Buštěhrad (město) [2712]

První zmínka o vsi Busczewes
Osídlení území dnešního Buštěhradu probíhalo prakticky nepřetržitě po celá tisíciletí. Tento vývoj neustal ani v raném středověku, kdy se v srdci Evropy začal rozvíjet Přemyslovský stát. Mladší dobu hradištní (950 - 1200), jak se také tomuto období říká podle center Přemyslovské správy, dokládá sídliště v severním sousedství Starého a Nového rybníka a kostrová pohřebiště z prostoru u pivovarského sklepa a z plochy mezi hradem a zámkem. Tři porušené kostrové hroby byly objeveny též při hloubení silážní jámy u zdejšího kravína stojícího u silnice směrem na Zájezd. Jak lidé tehdy svou osadu nazývali se asi nikdy nedozvíme.

První zmínku o názvu vesnice nalézáme až v listině pražského biskupa Daniela z r. 1209, ve které potvrzuje majetek klášteru v Oseku, a kde mezi jinými jmenuje i poplužní dvůr (dnes bychom řekli statek) ve vsi Busczewes.

Buštěves ve vlastnictví rodu Rokycanských a pánů z Braškova
Po listu biskupa Daniela opět zprávy o Buštěhradu mizí a objevují se až ve druhé polovině 14. století. To však neznamená, že by obec zanikla, ale spíše nebyla předmětem obchodních či soudních transakcí, po kterých by se nám zprávy dochovaly v příslušných archivech. Musíme si uvědomit, že většina písemností 13. století se vztahuje nejčastěji k panovnickému domu a církevním institucím a obyčejné dvorce či usedlosti stojí prozatím mimo písemné záznamy. Podobný nedostatek pramenů zjišťujeme i ve významnějších městských centrech, Pražská města nevyjímaje.

Od druhé poloviny 14. století patřila Buštěves zemanskému rodu z Braškova, konkrétně Havlovi, o němž je z písemností známo, že platil desátek faře v Buštěvsi. V souvislosti s církevními platbami je roku 1385 zmiňován i další vlastník vesnice z tohoto rodu a to Hašek z Braškova, Havlův vnuk. Ten se podobně jako děd zavázal platit církvi poplatky ze dvou popluží, a za to mu bylo vyhověno v žádosti, aby se zdejší kněz modlil za duše jeho předků. Dokonce známe i jméno faráře, který tak činil. Byl jím Mikuláš z Libochovic dosazený roku 1380 do Buštěvsi jiným vlastníkem naší obce - Františkem Rokycanským. Rokycanové patřili mezi významné pražské měšťanstvo. Tento patricijský rod, jak už jméno napovídá, přišel do Prahy ze západních Čech a udělal v královské metropoli rychlou karieru. Již za vlády Jana Lucemburského zasedal jeho příslušník v radě Starého Města a i jeho potomci zastávali ve zdejší samosprávě významné funkce. Že šlo o rod, který netrpěl nedostatkem financí, svědčí fakt, že v Praze vedli Rokycanští spor o možnost financovat jeden z městských špitálů (což byla na rozdíl ode dneška pocta související s presentací majetku rodu) i fakt, že kromě buštěhradského panství zakoupili ještě nedalekou Okoř, kterou František Rokycanský přestavěl do podoby gotického hradu.

Buštěhrad měl tedy v tomto období vlastníky dva: měšťanský rod Rokycanských a pány z Braškova.
Část, která patřila Rokycanským přešla v 90. letech 14. století do rukou pražského měšťana Petra Stuka.

