Kostel Povýšení Svatého Kříže - Starý Rožmitál (kostel)


Seznam lokalit v okolí


kostel, kaple, katedrála, rotunda, synagoga Kostel Povýšení Svatého Kříže - Starý Rožmitál (kostel) vzdálenost: 0 km

Farní kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále je nejstarší památkou města Rožmitála pod Třemšínem, dominantou Starého Rožmitála a spolu s bránou, farou a kaplankou také chráněnou kulturní památkou. Gotické portály, objevené při opravách kostela v 70. letech 20. stol., jsou odborníky datovány do let 1230 - 1240. Kostel byl tedy pravděpodobně postaven v první čtvrtině 13. století. O dřívější podobě tehdy gotického kostela víme jen velmi málo. Byl postaven ve tvaru kříže, měl samostatnou zvonici, boční gotický vchod, obehnán byl hradbami s dvěma branami. Uzavřený areál dotvářel rozrůstající se hřbitov, později vznikla fara a kostnice (dnes kaplanka). Již od pradávna byl kostel zasvěcen Povýšení sv. Kříže.

V letech 1729-31 za působení faráře Václava Vavřince Hoffmistra Přeštického (†1737) byl kostel přestavěn do barokní podoby, zrušen boční vchod, rozšířen kůr, věž byla přistavěna k chrámové lodi. Zůstal jen tvar kříže, jejž má kostel dodnes, a zbytky žebrové klenby v kapli sv. Václava. Věž byla zakončena cibulovitou šindelovou bání.

Ke kostelu se kdysi přimykal starý hřbitov, jenž sloužil jako hřbitov farní do roku 1854. Tehdy byl pro nedostatek místa zrušen. Zřízen byl nový hřbitov, tentokrát dál od kostela. Starý hřbitov dnes připomínají jen závěsné desky a pomník faráře Šolleho.

Starorožmitálský kostel prošel od listopadu 1989 řadou velkých změn. Vedle nákladné rekonstrukce varhan byly státem investovány další nemalé finanční prostředky do oprav dalších částí mobiliáře - bočního oltáře sv. Václava s Božím hrobem, hlavního oltáře Povýšení sv. Kříže se všemi plastikami, oltářů sv. Františka, sv. Anny i Panny Marie. Za finančního přispění města proběhla též výměna oken, oprava střech a vnějších omítek kostela, fary a kaplanky.

Vedle starých gotických portálů datovaných do let 1230-40, dvou křtitelnic - kamenné ze 14. století a cínové z roku 1596 - a litinového náhrobníku z roku 1759 jsou největším skvostem kostela historické varhany, někdy též nazývané Rybovy, pořízené díky úsilí faráře Antonína Platnýře v roce 1750, dílo Martina Palečka z Netolic, na nichž v letech 1788-1815 hrával starorožmitálský regenschori Jakub Jan Ryba. Jedná se o barokní dvoumanuálové varhany, jejichž více než 700 píšťal je soustředěno v krásné pozdně barokní (rokokové) skříni. Jejich tóny zvou po celý rok stovky návštěvníků k poslechu úryvků České mše vánoční J. J. Ryby a o Vánocích k účasti na štědrovečerní bohoslužbě spojené se slavným a jedinečným provedením této skladby.

Na starorožmitálské faře působila řada kněží, mezi nimiž k nejvýznamnějším patří Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české, který zde farářoval v létech 1524-7. Od roku 1972 do roku 1978 byl v Rožmitále farářem P. PhDr. Miloslav Vlk, jenž zde byl zbaven souhlasu k vykonávání kněžské služby. I přes mnohé protesty celé farnosti mu byl souhlas vrácen až po deseti letech. V roce 1990, již jako českobudějovický biskup posvětil nové dva zvony farního kostela. Toho roku byl jmenován čestným občanem města. Je také jedním z významných členů Společnosti Jakuba Jana Ryby.

Starorožmitálské varhany, dnes také často nazývané „Rybovy", byly postaveny v roce 1750 či 1751 za působení faráře Antonína Platnýře († 1781, pohřben v chrámové kryptě) varhanářem Martinem Palečkem (1725–1765). K jejich stavbě dal zásadní podnět právě farář Platnýř, jemuž se stávající varhanní nástroj nejevil jako vyhovující a který nakonec sám nesl finanční břemeno spojené s jejich stavbou. Sám Platnýř se o nich zmiňuje jako o varhanách „velkých"; mají dva manuály, 11 manuálových a 4 pedálové rejstříky a spojku manuálů, v krásné pozdně barokní (rokokové) skříni je soustředěno více než 700 píšťal, jak cínových, tak dřevěných.

Jakub Jan Ryba převzal funkci rožmitálského ředitele kůru v roce 1788 po svém Imagepředchůdci Ondřeji Poddaném (1727–1789), který byl sám Varhanydobrým zpěvákem (kantorem) a úspěšným skladatelem. Skloubit povinnosti regenschoriho a učitele však nebylo jednoduché. Na rozdíl od svého předchůdce, který se více než škole věnoval hudbě, Ryba nesnášel polovičatost a nepřesnost. Musel však svou práci mezi školu a kůr rozdělit. Proto vyžadoval, aby každé z nich byl vyhrazen přesný čas, a sám jej důsledně dodržoval. Úřad ředitele kůru však nepřinášel jen povinnosti, byl také důležitým zdrojem příjmu Rybovy rodiny.

