Dobrá Voda (obec) [8033]

Obec Dobrá Voda byla zřejmě založena v 1. polovině 13. století při kolonizaci pralesa na českomoravském pomezí. V té době patřil zdejší kraj Přibyslavovi z  Křižanova, který byl bohatým velmožem ve službách českého  krále Václava I.  Za své služby českému králi od něho dostal rozsáhlé území prostírající se od Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu až ke Křižanovu – území do té doby neosídlené porostlé neproniknutelným pralesem.  Přibyslav byl synem  moravského šlechtice Zbyslava z Bratčic. V Křižanově, který jako osada již zřejmě  existoval,  ( stopy osídlení jsou již z doby hradištné  - tedy z doby, která trvala až do roku  1100 po Kr.), vystavěl  hrad a kostel  a řídil odtud  osazování svého panství. Jeho ženou byla Sibyla, dvorní dáma královny Kunhuty , manželky českého krále Václava I., která přišla do našich zemí v doprovodu královny zřejmě z království  obojí Sicílie.  Přibyslav a Sibyla byli rodiče sv. Zdislavy, která se jim narodila zřejmě v Křižanově někdy kolem roku 1220.  Zde v Křižanově prožila své mládí a podle tehdejšího způsobu se odtud provdala jako velmi mladá za  Havla z  Markvartic, královského diplomata a pána na hradě Lemberku u Jablonného v Podještědí v severních Čechách. Havel z Markvartic na severu Čech  působil ve stejném smyslu jako Přibyslav na Křižanovsku. Kolonizoval české severní pohraničí.

Dobrá Voda patřila tedy před rokem 1251 Přibyslavovi z Křižanova, který ji zřejmě založil,  stejně jako okolní  Ořechov, Kadolec, Sviny, Loučky (zaniklá ves), Kundratice, Libochovou a Kozlov.   Z okolních obcí nebylo v té době Jívoví ani Vídeň.

Přibyslav z Křižanova byl  významným velmožem své doby, a protože,  jak o něm praví kronikář Jindřich  ze Žďárského kláštera,  byl více mnichem než  šlechticem,  velice podporoval nově  vznikající církevní instituce, zejména kláštery. Po neúspěchu svého bratra Jana z Polné založit v prostoru u dnešního Nížkova klášter cisterciáckého řádu, se o  tento podnik snažil sám. Za tímto účelem zakoupil od svého bratra část pozemků, zřejmě za symbolickou cenu a snažil se o uskutečnění  svého plánu. Podporoval i jiné řeholní řády, zejména brněnské minority, v jejichž  kostele byl  po své smrti v roce 1251 pohřben.  Svůj záměr založit  v hraničním pralese klášter  už proto  neuskutečnil. Shromáždil pro tento  účel  prostředky a splněním své poslední vůle ustanovil svého zetě Bočka z Obřan a Kunštátu, kastelána znojemského kraje, který se stal se svojí manželkou  Eufemií - Přibyslavovou dcerou, majitelem Křižanova. Ihned po Přibyslavově smrti  začal  Boček  plnit poslední vůli svého tchána a  založil  za Žďárem v roce 1252 klášter nazvaný Studna Panny Marie   a usadil v něm cisterciácké mnichy z kláštera v Nepomuku.

Cisterciácký řád měl v té době více než  dvousetleté zkušenosti s kolonizací odlehlých a divokých krajů. Své kláštery zakládal mimo lidská sídla a mnichové v potu  tváře  podle řádového hesla sv. Benedikta  „ Modli se a pracuj“  přetvářeli divoké krajiny v kulturní kraje.

V roce založení kláštera  darovali manželé Boček z Obřan a Eufemie  klášteru mimo jiné i osady Dobá Voda, Jámy a Žďár. Je o tom dochována darovací listina, kterou podepsal tehdejší moravský markrabě Přemysl Otakar - budoucí český král železný a zlatý, která je vůbec první písemnou zmínkou o existenci Dobré Vody.

O bezprostředním založení obce písemné zprávy nejsou, ale můžeme se domnívat, že se tak  dálo  právem zákupním, jak  to bylo  v tehdejší době  zvykem.  Zakladatel, v našem případě asi  Přibyslav z Křižanova, svěřil území lokátorovi, který rozdělil osadníkům  nezalesněnou půdu. Lokátor byl člověk buď svobodný, nebo založením obce svobodu získal. Někteří z lokátorů získali i nižší šlechtický titul – vladykové. Spravovali založenou osadu a vrchnost jim svěřovala rychtářství, se kterým byla spojena i nižší soudní pravomoc. Pro vrchnost vybírali od sedláků úroky a jiné poplatky. Sami byli od těchto feudálních poplatků osvobozeni a měli různá privilegia (právo výčepní, právo vaření piva a právo honební ).  Své rychty měli tito rychtáři v dědičném držení nebo v držení zákupním.  Mohli je předávat, postupovat, ale jen s tou podmínkou, že nástupce byl schopen vykonávat rychtářský úřad. Také zde, v Dobré Vodě, byla tato dědičná rychta.

Usedlost (grunt) držel hospodář až do doby, kdy již nebyl schopen práce a řízení hospodářství.  Pozemky při gruntech se nesměly odprodat ani směnit bez vědomí vrchnosti. O  rodinném majetku rozhodoval hospodář,  v případě jeho smrti vrchnost. Životní úspory obvykle sedláci žádné nevytvořili.  Majetkem bylo pouze to, co hospodář zaplatil ročními splátkami za převzatý grunt. Každý grunt byl totiž oceněn  určitou částkou, dlouhodobě neměnnou a za niž se grunty mezi hospodáři přejímaly.  Postoupení domů a splátky se zaznamenávaly do gruntovní knihy. Když nový hospodář převzal grunt, musel složit závdavek a zbytek ceny splácel ve stejných ročních částkách.  Složený závdavek musel postačit na  uhrazení dluhů předchozího majitele gruntu. Z ročních  splátek se pak  vyplácely dlužné podíly dřívějším podílníkům nebo sourozencům postupně jak dospívali. Zbytek splátek majitele gruntu se  po jeho smrti  rozdělil mezi pozůstalou manželku a děti.  Nastupující podílník si svůj podíl srážel ze závdavku. Takže tento složitý systém  -  dnes bychom řekli životního pojištění - fungoval, ovšem při předčasném úmrtí  hospodáře  se nároky podílníků komplikovaly. Podíly se proto se svolením vrchnosti mohly za nižší ceny i prodávat. Hlavní snahou vrchnosti bylo mít všechny grunty obsazené a přijímat od nich pravidelně peněžité i naturální dávky. Proto se vrchnost starala i o sirotky a po jejich dospělosti jim přidělovala opuštěné grunty, nebo vdovám dávala nové hospodáře.

Žďárský klášter  spravoval Dobrou Vodu prostřednictvím svých rychtářů. Také zde byla dědičná rychta a protože byla zámožná, vykonávali hodnost rychtářů i  příslušníci  nižší šlechty. V písemnostech kláštera jsou o existenci rychty v Dobré Vodě záznamy. Klášter měl od počátku v obci dvůr, který byl obvykle pronajímán nájemcům.  V druhé polovině 15. století měl tento dvůr pronajatý od kláštera Jan Dobrovodský.  Na pronájem dvora měl  od kláštera sepsaný list, který mu shořel stejně s mnohým jeho majetkem uschovaným v křižanovském kostele v   roce 1469 za vpádu Matyáše Korvína na Moravu. Stejně jako Křižanov, tak i Dobrá Voda byla v  té době vypálena.  Klášter mu  proto dědičně odprodal shořelý dvůr v Dobré Vodě i s právem lovu ptáků a zajíců a  právem vaření piva ke svému stolu za 36 kop grošů, které se měly spláceti po 5 kopách ročně a za roční plat kopu grošů splatných o sv. Jiří a sv. Havlu napolovic. Kdyby  Jan nebo jeho dědici chtěli dvůr prodat, klášter si vyhradil svůj souhlas. Jak to s Janem Dobrovodským dopadlo se neví, nicméně zanedlouhý čas byl dvůr opět  v nájmu Jana Dvořáka. Tomu klášter prodal v roce 1490 zřejmě obnovený dvůr s  příslušenstvím s lovy zajíců a ptáků za 200 kop grošů a roční úrok o sv. Václavu  2 kopy  grošů a  9 slepic, o sv.  Jiří 2 kopy grošů. Jako pán dvora mohl Jan Dvořák  jednotlivé lány ode dvora prodávat. Roku 1529 prodal opat Ambrož dobrovodský dvůr společně s rychtou se vším příslušenstvím Burianovi z Českého Ostrova k věčnému užívání. Pokud by chtěl dvůr prodat, bylo stanoveno, že tak nesmí učinit bez povolení opata a konventu. Po Burianovi z Českého Ostrova byl  asi  dvůr znovu pronajímán. Jednou z těchto nájemců  byla i Dorota Marie Štaudová z Hamersdorfa, která též měla pronajatý dobrovodský dvůr. Zemřela v roce 1607, jak je patrné z jejího náhrobníku v křižanovském kostele. Nájemci zdejšího dvora - nazývali se dvořáci, byli zámožní a je o nich známo, že půjčovali peníze  i svým sousedům -  křižanovským pánům. Tak křižanovský pán Prokop Lhotský ze Ptení si měl od jednoho z dalších majitelů dvora Jiřího Dvořáka  vypůjčit hotovost 200 kop grošů  - tedy sumu dosti vysokou.  Další zmínka  o dvoře je až z konce třicetileté války z roku 1649, kdy tehdejší  majitel Štěpán Houf prodal svůj svobodný dvůr se 4 poddanými a půllánem polí, který užíval rychtář s platy a robotami o nich povinnými hospodářskému správci žďárského kláštera, rytíři Františku  Maxmiliánu Štaudovi.

Nyní zpět k dějinám obce Dobrá Voda. Klášterní správa obce trvala  nepřetržitě až  do roku 1422, kdy byl klášter ve Žďáře vypálen husity při jejich tažení na Moravu pod vedením hejtmanů Bořka z Miletínka a Viktorina z Kunštátu a Poděbrad. Řeholníci byli povražděni a řeholní život zde zanikl.  Statky kláštera uchvátila okolní šlechta. Dobrou Vodu zabral tehdejší majitel  křižanovského panství Jan  ml. z Křižanova a na Meziříčí  z rodu pánů z Lomnice. Jen těmito událostmi je zde popsána husitská doba. Protože  v dějinách českých zemí i Evropy je husitské revoluční hnutí velice probíraným jevem, jemuž je přikládán velký význam, je třeba se o něm zmínit i zde. Jak se odrazilo ve zdejším kraji? Na to je odpověď velmi jednoduchá. Mimo toho, že  okolní šlechta zabrala církevní půdu - zde v Dobré Vodě půdu klášterní a že  husitská vojska vydrancovala a vypálila  farní kostel v Křižanově a po něm  protistrana vypálila i křižanovský zámek, se vlastně nic nezměnilo. Známé události spojené s husitským obdobím se udávaly v Čechách a ve městech. Zdejší lidé byli nějak mimo. Po dlouhotrvajících dědických sporech  přešel roku 1453 křižanovský majetek na Jana z Perštejna. Ne tak Dobrá Voda, kterou  český král Jiří z Poděbrad (panoval 1458 až 1471), jakožto nepřímý potomek zakladatele kláštera Bočka z Obřan a shodou okolností syn husitského hejtmana Viktorina z Kunštátu,  jehož  vojska klášter zničila,  přikázal  roku 1466 po  druhém obnovení  žďárského kláštera vrátit zpět jeho odcizený majetek.  Zřejmě i Dobrou Vodu.

