Přihlásit
Mobilní verze s GPS
Plzeňský kraj » okres Plzeň-sever » hrad, zámek, tvrz » Dolní Bělá (zřícenina hradu)

Dolní Bělá (zřícenina hradu) [1308]



Hrad nad stejnojmennou obcí SZ od Plzně připomínán poprvé r. 1318, založen byl nedlouho předtím. V průběhu 15. a 16. stol. rychle střídal majitele a opakovaně byl přestavován. R. 1584 opraven a přebudován na renesanční zámek, přestavba však nikdy nebyla dokončena a objekt se již v 17. stol. nacházel ve špatném stavu a dále chátral. Jako zčásti obyvatelný se uvádí ještě r. 1755, kdy byl prodán plaskému klášteru; ten jej však neudržoval a po zrušení kláštera r. 1785 byl objekt z podstatné části rozebrán na stavební kámen. Dochovaly se jen skromné zbytky zdí, areál hradu byl výrazně poškozen i novodobým využitím.

Bělá měla to štěstí, že nezanikla koncem středověku, kdy již hrady přestaly vyhovovat náročným představám na pohodlné bydlení a sídla byla překládána do přístupnějších míst i stavěna podlé jiných kritérií. Hrad, později přestavěný na zámek, byl obydlený nepřetržitě téměř 500 let. Bylo mu však souzeno nedočkat se dnešních časů. Mnoho lidských pokolení bylo vychováno za tu dobu, co Bělá stála. Málokdo však zachoval závažná svědectví o všech událostech prošlých za tolik století. Ačkoli se nám dochovalo málo ze starých pamětí, pokusili jsme se vytvořit pravdivý obraz dávné slávy i úpadku hradu Bělé a jeho panství.

Bělá není příliš známým hradem, tak jako jsou jiné, za což vděčí svojí úplné destrukci v 19. století. Byla však hradem, jehož historii vytvářeli významní členové mnohdy velkých a uznávaných rodů usazených na Plzeňsku, z nichž někteří páni se nesmazatelně zapsali svými skutky mezi přední české šlechtice. Připomeňme si tedy všechny děje, události a osudy bělského hradu, ale nejen je, povšimněme si také hradu samotného; jako reprezentanta důmyslného pozdně gotického opevňovacího umění, jehož jedinečnost je srovnatelná s ostatními významnými hrady v Čechách, jak konečně ukazují nově zjištěné skutečnosti z jeho bohatého historického i stavebního vývoje.

Jak již bylo řečeno, zakladatelé hradu patřili k rodu Hroznatovců, kteří osidlovali sever Plzeňska už od 12. století. Jejich prapředkem byl Sezema, který byl kronikářem Jarlochem titulován latinským výrazem "comes", na nějž měli tehdy právo pouze nejpřednější knížecí družiníci. Sezema padl 23. ledna 1179 v bitvě u Loděnice. Zanechal po sobě dva syny - Arnošta a Hroznatu, kteří po něm zdědili jak přízeň u dvora, tak jeho urozenost. Oba bratři se účastnili kolokvia v Sadské (východně od Prahy), svolaném panovníkem v roce 1189 k vyhlášení nového zákoníku, tzv. Konrádových statut. Svědčí to o tom, že byli počítáni do vrstvy zemské aristokracie; jež se svojí účastí na zemských sněmech podílela na řízení přemyslovského státu. Hroznata vlastnil rozsáhlé pozemky, a to především v západních a severních Čechách. Jeho rod je získával od panovníka za věrné služby, které mu prokazoval. Stálým sídlem Hroznaty byl Ovenec, dnešní Bubeneč u Prahy. Podle legendy se po smrti své manželky a jediného syna rozhodl zúčastnit třetí křížové výpravy v roce 1189, ale pohled na rozbouřené moře ho prý vyděsil natolik, že obrátil koně a ujížděl zpátky do Čech. Aby svoji zbabělost nějak odčinil, založil premonstrátské kláštery v Teplé a Chotěšově. Pravý důvod jeho neúčasti na této výpravě však byly patrně jeho povinnosti vůči panovníkovi, které měl coby člen jeho družiny. Jakožto fundátor klášterů měl Hroznata bohatá zakladatelská a patronátní práva a to i poté, co se vzdal veškerých nadějí na potomka a stal se pouhým členem klášterní komunity v Teplé. Své rozsáhlé pozemky však bedlivě střežil až do konce svého života a teprve po jeho smrti roku 1217 připadl všechen jeho majetek tepelskému klášteru. Za své záslužné činy byl Hroznata později prohlášen za blahoslaveného.

Arnoštovým potomkem byl Jetřich z Krašovic nedaleko Bělé. Ten měl opět syny Jetřicha a Sezemu. Od Jetřicha pocházejí páni z Gutštejna a Frumštejna, od Sezemy pak páni z Vrtby, Krašovic, Krašova, Pušperka a Bělé. Poslední potomek slavného rodu Hroznatovců, Sezema z Vrtby, zemřel roku 1830 na Konopišti.

Hrad Bělá byl založen někdy před rokem 1315, jelikož Sezemův syn Racek se v roce 1313 psal ještě z Krašova, ale v roce 1315, když svědčil při výměně vsi Žichlic za ves Lúhov panu Abrhamu ze Žichlic a plaskému klášteru, se uvádí už jako Racek z Bělé. Není však jisté, jestli hrad nechal postavit on, nebo jestli ho už stojící koupil od neznámého zakladatele, o němž písemné prameny mlčí. Dá se předpokládat, že současně s hradem a možná ještě dříve zde již existovala osada, protože výstavba hradu byla podmíněna vazbou na půdu. V roce 1316 byl Racek na základě žaloby pana Buška z Líšťan předvolán před zemský soud. Čeho se žaloba týkala už se bohužel neví. V roce 1319 se svými bratry Sezemou z Vrtby, Buškem z Krašova a Jetřichem z Pušperka slíbil králi Janovi Lucemburskému poslušnost a pomoc proti Vilémovi z Valdeka, nejvyššímu maršálku a podkomořímu Království českého a hlavnímu rádci královny Elišky: Racek z Bělé měl dva syny - Sezemu a Racka, kteří drželi hrad společně. Ve vsi pod hradem snad založili kostel, poprvé připomínaný v roce 1357, kde oba bratři vykonávali patronátní právo. Prvním písemně doloženým farářem v kostele se stal 18. března 1357 kněz Jakub Rudlův z Plzně. V roce 1364 zřídili Sezema a Racek v Bělé druhé kaplanství. Kaplani byli pomocníci kněze s nižší církevní hodností. Aby mohl farář druhého kaplana vydržovat, postoupili mu bratři Sezema a Racek šest a půl kopy grošů úroků ve vsích Nevřeni a Úštěnovicích. Co je k tomu vedlo však není jasné. Možná, že tím chtěli zkrátit povinnosti faráře, aby měl více volna a mohl docházet sloužit mše pouze pro pány. Nevíme, zda se tyto mše odbývaly v kostele a nebo už se v té době nacházela kaple přímo na hradě. Bratři z Bělé se též podíleli na založení dominikánského kláštera s kostelem svatého Ducha v Plzni, kde si vymínili pohřební místa. Podle starých svědectví tam bylo pohřbeno mnoho členů tohoto rodu. V kůru visela korouhev Racka z Bělé, na které byl namalován erb Hroznatovců, troje černé parohy na žlutém poli. Mimo to tam bylo uloženo také mnoho pohřebních štítů téhož erbu. Racek zemřel zřejmě bez potomků v roce 1373 poté, co odkázal plaskému klášteru dvě kopy grošů platu v Dražni a vymínil si, aby v den jeho smrti bylo na jeho duši vzpomínáno motlitbou.

Sezema zemřel již v roce.1370 zanechav stejnojmenného syna Sezemu, který po Rackově smrti sám držel Bělou. Téhož roku se stal také patronem kostela ve Pšově u Podbořan. Až do své smrti v roce 1394 se připomíná jako patron mnoha kostelů a svědek při rozmanitých zbožných jednáních. Kromě vsi Bělé mu patřily ještě části vsí Slavíkovic (dnes zaniklá vesnice u Horní Bělé) a Dražně. Z tohoto poměrně malého majetku však platil značně vysoké daně, více jak jedenáct hřiven stříbra! Proto je více než pravděpodobné, že se tehdy Bělá svým významem přibližovala spíše městečku. Potvrzuje to i zpráva z roku 1379, která hovoří o tom; že se v Bělé nacházejí mlýny, krčmy a řemeslníci, což by v malé vsi nepřicházelo v úvahu.

Sezema po sobě zanechal nezletilého syna Václava, jehož poručníkem byl jeho strýc Sezema z Pušperka, purkrabí na Tachově. Ve svém erbu měl rovněž troje jelení parohy, což jeho příbuzenský vztah s pány z Bělé jen potvrzuje. Sezema z Pušperka v roce 1395 rozpoutal spor s .králem Václávem o pozůstalost po Sezemovi z Nekmíře. Ucházel se o Úněšov a tvrdil, že má na něj přednostní právo. Dokázal to zápisem v zemských deskách, podle kterého dne 4. října 1381 Sezema z Nekmíře a jeho bratr Pešek úředně potvrdili, že své dědictví v Úněšově, ves a tvrz s poplužním dvorem a patronátním právem nad kostelem prodali za 300 kop grošů svému bratrovi Buškovi z Klenovic. Po Buškově smrti král Václav IV. toto zboží ponechal jeho osiřelému synu Janovi, který.se později stal členem řádu premonstrátů v Teplé, a Sezemovi z Pušperka, takže na uvedeném statku měl skutečně podíl.

Až do doby Václavovy plnoletosti spravoval Sezema z Pušperka hrad a vykonával v Bělé podací právo, to znamená, že dosazoval faráře ke zdejšímu kostelu. V roce 1407 přešla Bělá do Václavových rukou, ale Sezema tam s ním hospodařil až do roku 1414. Poté se přestěhoval na Tisou (nyní zaniklá ves u Spankova, 5 km od Bělé).

Václav zemřel v roce 1415 a Bělou koupili bratři Neustup a Bavor ze Švamberka. Byli to synové Ratmíra, pocházejícího z lestkovské větve Švamberků, kterou založil Neustup z Lestkova v první polovině 14. století. Bratři drželi majetek spotečně, Neustup se dal později na církevní dráhu. Od roku 1394 byl farářem v Otíně, roku 1399 se stal oltářníkem ve Stříbře, v letech 1402 - 1405 působil jako farář v Šitboři. Poté se stal proboštem v Týně nad Vltavou a zároveň byl v letech 1407 - 1416 kanovníkem vyšehradským a v letech :1420 až 1427 arcipryštem horšovským.

Bavor se psal po vsi Slavicích, od roku 1413 vlastnil vsi Kamýk a Žernovník, které mu přiřkl soud po smrti Petra Milkovce. 9. 12. 1416 prodali bratři ze Švamberka Jindřichovi z Elsterberka na Plané na dobu jeho života za 550 kop pražských grošů v hotovosti roční plat 120 kop grošů z města Stříbra a 3 listiny, které na něj měli. Bavor získal úrok na tomto královském městě v roce 1406 od krále jako odměnu za velice šlechetný čin. Když totiž král musel zastavit Tachov Janovi ze Švamberka, Bavor jej od Jana vyplatil a navrátil králi, jehož musel být jistě velikým spojencem. V roce 1412 podal žalobu na Bohuslava ze Švamberka a Jana ze Švamberka, Lomce a z Třebele. Vyžadoval náhradu škod způsobených vpádem jejich lidí na jeho majetek v Slavicích. O rok později soud skutečně rozhodl, že oba viníci musí Bavorovi ztrátu uhradit. Roku l422 zapsal král Bavorovi Hazlovice a roku 1423 berni ve Stříbře. V letech 1417 až 1423 podávali Neustup a Bavor kněze ke kostelu v Bělé. Bavor zemřel v roce 1424. S manželkou Markétou z Valdštejna měl syna Jindřicha, který pak držel Bělou společně se strýcem Neustupem a měl zde podací právo. Od krále Zikmunda měl zápis na vsi patřící plaskému klášteru Mrtník, Líté, Lomničku a Vrážné. Zápisem nepřešly vsi do osobního vlastnictví, ale byly pouze propůjčeny z klášterního majetku.

Neustup zemřel v roce 1425 a Jindřich Bělou už o rok později prodal synům Jetřicha z Gutštejna Janovi a Burjanovi z Gutštejna. Burjan dokonce dostal od Jindřicha dobrou vůli na plaské vsi, Jindřich mu tedy vlastně přenechal svůj zápis na toto zboží. Opět na hradě vládl rod jeleních parohů. V této době se. Čechy zmítaly v husitských válkách. O vítězných taženích husitů se nám dochovalo mnoho zpráv. Jaké byly asi osudy Bělé v této pohnuté době? O tom nic nevíme. Písemné prameny mlčí. Byl bělský hrad tehdy dobýván? Touto myšlenkou se budeme zabývat ještě později.

Dne 28. října 1426 uzavřeli Jan a Burjan spolu s nejvýznamnějšími katolickými šlechtici Plzeňska smlouvu o vzájemné pomoci proti husitům. Podle zápisu byli čelními představiteli tohoto vojenského svazku, tzv. plzeňského landfrýdu, Hynek Krušina ze Švamberka, německý feudál Jindřich z Plavna, Jindřich z Elsterberka, Vilém z Rýzmberka a ze Skály, Purkart a Jan, bratří z Kolovrat, Zdeněk z Drštky, Vilém z Nečtin, Ivan z Nečtin, Jindřich z Metelska, Jindřich z Jivjan, Jan Štěpánovec z Vrtby, Sezema z Kočova a Bušek Calta z Kamenné hory.

