Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Běleč (obec) [2663]



Obec Běleč je poslední obcí kladenského okresu ve směru na Křivoklát na hranici tří okresů - kladenského, berounského a rakovnického.

Nejlépe se k nám dostanete autobusy z Kladna nebo z Prahy. Z Kladna přes Kamenné Žehrovice, Žilinu, Lhotu a Bratronice, z Prahy pak pravidelnými linkami Praha - Zbečno nebo Praha - Křivoklát.

Řidiči mohou využít i trasy z Kladna přes Velkou Dobrou a Horní Bezděkov nebo Družec a Dolní Bezděkov.
Přímé vlakové spojení do naší obce nevede, nejbližší vlaková stanice je ve Zbečně, asi 8 kilometrů vzdáleném.

Jak vznikl název
Místní název BĚLEČ se vyskytuje nejčastěji tam, kde se dříve nacházely pusté a hluboké lesy. Historikové se shodují v tom, že vykácením takového lesa vzniklo místo světlé, tedy bílé a odtud název Běleč. V celých Čechách je asi šest obcí, které nesou toto jméno - například Běleč u Litně nedaleko Berouna, Běleč v jižních Čechách a také naše Běleč na Křivoklátsku.

Jak vznikla obec
Ves Běleč vznikla při dávné lovčí stezce z Prahy na hrad Křivoklát. První písemné zmínky pocházejí už z jedenáctého století a praví se v nich, že Běleč patřila ke zboží Křivoklátskému, tedy českým panovníkům a že ve vsi bylo nejprve šest lidí osedlých (původních osadníků), z nichž pět drželo po jednom láně dědin o šedesáti stryších a šestý byl zeman, který žil na poplužním dvoře s dvěma lány. Protože tehdy ještě lidé nestavěli tvrze, žili zemané a vladykové na dvorech opevněných neboli otýněných plaňkami či dokonce zcela otevřených. V Bělči byli mezi vladyky i osoby stavu rytířského a měšťané pražští. Nejvyšší komorník Vilém mladší z Risenberka na Rábí prokazoval králi Jiřímu z Poděbrad a později po něm i Vladislavovi tak nedocenitelné služby, že mu král věnoval jako "nadání" k úřadu nejvyššího komornictví vesnici Běleč.

Okolní lesy patřily odedávna k obci a sahaly až do údolí Klíčavy. V minulosti bývaly příčinou mnohých sporů mezi místními obyvateli a královskými úředníky či lesními. Za dobrovolnou pomoc, kterou bělečtí poslali roku 1477 králi Vladislavovi, když chystal tři vyzbrojené výpravy do Rakous, Slezska a Lužice, dal panovník ihned vložit do zemských desek tzv. majestát, kterým bělečské osadníky navždy osvobodil ode vší berně. Berni, na rozdíl od daní mohl vybírat jen král. Tímto aktem tedy nesměl nikdo kromě bělečských lidí kácet v jejich lesích dřevo ani lovit zvěř. A právě křivoklátští úředníci a lesní toto právo nerespektovali a v bělečských lesích lovili zvěř i káceli stromy jejichž dřevo pak prodávali. Bělečtí si neustále stěžovali a protože se jednalo o věc "zemskou", tedy o zájem komořích, spory se řešili na místech nejvyšších. Král Rudolf II se snažil celou věc uklidnit a proto dvakrát s odstupem třinácti let žádal na zemském sněmu, aby Běleč byla připojena ke Křivoklátu. V roce 1594 toto sněm konečně povolil, ale nebylo to zadarmo. Rudolf II musel za Běleč dát dvůr Dehnici (pozdější Dejvice u Prahy). A tak Běleč i "s lidmi kmecími a kostelním podacím" patřila od této doby přímo ke Křivoklátu.