Páni z Braškova svůj díl prodali někdy kolem roku 1400 Janu Konipasovi a jeho manželce Kačce. Když Jan roku 1410 umírá, odkazuje majetek svým třem dětem Petrovi, Mikulášovi a Milotovi a manželce Kačce. Mikuláš získal Mezimostí, Milota další konipaské panství Bohdaneč a Petr zdědil Buštěves. Posledně jmenovaný však r. 1413 zemřel a jelikož neměl žádných potomků, připadá jeho díl podle práva odúmrtě, králi Václavovi IV. Král se práva odúmrtě vzdává, a tak je ve čtvrtek po Velikonocích (27. 4.) r. 1413 toto zboží provoláno. Přihlásí se o něj dosti uchazečů, poukazujíce na listinu z 28. srpna 1411, kde jim Petr z Buštěvsi přičítá případná dědická práva, a to matka Petrova Kačka i oba bratrové. V říjnu (27. 10. 1413) jsou pak všichni tito dědicové uvedeni komorníkem Janem Pikusem dědičně do majetku. Tito staronoví vlastníci ale Buštěves příliš dlouho neudrželi a snad ji už v roce 1416 prodali Bedřichovi z Ředhoště a jeho manželce Markétě z Minic.

Sjednocení obce Bedřichem z Ředhoště
Noví majitelé spojují obě části Buštěvsi v jeden celek, a to když řečený Bedřich kupuje i zbylý díl od poručníků Stukových sirotků Václava z Újezda a Bernharda. Kromě Buštěvsi vlastnili Ředhoští ještě další zboží a to Ředhošť, Novou ves a do zástavy na čtyři léta od pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, který si u paní Markéty vypůjšil 200 kop grošů, ještě dávky ze vsí Dušníky, Železná a Vokovice. Jak je vidět, lidé to byli přičinliví. Není divu, vždyť museli zajistit své četné potomstvo. Bedřich a Markéta měli pět dětí: Albrechta, Markétu, Anežku, Katuši a Barboru. Po smrti majitele pak Buštěves přešla na nejstaršího a jediného mužského potomka Albrechta.

Novým majitelem pan Pešík od Stříbrné hvězdy
Kvůli finanční tísni byl Albrecht nucen Buštěves zastavit a to bohatým měšťanům bratrům Pešíkovi a Janovi od Stříbrné hvězdy. V listině z 3. 11. 1434, která se touto transakcí zabývala, si Albrecht vymínil, že jestliže nebude schopen zboží vykoupit, vyplatí bratři Pešík a Jan jeho sestrám každé 100 kop grošů jednorázově nebo po 10 kopách ročně doživotní renty. A jelikož se na Buštěvsi již o Řeďhošťských dále nemluví, je jisté, že Albrecht zboží nevyplatil. Z listin pak víme ještě tolik, že Anežka a Barbora se už 14. 12. 1434 před městskou radou v Praze vzdávají Buštěhradu ve prospěch Pešíka. Poté se zde už uvádí pouze Pešík s manželkou Eliškou ze Sobětic, jenž si na králi Zikmundovi 29. 9. 1436 vyžádal znovupotvrzení nabytého majetku, který ještě rozšířil o dům v Praze a dvůr v Hostivicích. A protože se v listinách uváděl i jako Pešík z Dražic, z Chlístova a Kunvaldu, musela jeho rodu náležet i tato panství.

Buštěves na dlouhou dobu v majetku Kolovratů
Pešík, který několikrát držel ve svých rukou také funkci purkmistra pražského, měl s Eliškou jediné dítě dceru Kateřinu, kterou provdal za Jindřicha Libštejnského z Kolovrat, dávaje jí věnem právě Buštěves. Tím se naše obec dostává do rukou jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů, který pak drží buštěhradské panství po dalších dvěstě let.

Pan Jindřich zemřel bez potomků a tak majetek zdědili jednak manželka Kateřina, jednak synovec Albrecht z Kolovrat a na Krašově. Ten svou část rozděluje a odprodává ji dílem Kateřině a dílem Benešovi Libštejnskému, každému za 300 kop grošů. V závěti Kateřiny z roku 1483 se pak dočítáme, že celý svůj díl po smrti odkazuje Benešovi, který si toto nechá potvrdit roku 1487 králem Ladislavem Jagellonským. Benešův vnuk Jaroslav pak majetek prohýřil a byl tak nucen Buštěhrad nejdříve zastavit a posléze prodat, i když jen svým příbuzným.

