BESEDA Lovo (restaurace) [27964]

BESEDA – Zlatá loď (Zum goldenen Schiff) č. p. 83 Je to nejstarší dosud stojící hostinec v Lovosicích, který nadále plní svou funkci. Autor si dovoluje tvrdit, že již minimálně po dobu tří až čtyř století.

Poloha hostince byla totiž přímo strategická – sice vně původního středověkého městečka, ale přímo před bránou do města vedle pozdějších domu U Zeleného stromu. V sousedství byl starý labský přístav a v původním říčním rameni kotvil často i proslulý lodní mlýn, vedle na starém obilním trhu se nacházela velká panská sýpka a rovněž zde se rozebíhaly cesty směrem na Lhotku a Malé Žernoseky, pod Lovoš k panským vinicím a zejména hlavní silnice do Vilemína, Teplic a do Saska.

Je dokonce důvodná domněnka, že zda byla i první středověká krčma v Lovosicích, datována již od dob Karla IV. Rozhodně tu však byl odedávna panský hostinec, který se dědičně pronajímal, tzn. emfyteutický. Byl jedním ze dvou hostinců, jmenovaných již v roce 1653, bohužel dnes nemůžeme říci, který.

Po stavební práce, pokud to lze vůbec poznat po mnoha přestavbách, lze zařadit vznik vlastní budovy někdy do poloviny 17. století. V 18. století již spolehlivě fungoval. Z roku 1806 pak máme zprávu o hostinském Antonu Beckovi, který zde šenkoval se svou ženou Annou. K ruce měl i učně Johanna Wolfa.

Protože se jednalo o velký zájezdní hostinec, pracoval zde i potomek neboli Hausknecht Karl, čeledínové (německy Knechte), Martin Frank a Josef a děvečky (německy Maegde) Karolina Frank, Rosálie Hrbková a Kateřina Winklerová.

Jména čeledi uvádíme pro zajímavost proto, že poslední dvě jmenované jsou v jinak německém textu psané českým pravopisem a tudíž Češky. První konkrétní zmínku o jménu hostince Zlatá loď máme v místopisné publikaci J.G. Sommera Das Koenigreich Boehmen z roku 1833, kde se výslovně uvádí velký panský emfyteutický hostinec Zum goldenen Schiff.

Prvním nám známým novodobým hostinským a nájemcem je v roce 1861 Ignaz Ulbrich, který zde hospodaří do roku 1877. Po něm nastupuje Josef Hochelber (1877-1890), následuje Karl Nagenranft (1890-1900), dále význačným občan města, hoteliér a restauratér Michal Liebmann (1900-1926) a nakonec od 1. prosince 1926 Wilhelm Preibisch, který hostinskou živnost provozuje minimálně do konce třicátých let.

Nájemce během války neznáme, v roce 1945 se hostinec pouze uvádí jako součást schwarzenberského majetku, který jde do tzv. národní správy. Národními správci se stávají bratři Oldřich a František Strejčkovi z Moravy. Oldřich byl výčepním, František podle pamětníků výborným kuchařem, dobře se tedy doplňovali. Oba bratři zde pracovali do počátku šedesátých let.

Došlo i na přejmenování hostince. Někdy na počátku roku 1946 dostala české jméno Beseda, které jí až dosud zůstalo, dokonce nikdy nepodlehlo ani žádnému pokusu o zkomolení.

Restaurace Beseda je ještě v dubnu 1950 jmenována jako soukromá (Schwarzenbergové o ni přišli podobně jako o další majetek v Lovosicích vyvlastňovacím zákonem známým pod názvem Lex schwarzenbergis), již v následujícím roce patří v rámci socializace pod Sdružený komunální podnik města Lovosice.

Později ji převzal podnik Restaurace a jídelny a zařadil ho do III. cenové skupiny s kapacitou 96 míst v restauraci a 76 míst ve vinárně (stav z roku 1952). Bratři Strejčkové zde již jako zaměstnanci skončili na počátku šedesátých let. Postupně se zde vystřídala celá plejáda vedoucích, číšníků, kuchařů i ostatního personálu.

Jejich jména často upadla do zapomnění. Kdo si dnes vzpomene například na pana Vernera nebo na manželé Bartoníčkovy? V roce 1960 sem poprvé nastoupil Jaroslav Petránek. Tehdy končili bratři Strejčkové a po nich nastoupil jako vedoucí pan Trotl.

