Kostel Svatého Mikuláše - Benešov u Prahy (kostel) [12179]

Kostel Svatého Mikuláše je raně gotický kostel ze 13. století, který však nebyl dokončený podle původních plánů. Po požárech v letech 1420 a 1648 byl opakovaně přestavován. U kostela je dosud používaný městský hřbitov.

V interiéru kostela se dochovala cenná barokní výzdoba – sochy M. B. Brauna a nástěnné malby I. Raaba. Na jižní straně se dochoval gotický profilovaný portál, členěný sloupky. Na stěnách najdete cyklus 24 výjevů ze života sv. Klementa z roku 1760. Třebaže písemné prameny hovoří o vysvěcení kostela v Benešově již v roce 1070 a toto stáří potvrzují i prameny archeologické (objev slovanského pohřebiště z 11.století při přístavbě školy čp.372 Na Karlově v letech 1989 – 1990, nález záušnic při výzkumu minoritského kláštera v roce 1940), je dnešní stavba podstatně mladší. Vznikla totiž ve 13. Století, tedy v době intenzivní stavební činnosti ve městě – připomeňme namátkou založení minoritského kláštera, špitálu s kostelíkem sv. Alžběty a o něco málo později výstavbu Konopiště.

Do kostela lze dnes vstoupit dvěma vchody, a sice od západu a od jihu. Hlavní vstup od západu je vymezen lomeným portálem, jehož široce zkosená hrana je probrána výžlabkem. Zbytek profilovaného ostění s lidskou maskou, dnes takřka neznatelnou, zachovaný při severní venkovní zdi předsíně, vypovídá o možnosti původního bohatšího členění vstupu. Portál je dnes zvnějšku poškozen osazením historizujících dveří, neboť část profilu byla tehdy osekána.

V roce 1294 bylo město a zejména jeho význačné stavby – minoritský klášter a nejspíše i farní kostel – postiženy požárem. Po tomto datu bylo upravováno kněžiště. To je oproti lodi zvýšené o jeden stupeň a zaklenuto jedním polem křížové klenby, v závěru pak paprsčitě. Okna jsou ve svých špaletách široce vyžlabena a těsně pod jejich vysokými parapety probíhá profilovaná římsa, na kterou nasedá nosný systém žebrové klenby, tvořený okosenými a uprostřed mírně vyžlabenými příložkami, které provázejí po obou stranách oblé výběhy přízedních žeber. Střední příložky jsou pod patkami výběhů žeber zakončeny polygonálními hlavicemi se zvýrazněným abakem (krycí deskou). Hlavice zdobí jednak symboly čtyř evangelistů s nápisovými páskami – býk-Lukáš, lev-Marek, orel-Jan, anděl(člověk)-Matouš – dále gryf, kozoroh a motivy vegetativní. Patky přízedních žeber jsou opatřeny polygonálními soklíky.Pro gotiku typické je i pojetí závěru kněžiště, kde je stěna mezi okny redukována na minimum a kněžiště je tak díky velkým oknům otevřeno přístupu světla, které významným způsobem modeluje detaily architektury a zároveň má i liturgický význam. Zmíněné tendence jsou typické pro architekturu 40.let 14.století. Dílem gotiky je i obdélný sanktuářový výklenek uzavřený původními dvířky. Do staré sakristie ústí baldachýnový portálek osazený pozdně gotickými dveřmi se závorkovým zámkem z doby kolem roku 1500. Po obou stranách kněžiště se nacházejí dvě velké, segmentově zaklenuté niky, lemované náročně provedenou edikulou, jejíž na koso postavené postranní pilastry jsou zdobené čabrakou a vykrajovaným vpadlým polem. Záklenky edikul pak vrcholí tupě zahroceným štítem s motivem zubořezu. Střední, značně převýšená loď je zaklenuta valenou klenbou, jejíž patky zvýrazňuje mohutná profilovaná římsa probíhající od západní stěny k triumfálnímu oblouku. Klenbu dále člení tři páry trojúhelných výsečí (lunet), jejichž čela jsou prolomena půlkruhově zaklenutými okny. V úrovni přízemí se hlavní loď otevírá do bočních hrotitě sklenutými arkádami, přičemž oblouky v podkruchtí mají menší rozestupy a jsou zaklenuty půlkruhově. Západní průčelí vyplňuje zděná kruchta, která je konvexně-konkávně-konvexně zvlněná a zdobená štukovými akantovými rozvilinami a dvoulaločnými medailony. Východní strana hlavní boční lodi je prolomena hrotitě zaklenutým triumfálním obloukem, přičemž patky záklenku jsou ukončeny profilovanou římsou. Úsek zdiva, vymezený triumfálním obloukem a klenbou, je pokryt štukovým baldachýnem, jehož drapérii přidržují andílci. Obě boční lodě, výrazně nižší oproti lodi hlavní, jsou plochostropé s nevýrazným fabionem ohraničeným profilovanou římsou. Jižní loď původně dosahovala až k závěru kněžiště. V rámci pozdějších stavebních však byla v její východní části přepážkou oddělena tzv.nová sakristie. Západní čela obou lodí jsou v jedné rovině s čelem kruchty pod stropem předěleny stlačeným pasem rozepjatým v celé šířce lodi. V jihozápadním koutu jižní lodi se nachází zděné válcové těleso, do něhož je vloženo dřevěné šnekové schodiště vedoucí na kůr. Jižní loď je osvětlena dvěmi, severní třemi segmentově zaklenutými okny.

Areál památky představuje mimořádnou architektonickou i urbanistickou komponentu městského organismu. Celý areál leží v poloze vysunuté na severovýchodní okraj historického jádra města, v části zvané Na Karlově. Kostel stojí na vrcholu mírného návrší. Celý obvod stavby s výjimkou západního průčelí a menší části jižního průčelí je pojat do ohrazeného prostoru hřbitova. Z celé plochy hřbitova do chráněného kosteního areálu patří jen náhrobek dr. V. Haeringa jižně od kostela, ostatní komponenty celku leží vně hřbitova: zvonice před jihozápadním nárožím kostela, socha sv. Floriána před jižní částí západní průčelí chrámu a socha sv. Jana Nepomuckého v koutě mezi jižní boční lodí a k ní přistavěnou předsíní.

Poloha

přidat fotografie