Bělov (obec) [10319]

Pravěké dějiny Bělova nemůžeme hodnotit pohledem omezeným na samostatný katastr obce, ale v mnohém je nutno je chápat v širších souvislostech, přinejmenším v rámci jeho nejbližšího okolí.

Bělov je situován v centrální oblasti Pomoraví, ve starém sídelním území. Přirozenou osou tohoto kraje je tok řeky Moravy, od nejstarších dob důležitý činitel pro kulturní a hospodářský rozvoj krajiny. Staré obchodní cesty sledující tok řeky byly v pravěku a rané době dějinné často jedinou formou komunikace a šíření kulturního rozvoje. Tyto nejdůležitější faktory osídlení nám tedy objasňují poměrně početné archeologické nálezy z různých pravěkých období pocházející přímo z území katastru obce nebo nejbližšího okolí.

První stopy lidského osídlení katastru obce pocházejí za starší doby kamenné, z doby posledního zalednění. V této době bylo v oblasti Napajedelské brány na severovýchodních výběžcích Chřibů situováno několik táborů lovců mamutů. V příhodných klimatických údobích, kdy údolím Moravy táhla stáda mamutů a jiné lovné zvěře, byla chřibská návrší jedinečným místem skýtajícím pravěkým lovcům přehled po celé údolní nivě řeky Moravy. Nálezy početných kamenných nástrojů, polotovarů a odštěpků vyráběných ze severských pazourků, ale i dostupných místních surovin jsou přímým dokladem existence těchto tábořišť. Přímo z katastru Bělova známe dvě místa s doloženým výskytem nástrojů ze starší doby kamenné. Jsou to polohy zvané "Za humny" a "Pod kótou 297". Početné nálezy pazourkových nástrojů pocházejí také z nedalekých Žlutav, Kvasic, Nové Dědiny a Karolína.

Přibližně 5 000 před naším letopočtem pronikly z jihovýchodu na naše území první zemědělské civilizace. Vznik zemědělství sebou přinesl výrobu keramiky, výrobu dokonale hlazených a broušených kamenných nástrojů a chov domácích zvířat. První zemědělci začali pro svá sídla vyhledávat úrodné půdy na spraších v mírně pahorkovitém terénu mimo říční nivy. Proto z tohoto období máme z Bělova a jeho okolí poměrně málo nálezů dokládajících pobyt pravěkého zemědělce, který raději zvolil pro svá sídla teplé půdy na Kroměřížsku a Holešovsku. Jsou to převážně nálezy kamenných nástrojů, jako například velký kamenný sekeromlat s vrtaným otvorem pro násadu, který byl nalezen v blíže neznámé poloze na katastru obce a řada dalších kamenných nástrojů z Kvasic, Nové Dědiny, Žlutav a Sulimova.

Vynález kovolitectví, výroba bronzu znamenala další zvýšení civilizační úrovně a počátek nového údobí ve vývoji lidské společnosti. Doba bronzová zanechala na katastru obce Bělova stopy v podobě osady a pohřebiště v místě zvaném "Milostné" nebo také "Pod Bělovem". Větší část tohoto sídliště a zřejmě i pohřebiště byla zničena při regulaci Moravy počátkem tohoto století. Alespoň některé z nálezů zachránil a získal Jindřich Spáčil. Jsou to převážně zlomky hliněných nádob a bronzové kopí s tulejkou.

Ještě jednou v pravěku ožilo toto místo novými obyvateli. Bylo to přibližně v 2. Století před našim letopočtem, kdy zde založili osadu Keltové, první historicky doložený národ na našem území. Pozůstatky této osady byly náhodně objeveny opět při regulaci Moravy. Většina nálezů vzala za své, a tak se zacovaly pouze zlomky nádob vyráběných již na hrnčířském kruhu.