Toho v sedmdesátých letech vystřídal pan Kopecký a nakonec pan John senior se ženou, který zda šéfoval až do svého odchodu do důchodu na konci osmdesátých let. Za něj zde šenkoval třeba Jiří Novotný, zvaný Plátěnka, Jiřina Krejčová s paní Rothovou, jinak zvanou Serinou, Malý a Velký Jarda (Jaroslav Hájek a Jaroslav Petránek – ten sem přišel opět na podzim roku 1974 z Lovoš).

Jiří Novotný později přešel do hotelu Lev a na konci osmdesátých let se sem vrátil jako vedoucí. Po peripetiích v souvislosti s tzv. malou privatizací po roce 1990 se nakonec Beseda dostala přes firmu Tercier do rukou pana Ing. Miloše Mohra.

Přítomnost starého labského přístavu možná dala hostinci jméno. V dobách čilého říčního provozu se zde stavovali lodníci a voraři na občerstvení i na nocleh. Kolik zde zaznělo za staletí příběhu skutečných i vymyšlených! Ale jeden skutečný, který měl navíc po letech i překvapivé pokračování, si autor nedokáže odpustit nepřevyprávět.

Snad i proto, že všichni hlavní aktéři příběhu byli stálí návštěvníci tohoto hostince. V místech za Besedou, zhruba tam, kde je zatáčka silnice na Ústí nad Labem a benzinová pumpa, kdysi ústila Modla do labského ramene. Málokdo dnes ale ví, že to byl původně jen mlýnský kanál. Vznikl takto: někdy na konci 18. století mlynář Beutler, kterému patřil mlýn v Drozanech, přišel poté, co mu mlýn těžce poškodily na jaře ledy, na myšlenku, že toto místo opustí.

Prodal mlýn a přišel do Lovosic, aby zde zkusil štěstí na Labi. Domluvil se s vrchnostenskou správou, ale nevybudoval mlýn u řeky, jak bylo tehdy obvyklé, ale na pěkné knížecí louce na kraji města zhruba pod dnešním hotelem Lev na konci Myslivecké uličky a chtěl přivést labskou vodu k mlýnu. Začal budovat dlouhý kanál, který tvořil s náhonem a odvodem vody ze mlýna zpět do Labe u města velký bažinatý trojúhelník.

Vodní dílo společně s mlýnem dokončil s velkými náklady, které činily 50 000 zlatých. Přírodní zákony o pohybu kapalin a obzvlášť vody ovšem mlynář neznal a tak mlýn nešel, protože voda neměla žádný spád. Mlynář duševně onemocněl a zemřel brzy v blázinci. Mlýn byl bez pána. Ještě jednou se jiný mlynář pokusil mlýn rekonstruovat, přestavěl kolo a přehradil vodu a tak dokázal, že mlýn mohl čtvrt, někdy i půl hodiny mlít. Pro tento neslavný výkon mlýna se mu mezi štamgasty ve Zlaté lodi, kam pravidelně docházel na pivo, přezdívalo mlynář kávy (Kaffermuehler) a děti na něj pokřikovali Kafemlejnek. Nakonec i no mlýn někdy na počátku třicátých let opustil a tak celá vodní soustava pustla. Mlýnským náhonem protékala Modla a pouze mlýnský kanál našel využití po mnoha dalších let jako zimní kotviště pro lodi a tak paradoxně později zachránil jinému mlynáři život.

Tento mlynář se jedou se sedláky ve Zlaté lodi vsadil, že zimu přežije ve svém lodním mlýně a tak v zimě roku 1834 neumístil svůj mlýn v pevném mlýnském náhonu, ale furiantsky ho ukotvil v proudu u velkého ostrova. Když se na jaře hnuly ledy, neztratil mlýn jen mlýnské kolo, ale celý se v noci utrhl i s mužem uvnitř a nezbytnou posádkou myší. Mlynář ještě stačil dosáhnout šťastně na několik větví a zachránil se tak na stromě na jednom z nově vytvořených ostrůvků po proudu, co se stalo s myší posádkou, již nevíme.

Ráno se návštěvníkům od Zlaté lodi naskytl nevšední obraz nešťastného mlynáře visícího na houpajícím se stromě nad hučícím proudem plným ledových ker. Tak strávil o pomoc zoufala prosící mlynář celý den a další noc a přesto, že ve Zlaté lodi byla řada lodníků, do dravého proudu se nikdo neodvážil.