Za třicetileté války (1618 - 1648) byla Běleč tak poničena a vypálena, že jen pět statků zůstalo obydlených a pole ležela ladem. Šest statků bylo pustých. Je písemně zaznamenáno, že zdejší osadníci se živili (rok 1655) plavením dříví po řece Mži (dnes Berounka). Panské dříví plavili do Prahy po Berounce a dále po Vltavě.

Od dávných dob byla v každé vsi rychta. V Bělči známe jméno rychtáře z roku 1598 - byl to Jan Kota, který ji koupil od rychtáře Václava za 135 kop. Roku 1622 nastoupil jeho syn Bartoloměj (Bartoš) Kota, jinak zvaný Dvořák. A potom roku 1666 nastoupil zase jeho syn Šimon. Roku 1678 koupil rychtu Václav Vosyka za 200 kop grošů. Rod tohoto jména žije v naší Bělči doposud a vyšli z něho mnozí velmi významní lidé (viz kap. Významní rodáci).

Za dob třicetileté války v letech 1618 až 1648 byla Běleč tak popleněna, že zbylo jen pět statků osedlých a šest bylo pustých. Pole ležela ladem. V roce 1683 koupil hrad Křivoklát Valdštejn. S ním získal i Běleč, ve které zabral oba panské dvory a také všechny lesy. Jako díkůvzdání dal v roce 1704 opravit kostel svatého Mikuláše a roku 1717 dal při hřbitovní zdi na zděné podezdívce postavit dřevěnou, šindelem krytou zvonici.

I když jsou tyto události pro nás velmi hluboko v minulosti máme důkazy o tom, že ještě před nimi na území dnešní Bělče žili lidé. Dne 30.května 1930 při provádění melioračních prací v místech mezi zdí kolem kostela a budovou Obecního úřadu narazili kopáči na popelnicové pole. I při sebeopatrnějším zacházení se popelnice bohužel zcela rozpadaly a když se na místo dostavil profesor Žofka z kladenské reálky konstatoval, že zde pravděpodobně žili lidé, kteří za obydlí měli vykopané jámy v zemi a živili se lovem. V té době ještě nebyli stálými obyvateli a ani o obci v té době ještě nelze hovořit. Zbytky popelnic odvezl do kladenského muzea a tam určil jejich stáří přibližně na století 10., kdy se v našich zemích počínalo rozvíjet křesťanství. V té době Přemyslovci postupně začleňovali pod svoji vládu ostatní kmeny v Čechách. Současně v odlehlých oblastech žili lidé ještě po způsobu dávných předků, čehož dokladem je právě nález popelnicového pole v Bělči.

S Bělečskou minulostí jsou neodmyslitelně spjaty dva šlechtické rody - Běšínové z Běšin a Fürstenberkové. Areál nynější Zvláštní školy internátní vystřídal v minulosti několik majitelů. Původně jej vlastnila rodina Kabátových, kteří však shodou smutných náhod přišli téměř o všechno a byli nuceni statek prodat. Koupili jej baroni Běšínové z Běšin. Ti nechali v roce 1863 celý statek přestavět na honosnější panský dvůr. Bělečtí začali tomuto místu říkat "U barounů" a mnoho místních tu našlo práci a tedy i obživu. Běšínové v Bělči skončili po I. světové válce. Upsali velké válečné půjčky rakouské armádě a po skončení války přišli o všechno jmění a tak se odstěhovali do Rakouska. Občas se ještě objevili v Bělči jako turisté a poptávali se na rodiny, jejichž členové u nich kdysi pracovali. Při jedné ze svých návštěv, přibližně v šedesátých letech dvacátého století, uviděli své bývalé sídlo přeměněné k nepoznání. Budova a dvůr i s okolím byly v bezvadném stavu a byla sem umístěna Zvláštní internátní škola. Jedna ze zaměstnankyň školy zde návštěvu provedla a ta nešetřila chválou. Nakonec Běšínové předali vychovatelkám veliký pytel cukroví pro žáky školy. Na starém hřbitově u kostela má tento šlechtický rod svůj hrob.