V roce 1485 uzavřel klášter smlouvu s pány z Perštejna, podle které jim postoupil rychtu v Dobré  Vodě s tím, že Perštejnové budou pro klášter z Dobré Vody vybírat poplatky a  klášteru je řádně odvádět. Vlastnictví rychty tedy  přešlo na pány z Perštejna, kteří pro klášter v osobě svého rychtáře vybírali a odváděli dosavadní příjmy v Dobré Vodě klášteru. Páni z Perštejna jako majitelé Křižanova  začali dosazovat na  svá panství nekatolické kněze. V roce 1483 s nimi vyměnil johanitský řád svá patronátní práva ke křižanovskému kostelu.  První nekatoličtí kněží byli podobojí, později luteránští. Zdejší lidé, zřejmě  pasivně  vzali na vědomí, že jejich noví faráři mají manželky a že  se změnila forma bohoslužeb. Vše prošlo v klidu a všichni se cítili být dobrými křesťany jako dříve. Také vznik jednoty bratrské, jejichž přítomnost poznamenala dějiny Křižanova, zde neměl žádný ohlas. Těžká rolnická práce a zřejmě i negramotnost jim  neumožnila mudrovat nad náboženskými problémy.  Počátek třicetileté války, české povstání, bitva na Bílé Hoře se  zde v Dobré Vodě jevila jako záležitost  okolí.  Zde v Dobré Vodě byl klid. Tento stav trval i po roce 1624, kdy byla zahájena tzv. protireformace. Nekatoličtí kněží z Křižanova museli odejít. Protože tehdy se prosadila zásada: „čí kraj, toho náboženství“ a šlechta zde už byla katolická, musel se stát katolickým i lid. Naprosto v klidu  vzali zdejší lidé v úvahu, že noví kněží již nemají manželky  a že při mších používají latinský jazyk, a cítili se být stejně dobrými křesťany jako byli dříve. Žádné násilí, nátlak v tomto směru  zde  nebyly  vůbec zaznamenány. Také žádní tajní nekatolíci zde nikdy  potom nebyli zjištěni. Ani po vydání tolerančního patentu v roce 1781, kdy byla povolena náboženská svoboda pro nekatolické církve,  se nikdo v Dobré Vodě  nepřihlásil k evangelickému náboženství.

Obec Dobrou Vodu klášter často celou pronajímal. Tak před rokem 1600 ji pronajal Jiřímu Vídeňskému z  Českého Ostrova. V roce 1607 obec pronajal  kardinál Dietrichstein (ten ji v roce 1601 zakoupil po druhém zániku řeholního života v klášteře) Dorotě Marii Štaudové z Hamersdorfa.  Když  po provedené protireformaci v roce 1639 obnovil opat Greifenfels z Pilsenburgu řeholní život, koupil od Dietrichsteinových dědiců všechny klášterní statky tedy i Dobrou Vodu  s dvorem.