V roce 1795 měl Rožmitál s přifařenými obcemi 3 962, v roce 1800 už 4 467 obyvatel. V době Rybova působení zde bývalo ročně cca 30 svateb a 140 pohřbů. Služné od kostela a odměna za fundační mše činily ročně 33 zlatých 38 krejcarů, za pohřby Ryba průměrně dostával 40 zlatých ročně. Další příjmy plynuly z cechovních a obecních mší a jiných obřadů spojených s hudbou. Tyto příjmy však byly závislé na finančních možnostech, vůli a ochotě venkovského obyvatelstva, a proto v rozpočtu rozrůstající se Rybovy rodiny mnohokrát scházely. Právě tomuto kůru byla určena většina Rybových skladeb, s výjimkou těch, které svou technickou náročností přesáhly místní možnosti a byly přímo autorem věnovány vyspělejším kůrům, především kůru plzeňskému.

Řada Rybových skladeb měla premiéru právě v tomto kostele, jejich prvními interprety byli prostí obyvatelé města, okolních přifařených obcí a děti ze zdejší školy. Počet zpěváků a hudebníků byl však podstatně omezen nevelkým prostorem zdejšího kůru. Pro kostelní kůr si musel Ryba ve škole vychovávat zpěváky a hudebníky. Činil tak velice rád, při polední přestávce i v odpoledních hodinách, do roku 1811 dokonce bezplatně. Kromě zpěvu vyučoval hře na rozličné hudební nástroje: varhany, klavír, housle, violu, violoncello, flétnu, pikolu, klarinet a lesní roh, některé žáky až na čtyři nástroje. Ryba byl výborným varhaníkem. Už v době studií v Praze hrál na varhany v některých pražských kostelích. Vedle skladby přispěl ke zvelebení a rozvoji chrámové hudby právě svou mistrnou hrou.

V roce 1794 způsobil blesk požár starorožmitálské fary a oheň částečně zachvátil i kostel a poškodil varhany, které pak zůstaly dlouho neopraveny. Staly se tak i jednou z příčin sporu, jenž byl důsledkem napjatého vztahu Jakuba Jana Ryby a faráře Kašpara Zachara. V horní části prospektové věže varhan se zachoval latinský list z roku 1794 psaný Rybovou rukou pojednávající o požáru kostela, následném stavu varhan i opravě, kterou financoval patron kostela, pražský arcibiskup Vilém Florentin Salm-Salm (1754–1810).

Den před svou smrtí – 7. dubna 1815 se Jakub Jan Ryba spolu s farářem Česaným a varhanářem Nolim zúčastnil předběžného jednání o opravě varhan. Sjednaná oprava vyčíslená na 170 zlatých nebyla realizována. Z deníku Rybova syna Josefa Arnošta se dovídáme, že v den své smrti – 8. dubna 1815 – měl otec časně ráno nějaké řízení ve farním kostele. Je nanejvýš pravděpodobné, že mohlo souviset s tím, které se uskutečnilo předcházejícího dne. Odtud se Jakub Jan Ryba vydal do lesa nad Voltuší, kde ukončil svůj život.

Další opravy nástroje byly provedeny v letech 1848–1849 a 1887. Na počátku 20. století došlo už k výraznějším změnám v dispozici varhanního stroje. Roku 1917 byly cínové píšťaly varhan na žádost faráře Františka Roubíka a zásluhou JUDr. Karla Hostaše, advokáta a starosty města Klatov, c. k. konservátora uměleckých památek, zachráněny před zrekvírováním. K největšímu zásahu do původní dispozice nástroje došlo až v roce 1933. Při úmyslně založeném požáru farního hospodářství shořela i střecha kostela a jen díky obětavému zásahu 20 hasičských sborů se podařilo požár omezit a zachránit cenné kostelní vybavení před zkázou. V září téhož roku pak varhany prodělaly nejnešťastnější „opravu" ve své historii. Příbramský varhanář Melzer se neomezil jen na vyčištění a naladění nástroje, jak je uvedeno ve farní kronice, ale necitlivě zasáhl do původní dispozice varhan. Některé barokní rejstříky nahradil romantickými a prospektové cínové píšťaly vyměnil za zinkové. Skříň takto znehodnoceného stroje byla spolu s ostatním kostelním vybavením opatřena žlutohnědým nátěrem.

V letech 1996–1997 proběhla generální oprava varhanního stroje (Doubek a syn, Jihlava) a do původní podoby byla zrestaurována také rokoková varhanní skříň (restaurátorské středisko Tradice s. r. o. Praha). Uvnitř stroje byly nalezeny nápisy označující názvy původních rejstříků a tytéž byly po sejmutí novodobých nátěrů odkryty v blízkosti zakončení rejstříkových táhel. Podle této dispozice byly doplněny chybějící rejstříky. Jediná původní prospektová píšťala použitá varhanářem Melzerem v jiném rejstříku se stala vzorem nově ulitým cínovým píšťalám již uspořádaným tak, jako v minulosti. Nákladná rekonstrukce financovaná z Fondu regenerace městských památkových zón Ministerstva kultury ČR vrátila varhanám jejich původní podobu i barokní lesk. Jedinečný zvuk zrekonstruovaného historického nástroje zachytila nahrávka Rybova varhanního cyklu Novae et liberae cogitationes z roku 1798 realizovaná Michalem Novenkem v roce 1999. Součásti stávajícího varhanního stroje jsou ze dvou třetin původní.

V rokokové skříni varhan je soustředěno více než 700 píšťal. Varhany měly původně 3 klínové měchy, koncem 19. století je však nahradil novodobý plovákový měch. Dnes je poháněn elektrickým ventilátorem. Nejistý je původ poměrně vysokého ladění varhan, které s sebou nese nemalé problémy především při realizaci skladeb určených dechovým nástrojům. Dnes jsou varhany využívány především při bohoslužbách a příležitostně také jako koncertní nástroj.


Kompletní informace o lokalitě > | Přidat fotografii | Ohodnotit














zdroj: www.KrasneCesko.cz