Teprve třetí den, co byl mlynář na stromě, se odvážil k jeho záchraně kormidelník z Pschury (vesnická část Malého Března) na lodi rejdaře Pechanze, která se nacházela vyvázaná právě v zimním přístavu. Kormidelník měl sice jen jedno oko, ale rozhodně byl celý muž, když se dvěma dalšími lodníky podnikl smrtelně nebezpečnou plavbu v proudu plném ledu. Když po dvou hodinách manévrování za přihlížení početných diváků přivezl k smrti vyčerpaného a zmrzlého mlynáře šťastně na pevnou zem, čekal na ně ve Zlaté lodi hostinský s celým kotlem grogu, který zachráněny mlynář později ještě rád zaplatil.

Za staletí se samozřejmě měnil i vzhled hostince. Původně velké selské stavení s klenutými stropy bylo na počátku 19. století patrně ještě přízemí, ve velkém hospodářském dvoře vzadu se nacházely rozsáhlé stáje a stodoly. Později bylo přistavěno patro, kde se nacházely i hostinské pokoje a taneční sál. Celý komplex byl multifunkční, tak například v prostoru, kde je dnes WC, se jednu dobu nacházela i měditepecká dílna. V místě dnešní kuchyně byl hlavní výčep, jídelna si podržela svůj účel z té doby dodnes. K velké přestavbě došlo v roce 1884, kdy byla budova rozšířena o místnosti dnešního výčepu a tzv. jeskyně, a roku 1936, kdy byla definitivně zrušena šikmá přestavba vchodu do ulice a byly rozšířeny hlavní vchodové dveře.

Ovšem větší změny čekalo první patro. Bylo rozšířeno směrem dozadu, byl zvětšen hlavní sál s galerií, přibylo jeviště, další dvě hostinské místnosti, šatny pro účinkující a pro návštěvníky a moderní WC. K poslední větší přestavbě interiéru došlo po roce 1990. Byl zrušen sál a na jeho místě instalována herna. Byla přestavěna i vinárna v prvním patře. Další stavební úpravy následovaly samozřejmě i po povodni v srpnu 2002, která dosáhla v přízemních hostinských místnostech výše cca 1,5 metru.

Od druhé poloviny 19. století, kdy se v Čechách rozvinul čilý společenský život, se stala tehdejší Zlatá loď i oficiální spolkovou místností celé řady svazů, spolků a stolních společností. Jmenujme alespoň ty nejvýznamnější. Mezi ně patří zcela jistě hasiči.

Dobrovolné sdružení hasičů bylo založeno lovosickými občany v roce 1872 ustanovující schůze se konala právě v hostinci Zlatá loď. Mezi zakládajícími členy byli mj. hoteliér Bergmann, JUDr. Frakem, majitel koželužny Gratum, MUDr. Kubitschka – pozdější starosta, statkáři Lauterbach, Anton Pfannschmidt senior i junior, Franz Pffanschmdt, továrníci bratři Franz a Anton Tschinkelové, obchodní Anton Loewy a majitelka realit paní Anna Zape. Již pět let po založení měl hasičský svaz 17 zakládajících členů, 40 přispívajících a 56 aktivních. Velitelem hasičů se stal Johann Maier. Ač hasičské sdružení bylo dobrovolné, všichni majitelé koňských spřežení ve městě byli podle policejního nařízení povinni poskytovat koně k zápřahu hasičské stříkačky a vozu s vodou dle rozpisu pohotovosti vždy do pondělka 8.00 do následujícího pondělí.

V Lovosicích bylo tehdy k dispozici 36 párů koní. V roce 1892 vlastnili hasiči již 7 mechanických stříkaček, ale po požáru Gratumovy koželužny, jež si vyžádala škody za 50 000 zlatých, byl vznesen požadavek na zakoupení parní stříkačky s větším dosahem, která byla zakoupena v roce 1903. Její první zkouška se odehrála za velkého počtu přihlížejících včetně přizvaného vrchního inženýra Rustonovy strojírny z Prahy – Smíchova Ing. Traubeho a hasičského inspektora z Litoměřic Baumeho. Jednalo se o moderní dvouválcovou stříkačku teplické firmy Czermak s výkonem 500 litrů vody za minutu. Ohřev uhlím a dřevem na provozní tlak trval pouhých 9 minut. Zkouška proběhla u Modly u Gramotovy koželužny (poblíž dnešních veřejných WC), kde proud vody dostříkl na střechu koželužny do vzdálenosti 50 metrů. Není nutno podotýkat, že po zkoušce následovala náležitá oslava právě ve Zlaté lodi. Hasiči pořádali nejenom plesy, to bylo tehdy samozřejmé, ale i tehdy oblíbené slavnosti v přírodě.

