolem pramene se odedávna nacházel ve stínu staletého akátu, který vyrostl do výše téměř 30 metrů. Jeho stáří bylo kolem 200 let. Strom již zdaleka označoval místo pramene a byl dominantou tohoto místa. V posledních létech začal odumírat a pro bezpečnost občanů musel být odstraněn Na památku byl ponechán jen jeho pařez.

Poloha

přidat fotografie