Botanická zahrada Liberec (botanická zahrada) [1925]

Botanická zahrada Liberec je nejstarší v České republice, překročila 110 let věku. Dlouhá historie je dobrým základem pro jakousi spolehlivost kvality. Přechovávání dědictví po minulých zahradnických generacích, ve formě nashromážděných sbírek živých rostlin a leckdy těžce utvářených tradic, ovšem nestačí. Botanická zahrada, kladoucí si za úkol být opravdu prestižní institucí, musí být výspou odborné civilizace, musí inspirovat nápaditostí zahradního umění i formovat vkus. Její životnost se musí projevovat zahraničními pracovními kontakty, odbornými studiemi, školením studentů, publikační činností, účastí na projektech ochrany přírody, a také rozvíjením kvalit vlastního personálu. Liberecká Botanická zahrada se stará o nejpestřejší soubory exotických rostlin v České republice. V době od roku 2001 má návštěvnost 187 000 až 233 000 lidí ročně.

Skleníkový areál ve tvaru krystalové drúzy, po stavební stránce projektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z devíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3000 m2. V pavilonech je prezentováno 13 rozličných botanických témat. Při jejich tvorbě byla spojena odborná geobotanická hlediska se zahradním uměním; "suchá" věda zde ruku v ruce s romantickým pojetím vytváří amalgám života. (Autory architektury expozic jsou RNDr. Miloslav Studnička, CSc. a zahradník Zdeněk Eichler.) Botanická zahrada disponuje také dalšími devíti skleníky s rozdílnými vnitřními mikroklimaty, jež mají celkovou plochu 1400 m2. Slouží jako nezbytné pěstitelské zázemí, jež je návštěvníkům nepřístupné.

Vše se vyvíjí a proměňuje, což o všem živém i lidském platí obzvláště. Jak jinak tomu může být v případě botanických zahrad, jsoucích napůl dílem lidským a napůl přírodním? Skleníky Botanické zahrady Liberec musely být v letech 1995-2000 zbourány kvůli zkorodovaným konstrukcím i naprosto nespolehlivému vytápěcímu systému. Dělo se to po etapách, a současně vznikaly nové, nynější skleníkové pavilony a byly přesazovány tisíce rostlin. Scenérie při tom vytvořené uvnitř pavilonů jsou názorné v charakterizování přirozeného životního prostředí různých zvláštních druhů rostlin.

v Skleníky tedy skýtají dosti podobný obraz jako přepestrá tropická a subtropická příroda. Každý terénní botanik ovšem ví, že v přirozeném rostlinném společenstvu lze ledacos přehlédnout. I ve skleníkových pavilonech se tedy předpokládá zevrubnější a soustředěnější prohlídka než při obyčejné výstavě okrasných rostlin, cílené v podstatě jen na estetický dojem. Odklon od tradičního poměrně přehledného uspořádání k řešení bližšímu skutečné přírodě je složitější pro tvůrce expozic i pro pozorovatele. Botanická zahrada se tím ovšem stala místem, kam se chodí studovat, kde lze mnoho zvědět o ekologii rostlin. Nápomocna je soustava odborných textů, umístěných na příhodných místech všude v Botanické zahradě. Tento informační systém je vlastně rozloženou učebnicí. Ve venkovních částech jsou využity i zvukové informátory.

Liberecké klima je podhorské, vlhké. Tomu je přizpůsobeno řešení venkovních expozic. Dominuje jim rozsáhlé alpinum s horskou květenou. Počátkem června vynikají sbírky pěnišníků (Rhododendron), zahrnující novinky, odrůdy archaické, miniatury i odrůdy opadavé – tzv. azalky. Vzápětí, koncem června navazuje květnatým aspektem sbírka plaménků (Clematis). K nejnavštěvovanějším sektorům zahrady potom patří oddělení mokřadní flóry.

Parkovitá vstupní část Botanické zahrady je vlastně prostorem pro sbírku keřů, tzv. fruticetum. Ke konci června tam mimo jiné rozkvétají ušlechtilé růže, uspořádané ve formálním rosariu. V jeho okolí je ještě sbírka divokých růží z různých koutů světa, a také málo známých tzv. růží sadových.

Poloha

přidat fotografie