Po zhroucení moci Keltů v našich zemích a uplynutí přibližně jednoho tisíciletí ožilo místo dnešních polí pod Bělovem až velkomoravskými Slovany, kteří zde v 9. - 10. Století založili osadu. Jejich přítomnost je doložena nálezy zlomků slovanské keramiky hrncovitých tvarů zdobených rytou vlnicí. O poměrně intenzivním osídlení okolí Bělova velkomoravskými Slovany svědčí nálezy hrobů překrytých hliněnými násypy - mohylami, které známe z nedalekých Žlutav, Nové Dědiny a Vrbky. Těmito posledním památkami po našich slovanských předcích se však dostáváme již k prahu historického období, v němž mnohé nám objasní prameny písemné.



Nabeloue, Bielowicz, Byelow, Bylow, Byelkowe, Bielow - Bělov, to všechno jsou jména, pod kterými nacházíme zmínky o událostech z historie obce Bělova v písemných pramenech. Není jich mnoho za ta staletí, která se nad obcí do dnešních dnů přehnala. O to zajímavější je často jejich obsah, sdělení přibližující nám významné události, ale i zcela všední záležitosti zaznamenané písařem. Podívejte se s námi na některé z nich.

Nejstarší písemnou zmínkou je záznam ze soupisu majetku, patřícího ke kostelu ve Spytihněvi, kde je uváděno jedno pusté popluží na Bělově - "I careus cultore Nabeloue". Soupis byl prováděn v roce 1131 na příkaz olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka na všech tehdejších panstvích a měl za cíl zjistit majetek jednotlivých kostelů a klášterů. Bělov tehdy patřil k panství napajedelskému. Další osudy obce nejsou až do čtrnáctého století známy.

Stejně jako sousední Kvasice od poloviny 13. století přešel Bělov do majetku významného moravského rodu pánů z Benešova. O tom, že obec mezitím vzkvétala, svědčí zpráva z roku 1365. Tehdy Milota z Benešova zapsal své manželce Alžbětě ze Šternberka 80 kop věna a mezi majetky je oceněna i obec Bělov na 6 kop, což nebyla částka malá. Obyvatelé obce se tehdy živili zemědělstvím a hlavně chovem dobytka, který se pásl na pastvinách kolem obce a hlavně na lesních mýtinách. Husitské války se dotkly také kvasického panství, zvláště v roce 1423, kdy v červnu dobyli husité kvasický hrad a zapálili ho. Tehdejší majitel panství Milota z Benešova a Kvasic byl zarputilým katolíkem a přívržencem císaře Zikmunda. Tvrdě na celém panství stíhal Husovy příznivce. Po třídenní bitvě u Kvasic zvítězilo husitské vojsko, vedené Divišem Bořkem z Dohalic a z Miletínka. Při obraně hořícího hradu padl Milota. Teprve potom se v Bělově přihlásilo na 200 občanů k husitství.

Milotova sestra Anna z Benešova a Kvasíc prodala celé panství Janu Kuželovi z Žeravic. Koupě se uskutečnila v roce 1433 a v listině se výslovně uvádí i dědina Bělov, což dosvědčuje, že obec přežila husitské války. Nový majitel Jan Kužel z Žeravic a Kvasic byl sice jen rytířem, ale váženým členem zemského sněmu, pečujícím i o rozmnožení svého majetku. Roku 1446 je Bělov jmenován mezi majetky pánů ze Žeravic a z Kvasíc. Roku 1490 vypočítává Arnošt Kužel z Žeravic a Kvasic mezi svými statky i vesnici Bělov.

Největšího rozmachu v té době dosáhlo kvasické panství za krále Vladislava II. V testamentu Arnošta Kužela z Žeravic a Kvasic, datovaném 10. srpna 1507, jsou jmenovány vedle Kvasic dědiny Střížovice, Trávník, Nětčice, Záhlinice, Bělov, Prusinky (zaniklý statek u Napajedel), Skržice a půl vsi Kotojed, Těšnovic, Kudlovic, Jarohněvic, dnes již zaniklé vsi Újezdec, Ohníštky, Kladoruby a tehdy pusté vsi Sulimov a Nová Dědina.