Z jedné takové lesní slavnosti pod Lovošem v roce 1890 se nám zachovalo vyúčtování. Celkové výdaje činily 122 zlatých 22 krejcarů, toho hudba stála 49 zlatých, plakáty 2 zlaté 80 krejcarů, zapůjčení lavic 6 zlatých, stavební materiál na stoly a slavobránu 3 zlaté 80 krejcarů. Mezi výdaji bylo i spropitné kočímu ve výši 3 zlaté 60 krejcarů. Čistý výnos celé akce byl 50 zlatých 10 krejcarů, tehdy slušná suma. Hostinec zůstal spolkovým sídlem hasičů i po dobu první republiky a neformálně i po druhé světové válce. Vždyť hasičská zbrojnice i cvičiště bylo nedaleko.

Mnoho pamětníků si jistě vzpomene na nabitý lokál například při hasičské soutěži o stříbrnou proudnici. Dalším významným spolkem se sídlem ve Zlaté lodi byl Veteránský sraz. Byl založen rok po válce prusko-rakouské v roce 1867 a v roce 1901 se transformoval na Podpůrný svaz bývalých příslušníků 42. pěšího pluku. Veteráni vyvíjeli svou činnosti i za první republiky a po celou dobu existence jejich svazu konali pravidelná slavnostní setkání, která začínala shromážděním vždy dopoledne ve Zlaté lodi a končila večer slavnostním bálem tamtéž. Zbytek dne byl obvykle vyplněn kromě slavnostního pochodu tehdejší Ústeckou (dnes Dlouhou) ulicí, polní mší a položením věnce k památníku padlým především popíjením v různých hostincích a restauracích města.

Na Osmičce většinou vyhrávala kapela a byly zde tehdy obvyklé lidové kratochvíle, střelnice, houpačky a kolotoč. Mezi členy veteránského spolku byla většina význačných občanů města i okolí. Čestným předsedou býval obvykle starosta, dalšími význačnými členy byl například Franz Bradatých – okresní školní inspektor, Max Wenzel – lovosický farář, Dr. Ledebur-Wicheln – majitel panství Milešov, Dr. Heinrich Schicht – továrník z Ústí nad Labem a další. Všechny spojovala služba v bývalém 42. pěším pluku Ernsta Augusta von Cumberland, vévody z Braunschweigu a Lueneburgu, který vznikl již 21. 2. 1674 a později měl doplňovací velitelství v Terezíně. Dalšími spolky se sídlem ve Zlaté lodi byly mužský pěvecký spolek – Maennergesandverein, založený již v roce 1860, svaz německé mládeže Jugendbund a Turnverein – německá obdoba českého tělocvičného spolku Sokol.

Turnverein byl v Lovosicích založen v roce 1877 a prvním předsedou se stal Franz Tschinkel junior. Všechny spolky zde pořádaly taneční zábavy a plesy, konala se zde rovněž výuka tance. Vstupné na ples byl obvykle 1 zlatý (dvě koruny), dámy polovic. Pokud se jednalo o maškarní bál, bylo obvyklé, že vstup s maskou byl za polovic. Pouze Turnverein měl vstupné nižší, například v roce 1905 pouhých 40 haléřů. Mezi válkami podražilo, takže například v roce 1921 vstupné na hasičský bál bylo 6 Kč pro pány, 4 Kč pro dámy. Po druhé světové válce opět podražilo a tak v sedmdesátých letech již stálo vstupné 10 – 15 Kčs. Tehdy zde byly populární zejména rybářské plesy, které trvaly dva dny, nebo maškarní plesy Yacht klubu. Inflace samozřejmě nepoznamenala jen ceny tancovaček, ale odrazila se i v cenách piva. Zatímco před první světovou válkou zde půl litr stával 20 haléřů, v meziválečných dobách překročil již hranici jedné koruny. Po druhé válce byly ceny zpočátku zkreslené měnovou reformo, později, až do roku 1984, zde stál půl litr dvanáctky Kozla 3 Kč. Poté se podražilo až na 4,80 Kč. Další inflace nastartovala po roce 1990. Zatímco ještě v roce 1992 zde stála dvanáctka Gambrinus 7,50 Kč, v roce 1993 to bylo 8,40 Kč, roku 1995 9,40 Kč, roku 1996 10,80 Kč, roku 1997 11,40 Kč, o rok později již 12,40 Kč a v lednu 1999 podražila na 13,20 Kč. Tento trend bohužel pokračuje. Protože hostinec byl vrchnostenský, točilo se tu především lovosické pivo a vína ze schwarzenbreských vinic.

