Letiště Vlašim (letiště) [2445]

Počátky organizovaného létání ve Vlašimi jsou zaznamenány ustavením odbočky Českého národního aeroklubu 15. srpna 1945 ( časopis Rozlet str. 13, VIII. 1945 ). Předsedou byl zvolen pplk. František Kopecký a jednatelem Václav Kopecký. Činnost vlašimské odbočky byla prováděna na Krasovské hůře, Na spravedlnosti, jižní svah u Křížova, na poli u Kostelíka, dále vlašimáci létali v Nesvačilech, Zbraslavicích a Kolíně.

V letech 1952 – 53 se začalo budovat letiště u Radošovic, včetně dřevěného hangáru. Vytvořením podmínek pro bezpečné uložení větroňů začala činnost tzv. „navijákové stanice“ ve Vlašimi. Na aerovleky přilétaly motoráky z Benešova a Zbraslavic. Základ technického vybavení tvořil naviják Herkules II, auto Praga, traktor Svoboda, později Zetor 25, dále si členové vyrobili vlek pro transport větroňů z pole. Vybavenost větroni se na konci 50tých let postupně zlepšovala. Honzu a Krajánka vystřídaly Pionýry, Šohaje a Blaník L 13, který jako novinku mohli létat jenom instruktoři. Přelety se létaly 50 a 100 km, běžné tratě – Havlíčkův Brod, Křižanov, Příbram, Skuteč, ale s velkým „pozorem“ na vojáky a aerolinkovou dopravu. V této době už má řada členů aeroklubu splněno stříbrné „C“, ale pouze Miroslav Svoboda na Orlíku II. ulétl 300 km přelet a dosáhl převýšení pro udělení 1. diamantu. Tento 300 km přelet zůstával v aeroklubu dlouho jediný.
Celá činnost AK stojí a padá na dobrovolné práci vedení aeroklubu a instruktorů. V roce 1964 vedl aeroklub Jirka Mančal, instruktoři M. Svoboda, S. Hájek, O. Povolný, R. Matula, výcvik probíhal na Pionýrech, ale v letech 1966 – 67 byly uvolněny pro výcvik Blaníky L 13.

V roce 1966 započala pro aeroklub jiná etapa. Vojáci začali stavět novou dráhu a tím vlastně vzniklo „velké“ letiště. Protože rozsáhlé zemní práce zabraly prostor od silnice až k lesu, tak se činnost AK přestěhovala do Zbraslavic ( letadla a naviják ). Toto období bylo náročnou zkouškou pro členy, protože dojíždění na letové dny do Zbraslavic bylo všestranně komplikované. Jezdilo se společně na A-150 ( malý náklaďák ) na korbě. Doba stavby dráhy uplynula a činnost se mohla vrátit zpět na nové letiště. V této době si členové vydělávali na létání brigádami, sběrem šrotu a hlídáním techniky stavbařů.

Při dokončování stavby došlo k zásadním změnám týkajících se hangáru. Byla vybourána palubová podlaha a vyhrnuta škvára, kterou nahradil štěrk a panely. Před hangárem byla bažina, která dlouho nevysychala, tak buldozerem byla odhrnuta do hloubky 75 cm a zavezena hrubým kamenem ze stavby Želivky ( tunelu ). Tato úprava tvoří základ dnešní asfaltové plochy a příjezdové cesty, která byla vybudována za podpory města.

Další pro nás důležitou stavbou byl panelový sklad PHM, kdy výrazně pomohly Technické služby města Vlašim. Do té doby nemělo letiště elektrickou přípojku a elektřinu vyráběl agregát všemi nazývaný jako „samosito“.

Začátkem 70 tých let, opět za podpory města, byla vybudována elektrická přípojka z Radošovic. Celé vedení je uloženo v písku a cihlách, pro které jezdili členové AK ve 3 hod ráno traktorem do Načeradce, kde byla cihelna a potom šel každý v 6 hod do práce. Ovšem když byla na letišti „rozsvěcená“, na dřinu se zapomnělo a oslava byla řádná.

A tak se krok za krokem zlepšoval areál letiště. Když ve městě ustupovala stará zástavba panelákům, získali jsme demolici ocelových hal ve dvoře OOP. Po převezení se z nich postavila plechová bouda na již hotovém asfaltu – stojí dodnes. Konstrukci tvořil a svářel Pepa Jedlička. Další etapou byla stavba sociálního zařízení, kuchyňky, klubovny a skladu na severní straně hangáru. Na to navazovala stavba odpadní jímky a bazénu, co by požární nádrže.

Následně po tomto budovatelském období došlo díky Antonínu Parisovi k výraznému zlepšení vybavení letiště. Získali jsme vlastní motorové letouny – Zlín 226 , Meta sokol L 40, větroně VSO 10, motorizovaný kluzák L 13 SW, Avii 30, Zetor 70, naviják H IV.

Armáda se v září 1993 vzdala užívání vlašimského polního letiště. Následně letiště Vlašim získalo statut veřejného vnitrostátního letiště.

Přes všechny úspěchy v létání a budování nám stále chybělo zázemí, jako jsou ubytovací prostory a kanceláře pro vedení aeroklubu. Budova na západní straně hangáru se začala stavět již v roce 1986, ale výstavba pokračovala velmi pomalu a po roce 1991 se zcela zastavila. Tehdy se stal předsedou Jirka Peterka, který díky pronajmutí části prostor letiště stavební firmě, dovedl s její pomocí dílo do kolaudace v roce 1994. Dnes, když je areál letiště takový, jaký jej vidíme, je zapomenuto na problémy, dřinu, starosti, shánění peněz a v neposlední řadě tisíce a tisíce brigádnických hodin všech členů, kterým patří dík současné generace.

Toto všechno jsme dělali kvůli našemu společnému zájmu – létání. Díky zázemí, které máme a zvláště domáckému prostředí, se na naše letiště rádi vracejí všichni, kdo zde již někdy přistáli.

Poloha

přidat fotografie