Matějov (obec) [8075]

Přidat akci

Aktuální místní akce:

Nebyla nalezena žádná aktuální místní akce. Pokud nějakou veřejnou akci pořádáte, můžete ji zdarma propagovat.

I když ve 12. stol. už vnitřní kolonizace státu vrcholí, nadále můžeme nalézt oblasti, které jsou osídleny jen velmi zřídka. A právě mezi taková místa můžeme zařadit i území dnešního okresu Žďár nad Sázavou. Haberská cesta se mu vyhýbala, procházela tudy sice cesta libická, nejdůležitější cesta spojující Čechy a Moravu, ale ani ta nezměnila nic na faktu, že oblast zůstávala jen velmi řídce osídlena.

Roku 1126 daroval kníže Soběslav kraj olomouckému biskupství, poté přechází do světského držení Jana z Polné. Ten se zde pokouší založit klášter, ale jeho pokus díky neutěšeným poměrům prostředí ztroskotal. O založení kláštera a podporu kolonizace se pokusil také Přibyslav z Křižanova. Sepsal s Janem z Polné smlouvu o přenechání celého lesa včetně zrušeného kláštera a slíbil, že zde postaví klášter zasvěcený Panně Marii a svatému Mikuláši. Ani jeden z nich se však nového kláštera nedočkal. Přibyslav na smrtelné posteli vložil tento úkol na bedra svého zetě Bočka z Obřan, který o rok později slib splnil. Jeho vnučka Ofka se později přivdala do rodu Lomnických, nebo-li z Meziříčí. Ti prováděli rozsáhlou kolonizaci kraje a založili i obec Matějov.

V nejstarších dokumentech nalezneme pro obec pojmenování Tassendorf. Název osady byl odvozen od jejího majitele Tasa z Lomnice, který je znám z 13. století. A právě on sem pravděpodobně přivedl kolonisty z některé své starší osady německé.

Druhou nejstarší zmínku nalezneme z roku 1366, kdy vdova po Adamovi z Konice postupuje tuto osadu, kterou dostala od svého bratra Jana z Tasova, Janovi z Meziříčí. Po jeho smrti bratr Jana podepsal dědickou smlouvu s Lackem z Kravař.

Lacek z Kravař potvrdil svým listem z roku 1411 práva rychtáře Augustina na rychtu v Matějově. V roce 1416 zemřel bez dědiců, a tak jeho majetek připadl Jindřichovi z Kravař a Plumova. Ten si majetku mnoho neužil, neboť už v roce 1420 padl v bitvě u Vyšehradu. A ani on po sobě nezanechal žádné potomky.

Meziříčské statky zdědil Václav ze Strážnice, který je později držel se svým bratrem Jiřím. První známé označení osady - Mathyegow už je spojeno s Jiřím ze Strážnice. Tento název pochází pravděpodobně z hebrejského jména Mathias, což znamená "dar Jehovův". Tento název nacházíme ve smlouvě, kterou roku 1447 Jiří z Kravař a ze Strážnice prodává statek meziříčský zemskému hejtmanovi Janovi z Lomnice.

Nové Veselí a okolní obce byly součástí meziříčského panství, jehož držitelé pocházeli z mocného rodu pánů z Lomnice. Hlavním sídlem tohoto rodu byl

hrad Lomnice na Brněnsku, dalším sídlem bylo Velké Meziříčí a Tasov. Páni z Lomnice společně se Žďárským klášterem tuto oblast kolonizovali a vytvořili souvislý pás rodového majetku od Velkého Meziříčí až k českým hranicím.

Po různých neshodách se roku 1494 dostaly obce Sazomín, Kotlasy a Pokojov do majetku Žďárského kláštera. Veselsko je tak zcela odtrženo od panství Meziříčského a je vytvořen další krok ke vzniku Veselského statku.

Když Jan II. z Lomnice zemřel, rozdělili si jeho synové meziříčské panství na šest částí. Osady na veselsku a Matějov připadají Vladislavovi - otci Aleny Meziříčské z Lomnice, pozdější majitelky. První dochovaná zpráva o existenci Matějovského rybníka pochází z doby, kdy Matějov připadá Vladislavu Meziříčskému z Lomnice.

Po krátkém čase Vladislav prodává část svého dědictví bratru Zdeňkovi a později téměř celý svůj majetek Janovi z Pernštejna.

V roce 1531 dochází ke zcelení původního meziříčského panství, a to díky Janovi z Pernštejna, který odkoupil i zbývající části. Jeho nejvýznamnějším dílem pro tuto oblast bylo založení Veselského rybníka.

Ale ani Pernštejnové nedrželi statek dlouho. Synové Jana, za kterých dochází k postupnému úpadku rodu, jej v roce 1552 prodali Heltovi z Klementu, místokancléři království českého. Jeho manželkou se stala Alena Meziříčská z Lomnice, která se tak sňatkem vrátila do svého rodiště.