Oblíbená byla i kuchyně, praktikoval se tu tzv. Mittagstisch,tj. denní menu. Ve vybavení hostince nechyběl samozřejmě kuželník a bylo zde i několik lůžek jako studentská ubytovna. V roce 1919 zde byla dokonce krátkodobě umístěna třída české měšťanské školy, než byly pro ni uvolněny prostory v německé škole. Ani tak ctihodnému hostinci se nevyhnula politika. Již z roku 1893 máme zprávu o místním shromáždění českého spolku Řemeslná beseda, které se zde konalo 13. 6. při příležitosti návštěvy sokolského spolku v Lovosicích.

Ke shromáždění měl přednášku o národnostních vztazích MUC. Antonín Schoenfeld, předseda akademického spolku Říp z Prahy. Na podobné téma, ovšem ze zcela jiného úhlu pohledu, hovořil v květnu roku 1938 ve zdejším sále i neblaze proslulý Konrád Henlein. Technika mezitím pokročila, proto byl jeho projev, zakončený nacistickým pozdravem, přenášen na prostranství před hostinec rozhlasem. Jen málokdo z tehdy shromážděných německých obyvatel města tušil, že po naplnění jejich přání Heim ins Reich se začne většině z nich odpočítávat posledních několik let života v Lovosicích.

Poslední českou akcí, která zde byla před obsazením Lovosic Wehrmachtem 10. října 1938 uspořádána, bylo divadelní představení Čapkovy hry Matka, kterou nastudovali zdejší čeští ochotníci. Hra se tak stala posledním mementem před hrozící katastrofou druhé světové války.

Hostince zažil i řadu přírodních katastrof, díky své poloze se jednalo především o poměrně časné zátopy, které starou budovu řádně prověřily (ze starších velkých povodní je možno například jmenovat povodně z února roku 1655, jarní povodeň 1820, 1830 a zejména 1845. Od počátku šedesátých let minulého století, kdy byla zprovozněna vedle budovy nová silnice na Ústí nad Labem, však hostinec zažil i řadu nehod automobilových. Postupně sem narazila 4 auta, přičemž poslední kamion prorazil zdí až do jídelny. Přímo naštěstí nebyl usmrcen nikdo, ale jeden z hostů zemřel na infarkt, který po velkém úleku dostal.

V přízemí budovy se nachází klasická česká pivnice, která je rozdělena na 3 části.
Výčep je umístěn vedle tzv. „jeskyně“ (cca 30 osob). Pivnice je vybavena masivními dřevěnými lavicemi a stoly.
Samozřejmostí jsou 2 velké plazmové televize, které umožňují sledovat sportovní přenosy.
Jídelna, která je vedle pivnice má stejnou kapacitu cca 60 míst.

Letní terasa umožňuje příjemné posezení pro cca 50 osob.

V restauraci a na terase si můžete objednat polední menu, široký sortiment hotových a minutkových jídel včetně pizzy a těstovin.

Čepujeme zde tankové pivo, které je:
• nepasterizované,
• skladováno v chladícím boxu se stálou teplotou,
• má správný říz,
• nemůže zvětrávat, nepřichází do styku se vzduchem.

Pivo čepované z pivních tanků poskytuje maximální možnou kvalitu.
Celý prostor tankového hospodářství je zchlazen na konstantní teplotu 8 až 10 °C, to je ideální teplota pro skladování piva.
Pivní tanky jsou vyrobeny z kvalitní nerez oceli.
V tanku je pivo umístěno do neprodyšného vaku. Je tak chráněno od vnějšího okolí a nedochází k uvolňování CO2 z piva a zvětrávání.
Pivo je vytlačováno vzduchem.
Vzduch tlačí pouze na pivní vak a nepřichází do styku s pivem.
Vak je určen pouze pro jedno použití. Tím jsou zajištěny maximální hygienické podmínky.

Poloha

přidat fotografie