Přibližně uprostřed cesty mezi ratibořickým zámkem a Starým bělidlem se nalézají dvě stavení, která jsou neodmyslitelně spjata s nejznámějším dílem Boženy Němcové. Rudrův (Ludrův) mlýn.
Jednopatrová kamenná budova, jejíž největší část tvoří mlýnice v přízemí i v horním patře. Z mlýnice v přízemí vede vchod do pekárny a dvou přilehlých klenutých komor. V patře byl vlastní byt mlynářův o dvou místnostech a Šalanda, kde sedávali mleči. Mlýn vyženil roku 1773 děd Mančinky, starší kamarádky Barunky Panklové, mlynář Antonín Ruder. Pocházel ze Suchovršic u Úpice a vzal si za manželku Annu, jedinou dceru ratibořického mlynáře Josefa Hejny. Roku 1842 prodal jeho syn, pan otec z Babičky, mlýn tehdejšímu majiteli náchodského panství Jiřímu Vilémovi, knížeti ze Schaumburg-Lippe. Mlýn byl od té doby střídavě provozován v režii vrchnosti, nebo pronajímán. V dalších letech nechala vrchnost přestavět a rozšířit objekt plátenické valchy a mandl, starší empírovou budovu z doby okolo roku 1825, nacházející se v sousedství mlýna. Nájemce Jan Hroch v letech 1922-1948 budovy mandlu a mlýna (mletí bylo definitivně ukončeno roku 1914) využíval jako úpravnu pláten. Textilní provoz byl definitivně zastaven v roce 1949.
Po zestátnění byla provedena památková obnova budovy Rudrova mlýna podle návrhů Ing. arch. Josefa Reichla a v jeho prostorách byla zřízena expozice. Objekt Vodního mandlu byl řadu let využíván jako ubytovna. Jeho rekonstrukce proběhla v 90. letech 20. století. Do prostoru mandlovny bylo umístěno nově zhotovené mechanické zařízení a v současně byla vybudována stálá expozice věnovaná zpracování lnu a místní plátenické výrobě. Pod lipami před mlýnem postavil mlynář Antonín Ruder s manželkou Annou 30. července 1796 pozdně barokní pískovcovou sochu Panny Marie.