Přihlásit
Mobilní verze s GPS
Karlovarský kraj » okres Karlovy Vary » kostel, kaple, synagoga » Kostel Nanebevzetí Panny Marie - Velichov (kostel)

Kostel Nanebevzetí Panny Marie - Velichov (kostel) [10584]



Jako v každé větší obci, představoval i ve Velichově kostel nejen výrazně umístěnou stavební dominantu, ale především duchovní a společenské centrum pro obyvatele. Původní velichovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je ve farní kronice zaznamenán k roku 1384. Podle nákresů šlo o halový prostor se čtyřbokým kněžištěm a věží v severozápadní části kostela. Tento kostel vyhořel, zřejmě souvislosti s vpádem cizího vojska v roce 1621. O míře obnovy se zprávy nezachovaly, inventář ve farní kronice z let 1740–1763 však uvádí některé součásti tehdejšího vnitřního vybavení. Byl to hlavní oltář s obrazem Panny Marie, postranní oltář sv. Jana Nepomuckého, zemského patrona, který byl roku 1729 svatořečen. Druhý postranní oltář byl zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému, (františkánu a církevnímu učiteli, ochránci manželství, žen a dětí, pomocníku v každé nouzi, nemoci a válečných útrapách, přímluvci chudých pocestných a také pomocníku při hledání ztracených věcí). Byl zde zobrazen i sv. Jan a Panna Maria „dobré rady“. Kostel dostal roku 1763 novou kazatelnu a barokní konzolu pod křtitelnici. V roce 1933 měla ještě existovat na obnovené faře, stejně jako plastika Ukřižování a Sv. Jan z Boha. Poslední z nich byla vzácností vzhledem k velmi malému výskytu – v této oblasti jen v Bečově. Šlo o patrona nemocných, nemocnic a ošetřovatelů, ale také knihkupců a knihtiskařů. Tento světec portugalského původu, narozený na přelomu 15. a 16. století žil ve Španělsku, a to zprvu velmi bezbožným životem. Pak se ale obrátil a věnoval se zcela péči o nemocné. Zahynul při zachraňování tonoucího a byl roku 1690 svatořečen. To vše bylo ještě na počátku 30. let 20. století, i když zřejmě v neúplném stavu, uloženo na faře. Později stopy mizí. Zmizely i tři původní zvony, rekvírované roce 1917. Měl by být zachován jen historicky cenný a bohatě zdobený zvon, ulitý jáchymovským zvonařem Hansem Wildem a věnovaný roku 1589 tehdejším majitelem Velichova a patronem kostela Thomasem Thüsselem. Podle obecní kroniky prohlásila odborná komise roku 1894 kostel za neopravitelný a nezpůsobilý ke svému účelu a v roce 1895 byl zbořen.

Některé cenné předměty byly přeneseny do provizorní kaple v zámku, díky jeho tehdejší majitelce, hraběnce Leopoldině Ledebur-Wicheln, vdově po Františku Ledebur-Wicheln (1844–1893), rozené hraběnce Thunové. Bylo rozhodnuto o nové stavbě kostela a 2. června 1895 byl slavnostně položen základní kámen. Obřadu se zúčastnila celá obec. Konsistoriální rada Konstantin Winter uložil do kamene cínovou schránku s pamětním spisem na pergamenu. Autory novogotické stavby byli stavitel Anton Mik a architekt Rudolf Labler. Na rozdíl od gotických vzorů dostal však kostel místo nákladných kleneb dřevěný kazetový strop. Stavbu vedl stavitel Josef Peter z Kadaně, byla dokončena již v roce 1896. Vybavení interiéru, tři novogotické oltáře, kazatelnu a ostatní příslušenství vytvořil tyrolský řezbář Ferdinand Huflesser. K vysvěcení nové svatyně došlo 22. května 1897 . Vedl ho Ferdinand Johann Kalous, biskup z Gratianopolis, světící biskup pražský a prelát papeže Lva XIII, probošt kolegiální kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Tedy osobnost mimořádně důležitá. Že na výstavbě nového kostela měli podíl i obyvatelé Velichova, o tom svědčí nejvyšší uznaní, kterého se od konsistoře dostalo představenému obce Josefu Glaserovi. Velké zásluhy měl nepochybně i tehdejší farář Peter Carl Baumgärtl, narozený roku 1852 v Ostrově, který ve Velichově vykonával kněžské poslání od konce 80. let 18. století až do roku 1912. Byl zakladatelem hospice pro nevyléčitelně nemocné ve Velichově – druhé stavební dominanty obce, zvané Charita. Stal se nositelem vysokého vyznamenání, zlatého záslužného kříže s korunou. Zemřel jako čestný občan Velichova, všemi ctěn, 4. července 1907 a byl uložen na hřbitově hospice. Historie velichovského kostela byla postupně zapisována, z interiéru se zachovalo jen několik snímků původního stavu a pak už jen značně narušená prázdná budova.. Přežila kupodivu kamenná socha nad jedním z vchodů. Historik Eugen Linke ji uvádí mylně jako sv. Ludmilu – podle Antona Gnirse jde však o sv. Koronu, u nás málo známou světici, která žila ve druhém století v Egyptě nebo Sýrii a jako šestnáctiletá dívka podstoupila mučednickou smrt za to, že nechtěla obětovat pohanským bohům. Část jejich ostatků uložil Karel IV. v pražské katedrále sv.Víta. Dostalo se jí dosti zvláštního patronátu – je patronkou řezníků a hrobařů a také přímluvkyní v záležitostech peněžních. Doufejme tedy, že příznivě ovlivní i záchranu a oživení velichovského kostela. I tato památka byla totiž nám současníkům jen propůjčena a patří i dalším generacím.

Pozn: Olivier Wallis zemřel roku 1667 v hodnosti generálmajora v Horních Uhrách a byl v doprovodu celé kompanie vojáků přenesen na svůj statek – místo svého posledního odpočinku – do Velichova, původně do hrobky pod presbyteří kostela. Na kovovém náhrobníku byl letopočet 1668, erb a německý nápis: „Toto je pohřební místo svobodného pána z Wallisu. Do této hrobky byla roku 1672 uložena i jeho manželka Agnes Maria, rozená hraběnka z Guttensteinu, oba v drahocenných měděných rakvích. Při pozdější přestavbě kostela (1890–1897) byly ostatky Wallisů uloženy na hřbitově, kde dnes tento rod mnoha dalších slavných vojevůdců a vysokých státních úředníků, kteří v Čechách působili ještě na začátku 20. století, připomíná kamenný kříž, ne sice původní, nicméně již také historická památka.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie





(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)