Liblice (obec) [6040]

O Liblicích se píše ve starých dokumentech jako o dědině libé a milé, která je prastarého původu, a kde bývala stará tvrz až do 17. století. V roce 1254 se uvádí ves Liblice se jménem Václava z Liblic. V roce 1321 byli majiteli bratři Kunát a Frycek z Liblic a později Fryckovi synové, kteří také vlastnili byšický statek. Později se střídali další členové rodin a v prvé čtvrtině 15. století patřila část Liblic Jírovi z Roztok. Od roku 1475 se dostala do majetku Smičických a ti ji v roce 1530 prodali hejtmanovi boleslavského kraje Jindřichovi Vliněvskému z Vliněvsi, kteří zde byli až do roku 1611. Později se uvádějí Jetřich z Janovic, Jan Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, jehož manželka odkázala Liblice Danielu Norbertu Pachotvi z Rájova.

 V obci byl původně gotický kostel, avšak v roce 1710 byl přestavěn Janem hrabětem Pachtou do barokní podoby. Je zasvěcen sv. Václavu a zapsán je již v roce 1384. Z doby gotické se zachovala okna v presbyteriu, na velkém oltáři v kostele je vyobrazen sv. Václav, obraz pochází z počátku 19. století, dále je zde několik starších obrazů. Pod velkým oltářem je hrobka hraběcích rodin Pachta a Dejmů. Původní varhany byly z roku 1680 a nynější byly postaveny roku 1886. Vpředu kostela se vypíná poněkud malá věž s kopulí z roku 1713-15, kolem kostela byl až do roku 1791 hřbitov a od téhož roku byl přemístěn mimo obec. Na tomto novém hřbitově byli rovněž pohříbíváni členové rodiny Pachtů, např. v r. 1822 byl zde pohřben generál a dvorský komorník, pán Liblic, Jan Josef hrabě Pachta, který zemřel ve věku 99 let. Ten byl za svého života vynikajícím hudebníkem, sám komponoval, stýkal se s J. Myslivečkem a především pořádal ve svém pražském paláci na Anenském náměstí pravidelná hudební matiné, kde hostil i samotného Mozarta. Ve vsi při silnici byla v roce 1699 vystavěna kaple P. Marie ve slohu byzantském s malou věžičkou a zvonkem.

Barokní zámek byl postaven v letech 1699-1706 za hraběte Arnošta Josefa Pachty z Rájova. Stavitelem byl Ital Giovanni B. Aliprandi. V 80. letech 18. století byl zámek rozšířen a interiér upraven ve 2. polovině 19. století. Architektonický typ, který použil Alliprandi při stavbě liblického zámku s podněty vídeňského vzoru, byl na českém území použit poprvé a stal se vzorem pro další stavby paláců, např. Šternberský, Lobkovický, zámky v Chlumci nad Cidlinou, ve Veltrusích, lovecký zámek Karlov, špitál v Duchcově a mnoho dalších.

Z 2. poloviny 18. století pochází úprava zámeckého parku a další úprava se prováděla ve 20. letech 20. století.

Pachtové z Rájova byli majiteli liblického panství až do 1. poloviny 19. století, kdy je koupil hrabě Bedřich Deym a od Vojtěcha Deyma roku 1863 získala zámek hraběnka Antonie z Valdštejna a po ní její dcera Christiana, provdaná Thun-Hohensteinová. V držení rodu Thun-Hohensteinů byl zámek až do roku 1945, kdy připadl státu a od roku 1952 se stal vlasnictvím Československé akademie věd.

Mezi význačné rodáky našeho regionu patří Emil POLLERT, vlastním jménem Popper, který se narodil v roce 1877 v Liblicích. Původně se měl stát obchodním příručím, neboť se začal učit u svého bratra obchodě. Jeho předpoklady však směřovaly k hudbě a herectví, začal hrát ochotnicky divadlo a zpíval ve sboru v kostele.

Jeho bratr souhlasil, byl mladý Emil studoval zpěv v Praze u Fr. Pivody a později u profesora M. Wallerteina. V roce 1898-1900 se stal členem německého divadla v Olomouci, avšak ve stejném roce 1900 odchází do Prahy, kde je přijat v Národním divadle, kde působil 35 let. Hudebními odborníky byl vysoce hodnocen pro výjimečný hlasový fond s mimořádným rozsahem. Byl rovněž herecky velmi talentovaný a tento talent uplatnil především na scéně Národního divadla, kde ztvránil řadu rolí jako např. Kecala v Prodané nevěstě, Bonifáce v Tajemství, v Dvořákově Jakobínu purkrabího Filipa. Za 35 let své úspěšné herecké i režisérské dráhy se Emil Pollert zasloužil o mimořádnou interpretační úroveň operní tvorby v Národním divadle.

Sdílej s přáteli:  Facebook      Twitter

Poloha

přidat text nebo poznámku

přidat fotografie