Aby se obnovený žďárský klášter zbavil dluhů, odprodal v roce 1649 Dobrou Vodu svému hospodářskému správci  - dosavadnímu nájemci rytíři Františku Maxmiliánu Štaudovi. Svobodný dvořák Štěpán Houf  mu prodal i svůj svobodný dvůr a tím vzniklo toho roku ucelené Dobrovodské panství. Zřejmě v této době bylo  postaveno  v Dobré Vodě  panské sídlo - tvrz (zámeček). U panského sídla  byl dvůr, pivovar, ovčírna a rozsáhlá zahrada. Poslední pozůstatek dvora - vjezd do dvora  zvaný žondr, se dochoval až do roku 1951, kdy byl zbořen. Dnešní dům a stodola č. 66 prý býval dvorskou sýpkou. Také výměnek v č.77, kde bývala hospoda zvaná Holánkova, by mohl být zbytek bývalého dvorského pivovaru. Jak asi toto panské sídlo vypadalo? Je možno se domnívat, že nějak podobně jako v blízkém Ořechově (na Ronově), protože to bylo postaveno jen  o několik desetiletí dříve.  Rozhodně to nebyla věžovitá  tvrz, jak ji známe z Náramče nebo Pyšela. Tyto typy  sídel drobné šlechty se stavěly  ve  14. století. Ve století 17. se tato šlechtická sídla stavěla jako pohodlnější obydlí - zámky. Nelze se však domnívat, že  by to byl  nějaký barokní palác. Šlo zřejmě o  skromný jednoposchoďový objekt o rozměrech asi 25 x 10 m s mansardovou střechou (jak se tehdy stavělo) v místech, kde nyní stojí  domy č. 70 a 71 a 72. Dnes po něm není ani památky. Jen na dvoře u Sedláků č. 71 je v hloubce asi 40 cm dlážděné zápraží z obrovských kamenů.

Štaudova dcera Františka se provdala  za rytíře Zikmunda Ferd. Želeckého z Počenic a stala se první a zároveň poslední dědičkou tohoto dobrovodského panství, protože je prodala v roce  1678  s dvorem, ovčínem a pivovarem hraběnce Eleonoře z Oppersdorfu, paní na Křižanově za 14 000 zlatých a 40 tolarů klíčného, čímž dobrovodské panství po krátkém trvání definitivně zaniklo spojením s panstvím křižanovským. Na bývalém panství dobrovodském bylo 32 poddanských domů  a  dvůr včetně části Horních Borů a Radenic.

Další osud Dobré Vody sledoval osudy  Křižanova. Po hrabatech z Oppersdorfu přešel na hrabata z Kounic. Ti prodali  v roce 1710 Křižanov i Dobrou Vodu  Jiřímu Václavovi ze Švalbenfelda, který jako právník u císařského dvora ve Vídni byl nařčen z korupce a vykázán z hlavního města. V Křižanově žil zbytek života  v dobrovolném exilu. Jeho syn  Jan prodal celý křižanovský majetek, tedy včetně Dobré Vody v roce 1727 opět žďárskému klášteru. V této době dosáhl žďárský klášter svého největšího rozkvětu. Bylo to za známého opata Václava Wejmluvy, jehož činnost spojená s činností architekta Giovanni Santiniho zanechala ve Žďáře a na celém klášterním dominiu dodnes nezapomenutelné stopy. Připomeňme barokní přestavbu  kláštera, stavbu barokně gotického kostela sv.Jana Nepomuckého  na Zelené hoře u kláštera, z nejbližšího okolí kostel P. Marie v Obyčtově,  kostel  sv. Václava ve Zvoli n/Peršt. a snad i vnitřní úpravy zámecké kaple sv. Barbory v Křižanově. Ze světských staveb např. hospodu v Ostrově známou podle půdorysu ve tvaru W.

V roce 1784 byl císařem Josefem II. zrušen žďárský klášter, majetek kláštera připadl Náboženskému fondu.  Dobrovodský dvůr byl před prodejem rozparcelován na rodinná hospodářství “familie“ na dominikální (panské) půdě.  Familiantské domy byly postaveny z rozbořeného rytířského sídla - tvrze a ovčírny.  Panskou kovárnu č. 44 odkoupil v roce 1787  Matěj Chládek, dědičnou rychtu č. 6 Martin Mateja. Od roku 1876 ji držel Adolf Bäck.

Konec vrchnostenských úřadů a přechod na  obecní politickou správu nastal až po revolučním roce 1848, kdy byla zrušena robota a rolníci na dominikální půdě ji dostali přidělenu jako právoplatní vlastníci. Byl zrušen rozdíl mezi pánem a poddaným a rolníci byli zproštěni všech dávek a robot jakož i desátků církevních a to za poměrně nevelikou náhradu. Stát začal být řízen přes okresní úřady a obce získaly  samostatnost. To už byl začátek nové doby v dějinách Dobré Vody, i když z tohoto období máme jen málo písemných zpráv. Dokonce se zatím nepodařilo zjistit kdy a kdo byl po roce 1850 zvolen prvním starostou obce.

Mluvíme-li o historii, je nutno se zmínit ještě o vsi Urbanice, založené žďárským klášterem ve stejnojmenné pomístní trati. Tato obec zanikla beze stopy před rokem 1486. Její stopy se našly při  výstavbě odvodnění v trati U Stopníka.

Protože Dobrá Voda  je uvedena v jedné z nejstarších listin – ve stvrzení nadace    Bočka z  Obřan – originál této listiny psaný na pergamenu je uložen ve Státním archivu v Brně a jeho fotokopie je v příloze této publikace. Listina je psána latinsky a její český překlad zní  takto:

Ve jménu svaté a nedílné Trojice, Otce, Syna a Ducha Svatého Amen. Přemysl řečený Otakar z Boží milosti vévoda rakouský, markrabě moravský všem v Kristu věřícím na věky. Poněvadž jak praví Písmo,všichni jsme smrtelní a jako Voda se ztrácíme, přirozeně je důležito, aby skutky lidské zasluhující slavné a trvalé paměti, během času z lidské paměti nevymizely a aby u potomků neupadly v pochybnost, byly zvěčněny spolehlivými listinami, zvláště pak takové, které se týkají úcty Všemohoucího Boha, dárce života a spásy duší.

Poněvadž tedy věrný náš pán, totiž pan Boček, pan z Perneku, purkrabí znojemský a jeho tchyně paní Sybila, vdova po panu Přibyslavu ,  někdy blahé paměti purkrabím na Veveří, spolu s dcerami téhož zemřelého, jakož i svými a to paní Eufemií, manželkou výše uvedeného Bočka a Alžbětou, chtějíce splniti zbožný slib již jmenovaného zemřelého a zvláště pak také pečovati o vlastní spásu ke cti a chvále Nejvyššího, blahoslavené Panny Marie,Rodičky Boží a svatého Mikuláše, slavného vyznavače Kristova, rozhodli se založit ve Žďáře dům cisterciáckého řádu pode jménem Studnice Panny Marie, jakožto filiální dům kláštera v Nepomuku, jakožto jeho odnož. Společně odkazují  témuž klášteru na věky k novému štípení napřed zmíněnou ves Žďár a Bertoldesdorf, jinak řečeno Novošice, Rohrbach zvané Hrušovany, Dobrou Vodu a Jámy s lesy, vodami a vším příslušenstvím a všemi příslušnými právy. Zvláště pak často jmenovaný pan Boček přidal kostel v Heinriches, který se po moravsku jmenuje Bíteš a třetinu ze všeho svého vína na Moravě a to z níže uvedených vsí: Skalice, Pouzdřany, Zaječí, Pavlovice a Načeratice s celým desátkem ze tří vesnic a to: Kobylí, Pavlovice a Zaječí.

My po zbožné a zralé úvaze, udělujíce svým souhlasem pevnou stálost jejich darování, poručili jsme je zajistiti tímto naším listem, pečetí a oporou svědků. A jména svědků této věci  jsou tato: Ctihodný pán Albert, biskup řezenský, biskup Kondrád, Albert probošt na Petrově v Brně, bratři Pardus, Twerdche, a Sudomír, dále bratří Milíč a Slavibor, komoří Beneš a Milota, bratří Smil, Kuno a Mikul bratři Bočkovi, Bohuše a Hartman bratři, Jeneč z Deblína a jeho synovci Nezamysl a Ratibor, bratří, Bohuš z Kovalu, Jan z Vyšnova a Matěj, bratří, Pavel a bratr jeho ze Židlochovic.

Sdílej s přáteli:  Facebook      Twitter

Poloha

přidat text nebo poznámku

přidat fotografie