Přestože za bojů s Žižkou byly některé gutštejnské statky vypáleny, začal v této době rod Gutštejnů nabývat na významu, a to především díky výhodné poloze svých pozemků v okolí Plzně, ale také díky získání nezanedbatelných statků plaského a chotěšovského kláštera. Za služby králi Zikmundovi v boji proti husitůmjim panovník,zapsal mnoho klášterních vsí, které měli držet až do té doby, než j im bude za prokázané služby vyplacen žold. Z let 1420 - 1438 pochází celkem 28 zápisů, které Gutštejnové żískali od panovnika nebo dostali odjiných osob coby směnky. Hospodářský vzestup podmínil rozdělení zboží Gutštejnů na jednotlivé statky. Krátce po roce 1426 zůstal na Gutštejně samotný Jan, zatímco Všeruby a Bělá připadly Burjanovi. K Bělé držel i vesnice, které mu zastavil král Zikmund. Z majetku plaského kláštera to byly: Žichlice, Obora, Obořička, Újezd, Rybnice, Hradišt'ko, Žebnice a dvůr v Nebřezinech. Dále dostal Burjan zápis na Ledeč, Záluží, Mrtník, Líté, Lomničku a Vrážné. Na vsi Horní Břízu, Čermnou a Kaznějov s poplužním dvorem měli bratři zápis společně. Janovi připadly vsi Mlýnec, Bravelno, Vlkanov, Líšina, Šitboř, a Zamělíč, patřící klášterům v Chotěšově a Pivoni, a také peněžité sumy za obranu, služby a způsobené škody.

Váha Gutštejnů neustále stoupala, a tak se Burjan dostal do užší rady v nově založeném obranném svazu Plzeňského kraje a od roku 1439 byl hejtmanem Plzeňského kraje. Dokonce byl mezi šlechtou z celé země jmenován na osmém místě ve velikosti majetku a tím pádem i ve významu. Roku 1434 se ujal poručnictví mladého Calty z Kamenné hory a tedy i správy jeho majetku, zejména panství a hradu Rabštejna. Seděním na Rabštejně se psal Burjan až do roku 1446. Na Bělé tedy patrně nesídlil a správou hradu pověřil purkrabího. Někdy před rokem 1441 postoupili Zbyněk a Humprecht z Kočova Burjanovi Nečtiny. Vilém z Nečtin mu na sklonku svého života přenechal své právo na hrad Komberk s vesnicemi Vlkýš a Kůští a zápis na vsi Touškov a Doubravu, které původně patřily kladrubskému klášteru.

Burjan zemřel v roce 1462. Jeho statky včetně Bělé po něm zdědil jeho syn Burjan, který si vysloužil přízvisko Bohatý, nebot' vlastnil jedenáct panství. Byl hejtmanem Žateckého a Rakovnického kraje, dvorským sudím a za krále Vladislava polním vůdcem. Roku 1465. se připojil k Zelenohorské jednotě, a proto v roce 1467 obléhalo královské vojsko jeho hrad Rabštejn. Za své sídlo Burjan považoval hrad Nečtiny; v Chyších nechal obnovit hrad, ohradil městečko a v něm v roce 1487 založil klášter karmelitánů. V Bělé nechal opravit kostel, hrad však místo něj spravoval purkrabí Otík ze Žitína. Ten v roce 1472 vyzval pod pohrůžkou všechny rychtáře poddanských vsí, aby přišli na Bělou holdovat. Pojem holdovat měl ve středověku více významů, v tomto případě šlo však zřejmě o násilné vybírání nedohodnuté poddanské daně. Tomu nasvědčuje i násilně vyřčená hrozba v případě neuposlechnutí: "Pakliže nepřijdete, chci vás k tomu připraviti mocí pálením i jímáním, jakž budu moci." Burjan Bohatý byl zapřísáhlým odpůrcem krále Jiřího, ale věrným spojencem krále Vladislava Jagellonského, díky čemuž byl císařem Bedřichem povýšen do stavu říšských hrabat. Zemřel asi v roce 1494 a zanechal po sobě manželku Zikunu z Ortenburku, která se po ovdovění usídlila na Tachově, a syny Kryštofa, Jetřicha, Jindřicha, Jana a Volfa. Bělá zůstala společným dědictvím všech bratří, ale na hradě seděl pouze Volf. V roce 1501 mu vydal král Vladislav majestát na čtrnáct zastavených vesnic plaských, ale už v roce 1502 je opět ztratil, když jeho bratr Jetřich dokázal, že jejich otec všechny duchovní vsi odkázal jemu, takže král přepsal majestát na něj. Volf nebyl oddaným královým služebníkem jako jeho otec Burjan Bohatý. Stejně tak i ostatní bratři se nesmířili s pokojným vývojem v zemi a pokračovali ve válečných operacích na vlastní pěst. Využívali k tomu zázemí svých zahraničních statků, kde nacházeli útočiště a odkud podnikali loupeživá tažení na území západočeské aristokracie. Za Volfova panování se hrad Bělá stal doupětem tlupy, loupící po Plzeňsku, v jejíž čele stál sám pan Volf a možná i jeho bratři Jetřich a Jan. Potvrzuje nám to výpověď pana Bavůrka ze Švamberka a na Křínově, který škodil plzeňským měšťanům, až tito proti němu v roce 1505 vytáhli, tvrz Křínov dobyli a vypálili. Bavůrek byl zajat a posléze sťat. Zjeho přiznání se dovídáme, že spolu s několika pomocníky loupil a přepadal a to všechno z vůle pana Volfa z Gutštejna. Kořist se vždy dopravovala na Bělou, kde se rozdělovala. V roce 1507 vyhořelo město Plzeň. Měšt'ané požádali Volfa, aby dal svým lidem porazit les a dřevo dopravit do města na jeho opravu. Zřejmě to měla být odplata za to, že měšťané nežalovali Volfa za jeho zločiny u krále.

Roku 1508 postoupil Volf Bělou svému bratru Janovi. Ten se pravděpodobně choval stejným způsobem jako jeho bratr, proto se nepohodl s králem Vladi-slavem a pro nařčení královy cti byl i s bratrem Jetřichem zajat a uvězněn. Za své propuštění slíbili králi hrady Tachov a Kynžvart. Plán jim však překazil jejich bratr Jindřich, který oba hrady obsadil a zajal také bratra Volfa. Tomu se sice podařilo uprchnout do Prahy, ale nebylo mu to nic platné, neboť tam byl polapen a uvězněn znovu. V roce 1509 byli všichni bratři propuštěni, ale byl jim zkonfiskován téměř všechen majetek, který byl v té době dokonce větší než rožmberský, pouze Janovi a Volfovi byl ponechán Petrohrad a Chyše. Bělou král věnoval Albrechtovi z Kolovrat a na Libštejně, svému věrnému rádci a příteli. S Bělou mu přenechal i vsi Lozu, Krašovice, Bučí, Trnovou, Mrtník, Žichlice, Třemošnou, Záluží, Ledce, Bděněves, Slavíkovice, Tis, Dražeň, hrad Komberk s vesnicemi Vlkýš a Kůští, dále vsi Košetice, Těchoděly, pustý dvůr Vochov, Touškov, Doubravu a všechny vsi zastavené od plaského kláštera.

Albrecht z Kolovrat si však Bělou příliš neužil. Nejen že na ní pravděpodobně vůbec nesídlil, ale držel ji sotva rok, když 25. května 1510, zrovna v sobotu před svatou Trojicí, zemřel. Byl to nejvyšší kancléř Království českého, člověk rozumný a oddaný králi. Přesto měl za sebou málo přátel, dokonce ani jeho nejbližší příbuzní s ním nesmýšleli upřímně, natož vzdálenější. Stála za ním jen pražská staroměstská obec, která ho však neopustila nikdy, ani v dobách nejtěžších, když ho trápila těžká nemoc a kdy se na něj valila jedna nepříjemnost za druhou. Zemští páni ho osočovali u krále jak jen mohli, ale král jim nedopřál sluchu a nakonec ho s pány smířil.

Bělské panství spolu s Libštejnem, Teplicemi, Krupkou a Ostrým po něm zdědila jeho manželka Anna z Kováně se svými dvěma syny z prvního manželství, Janem a Bernardem z Valdštejna na Krupce. Bernard byl v letech 1505 - 1510 nejvyšším mincmistrem. Za manželku měl Elišku ze Smiřic. Jan se oženil s Magdalénou z Kolovrat, s kterou měl 5 synů. Bratři Jan a Bernard . se na Bělou pravděpodobně vůbec nenastěhovali, protože už o rok později, v roce 1511, prodali hrad i s celým panstvím Václavovi z Roupova za 7000 kop grošů. Roupovští měli ještě problémy s Jetřichem z Gutštejna, který si na Bělou činil nároky, ale nakonec se jim podařilo panství udržet. Václav si na zástavní vesnice, které držel, vyjednal v roce 1512 majestát od plaského kláštera. Sám král Vladislav Jagellonský mu vydal roku 1514 majestát, kterým mu potvrdil stará práva na honitbu v hlubokých lesích táhnoucích se od plaského kláštera až k hradu Bělé a dovolil mu bránit v lovu každému, kdo by tato práva neměl. Václav se oženil s Annou z Gutštejna a zplodil s ní syny Jana, Hynka a Petra. Založil tak žitenickou, druhou nejstarší větev svého rodu, která se udržela až do 17. století.

Václav zemřel roku 1514. Na Bělé zanechal veliké dluhy, proto byla jeho synům zabavena a přenechána předešlým držitelům - Janovi a Volfovi, bratřím z Gutštejna. Rod erbu jeleních parohů se zde tedy opět dostal k moci. V této době byl na Bělé purkrabím Jan Šfáhlavský z Doupova.

Jan z Gutštejna zemřel roku 1520 a svůj díl na Bělé odkázal bratru Jindřichovi. Ten spolu s bratrem Volfem držel také Chyše, Petrohrad a Kynšperk. V roce 1521 se oba dohodli, že všechny statky převezme Volf s tím; že bude Jindřichovi pravidelně vyplácet polovinu peněžní renty vybírané od svých poddaných. Brzy poté však došlo mezi bratry k neshodám. Jindřich donutil Volfa na Petrohradě, aby mu předložil všechny účty bělského a chyšského panství, ale ani poté se jim nepodařilo se shodnout, a tak roku 1525 prodali bělské panství Janovi z Roupova za 8300 kop grošů. Tím Bělou definitivně opustil slavný rod Hroznatovců, který na tomto hradě působil s malými přestávkami více jak dvě století. Po Janově smrti zdědil bělské panství jeho syn Petr. Roku 1541 mu král Ferdinand potvrdil vsi plaského kláštera, které byly k Bělé zastavené a na Petrovu prosbu povýšil znovu ves Touškov na městečko, jak už tomu kdysi za blahé paměti bývávalo. Hned poté Petr obdaroval obyvatele Touškova mnohými svobodami.

Zemřel v roce 1555 a zůstali po něm dva synové - Václav a Jan. Panství však bylo zadluženo na všech stranách, proto zemští soudci prodali rozsáhlé zboží Bělou i s hradem, městečkem Touškovem, vesnicemi a jiným příslušenstvím za 13000 kop českých grošů Šebestiánu Markvartovi z Hrádku a na Nekmíři. Tím se počíná nová kapitola v dějinách bělského hradu. Jeho pozdně gotická podoba zanedlouho nenávratně zmizí pod renezančními přestavbami, které změní jeho tvář na pohodlné zámecké obydlí oproštěné od opevňovacích prvků. Novým požadavkem je komfort, nikoliv již hájitelnost a obranyschopnost, opírající se o fortifikaci.

;;

Jak vypadala prvotní stavba hradu, založeného podle všech předpokladů Rackem z Bělé, nevíme. Bělá prošla v době svého středověkého vývoje minimálně dvěmi stavebními fázemi, které ještě před renezanční přestavbou podstatně změnily její podobu z počátku 14. století. Přeměna pozdně gotického hradu na renezanční zámek mohla zachovat původní dispoziční schéma hradního jádra. Ještě dnes můžeme na mnohých hradech rozlišit na základě stavebně analytického rozboru původní gotickou hmotu zdiva pojatou do novostaveb. U hradu Bělé je bohužel takové rozlišení ztíženo minimální dochovaností nadzemního zdiva. To značně komplikuje pokus o rekonstrukci nejstarší stavební fáze, ale i následujících přestaveb. Jediné, co z hradu zbylo v nezměněné podobě a má největší význam pro uspokojivé vyřešení celé otázky vývoje hradu, je poměrně dobře dochovaný vnější systém opevnění s valy a příkopy. Ze zděných staveb období gotiky se zachoval poměrně rozsáhlý střep obvodového zdiva na jihozápadní straně hradního jádra, jenž přežil snad díky třem dochovaným opěrným pilířům, které zabezpečovaly zdivo před sesutím. Severněji je možné spatřit ještě jeden menší zbytek sesutého bloku zdiva z linie obvodové hradby. Poslední významnou stavbou spadající do období života hradu je zbytek pozdně gotické bašty opevnění předhradí. Kromě těchto reliktů se na celém hradě nenalézá žádné viditelně dochované nadzemní zdivo. Ve větší míře se zachoval vyzděný taras, založený hluboko do skalnatého srázu na jižní straně, jehož funkci bylo zpevnit patu východního zámeckého křídla.

Za správy již neobývaného zámku náboženským fondem koncem 18. století a v první polovině 19. století byly objekty ponechány napospas nepřízni osudu a po celé devatenácté století byly intenzivně rozebírány na stavební kámen. Po této činnosti zůstaly na vnitřním hradě pouze prohlubně po někdejších sklepích a systém živelně vytvářených jam a násypů, které zcela setřely původní stavební dispozici.