V roce 1706 se stává dědičkou novoveselského statku Františka Rosalie Kinská, rozená Berková a roku 1709 ho odkoupil opat kláštera Žďáru - Václav Vejmluva. Klášter se ale po jeho smrti dostával do stále větších problémů, které vedly k rozprodávání majetku. Poslední opat Steinbach sám doporučil císaři Josefu II., aby klášter zrušil. Stalo se tak na základě dekretu zemského gubernia z 13. října 1784. veškerý majetek byl rozdělen do pěti celků. Jednou z částí byl i statek Nové Veselí, který zahrnoval obce Budeč, Újezd, Březí, Matějov a Ostrov nad Oslavou.

Už v roce 1826 však žďárský velkostatek vykoupil Josef Vratislav z Mitrovic a přikoupil ještě i statek novoveselský. Po jeho smrti majetek spravuje kníže z Dietrichštejnů, jehož dědictví bylo rozděleno mezi jeho čtyři dcery. Díl, jehož součástí byl i Žďár, dostala dcera Klotilda.

Po její smrti byl majetek rozdělen mezi hraběnku Klotildu Festetisovou a kněžnu Khevenhüllerovou-Metschovou, která jej vlastnila až do roku 1930. Její dědičkou se stala Eleonora Kinská, jejíž potomci drží majetek dodnes.

První obyvatelé osady Matějov se museli potýkat s nelehkými přírodními podmínkami. Jestliže chtěli založit osadu, museli nejdříve vykácet les, který pokrýval celou oblast. Půda byla neúrodná a kamenitá a bylo třeba vynaložit velké úsilí na její zúrodnění. Ještě v 15. století se zde nacházelo jen málo celolánových hospodářství. Nejstarší zemědělci pěstovali nejvíce obilí - především žito. Ani řemesla se nijak významně nevyvíjela. Bylo zde několik krčmářů a mlynářů, pro Matějov byl nejbližší mlýn v Novém Veselí. K rozvoji řemesel dochází především po husitských válkách.

Mnoho zpráv se nám dochovalo především z doby Aleny Meziříčské z Lomnice. Jako jediná uživatelka novoveselského panství sídlila přímo na statku. V Matějově je v této době 11 usedlostí, včetně rychty o rozloze 1,5 lánu. Pro své poddané vydala Alena z Lomnice roku 1588 "poddanský řád", který byl předčítán při obecních soudech. Veselská paní zde na první místo klade poslušnost slova Božího a každonedělní návštěvu kostela. Poddaným se zakazovalo pytlačení v lesích i rybnících a sekání dřeva bez vědomí hajných. Povaleči měli být trestáni. Rychtáři a konšelé měli dbát na to, aby poddaní včas vrchnosti platili, nenechávali půdu neobdělanou, aby mezi nimi nebyly spory a v žádném domě nehrozilo nebezpečí vzniku požáru. Poddaným se zároveň zaručovalo slyšení v případě, že by jim vznikla křivda ze strany rychtáře a konšelů. Už zde můžeme pozorovat pozvolné nevolnické zásahy do života poddaných. Ty se ale plně projevily až za Aleniných nástupců.

Ještě na počátku 17. století najdeme na matějovské rychtě rodinu Pardusů. V obci bylo 16 domů, sídlil zde i obecní pastýř a kovář. Po třicetileté válce můžeme zaznamenat snížení počtu obyvatelstva, v obci je už pouze 14 větších hospodářství.

Všechny vesnice, které patřily ke žďárskému klášteru, mu byly povinny odvádět peněžité platby a naturální renty. A ani Matějov nebyl samozřejmě výjimkou. Matějovští obyvatelé byli v roce 1750 klášteru povinni platit pozemkovou daň, daň o svatém Jiří, o svatém Václavu a daň z padělků (půda, kterou si obdělali občané na místech kdysi vyklučených lesů). Mimo to byli všichni poddaní žďárského kláštera povinni mlít obilí v klášterních mlýnech a platit úroky z pronajatých polí a luk. Důležitou složkou hospodářství byla pracovní povinnost poddaných, nebo-li robota. Roboty zůstali ušetřeni pouze rychtáři a mlynáři. I když byl feudální útisk mnohdy nesnesitelný a poddaní se často bouřili, z Matějova se nám žádné zprávy o podobných vzpourách nezachovaly.

Každá vesnice měla i svou samosprávu. V Matějově byl nadále v čele rychtář, který dbal na kázeň v obci, byl povinen starat se o majetek zemřelých sousedů a o sirotky, kontrolovat škody na polích a urovnávat menší spory. Ještě na počátku 20. století jsme v Matějově mohli z těchto důvodů nalézt na rychtářské zahradě kládu na potrestání poddaných. Pro vrchnost vybíral rychtář úroky a daně.

Obec vedle rychtáře zastupoval také purkmistr a dva konšelé. Od konce 18. století nacházíme na matějovské rychtě rod Růžičků, který se zde udržel skoro trvale až do 20. století.

V 18. století již v Matějově žilo 188 obyvatel ve 22 domech.

Sdílej s přáteli: