V podhůří nejvyšší hory Hostýnských vrchů, Kelečského Javorníku (865 m. n. m.), je položena na rozhraní pásma lesů a polí řada nevelkých osad. Jednou z nich je i Loukov. Patrně se již nikdy nedozvíme, kdy se v místě objevili první kolonisté, zda to bylo ve 12., 13. nebo dokonce až počátkem 14. století. Poprvé je zmiňován až k roku 1348, kdy jeho část náležela Vavřincovi z Količína. První při­pomenutí existence ovšem už znamená, že v místě se rozkládala ves s několika staveními, jejichž obyvatelé žili z výnosu nevelkých políček, zejména však z přítomnosti lesa, jehož okrajová hranice sahala kdysi níže než je tomu dnes. Vedle těžby dřeva to byl jistě i sběr lesních plodů a hlavně pastevectví na četných pasekách. Ostatně, odtud vzešel i název Loukova – pochází patrně od staročeského slova „lúka" ve smyslu travnatého místa v lese.

Držba Loukova byla až do počátku 16. století značně roztříštěná, míval až trojí vrchnost, což se projevilo existencí jednoho či dvou samostatných dvorů. Např. před rokem 1368 jeden díl náležel Albertovi ze Šternberka, biskupovi ve vzdálené Litomyšli. Roku 1360 se píší Ctibor, Rúš a Mikuláš bratři z Loukova, 1374 Ješek Schutz z Loukova, před rokem 1500 nějaké zboží v osadě drželi vladykové z Křtomile. Část Loukova se před rokem 1447 dostala do držení majitelů bystřického panství; od roku 1532 pak byl jeho nedílnou součástí celý, a to až do revoluce let 1848/1849, kdy padlo feudální správní zřízení.

Příliš rozdrobená držba patrně způsobila, že žádný z drobných majitelů nepovažoval za důležité vybudovat si v místě reprezentativnější sídlo – tvrz, na rozdíl od blízkých Libosvár. Dostatečné zázemí jim zřejmě poskytoval rozsáhlejší dvůr jako centrum přilehlých polností a lesa. V něm občasně pobýval majitel, trvale pak čeleď, starající se o hospodářská zvířata. Důležitá zmínka o dvoře je už z roku 1489, kdy Jiřík z Loukova prodal jeho polovinu Václavovi z Bystřice.

Nestal-li se Loukov centrem feudální správy, vzniklo v něm naopak centrum správy duchovní – kostel sv. Václava a fara. O počátcích farnosti, k níž se později čítaly Libosváry, Příkazy a Osičko, celkem nic nevíme. Teprve po zničení kostela za třicetileté války, snad už v roce 1620 za nájezdu polských žoldnéřů – lisovčíků, jsme o jeho osudech lépe informováni. Farnost byla hned roku 1625 připojena k sousední Bystřici pod Hostýnem. Obnova kostela i katolické duchovní správy trvala více jak jedno století. Roku 1679 byla u kostela vystavěna věž nákladem bystřického faráře Tobiáše Schwacha, roku 1755 v místě zřízena lokalie, povýšená roku 1784 na kuracii. Nová fara byla vystavěna teprve v roce 1843.

Třicetiletá válka postihla jistě i obec samu. Roku 1674 bylo v Loukově napočteno 54 domů, z toho ale deset pustých. Svůj podíl na tom měly nejen hrůzy dávno minulé doby, ale i útisk nekatolíků sídlících v obci ze strany vrchnosti. Ti mnohdy opouštěli tajně svá domovská sídla a prchali např. do Pruska, kde svou víru mohli vyznávat svobodněji a veřejně. Všichni však byli stejně těžce postihováni robotním zatížením. Pro Loukov poddanské povinnosti upřesňoval robotní patent ze 7. září 1775. Z 29 uváděných sedláků musel každý robotovat 3 dny potahem a od sv. Jana do sv. Václava každý týden jednou osobou jeden den pěšky. Dalších 16 podsedníků mělo stanoveno týdně dva a půl dne pěší roboty, 12 domkařů ročně 26 dní a 21 domkařů ročně 13 dní roboty. Dohromady museli poddaní v Loukově odpracovat za rok na panském 4 524 dnů tažné a 3 121 dnů pěší roboty. Konec všem těmto povinnostem znamenala teprve revoluce z let 1848/1849.

Devatenácté století bylo ve znamení postupné proměny celé obce. Výrazem nastupující průmyslové civilizace a jejího odrazu v Loukově byl pokus o založení malé manufaktury na výrobu cukru z javorové šťávy kolem roku 1810 v lese pod Kuželkou. O něco později vznikla v obci dílna na výrobu tzv. rajnochovské keramiky. Ročně vyráběla až 9000 kusů různých talířů, šálků, mís, dóz a dalšího zboží. Zanikla teprve v roce 1871, když delší dobu její výroba stagnovala a posléze zcela upadla. Zrušení roboty a posléze obnovení ústavnosti v rakouské říši v roce 1861 vyvolalo i čilejší společenský a politický ruch v Loukově. V posledně uvedeném roce byla založena školní knihovna, roku 1872 ustaven katolicko – politický spolek, roku 1873 založena první modernější instituce – záložna a konečně v roce 1881 byla postavena trojtřídní škola.

Na přelomu 19. a 20. století žilo v Loukově 761 lidí ve 133 domech. Katastr obce měl rozlohu 1196 ha, z toho na lesy připadalo 522 ha, pole 494 ha, pastviny 90 ha, louky 75 ha a na zahrady 15 ha. V obci se chovalo 105 koní, 301 kusů skotu, 381 kusů bravu a 18 kusů ovcí. Po výstavbě železnice z Bystřice pod Hostýnem do Valašského Meziříčí v letech 1886-1888 se Loukovu dostalo i rychlejšího spojení se světem, když byla u obce roku 1900 zřízena zastávka. I po vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918 zůstával Loukov typickou zemědělskou vsí, jejíž obyvatelstvo ale ze značné části hledalo obživu v blízkých průmyslových centrech. Politicky věnovalo svou přízeň především lidové straně, která jednoznačně zvítězila ve volbách v roce 1929 i 1935, následována agrárníky s daleko menším počtem hlasů.

Události 2. světové války přečkal Loukov bez větších materiálních pohrom či ztrát na lidských životech. Dlouhá léta nacistické okupace skončila teprve dne 7. května 1945, kdy byla obec osvobozena ruskými jednotkami. Obnovením národní samostatnosti započala nová kapitola v dějinách Loukova, období, jejž mnozí dnes žijící občané sami napomáhali utvářet. S jakým úspěchem, o tom ať vypovídá samotný vzhled obce i úroveň života jeho obyvatel.