Novým majitelem se stal Jetřich Bezdružický z Kolovrat, který se nechal později titulovat i pán na Buštěhradě. Jeho přičiněním se naše obec mohla od konce 15. století pyšnit novým titulem - městečko. Roku 1497 vydává král Vladislav na žádost pana Jetřicha dekret, v němž oznamuje: " ...listem tímto všem nynějším a budoucím, že .... s dobrým rozmyslem a naším jistým vědomím mocí královskou v Čechách, svolili jsme k tomu a ves Buštěves .... pod zámkem Buštěhradem ležícím za městečko aneb město vysadili jsme a tímto listem vysazujem..." K tomuto povýšení byla králem udělena i privilegia náležející jen městům jako např. právo hrdelní, várečné (vaření piva), trhové (jeden trh týdně a dva jarmarky ročně). S nově nabytými právy byl městu přiznán erb a k pečetění listin modrý vosk. Změnilo se i dosavadní jméno vsi Buštěves na Buckov.

Pokračovatelem rodu Bezdružických na Buštěhradě byl Jan, který byl v době úmrtí otce (1508) doposud nezletilý. Podle závěti pana Jetřicha mu byl za poručníka vybrán strýc Jiří Bezdružický, nejvyšší sudí království českého. V čase, kdy byly naše země ohroženy vpádem Turků, se již dospělý Jan účastnil po boku krále Ludvíka roku 1526 osudné bitvy u Moháče. Zde položil život nejen on, ale také náš panovník. Tím u nás skončila vláda Jagellonců a uvolněný trůn získal na třista let rod Habsburků.

Po Janovi zůstal syn pojmenovaný po svém dědovi Jetřich. Ten založil purkrechtní registra, kde své panství rozdělil na dvě části: na panství buštěhradské, kam náležely Dubí, Újezd, Olšany, Brandýsek, ke kterým později připojil Středokluky, Makotřaskou tvrz, Krašov, Miličov a Břesko a na zboží Braškovské s Kyšicemi, Dobrou, Družcem, Pleteným Újezdem, Bystrou s Počedělicí, Veltěží a Lukovem. Jetřich zemřel bez dětí roku 1547. Nato přešlo buštěhradské zboží Václavu Bezdružickému z Kolovrat a na Košátkách (dvorský sudí), který ho roku 1548 rozdělil mezi své syny Jana a Vladislava. Třetí syn Václavův Ludvík zůstal na Košátkách. Jan a Vladislav měli vlivné postavení i u královského dvora, kde získali jednak povolení na staveniště pro nový dům na Pražském Hradě a dále právo opatrovat královniny komnaty za její nepřítomnosti.

Jan měl dvě dcery Kateřinu a Annu. Kateřina zůstala se svým manželem Petrem Bechyněm z Lažan na polovině Buštěhradu a Anna odešla s Janem Vrabským z Vrábí do Košátek. Shodou okolností se obě vdaly ještě podruhé a to Kateřina po smrti prvního muže (1561) za Zdeňka z Vartenberka a Anna za Jáchyma Novohradského z Kolovrat. Manželství Kateřiny zůstalo bez dětí a tak, když náhle roku 1572 umírá, aniž by učinila závěť, vzniknou spory o dědictví mezi Zdeňkem z Vartenberka a Kateřininou sestrou Annou. Z nich vítězně vychází Anna.

Po Vladislavovi zůstal pouze jeden syn Václav, který se své poloviny Buštěhradu ujímá roku 1567. Václav byl posléze obdarován synem Vladislavem Abdonem. V době, kdy umírá (1600), je Abdon ještě neplnoletý a tudíž opatrován poručníky panem Zděnkem Popelem z Lobkovic, Adamem ze Šternberka a Volfem Novohradským. Ti prodávají 27. 6. 1602 Abdonovu polovinu za 45 000 kop synu Anny a Jáchyma Novohradského Janovi. Tím se Buštěhrad opět spojuje v jeden celek.

To už se ale panství Kolovratů na Buštěhradě chýlí ke svému konci. Posledním Kolovratem vlastnícím buštěhradské panství je pan Zbyněk Novohradský, jenž se oženil roku 1627 s Annou Magdalenou Popelovou z Lobkovic. Tato manželská dvojice také na zdejším hradě přivítala a pohostila (30. 10. 1619) českého protestantského panovníka Fridricha Falckého. Pan Zbyněk, ač katolík, se totiž účastnil pohnutých událostí na počátku 17. století, kdy se české stavy vzbouřily proti vládě katolického Ferdinanda II. Habsburského. Po pražské defenestraci, která měla symbolizovat bezvýhradný rozchod s habsburskou vládou, zvolili stavovští představitelé na českém sněmu v červenci 1619 českým králem Friedricha Falckého. Jejich odboj však skončil katastrofou - porážkou stavovského vojska na Bílé Hoře 1620 a posléze výstražnou popravou sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Persekuce neskončily jen popravami, ale mnozí ze šlechtických, městských i zemanských předáků byli uvězněni, byl jim konfiskován majetek či museli zaplatit značné pokuty. Mezi takto potrestanými odbojnými pány měl být i náš Zbyněk Novohradský. Ten však, jsa katolíkem, byl při komisi konfiskační 10. října 1623 od pokuty osvobozen, byly mu ponechány i jeho statky, ale musel se zavázat při komisi tractationis de pio opere r. 1629 k zaplacení 500 zlatých rýnských na allumnat (kněžský seminář) kláštera sv. Jakuba v Praze.

Buštěhrad zasažen třicetiletou válkou a morovou epidemií v roce 1680
Stavovské povstání bylo zároveň i počáteční fází rozsáhlého celoevropského konfliktu - třicetileté války, která postihla výrazně i naše země. Mnohá panství tehdy byla zničena a obyvatelstvo zdecimováno. Válečné útrapy dolehly i na Buštěhrad. V květnu 1632 odrazil Albrecht z Valdštejna od Prahy Sasy vedené Arnimem. Na ústupu ke Slanému napadla jedna část saského vojska pod velením Schönfelda i Buštěhrad, který vypálila a vyplenila. Sám velitel Schönfeld nechal odvézt buštěhradské zvony, kotel z pivovaru a stříbrnou křtitelnici. Hrad už se z této katastrofy nikdy nevzpamatoval. Štěstí, že se toho jeho majitel nedožil. Zbyněk zemřel bez potomků už roku 1630 a jeho manželka přesídlila z Buštěhradu do zakoupeného panství v Zákupech, kde se podruhé provdala za Jindřicha Julia knížete Sasko - Lauenburského.

Naděje na obnovu hradu zmařila po letech války také rozsáhlá morová epidemie (1680), při níž vymřelo veškeré obyvatelstvo obce. Nové přistěhovalce přivedli vlastníci panství ze svého zákupského zboží.

Obnova města novými německými vlastníky
Když konečně došlo v 18. století k obnově panského sídla na Buštěhradě, byl k jeho výstavbě vybrán namísto hradních ruin poplužní dvůr. Zde se mohla lépe uplatnit svobodná tvorba architekta barokního zámku. K jeho budování bylo použito poškozených hradních budov coby výhodného zdroje stavebního materiálu. K definitivní zkáze zpustošeného areálu hradu vedlo pak rozhodnutí panstva povolující poddanným výstavbu soukromých domků v těchto místech. Prvním z nich byl dům čp. 5 dodnes stojící v místech hradního příkopu.

O buštěhradské dědictví neměla ani zájem paní Anna, která se provdala za knížete Sasko-Lauenburského, ani její syn František Julius, který Buštěhrad zdědil. Teprve jeho dcera vzala správu panství do vlastních rukou. Anna Marie Františka, kněžna Sasko-Lauenburská, Engerská a Westfálská zdědila spolu se svou setrou značný majetek. Jejich rod měl svůj počátek v severním Německu, ale rozsáhlá panství vlastnil i v severních, východních a středních Čechách.

Anna Marie Františka se narodila roku 1672 a vyrůstala spolu se svou sestrou. Když její otec zemřel, byla ještě nezletilá a z rozhodnutí panovníka se jejími poručníky stali Lobkovicové, u nichž byla dále vychovávána. V osmnácti letech pojala v Roudnici za manžela falckraběte Filipa Viléma z Neuburku. Bylo to šťastné, ale krátké manželství. Brzy po sobě se jim narodily dvě dcery, ale jedna z nich brzy zemřela. Bohužel po třech letech manželství zemřel i pan Filip Vilém ve věku dvacetipěti let.

Anna Marie Františka neoplývala fyzickou krásou, ale byla to podnikavá žena s obchodním duchem. Byla dobrou organizátorkou i výbornou jezdkyní a lovkyní. V Čechách vlastnila vedle Buštěhradu, ke kterému přikoupila Tuchlovice i Ploskovice, i Zákupy a Roudnici. Patřily jí také Minice a po určitý čas také Kladno, které však záhy prodala. Velkovévodkyně sama vedla své účty a vyplácela zaměstnance, k nimž prý byla neobyčejně spravedlivá.

Právě ona začala v roce 1699 s výstavbou buštěhradského zámku. Jejího úplného dokončení se však již nedočkala; zemřela 15. října 1741. Protože manželství s Gastonem zůstalo bezdětné, stali se dědici panství dcera Anny Marie Františky z prvního manželství Karolína a její choť Klement František Bavorský. Ten byl také iniciátorem další přestavby buštěhradského zámku.

V době nástupu Marie Terezie na trůn existovaly komplikované příbuzenské vztahy mezi vlastníky našeho panství a samotným císařským domem. Panovnice totiž pojala za manžela Františka Štěpána Lotrinského, který měl i titul toskánského velkovévody a sama se tak stala i velkovévodkyní Toskánskou. Na Karolínu velmi sočila a činila ji různá příkoří. Jednou ji dokonce dala potupně vyvézt do Bavor. Na druhou stranu si však musíme uvědomit velmi vyostřené vztahy mezi panovnicí a bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem, který ji tehdy chtěl připravit o českou korunu.

Po smrti Karolíny zdědil Buštěhrad nový bavorský kurfiřt Maxmilián Josef, za jehož panování se na zdejších panských pozemcích poprvé objevilo uhlí. Ten dal tehdy prozíravě povolat zkušeného hofmistra H. Steina z Bavor, který zde založil dvě štoly pojmenované Josef a Gottfried. Roku 1781 v nich byla zahájena těžba.

Z císařského vlastnictví do majetku Československé republiky
V roce 1805 postoupil Maxmilián Josef buštěhradské panství arciknížeti Ferdinandu Habsburskému (pozdějšímu velkovévodovi Toskánskému). Z něj přešlo roku 1847 panství do rukou Ferdinanda V. Dobrotivého a stalo se tak součástí rozsáhlého komplexu císařských velkostatků.

Ve vlastnictví císařského domu zůstal Buštěhrad až do roku 1918, kdy přešel do majetku Československé republiky jako státní velkostatek.

Zdejší sídlo hostilo během své existence i četné význačné osobnosti našich i světových dějin. Vedle slavných postav poskytoval zámek azyl i některým pronásledovaným.

Buštěhrad ve 20.století
Na začátku století nastal čilý stavební ruch v severní části města, kde v okolí nově postavené sokolovny vznikala celá nová čtvrť.

V srpnu 1919 bylo ustaveno Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo v Buštěhradě. To v roce 1920 zakoupilo 3 ha půdy za Ovčínem a postavilo tu celou čtvrť rodinných domků.