Rozsáhlé předhradí je dnes necitlivě zastavěno diskotékovým pódiem s přilehlým přírodním amfiteátrem z roku 1970, umístěným zhruba do středu bývalého předhradí. Ale již dávno předtím bylo předhradí pusté a sloužilo jako pastvina či hřiště. O jeho zástavbě se již bez archeologického výzkumu nelze nic dozvědět. Za života zámku bylo po svém obvodě obklopeno hospodářskými objekty, mezi nimiž byla ponechána volná plocha na způsob čestného dvora. Dvůr byl tehdy patrně zplanýrován pro zahradně architektonické úpravy. Celou rozlišitelnost systému hradu navíc ztěžují doslova neproniknutelná křoviska trnek a šípků, která bez detailního zaměření brání návštěvníkovi vytvořit si správný obraz o rozsahu hradu.

Z tohoto krátkého nástinu dnešního stavu hradu Bělé vyplývá obtížnost správné interpretace celého, bezpochyby složitého, stavebního vývoje. Ten je zatím vlastně rozlišitelný pouze na základě zjištění z povrchového průzkumu dochovaného systému vnějšího opevnění. Výsledkem této snahy, podporované analogickými zkušenostmi s podobou ostatních českých hradů, je víceméně reálná hmotová představa o vzhledu hradu v jeho předpokládaných vývojových fázích. Hradu Bělé nebyla doposud věnována pozornost, jakou si bezpochyby zaslouží. Do doby vypracování této publikace nebyl znám jediný půdorysný plán vycházející z přesného zaměření. I popisy hradu byly ve většině případů stále přejímány bez větší snahy o skutečné prověření současného stavu a s tím spojených vypovídacích možností. Proto v mnohém směru stále unikaly zásadní poznatky, tak významné pro poznávání vývoje našich hradů, které se snaží tato publikace konečně napravit.

Hrad Bělá byl založen na konci 30 metrů vysokého ostrožního výběžku vybíhajícího nad severní částí vsi z přilehlé, mírně se k hradu svažující planiny. Jihozápadní úpatí je omýváno tokem Bělského potoka, který kdysi naplňoval rozsáhlý Zámecký rybník, po němž dnes zůstala pouze vysoká hráz.

Tak jako u jiných hradů se hrad Bělá skládal z rozsáhlého předhradí a vlastního hradu. Přístup k hradu vedl ze vsi po cestě stoupající úbočím východního svahu. Dnes lemují levou stranu této cesty rodinné domky a také staré chalupy, patrné už na vyobrazeních z 19. století. Cesta nahoře vyúsťuje na pláni před ovocnými zahradami a pokračuje do prostoru předhradí. Z původního opevnění předhradí se zachoval pouze zbytek valu patrný nalevo od dnešní vstupní cesty v zahradě přilehlého pozemku 10 metrů před garáží. Asi 30 metrový pozůstatek valu je patrně součástí mohutného zemního opevnění, které chránilo hrad v jeho pozdně gotické fázi na celé severní a západní straně. Předhradí bylo poměrně rozsáhlé. Podstatnou část jeho plochy zabírá přírodní amfiteátr se čtyřmi přilehlými provozními a technickými budovami. Ač nenese žádné pozůstatky po středověké zástavbě ani po zámeckých budovách viditelných ještě na všech vyobrazeních zříceniny zámku z 19. století, je patrné, odkud až kam se kdysi rozprostíralo. Mělo tvar zhruba čtverce o hraně delší jak 70 metrů. Na východní straně bylo vymezeno okrajem srázu, nad nímž se tyčilo dlouhé přízemní provozní křídlo, jehož obvodová .zeď je ještě místy patrná ve svahu nad zahradami. Jižní část předhradí přiléhala k severní straně vlastního hradu a svým úzkým výběžkem obtáčela i část západní strany hradního jádra až do míst, kde počínal sráz jihozápadního svahu. Nejzajímavější je však západní strana předhradí. Celá byla přimknuta až k 12 metrů širokému příkopu, dnes v jeho jižnější části příčně přepaženému nasypanou cestou vedoucí z prostoru předhradí na pole na západním návrší. Jižní část 6 metrů hlubokého příkopu, chránící částečně i vlastní hrad, vznikla odkopáním svahu. Z vytěženého materiálu byl navršen v nižší části svahu val. Jižnější část příkopu však plynule nenavazuje na severnější pokračování příkopu v přímé linii ale je na ní patrné, jak se poněkud natáčí směrem do plochy předhradí. To může znamenat, že se jedná o část staršího příkopu obíhajícího kolem prvotního předhradí, který byl později zasypán při rozšiřování hradního areálu až na zmíněný dochovaný výběžek. Severní část příkopu není tak hluboká jako jeho jižní navázání, už z toho důvodu, že již nebyla kopána ve svahu, ale v rovinném terénu. Jeho největší hloubka dosahuje 3 metry od úrovně předhradí. Šířka příkopu není velká - asi 8 metrů. O to více nás udiví mohutnost vně přilehlého, do výše 6 metrů ode dna příkopu navršeného valu, širokého při patě až 19 metrů, do něhož je ještě vestavěna velká zemní bašta. Získaný materiál z hloubení příkopu by na takové dílo zdaleka nestačil. Odkud byl tedy potřebný materiál brán? Na tuto otázku je nesnadné odpovědět. Nejsnadnější řešení lze spatřovat v odkopávání a vršení zeminy z čelní strany zemního valu. Toto provedení by navíc zvyšovalo obranný význam celého zemního opevnění o další vzniklý příkop. Pokud byla zemina získávána na vybudování valu jinde, pak by jeho čelní strana čněla pouhé 3 metry nad přilehlou plání. Tím by byl význam celého opevnění téměř zbytečný. Na to, že val mohl být opatřen vnějším příkopem, poukazuje situace v jeho jižnější části. Asi 15 metrů před valem začíná k hradu mírně se svažující pláň najednou prudce klesat a vytváří hlubokou a širokou terénní depresi, dnes neproniknutelně zarostlou křovím, takže nelze jednoznačně stanovit, zda se jedná o uměle vyhloubený široký příkop, nebo o přirozený přírodní útvar. Směrem k zemní baště se tato deprese více zužuje a její hloubka klesá. Těsně před zemní baštou se téměř vytrácí asi v 1 metr hluboký a 3 metry široký příkop. V severní části valu- tedy již za baštou, žádný náznak příkopu nelze vysledovat. Lze ale tvrdit, že se vší pravděpodobností zde příkop existoval. Dnešní situace naší interpretaci příkopu zrovna neodpovídá, ale tím je především vina orba přilehlé planiny, jíž se mohl příkop postupně zanášet. A nejen to, tento proces urychlilo i časté vyvážení skládky k patě valu, jak nás o tom přesvědčila deponie přebytečné zeminy, později rozvežená v širokém pruhu před valem.

Všimněme si blíže konstrukce celého vnějšího zemního opevnění. Předně je nutné zmínit se o tom, že dochovaná západní část je pouze zlomkem kdysi rozsáhlého opevnění, které bezpochyby plynule. pokračovalo i na severní vstupní straně hradu, jak o tom svědčí výběžek zbytku valu v severovýchodním nároží před předhradím. Absolutní absence zemního opevnění na této straně vznikla následkem úprav terénu v neznámé době. Dnes se v těchto místech rozprostírají ovocné zahrady, patrné již na vyobrazení Bělé od A. Wiehla z 20. let 19. století, jejichž povrch si majitelé náležitě urovnali, až na pozemek sousedící na západě s polem. Zde je patrná až 2 metry hluboká a 7 metrů široká proláklina, táhnoucí se směrem západovýchodním napříč před předhradím a náhle se ztrácející na hranici oploceného sousedního pozemku. Pomyslné prodloužení jejího pokračování vychází přibližně do míst, kde vyúsťuje v zářezu terénu někdejší vstupní cesta vedoucí ze vsi k hradu. Patrně se jedná o zbytek vnějšího příkopu před zemním valovým opevněním. Na zahradním pozemku je ještě patrná odskočená terasa, jejíž hrana opět v prodloužení navazuje na severní část paty zbylého zemního opevnění a končí před zmíněnou proláklinou, na níž dosedá téměř kolmo. Uvedené terénní tvary rozlišené na zahradním pozemku lze považovat za pozůstatky po rozvezeném někdejším zemním opevnění předhradí.

Celé vnější valové opevnění vzniklo na již starším valu, vyházeném z příkopu budovaném kolem rozšířeného předhradí. Nejlépe je celá situace převrstvení .. pozorovatelná na jižním ukončení zemního opevnění, které jednoznačně nasedá na starší nižší val. Tím také můžeme bezpečně určit konec tohoto fortifikačního díla na jihozápadní straně hradu.

Zemní bašta; která podkovovitě vyrůstá z valu, má podle starších zmínek 35 metrů v obvodu. Podle toho by měla průměr kolem 9 metrů. Její přesný tvar i velikost se. dnes nedá stanovit opět pro neproniknutelné křoví, které zabraňuje zaměření. Pokud to bylo jenom možné, bylo zjištěno, že nesla asi 1,5, metru zahloubenou plošinu. Koruna valu bašty, ale jistě i celého zemního opevnění, byla asi opatřena nějakým lehčím nástavbovým opevněním na způsob polských plotů nebo roubením opatřeným mazanicovou omítkou. Na opevnění kamennou zídkou nic nepoukazuje.

Představíme-li si celé zemní opevnění ve své celistvosti, pak si nutně uvědomujeme velkorysost tohoto stavebně opevňovacího počinu, jenž musel být spojen s velkými náklady na jeho vybudování. Pokusme se tedy na základě rozboru známých historických pramenů a zkušeností s podobnými opevněními stavěnými v Čechách stanovit dobu jeho vzniku a také možného stavebníka- tehdejšího držitele Bělé.

Rozměrná dochovaná zemní valová opevnění, prostoupená velkými zemními baštami, známe pouze na několika málo hradech v Čechách a jsou produktem pozdně gotických, mnohdy již renezančních přestaveb těchto hradů. Nesrovnatelně větší analogii co do rozsahu a velikosti s opevněním Bělé je zemní valové opevnění, doplněné několika zemními baštami dvou pernštejnských hradů Kunětické Hory a Pardubic. Zejména Pardubice přestavované nákladně v prvním dvacetiletí 16. století jsou jedinečnou ukázkou opevnění, které nemělo ve své době ve střední Evropě obdoby. I Kunětická hora byla zhruba ve stejném období opatřena velkými zemními sypanými baštami. Tato nákladná a monumentální opevnění vznikala jako odpověd' na mohutný rozvoj dělostřelby po husitských válkách, která stále více nabývala na účinnosti, aby dostala starší hrady stavěné v 13. a 14. století do nečekaně nevýhodné pozice, zejména tam, kde byl přírodní terén před hradem příhodný k postavení dělostřelby. Najednou nebylo proti novým zbraním obrany. Pouhé kamenné zdivo neuneslo nápor střelby a proto bylo zapotřebí vytvořit opevnění, které by neslo celou tíhu dělostřeleckého útoku a samo se podílelo na aktivní obraně opětováním dělostřelby. Nejvíce se nový druh opevnění, který dosáhl později plného využití a rozmachu v barokním fortifikačním stavitelství, uplatnil při přestavbách hradů velkých feudálů, držících rozlehlá hospodářsky prosperující domínia, nebo tam, kde bylo třeba vytvořit stálé a dobře opevněné strategické místo. Snad nejbližší analogii k opevnění Bělé nalezneme na nedalekém hradě Frumštejně, kde se dochoval podobný systém zemních valů a dvou sypaných dělostřeleckých bašt. Nové poznatky o hradě Prumštejně datují jeho zemní opevnění do třetí čtvrti 15. stol., avšak neznáme jeho stavebníka. Výskyt valového opevnění na hradech v úzce vymezeném regionu možná naznačuje nám zatím neznámou souvislost.

V době, kdy byl hrad založen, tedy na počátku 14. století, poskytoval ostrožní výběžek navazující na mírně vyvýšené návrší na západě a na rovinu na severu celkem dobrou obranu, zejména vlastnímu hradu. Hrad mohl za těchto podmínek úspěšně odolávat tehdejším praktikám vedení boje a technickým možnostem dobyvačných zbraní. Se změnou požadavků na rozsah hradu, který se po husitskýćh válkách příliš vysunul svým předhradím ven z ostrožního výběžku; ale i se zvýšením účinnosti zbraní na sklonku gotiky, se dostala Bělá do situace, kdy sousední rovina s nepříliš vzdáleným návrším znamenala pro hrad přílišné nebezpečí. Proto bylo přikročeno k radikálnímu zesílení stávajícího obvodového opevnění systémem mohutných zemních valů a minimálně jedné bašty, výhodně obrácené proti předpokládanému směru dělostřeleckého útoku, vedeného z vrcholu návrší, vzdáleného 250 metrů. Zemní bašta, osazená vějířovitě rozmístěnými děly, mohla účinně ostřelovat postavení děl nepřátel a tím ochromit či zcela vyřadit nejúčinnější prvek vedení útoku, což mohlo mít zásadní význam pro uhájení hradu.

Zemní opevnění Bělé, byť torzovitě dochované, představuje zcela nový systém obrany, typický již pro novověký způsob opevňování a vytvářející tak z hradu nejen nedobytné rezidenční či správní místo, ale fortifikaci zcela nového druhu - pevnost. Kdo však mohl mít z držitelů Bělé zájem na takovém druhu obrany? Nahlédněme opět do písemných zpráv z období, do kterého může spadat výstavba tohoto typu opevnění. Od roku 1425 do roku 1509 drželi Bělou nepřetržitě Gutštejnové, než ji postoupil Jan z Gutštejna Albrechtovi z Kolovrat a na Libštejně. Ten ji držel pouhý rok a vzhledem k tomu, že se nevyskytuje u jeho jména "seděním na Bělé", jistě ji neobýval. Dalšími majiteli se stali opět na pouhý rok Valdštejnové; o jejichž přítomnosti na Bělé také nic nevíme, a po nich Václav z Roupova. Ten panství zadlužil, a tak se opět dostává Bělá do rukou Jana a Volfa z Gutštejna. O nich víme, že měli stálé spory s králem Vladislavem, posléze došlo k jejich urovnání a král jim zřejmě Bělou navrátil roku 1514. Gutštejnům pak patřil hrad až do roku 1525. Jak jsme se již výše poučili, využívání zemních opevnění jako nového a účinného prostředku proti mohutnému rozvoji dělostřelby je u nás doloženo k prvnímu dvacetiletí 16. století, pak by se jako jeho případní stavebníci rýsovali Jan a Volf z Gutštejna. Hospodářský potenciál Gutštejnů a jejich vliv na tehdejší politiku vyvrcholil v prvním desetiletí 16. století. Je známo, že jejich majetek k roku 1509 předčil majetek rožmberský. Opevnění však mohlo vzniknout i dříve, možná již za vlády Jiříka z Poděbrad. V tomto období by jako jeho stavebníci připadali v úvahu opět Gutštejnové. Vzhledem ke značné podobnosti s opevněním hradu Frumštejna se přikláníme k druhé variantě.

Opusťme nyní valové zemní opevnění a povšimněme si zbytku někdejší okrouhlé bašty či hradební věže stojící v severozápadním rohu předhradí. Zdivo stavěné z lomového kamene, často prokládané většími pískovcovými kvádry, dosahuje ještě výšky 4 metry při tloušťce 2 metry. Průměr lze rekonstruovat na 8 metrů. Podle staré tradice se místu u věže říkalo U vachty, česky toto pojmenování mohlo naznačovat, k čemu věž sloužila. Mimo své obranné poslání mohla sloužit jako hláska, z jejíhož ochozu mohl strážný hlásit podezřelý pohyb v okolí. Bašta vznikla bezesporu až po husitských válkách. Její vnitřní průměr činil asi 4 metry a podle toho byla určena pro střelce z ručnic. Jak se zdá, střelci mohli ostřelovat předpolí hradu pouze z výše ochozu, protože v dochované čtyřmetrové výšce zdiva se nenalézá ani jediný střílnový otvor. Bašta posilovala severozápadní roh předhradí. Původně vystupovala z líce čelní zdi předhradí, která zcela zmizela.

Zadní nebo též vnitřní hrad, tedy samostatně opevněné sídlo držitele, měl tvar nepravidelného lichoběžníku s delší stranou orientovanou na sever o délce asi 50 metrů. Proti předhradí se obracelo jeho užší čelo široké 35 metrů. Vůči předhradí byla úroveň jeho nádvoří asi o 2 - 3 metry výše. Při této výšce bylo bezpochyby hradní jádro opatřeno na čelní severní straně příkopem pokračujícím dále kolem západní strany. Na jeho existenci poukazuje dosud dochovaný úsek vybíhající do svahu pod bývalou obvodovou hradbou, která jej při přestavbě opevnění předhradí v pozdějším věku přepažila. Dosud je z této zdi patrný sesutý blok zdiva.

Kde do hradu ústila vstupní brána, se již asi nikdy nedozvíme, ale dá se předpokládat, že navazovala na svoditý most vedoucí přes příkop, oddělující vlastní hrad od jihozápadního výběžku předhradí. Jinak si nelze vysvětlit vzniklou plošinu před obvodovou zdí na západě, která vyl5lňovala prostor mezi ní a eskarpou příkopu přiléhajícího na této straně k vnitřnímu hradu. Možná zde bylo malé ohrazené předbraní, odkud se pak vystupovalo po schodech k bráně prolomené v obvodové zdi. Z hlediska obrany by bylo takové řešeni velmi výhodné, ale zatím je hypotetické.

Původní dispozici hradu nelze bez archeologického výzkumu, který by mohl ještě odhalit dochované podzemní gotické zdivo, určit. Poslední, ještě z hradu pocházející zbytek zdiva, se nachází na jihozápadní straně při okraji skalnatého srázu. Je jím 11 metrů dlouhé a v nejvyšším místě 5 metrů vysoké torzo zdi, která byla vyzděna pouze z lomového kamene, pečlivě rovnaného. Zeď je vně podepřena třemi pilíři vevázanými do zdiva o šířce 1,2 metru a vystupujícími před něj 1-2 metry. Nádvorní líc je bohužel tak rozrušený, že nelze určit, zda k němu přiléhal nějaký objekt.

O ostatní středověké zástavbě za současného stavu poznání nelze nic bližšího říci. Celá plocha zadního hradu je doslova rozryta mnoha jamami a kopečky, pouze je zřetelný prostor, ve kterém stávalo východní zámecké křídlo. Podle dochovaných stop bylo široké 14 metrů a procházelo podél celé více jak 50 metrů dlouhé východní strany hradu. Zda bylo přestavěným původním gotickým palácem zatím nevíme. Dochovaný východní líc zdiva, založený ve svahu hluboko pod úrovní nádvoří, stejně tak jako související jihovýchodní nároží nese stopy renezanční přestavby. Nepravidelně kladený lomový kámen je hustě prokládán pískovcovými kvádry a též četně cihlami. Zhruba v úrovni přízemí byla do zdi zasazena pískovcová římsa, obíhající celou východní a jižní stranu křídla, patrná na vyobrazení zámku z roku 1809 a také na fotografii zříceniny z počátku 20. století. Dnes.zcela zmizela. Velmi zajímavý je doklad stavebního zajištění jihovýchodního nároží proti sesutí. Asi 2 metry nad základovou spárou zdi byly do ložné spáry uloženy trámy o profilu 20 x 15 cm sbíhající se hluboko ve zdivu v jednom styčném bodě, které vytvářely vodorovný, k vnějšímu líci nároží vějířovitě rozevřený rošt, zabezpečující značně zatížené nároží proti rozestoupení. Posledním reliktem stojícím za zmínku je velká jáma, situovaná přibližně uprostřed nádvoří, o které se můžeme domnívat, že byla někdejším sklepem "ve skále vytesaným" o němž se zmiňuje popis z roku 1659.

Nezanedbatelná je otázka zabezpečení pitné a užitkové vody na hradě, o němž nic nevíme. Podle neověřených zpráv přitékala na hrad voda "dřevěným potrubím, jež vedlo přes Brdlín z močálů 'na Studánkách' na Bílkách". S ním by pak pravděpodobně souvisel i pomístní název "na starých Troubách", který je rovněž doložen ve výše uvedeném popisu zámku a jeho příslušenství. Pokud se. tato zmínka zakládá na pravdě, jednalo se spíše o vodovod zásobující zámeckou kašnu, o jejíž existenci však nemáme nikde žádné důkazy.

