Letiště Tábor (letiště) [2439]

Koncem roku 1935 se sešlo několik táborských občanů, nadšenců pro sportovní létání, aby založili místní skupinu Masarykovy letecké ligy v Táboře. 22. ledna 1936 obdrželi výměr od Zemského úřadu v Praze, který tímto vzal na vědomí ustavení pobočky MLL. Na začátku léta téhož roku získali první táborští nadšenci od Ministerstva veřejných prací kluzák typu Zlin V Skaut. Okamžitě se začalo s výcvikem skupiny asi patnácti plachtařů na louce v prostoru obce Svrabov. Starty byly prováděny pomocí gumového lana. Kluzák byl hangárován ve stodole na Čápově Dvoře, jehož nájemce byl ochoten poskytnout přístřeší kluzáku až do podzimní sklizně. Pak plachtaři svého Skauta rozebrali a uložili do vedlejší kolny, do doby, než byl dokončen hangár, který se nacházel asi v polovině vzdálenosti mezi kopcem Svatá Anna a táborským hřbitovem, východně od města. Začátkem roku 1937 byl táborským plachtařům přidělen další kluzák, opět Zlin V Skaut. Létalo se každou neděli, pokud bylo dobré počasí, někdy se k létání využívaly i všední dny. Počet plachtařů kolísal mezi dvanácti až patnácti členy. Patřili mezi ně Zdeněk Novotný, Prášek, Sviták, Gráf, Lánský, Bureš, Eliáš, Pištěk a František Bečvář. Téměř všichni složili plachtařskou zkoušku "A", Pištěk, Eliáš a Bečvář složili zkoušku "B".

Po okupaci ČSR bylo celé československé letectví zlikvidováno a pro potřeby Velkoněmecké říše byl zabrán i majetek MLL. Nejinak tomu bylo i v Táboře. Na jaře roku 1939 se měla dostavit německá komise, aby převzala majetek táborské skupiny MLL, včetně kluzáků a hangáru. V hangáru byl jeden letuschopný kluzák (druhý byl značně poškozen po havárii z podzimu 1938). Ještě před příchodem komise plachtaři vytáhli kluzák na start a instruktor Josef Fiala provedl údajně jediný vzlet tak, aby při přistání došlo k zachycení křídla o zem a k jeho destrukci. Tím vlastně táborští plachtaři předali německé komisi vlastně trosky dvou kluzáků.

Po odevzdání klíčů a zapečetění hangáru provedl František Pištěk husarský kousek. Večer téhož dne odlomil prkna v zadní části hangáru, vnikl dovnitř a sebral lano pro startování kluzáků. Během druhé světové války byl hangár zbořen, prostor po hangáru i s plochou letiště byl vrácen statku Čápův dvůr k zemědělskému využití. To ale neznamenalo úplný konec létání na Táborsku.

Již za okupace se dřívější členové a mladí letečtí nadšenci z Tábora a Sezimova Ústí zabývali myšlenkou vybudovat silnou složku letectví. Krátce po osvobození ČSR, přesně 25. června, byla na popud Českého národního aeroklubu v hotelu Grand založena místní odbočka ČNA. Jaký byl v té době majetek aeroklubu? Žádný. Nebylo letiště, hangár ani letadla, na hotovosti ani koruna. Ale nechyběla velká snaha a houževnatost zakladatelů, podpora táborské veřejnosti a víra, že se létat bude. Nejmladší členové aeroklubu provedli sbírku s výsledkem 100 000,- Kč. To byl první finanční základ pro rozvoj aeroklubu. Zůstala však nedořešena otázka pozemků pro letiště.

Členové přípravného výboru vypracovali za vydatné pomoci zástupce vojenského letectva v Táboře, pplk. Klepše, plány a propočty na letiště u Čápova Dvora a předložila je zástupcům města. Ti návrh dlouho zvažovali, ale konečné slovo znělo: my vám dáme pozemky a vy nám vybudujete letectví. Jako první úkol byla stanovena úprava letiště, které 12. dubna 1946 prohlédla komise leteckého sektoru Ministerstva dopravy a uznala ho za vyhovující. Na základě toho předalo město 24. července letiště aeroklubu. Plocha letiště byla upravena členy aeroklubu, najatými silami a za velké finanční i jiné podpory národního podniku Baťa (MAS) v Sezimově Ústí. To však byl jen začátek. Postupně probíhaly úpravy dvou drah 12/30 a 16/34, (z původně plánovaných tří), až do roku 1957. Původní záměry představitelů města byly velkorysé, počítalo se z rozšířením letiště na dopravní, vznikl i takový ideový projekt, ale budoucnost ukázala, že to byly plány nereálné. Prvním letadlem, které přistálo na letišti u Čápova Dvora v březnu 1946 byl C-106 (Z-281) zlínského leteckého oddělení.

Základem činnosti aeroklubu vždy byl a je stále plachtařský výcvik, díky kterému je doplňován mladými lidmi. Pováleční plachtaři se dočkali svého prvního kluzáku v dubnu roku 1946. Byl jím ŠK-38 Komár (SG-38), OK-5524, dar mlékařského družstva Madeta. Těsně před koncem roku byl s vynaložením veškerých dostupných sil dokončen první "skutečný hangár" o rozměrech 30 x 12 m, vysoký 6 m, se zasouvacími vraty. Bylo možné do něj umístit 8 sportovních letadel nebo větroňů. Letadlový park aeroklubu postupně narůstal. Díky podpoře firmy Baťa ve Zlíně dostali táborští například dva sportovní letouny americké výroby Piper Cub (OK-WLK a -WLD). Zároveň tato firma věnovala dva větroně typu Krajánek (OK-8502 a -8504). V průběhu prvního leteckého dne 8. září 1946 byly oba Pipery slavnostně pokřtěny na "Baťovák" a "Táborita". Výčet letounů používaných na letišti Tábor by vydal na dlouhý seznam. Existují záznamy o provozování dnes už legendárních Krajánků, Honzů, Jeřábů, Luňáků a Šohajů. Motoráři v období bouřlivého rozvoje sportovního aeroklubového létání u nás využívali takové typy jako již zmiňované Pipery, C-104, Praga Baby, Sokol M-1C, Fairchild UC-6, K-65 Čáp a Z-22 Junák.

Z historického pohledu snad ještě stojí za to připomenout si začátek balonového létání ve zdejším aeroklubu. To už se psala éra Svazarmu a členové aeroklubu Tábor se podíleli na přípravě soutěží a závodů organizovaných Balonkubem Praha v táborském regionu. Když se koncem sedmdesátých let začalo létat s horkovzdušnými balony a většina balonových akcí probíhala na táborském letišti, začali někteří nadšeni z řad plachtařů uvažovat, že by to mohli také zkusit. I když vlastní balon byl ještě v nedohlednu, tito nadšenci - Dalibor i Václav Adámkové, Daňhel, Marek, Maceja a Jiří Vrkoč založili balónový odbor. Z počátku sice vzbuzovali veselí při svých zprávách o činnosti, ale nenechali se odradit.

Začátkem roku 1987 aeroklub konečně zakoupil balon AB 2a OK-7002 s nápisem Tábor a 18. dubna s ním "balónoví" žáci zahájili výcvik. Všichni jmenovaní s úspěchem postupně složili pilotní zkoušky. V roce 1989 došlo k rozdělení aeroklubu Tábor na dva kluby: Aeroklub Tábor a Parabalonklub Tábor, aby v roce 1996 došlo k jejich opětovnému sloučení v jeden s názvem Aeroklub Tábor.

V současné době sdružuje aeroklub asi stovku členů. Z tohoto počtu jich asi sedmdesát provozuje praktickou leteckou činnost. Nejsilnější zastoupení zde mají stále plachtaři, kterých pravidelně létá kolem 50, motorovému létání se věnuje 13 lidí a balónovému 10. Letadlový park je dnes tvořen poměrně běžnými typy letadel používaných v českých aeroklubech. Plachtaři mohou používat jednomístné kluzáky Cirrus a VSO-10, zejména k výcviku pak slouží tři Blaníky L-13. Motoroví piloti létají na typech Z-226MS, Z-142, Z-43, L-13SW, L-200, L-60S a An-2. Letadlový park se ale samozřejmě během roku mírně obměňuje a po dohodě lze na letiště zapůjčit i jiné typy letounů. Stejně jako i na jiných letištích se v Táboře rozšířilo ultralehké létání. Poměrně rozsáhlou činnost - vyjma několika soukromých leteckých škol - zde provozuje Středisko pilotního výcviku ULLa Aeroklubu Tábor, které má k dispozici letoun Trener UL. Pro zajímavost - jedná se o první kus tohoto typu vybavený celokovovým křídlem. Balonisté mají k dispozici dva balóny. Roční nálet na kluzácích se pohybuje kolem 500 hodin, motorové nálety jsou zhruba 300 hodin ročně. Pro zájemce o letecký výcvik jsou na táborském letišti připraveny školy motorového, bezmotorového, ultralehkého a balónového létání. Na našem letišti najdete i vybavení, které možná nebývá standardním vybavením aeroklubů. Je jím sauna, svého času první na Táborsku. Letcům znaveným celodenním létáním, ale i běžným návštěvníkům letiště je k dispozici letištní bar…

Poloha

přidat fotografie