Zmiňme se nyní o objektu, který sice nepatří mezi chráněné památky, ale nemělo by se na něj zapomenout. V roce 1922 byl ustanoven Komitét pro postavení pomníku padlým v 1. světové válce. Sdružoval téměř všechny spolky a organizace, které v té době v Buštěhradě byly. A podařilo se - byl pořízen pomník za 25 000 Kč, kterému vévodil legionář se lvem. Byla to majestátní pískovcová socha a u ní seznam padlých. Slavnostní odhalení se konalo 28. října 1929 a v roce 1931 byla do něj uložena prsť ze tří válečných bojišť. Pomník našel své místo poblíž školy na upraveném palouku při vjezdu do obce od vrapic. Měl pro všechny časy živým připomínat oběť padlých. Ale nebylo tomu tak. Pomník sice přežil fašistickou okupaci a 2 světovou válku, ale někdy po roce 1950 byla socha z likvidována a zůstaly jen hranoly s deskami, na nichž jsou jména padlých. Ty byly po roce 1963 převezeny na nové stanoviště poblíž kostela při silnici do Kladna. Tehdy také přibyla nová jména obětí 2. světové války. V roce 1991 byl pomník opět přemístěn na své původní místo poblíž školy a každoroční pietní vzpomínky 28. října a v květnových dnech nám připomínají ty, kteří položili své životy za naši svobodu.

Roku 1933 byly postaveny čtyři rodinné domky proti škole na části zahrady pana Šiktance.
V roce 1939 píše kronikář:"V této době se stavěly rodinné domky v nové čtvrti počínaje čp. 500 a čp. 513 a konče čp. 524 a čp. 543. Mohly se dokončit jen rozestavěné stavby. Celkem bylo postaveno v této čtvrti 40 domků, mezi nimi i Schmalzova pekárna."

Dále postavil Obecní úřad čtyři dvojdomky pro uprchlíky ze Sudet v Pražské ulici.
Činžáky čp. 546-549 byly nejspíše postaveny mezi lety 1940 - 1942.

Poválečné období
V roce 1949 započala výstavba devíti bytových jednotek u Kahance. O dva roky později bylo postaveno sídliště SONP a dolů (tzv. Špačkovna) o pětadvaceti domcích.

K dalším významným stavbám poválečného období patřily školy - v roce 1946 až 1951 nová budova základní školy ("stará" škola byla postavena již v roce 1891).

70. léta ve znamení panelové výstavby
V roce 1973 bylo zprovozněno 56 bytů v panelácích v Zadním konci. Následovala výstavba panelových domů v prostoru u kostela. Jako na jiných místech i v Buštěhradě sice panelová výstavba přinesla pro mnoho lidí možnost vyřešení jejich bytové situace, avšak zároveň zvláště v lokalitě u kostela - v samotném historickém jádru města - byla po architektonické stránce velmi necitlivým zásahem.

V letech 1974 - 1977 byla postavena mateřská škola pro 135 dětí. Byla zrekonstruována bývalá fara, kde našla zázemí Lidová škola umění.

Budovaly se i komunikace, nové vodoteče a svody povrchových vod spojené s výstavbou a rekonstrukcí tarasů. Proběhla i rekonstrukce a rozšíření sítě veřejného osvětlení.

Konec 20. století
Významným počinem na konci 20. století se stala plynofikace obce zahájená v roce 1995, která velmi přispěla k ozdravění životního prostředí v obci.

Byl vybudován Dům pokojného stáří - dům s pečovatelskou službou. Došlo k rekonstrukci staré budovy školy, rekonstruován byl i objekt "Seifertovna", který od října 2002 slouží jako kulturní centrum a sídlo Městské knihovny.

Zapomenout samozřejmě nesmíme ani na buštěhradský zámek, o jehož osudech si můžete podrobně přečíst na stránce věnované historii této památky.

Buštěhrad ve 21.století
Začátek třetího tisíciletí je v Buštěhradě ve znamení nové výstavby rodinných domů. Staví se v jižní části města mezi Hřebečskou ulicí a silnicí na Kladno, v lokalitě u hřbitova, na jaře 2004 začaly stavební práce i na severozápadní straně Buštěhradu, kde má být postaveno 24 rodinných domků. Připravuje se dlouho očekávaná výstavba kanalizace a ČOV.
Probíhá rekonstrukce zámku.

Poloha

přidat fotografie