Nedaleko od nynější ZVŠI býval panský dvůr německých knížat Fürstenberků. Všichni obyvatelé Bělče byli poddanými na jejich panství, museli tvrdě pracovat a to i malé děti, ale zato neměli hlad a bídu. Fürstenberkové žili v Bělči několik století a dokonce ještě po první světové válce. Dnes je v bývalém panském dvoře sídlo počítačové firmy z Prahy a celý areál doznal časem značných změn. Zajímavé sklepní prostory v kopci pod kostelem patřily také Fürstenberkům, kteří zde měli sklady jablek, řepa a snad i brambor. Dnes jsou sklepy využívány jen občas při konkrétních kulturních akcích.

Novodobá historie
O životě v Bělči v období mezi světovými válkami se můžeme mnohé dozvědět z autentických zápisů do obecní kroniky. Tu s názvem Pamětní kniha zakoupilo obecní zastupitelstvo v roce 1922, ale zápisky do ní začal pořizovat až řádně ustanovený kronikář Jindřich Svoboda (horník, který docházel na důl Anna-Laura v Rynholci u Nového Strašecí) teprve v roce 1927. Kalendářní rok na vesnici tehdy začínal vesele. Pole odpočívala a nabírala sílu k jarnímu náporu. Lidé využívali krátkých dnů k drobným i větším opravám zemědělského nářadí a potřeb. Dlouhé večery a noci se dobře hodily k tanečním zábavám. Na počátku každého ledna se většina obyvatel Bělče vydávala do hostince U Paterů, kde se konal tradiční Hasičský bál. Ujít si nenechávali ani následný Ples Dělnické tělovýchovné jednoty nebo Šibřinky konané od roku 1928 v její tělocvičně. Tyto zábavy se konali i v roce 1929, kdy v lednu i únoru doléhaly na celý region velmi tuhé mrazy. 13.února bylo dokonce naměřeno mínus 36 stupňů Celsia. V té době také neustále padal sníh, takže "stromy se úplně schovaly neb čouhaly pouze špičky vrcholů". Přerušena byla veškerá doprava, obecná škola ve vedlejších Bratronicích, kam byla Běleč přiškolena, byla po celý měsíc únor zavřena. Vánice tehdy skončily až 9.března a všichni se obávali, že na jaře při tání postihnou Běleč velké záplavy. Naštěstí sníh odtával pomalu a tak vše dobře dopadlo.

V meziválečném období vedly společenský život v obci zvláště dva spolky. Sbor dobrovolných hasičů a Dělnická tělovýchovná jednota. Hasiči oslavili v červnu roku 1925 své třicetiny. Slavností však bývalo i každoroční květnové sedění Valné hromady, po níž vždy následovala taneční zábava nazývaná též "Vínek". Základním posláním Sboru dobrovolných hasičů však byl boj s ohněm. V roce 1928 vypukl velký požár ve Zbečně. Shořelo pět stavení a dorazivší hasičské sbory už jen chránily ostatní obydlí, před rozšířením ohně. Kuriózní je zásah bělečského sboru při požáru v Bratronicích v roce 1931, kam se hasiči dostavili bez stroje, protože jim nebyly zapůjčeny koňské potahy. V roce 1936 hořelo ve stodole bělečského statkáře Peciny, kde plameny spolkly i 85 fůr pšenice a ječmene. Sousední hasičské sbory si samozřejmě pomáhaly navzájem. Také v roce 1937 si nemohli dobrovolní hasiči z Bělče naříkat na nedostatek činnosti. 23.dubna, 3.května a 25.května hořelo na třech různých místech v obci. Protože tehdy byla většina budov z části nebo i zcela dřevěná a hasební technika téměř zanedbatelná, byl každý požár jen velmi těžko zvládnutelný. Jen díky nezištnému snažení jednotlivců, kteří se dokázali domluvit, byly na vesnicích zachráněny mnohé stodoly, sýpky i obytné budovy.

Dělnická tělovýchovná jednota v Bělči se prezentovala velmi bohatou činností. Založena byla v roce 1919 a již pět let poté byl z jejich iniciativy postaven pomník padlým vojínům ve světové válce. Ten se na dlouhá léta stal pro obec nejen symbolem věrnosti a národní hrdosti, ale zároveň místem, na němž se občané scházeli a vyjadřovali k zásadním otázkám života společnosti a národa v dobách dobrých i zlých. DTJ už od počátku působila na jednom s čelních míst v oblasti kulturního života v obci. Kromě již zmíněných Šibřinek, pořádal spolek koncerty v zahradě "Lidového domu", další příležitostné taneční zábavy (Mládenecký vínek, Ples Československé obce legionářské, Maškarní hudebnický ples, Jarní dívčí vínek, Májová taneční zábava, Štěpánská taneční zábava, Všedělnický ples atp.) Velmi oblíbenou zábavou bývala divadelní představení místních amatérských herců. V roce 1927 byla v Bělči otevřena tělocvična , zvaná též Sokolovna, či Liďák. První veřejné tělocvičné vystoupení se uskutečnilo v červnu 1931 za součinnosti okolních jednot. Průvod 229 cvičenců několika odborů Jednoty prošel s hudbou a dvěma prapory v čele ze zahrady sokolovny k pomníku padlých, odtud na cvičiště na náves, kde přednesl projev poslanec a předseda senátu František Soukup. Slavnost skončila tradičně taneční zábavou v sokolovně.

Bělečské náměstí, jak je v kronice nazývaná náves, dnes místní nazývají Draha a jeho původní podobu už pamatuje jen málokdo. V dubnu roku 1931 byly nově upraveny ulice a na návsi vysazeny lípy. Poté byl vydán obecním zastupitelstvem zákaz vjezdu a parkování všem dopravním prostředkům.

V třicátých letech postihla celý svět hospodářská krize a nevyhnula se ani Bělči. Od podzimu 1930 probíhala tzv. stravovací akce, při níž osobám nemajetným nebo nemocným příslušela státní poukázka ve výši 5 Kč s obecním příplatkem ve stejné výši. V Bělči dostávali tyto poukázky dva občané. V únoru následujícího roku započaly nouzové práce jako úprava cest, rybníků a potoků, za finanční podpory ze strany státu. Podobné akce se uskutečnily i v roce 1932. V dalším roce už bylo v Bělči dvacet nezaměstnaných z nichž však jen polovina pobírala podporu od státu. Žebrající lidé z Bělče i jiných vesnic se ve vsích objevovali denně. Někteří hráli na harmoniku nebo na housle, jiní jen prosili o trochu jídla či nějaký peníz. Zlepšení přinesl až rok 1935, kdy se rekonstruovala silnice Lány-Nová Huť (dnešní Nižbor). Tam bylo střídavě zaměstnáváno až 300 dělníků.

I přes tyto velké problémy společenský a kulturní život na vsi nezanikal. Lidé si dokázali najít čas na zábavu i v jarních a letních měsících, kdy na polích a zahradách bylo stále dost co dělat. V květnu se konaly každoroční tábory lidu a později i oslavy 1.máje. K nim patřily proslovy i průvody a také taneční zábavy. V předvečer 1.května se také tradičně pálily čarodějnice. Výročí upálení Mistra Jana Husa bylo další příležitostí pro velká shromáždění. Sdružení volné myšlénky, místní organizace sdružující osoby bez vyznání, byla pravidelným pořadatelem průvodu do Průhonu, kde se zapalovala hranice, zpívaly písně i národní hymna a přednášely proslovy. Této akce se pravidelně účastnilo kolem 300 osob.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie


Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Běleč (obec) Kladno
obec, osada Běleč (obec) Brno-venkov
obec, osada Běleč nad Orlicí (obec) Hradec Králové
obec, osada Běleč (obec) Tábor



(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)