Svitavy (město) [8640]

Nedaleko historické hranice hranice Moravy a Čech v mírně zvlněné krajině Svitavské pahorkatiny leží město, původně celé moravské (a sudetské), jež patří k nejstarším městům svého kraje. Středověcí osadníci založili kdysi dávno u brodu přes říčku malou ves, která se během staletí rozrostla do mnohotvárných podob - od středověkého města až po kulturně hospodářské centrum okresu.

Svitavy - město, kde v současnoti žije na 18 tisíc obyvatel, začalo psát svoji kroniku ve 12. století. Premonstrátští mniši z Litomyšle založili někdy v polovině tohoto století v těsné blízkosti kupeckých stezek, osadu s kostelem, jež dostala jméno podle řeky Svitavy. Kostel zasvětili sv. Jiljí a území si začlenili do litomyšlského klášterního panství. V polovině 13. století přišli do svitavských lesů němečtí osadníci, které povolal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka. Olomoucké biskupství si činilo nárok na osadu Svitavu i s jejím okolím. Vzniklý spor byl urovnán až v roce 1256, kdy byla vymezena hranice mezi oběma soupeři a městečko Svitavy začalo podléhat olomouckým biskupům. Spolu s novou německou vsí vznikl i kostel zasvěcený P. Marii a původní "Stará Svitava" ztrácela na důležitosti až splynula s novou vsí. Město se začalo rozrůstat a zalidňovat, čemuž napomáhala různá biskupská i královská privilegia. Potvrzovala a povolovala rychtářská práva, výroční trhy, právo odúmrtí i jiné měšťanské výsady. Během husitských bouří v 15. století bylo město několikráte obleženo, ale za pevnými hradbami našla dočasný azyl i biskupská kapitula z Litomyšle. Krize způsobená husitskými válkami pominula až v roce 1484, kdy se Svitavy opět staly majetkem olomouckých biskupů, ale spadaly pod mírovské panství. Město tedy vstoupilo do doby renesančního století posíleno a konsolidováno. O vzestupu podávají zprávy některé prameny, jež se sice nedochovaly v originálech, ale pozdější opisy tvoří podstatnou část městského archivu. Již v roce 1512 se objevuje zmínka o cechovním hospodaření ve Svitavách připomínkou cechu kovářů. Dalšími doloženými cechy byli ševci, tkalci, kožešníci a hrnčíři, kteří provozovali své živnosti na území města. Ti všichni tvořili podstatnou součást období XVI. století, tedy období "zlatého věku" Svitav. Městská rada si v roce 1538 zakoupila dům na náměstí, ve kterém zřídila radnici. V několikaletém sporu s městským rychtářem o vůdčí postavení v rozhodování nakonec zvítězila myšlenka samostatného správcovství a rychtářská práva byla radou odkoupena roku 1599 a město vykročilo do nového století jako hospodářsky a právně samostatná instituce, byť formálně závislá na Olomouckém biskupství.

Třicetiletá válka přinesla morální a ekonomické zubožení celého státu a vnesla do zemí koruny české nejen aktuální nebezpečí z císařských či protestantských armád, ale i hrozbu zhoubných epidemií moru a cholery. Po drastickém úbytku obyvatel a množství zpustlých statků se muselo přistoupit ke znovuvzkříšení města. Byl vydán nový cechovní řád, stavělo se a budovalo, vyrábělo a prodávalo. Město opět vstalo z popela a vzkvétalo, čemuž napomáhaly i reformy absolutistických panovníků. Stavěl se nový kostel se špitálem, budovaly se důležité silniční spoje, kde denně projížděly povozy s přízí, suknem, látkami a jinými důležitými surovinami pro textilní výrobu. Město Svitavy se v této době ukázalo konkurenceschopným v textilnictví, a tak vše směřovalo k posílení této složky průmyslu, aby ve stoletích následujících se o něm mohlo hovořit jako o soukenném pilíři monarchie.

Vše bylo spojeno s textilnictvím, a proto mohli obyvatelé žít v celkem slušném standardu. Ale časté ekonomické recese se nevyhnuly ani Svitavám, a tak občas vypukly nepokoje a stávky, což nebylo nic neobvyklého. Textilnictví poskytovalo městu dostatečné prostředky k prosperitě, ale těchto zisků muselo být v roce 1781 využito jiným způsobem. Z nenápadného plamínku vypukl ničivý požár, jemuž padlo za oběť takřka celé město. 259 domů a 35 stodol bylo zničeno, radnice, kostel, pivovar a téměř celé náměstí i s předměstím bylo poškozeno, ale ihned se přistoupilo k obnově. Avšak Napoleonské války a s nimi spojené epidemie znamenaly na začátku 19. století pro město další pohromu. Revoluce roku 1848 přinesla městu osvobození od olomoucké vrchnosti a vytvoření okresního hejtmanství v Moravské Třebové. Svitavy dosáhly berní i soudní pravomoci, a tak právní reformy byly přínosné. Nyní žilo ve městě 4 431 osob a počet obyvatel se neustále zvyšoval, růstu nezabránila ani válka prusko-rakouská v roce 1866. Právě ve Svitavách dojednával příměří s rakouskou stranou sám král pruský Vilém s tehdejší politickou elitou. Konec století je příznačný pro nezištnou podporu bohatých svitavských podnikatelů, z jejichž darů vznikaly potřebné instituce - starobinec a sirotčinec, nemocnice, školy a veřejně prospěšná zařízení. Klenotem Svitav se stala knihovna, kterou nechal vystavět svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer, jenž patřil k uznávaným politikům New Yorku. Z jeho darů a za jeho přítomnosti byla knihovna s čítárnou otevřena, aby ve svých depozitářích skrývala na 25 tisíc svazků a zařadila se mezi největší německé knihovny v českých zemích. Období počátku 20. století je ve znamení národnostních konfliktů, pro které bylo v dvojjazyčných Svitavách vhodné prostředí. I přes určité odstředivé tendence německých politiků, kteří žádali autonomii v rámci rozpadající se monarchie a vznikající národní republiky, byly Svitavy začleněny do ČSR a staly se nedílnou součástí nově utvořivšího se státu. Nástup nacismu dovršil snahy po přilnutí německy mluvících obyvatel k Třetí říši, ale po prohrané válce došlo k logickému vyústění všech národnostních konfliktů. Vykázání sudetských Němců z republiky sice přineslo problémy, ale město se snažilo jim čelit imigrační politikou. A tak byly Svitavy zaplněny lidmi ze všech koutů poválečného Československa, což přineslo i řadu následných problémů. To znamenalo ekonomickou stagnaci, jejíž následky jsou odstraňovány dodnes.

Sdílej s přáteli:  Facebook      Twitter

Poloha

přidat text nebo poznámku

přidat fotografie