Závětí se celé panství dostalo do rukou Hynkovi Bočkovi z Kunštátu. Přešlo pak rukama několika majitelů, např. Albrechta ze Šternberka, Jana st. z Ludanic a na Chropyni, Kašpara Vyškota z Vodník a roku 1591 paní Anny z Obrhamu v Dolním Rakousku. V kupní smlouvě je výslovně jmenována i ves Bělov s dvorem.

Významným majitelem byl Jiří st. Bruntálský z Vrbna a na Helfštýně, představitel moravských protestantů, od r. 1619 zvolený mezi moravské direktory za panský stav. Po Bílé hoře byl pro účast na vzpouře vyšetřován a ve vazbě zemřel. Jeho majetek byl zkonfiskován a královská komora ho prodala jeho vdově Heleně 12, května 1625. Ta se r. 1626 znovu provdala za Jana svob. pána Rottala, Povýšeného pak r. 1641 do stavu hraběcího.

Třicetileté války zasáhly krutě Moravu a mezi postiženými oblastmi bylo i Kvasicko. Po dobytí Kroměříže r. 1643 se vojáci švédského vojevůdce Torstensona rozjeli po okolí o zničili i kvasické panství tak, že na celém panství zůstalo jen 104 obydlených domů a sám zemský sněm označil panství za "úplně zkažené". Válkám ani potom nebyl konec. Mohutný majetek Rottalů se znovu podařilo obnovit, ale za padesát let přišla další rána- mor. Řádil na celém panství v letech 1699, 1711, 1719 a skoro vylidnil celou oblost.

Pruské vojsko, které r. 1742 sídlilo v Kroměříži, vyplenilo celé okolí pod vedením Plukovníka de la Motte Fouquée.

Přímo v Kvasicích byl krátkou dobu ubytován pověstný Nassavský pluk. Majitel panství Jáchym z Rottalu si k ochraně svého majetku vydržoval tzv. svobodnou kompanii kvasickou, setninu ozbrojených a vycvičených mužů z celého panství. Jeho dcera Marie Anna se provdalo za Františka Adama hraběte z Lamberka. Od r. 1845 se stal majitelem panství Bedřich hrabě z Thunu a Hohensteinu.

Za možnost pasení dobytka a užívání půdy musel lid platit vrchnosti penězi, drůbeží, obi1ím apod. Např. r. 1570 sepsal majitel napajedelského panství Friedrich ze Žeretína smlouvu s rychtářem, staršími a celou obcí Bělovem o užívání polí a luk pod Bělovem. Za užívání se obec zavázala platit 10 zl. 6 kr. a 23 slepic, 38 měřic ovsa a kromě toto 30 dní pracovat v lese při těžbě dřeva. Mýcení lesů a příprava orné půdy byla tehdy jednou z hlavních prací. Původně měli lidé možnost takto získané půdy užívat pro sebe. Vrchnost však brzy přišla na tuto výhodu a začala ji využívat pro sebe. Tak mezi robotní povinnosti zařadila i práce v lese a při rozšiřování orné půdy.

Začátkem 17. století byl prováděn soupis polností robotníků jako součást utužování roboty ze strany vrchnosti. Robotný člověk byl pokládán přímo za zvíře, jak se o tom píše v kronice obce. Vznik sousední obce Žlutovy byl spojen s právem jejich obyvatel pásti v lesích a na pastvinách, do té doby užívaných bělovskými občany. Bělov však musel odvádět stejné množství 15 zl. rýn. 21 kr. a 30 měřic ovsa jako před vzniem Žutavy. Jednalo se tehdy o pastviny v Trestném a v lese mezi Bělovem o Žlutavou. Bělovským nepomohla ani stížnost, zaslaná r. 1693 císaři Leopoldu I. O sporu rozhodla sama vrchnost tak, že přikázala platit i Žlutavským. Když v roce 1755 o uvedené pastvy vznikl nový spor, trvali bělovští zástupci při jednání 7. 7. 1755 na svých požadovcích velmi tvrdě, ale vrchnost rozhodla, že platí rozhodnutí z roku 1689, pro Bělov nevýhodná.