Pokusme se nyní na základě rekapitulace všech získaných poznatků z povrchového výzkumu naznačit předpokládaný stavební vývoj hradu Bělé spolu s možnou příslušností ke známému hradnímu typu. Předně je nutné předeslat, že. pokud jsme schopni relativně správně rekonstruovat vývoj hradu, co se týče změn v jeho rozsahu i postupného zabezpečování dokonalejší obrany-schopnosti jako celku, pak nejsme vůbec zpraveni o vnitřní středověké zástavbě jak hradního jádra, tak i předhradí. Pozdější popisy hradu, vlastně již přestavěného na zámek, jsou až renezanční. Zatím tedy nevíme nakolik tato přestavba změnila původní gotické půdorysné schéma a jaké objekty byly z tohoto období zachovány. Proto je nutno chápat přiložené kresebné perspektivní pohledy jako pokus o názornou schématickou rekonstrukci, dostatečně vystihující někdejší hmotné vyznění hradu, bez nároku na správnost vnitrního členění, které je víceméně stylizováno v předpokládané podobě.

Hrad založený na počátku 14. století se již tehdy skládal z předhradí a vlastního obytného jádra pána, obehnaného na straně severní a západní příkopem, z něhož se dodnes zachovala již zmíněná část vybíhající na jihozápadní straně do svahu stráně. Pod tímto příkopem začínal souběžně příkop druhý, který zřejmě postupoval ve velkém oblouku východním směrem, aby tak příčně přeťal vymezený prostor předhradí o menší rozloze, než je v současnosti dochované. To bylo zprvu ohrazeno asi jenom dřevěnou palisádovou hradbou, i objekty předhradí, tak jak to bývalo tehdy zvykem, mohly být dřevěné.

Vnitřní hrad byl jistě od prvopočátku vystavěný celý z kamene. Protože není doložena existence velké obranné věže na vnitřním hradě, která se ve většině případů stala součástí zámecké přestavby, můžeme se domnívat, že snad šlo o hrad bezvěžový. Pak by tíhu obrany musela nést vysoká obvodová hradba, za níž byly ukryty veškeré budovy přimknuté k její vnitřní straně. Analogicky srovnatelným hradem podobného půdorysu, a možná i podobného vzhledu, by mohl být hrad Lanšperk vystavěný již v druhé polovině 13. století nad Tichou Orlicí. Zdá se tedy, že i Bělá mohla patřit k reprezentantům hradů s tzv. plášťovou zdí. Výhodou těchto hradů byl plynulý pohyb obránců po ochozech. Za vysokou zdí se schovaly i snadno zranitelné střechy všech staveb. Hrady tohoto typu se do Čech dostaly pravděpodobně z Moravy a Dolních Rakous, kde byly běžné. Pokud by se .u Bělé někdy prokázala uvedená typová varianta jako oprávněná, jednalo by se zatím o vzácný případ výskytu podobného typu v západních Čechách.

Po husitských válkách se ukázalo, jak bylo mnoho hradů založeno zcela nevýhodně. Tam, kde hrad sousedil s přilehlou plání, mohla být děla bez problémů přiblížena až k samotným okrajům příkopů, odkud střelba na krátkou vzdálenost zasazovala hradu jednu smrtelnou ránu za druhou. Zatím nevíme, jakou zkoušku vzdoru podstoupila Bělá v neklidných časech častých tažení husitských vojsk Plzeňskem. Písemné zprávy o dobývání hradu z tohoto období nám nejsou známy.

Na protilehlém návrší ve vzdálenosti asi 240 metrů od hradu, kde se dnes rozkládají pole, byla zjištěna koncentrace keramického materiálu pocházejícího, pokud lze objektivně soudit, z 15. století, rozptýleného v širokém pruhu čelně proti hradu. Se zvětšující se vzdáleností od hradu její výskyt klesá, až zcela končí. Ve stejné vzdálenosti od hradu na hraně svahu spadajícímu k vypuštěnému Zámeckému rybníku se nachází zajímavá zahloubenina, jejíž stěna obrácená k hradu je uměle přitesána. Souběžně vedle ní je další prohlubeň protáhle obdélného tvaru, pod níž se ve svahu nachází další zahloubená jáma. Zda šlo o palebné postavení tarasnice doplněné o pozice střelců z ručnic a prostor pro odpočinek obsluhy zbraně, nevíme. Více světla by do problému vnesl podrobnější průzkum, který by prozradil původ těchto reliktů. Proto nelze zatím soudit, zda jde o pozůstatky obléhání v období husitských válek, nebo z obléhání pozdějšího, například v době zemských nepokojů za panování Jiřího z Poděbrad.

Bělou vlastnili po husitských válkách nadále Gutštejnové, zejména Burjanův syn Burjan Bohatý mohl mít zájem na vytvoření bezpečného centra správy a obrany bělského zboží. Proto mohla být po husitských válkách Bělá přestavěna v zájmu zvýšení obranyschopnosti, vyvolaném možná i osobně nabytými zkušenostmi. Velkou roli také jistě hrála potřeba zvětšení rozlohy předhradí, které by mohlo pojmout v případě nutnosti větší počet stanujícího vojska.

V této době byl asi předpokládaný původní příčný příkop předhradí zasypán.

Na navazující nezasypanou východní část příkopu byl napojen nový okruh příkopu kolem zvětšeného předhradí. To bylo nově ohrazeno kamennou zdí. Jako reakce na zkušenosti z husitských válek bylo severozápadní nároží opatřeno vysunutou strážnou střeleckou baštou či věží. Zda se nacházela ještě podobná bašta v přímé 60 metrové linii čelní hradby dnes nevíme ale vzhledem k délce hradby, obrácené ke směru vstupu, a existenci vstupní brány někde uprostřed její délky bychom ještě nějakou opevněnou stavbu, střežící vstup do předhradí, mohli očekávat.

Časem se však ani toto opevnění neukázalo být dostatečné a schopné čelit stále více se rozvíjející dělostřelbě. Proto byl hrad záhy posílen zřejmě v druhé polovině I5. století o další linii, sestávající z mohutného zemního opevnění navršeného na starší val a opatřeného nejméně jednou dělostřeleckou zemní sypanou baštou.

V období nastupující renezance byl vývoj hradu tímto stavebním počinem definitivně ukončen a z Bělé se stala poměrně dobře opevněná fortifkace s několika pásy těžce překonatelných obranných linií. Tato cílevědomě budovaná fortifikační koncepce vytváří z Bělé hrad, jehož důležitost pro poznání rozvoje opevňování na sklonku gotiky je nesporná. Systém valového opevnění, které jako jediné. hodlá převzít celou zodpovědnost za obranu hradu, je v českých zemích vzácný a v západních Čechách až na výjimku téměř ojedinělý, a posouvá tak Bělou mezi hrady předního významu.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie





(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)