Senice na Hané (obec) [1839]

Senice na Hané je název obce, který se poprvé - ve tvaru Scennicze - objevuje v zakládací listině kláštera Hradisko u Olomouce v roce 1078. Klášter, zasvěcený sv. Štěpánovi Prvomučedníkovi, založil bratr tehdejšího českého knížete Vratislava II. olomoucký údělný kníže Ota I. Sličný s manželkou Eufemií jako rodinnou knížecí fundaci. Při této příležitosti byla sepsána zakládací listina, která nese datum 3. února 1078. V ní jsou vyjmenovány skupiny vsí a Malé Hané, které dostal klášter od svých zakladatelů jako věno. Mezi nimi je uvedena i Senice s jedním lánem polí. Tato zakládací listina, dochovaná pouze v opisech z 18. století, je považována za nejstarší známou listinu v českých zemích.

Archeologické nálezy však dokládají existenci osídlení v dnešní obci a jejím okolí již na konci 3. tis. před n.l. V 11. století tedy patřila část Senice klášteru Hradisko, zbývající část, rozdělena na několik dílů, patřila různým majitelům, kteří se v důsledku dědictví či prodeje často měnili. Ve 2. polovině 14. století patřila část vsi pánům z Kunštátu. Dodnes žije v povědomí starousedlíků dcera Smila z Kunštátu Eliška, která díl Senice zdědila v 1. pol. 15. století. Vlastnila také tvrz Lysov u Seničky a odtud podél potoka jezdila každou neděli do Senice do kostela. A tak podle pověsti Eliščina stezka nikdy nezarostla travou.

Po dobu více než jednoho století prameny o Senici mlčí a první torzovité zmínky se objevují až od druhé poloviny 13. století. Většina Senice patřila původně vladykům ze Senice, později i vladykům z blízkého okolí, malý díl zůstával majetkem hradišťského kláštera a svůj podíl, byť malý, zde měla už i olomoucká kapitula. V průběhu 14. století se Senice stala přirozeným centrem celé přilehlé oblasti. Bylo to dáno zejména tím, že zde existoval farní kostel, jehož existenci dokládá zápis v olomouckém nekrologiu z roku 1333 o úmrtí senického faráře. Čtyři senické dvory jsou poprvé zmiňovány v letech 1340, 1342, 1355 a 1358 je v pramenech rovněž poprvé uveden senický mlýn a také krčma. Od počátku 16. století až do r. 1848 patřila Senice s výjimkou malé části patřící stále hradišťskému klášteru, olomoucké kapitule.Olomoucká metropolitní kapitula u sv. Václava byla po olomouckém biskupství druhým největším vlastníkem půdy v okolí Olomouce.

Zrušení poddanství patentem z roku 1848 přineslo změny také do života Senice. Obec již nebyla rozdělena na jednotlivé díly a vrchnost nahradilo volené obecní představenstvo v čele se starostou. Pro Senici přinesl rok 1848 vedle celkového uvolnění z dosavadních středověkých pout dvě hlavní změny, které nemohlo zrušit ani následující desetileté období bachovského absolutizmu. První z nich spočívala v hospodářské a sociální oblasti, druhá pak v prosazení některých demokratických nebo alespoň modernějších zásad ve státní správě a samosprávě. Dosavadní kapitulní vrchnost totiž nahradilo volené obecní představenstvo a státní politická, soudní a finanční správa. Navenek se to projevilo v roce 1850, kdy v místním chrámu Páně složili po mši svaté slavnostní přísahu tentokrát již volený starosta a tři radní. Senice patřila zcela nesporně k největším venkovským obcím litovelského soudního okresu, a to rozlohou katastru i počtem obyvatel. Měla totiž v roce 1850 1072 obyvatel, takže se v tomto směru zařadila hned za město Litovel ( to mělo tehdy 2646 obyvatel ).

Senice byla tehdy obcí výhradně českou, protože k německé národnosti se zde tehdy hlásilo jen pět osob. Byla to také podle dobové situace ves jednoznačně katolická, protože k jinověrcům patřili jenom 4 zdejší židé. Nedlouho před první světovou válkou se objevil v obci námět, zda by Senice neměla požádat o uznání statutu městyse, tj. městečka , ale vše zůstalo jenom u návrhu. Několik desetiletí po roce 1848 probíhal život v Senici jako v typické hanácké vesnici podle tradičního rytmu, daného jednak životním během jednotlivců i jejich rodin, jednak ročním koloběhem přírody a od toho odvozeného cyklu zemědělských prací s vyvrcholením ve žních a podzimní sklizni. Vzhledem k obtížnému získávání obživy s dřinou od východu do západu slunce zaměstnávaly vesničany mnohem více každodenní starosti, odvislé do značné míry od počasí a vůbec rozmarů přírody. Nejhorší byly rovněž přírodní a živelné katastrofy - a ty si Senice zažila v míře vrchovaté.

Sdílej s přáteli:  Facebook      Twitter

Poloha

přidat text nebo poznámku

přidat fotografie