V roce 1750 robotovalo v Bělově 10 sedláků "3 dny týdně třemi koňmi a 5 podsedniků týdně 3 dny pěšky jednou osobou". Obec musela odvádět ročně 86 zlatých a 23 krejcarů a 38 a 2/8 měřice ovsa. Domkáři museli robotovat 26 dnů v měsíci a ve žních všechny všední dny. Podruhové pracovali pro pány po celý rok.

Celkem bylo tehdy v obci 44 čísel. Postupně počet domů rostl a o 100 let později již okresnímu bernímu úřadu v Kroměříži vykazuje starosta 55 domovních čísel. V té době se zlepšily i hospodářské poměry. Občané Bělova si hájili svá práva i proti vrchnosti. Když vrchnost zakázala pastvu na pastvinách, kterých obec od nepaměti užívala, pásli občané dobytek dále. Zástupce vrchnosti, hajného, který se proti nim postavil, občané roku 1756 ubili.

Podle patentu Marie Terezie z roku 1775 byli rolníci rozděleni na robotu podle toho, jakou platili daň. Tak např. podruzi robotovali 13 dnů v roce, chalupníci 1 den v týdnu a bohatší sedláci, kteří platili na daních více než 39 zlatých, museli robotovat 3 dny v týdnu se 4 kusy dobytka. K praktickému zrušení roboty došlo až po roce 1848. Ale lid byl vykořisťován i dalšími způsoby. V době války musela být odváděna tzv. daň kontribuce, vyměřená krajským úřadem. V roce 1758 činila tato daň pro obec Bělov 16 zlatých 49 krejcarů. Mimo to se platily i další daně. Ze zachovalého předpisu z r. 1877 vysvítá, že se muselo platit z pozemků válečný příplatek, z výdělků, příplatek na vyroštění pozemku a na potřeby zemské, na silnice atd.

Nebyla jenom práce. Lidé se dokázali i veselit. Příležitostí byly hlavně svatby. V masopustě jich bývalo nejvíce, V posledních dnech masopustu se tři dny tancovalo. Ve všedních dnech ovšem jen večer, ale v neděli už odpoledne a až do noci. Také hody trvaly tři dny. Nejvíce se tančily šátečková, legátková, troják, kača, rejdovák, kanafaska, polka a cófavá. Z hlediska folkloristického je Bělov hanáckou obcí. Říkává se tu: "Enom co bys kameněm dohodil a ostatek doběhl a už si na Slovákoch". I když se nezachoval bělovský kroj, ví se, že byl hanácký. Z hlediska jazykového patří Bělou k oblasti nářečí moravskoslovenských, a to k okrajovému typu tzv. nářečí dolských. Za hranici se pokládá hanácké é, ó stréc, sósed proti ý (í), ú v moravské slovenštině strýc, súsed . Hranice nářeční běží v této oblasti po hranicích bývalého kvasického panství, k němuž většinou patřil i Bělov. Nářeční jevy v současné době mizí a jejich hranice se rozplývají. Tak je tomu i v Bělově.

Znak či erb obce se nezachoval. Na starých listinách, ale nacházíme původní kovovou pečeť, kterou obec získala v roce 1748. Je kruhová a má ve středu orací rádlo sjedním kolečkem a dvěma držadly. Nad ním jsou hvězdy se sluncem. Kolem po obvodu nápis: "Obec dědina Bielov 1748". Později bylo pečetidlo nahrazeno gumovým razítkem, které je již bez slunce a hvězd.

Vlajka: list tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, modrý a bílý, přes které je ve střední části položen svislý červený pruh široký jednu třetinu délky listu. V červeném pruhu žluté slunce, bílá radlice hrotem k žerďovému okraji a ostřím k dolnímu okraji s modrou šesticípou hvězdou a půlměsíc s tváří cípy k hornímu okraji. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Znak: polcený štít, v pravém červeném poli pod sebou zlaté slunce s tváří, stříbrná položená radlice s modrou hvězdou a zlatý stoupající půlměsíc s tváří, levé pole třikrát stříbrno-modře dělené.



Poloha

přidat fotografie