Někdy počátkem 18. století se Arnošt Bohumír Schütz rozhodl postavit nový kostel. Budeme se asi muset rozloučit s představou malého, chátrajícího kostelíčku sv. Havla, krčícího se kdesi v koutě zámecké zahrany. Tak situaci ve své knize popsal Johan Veselý a od něj to převzala většina dalších autorů. Slouží ke cti obecnímu kronikáři Bohumilu Lůžkovi, že tomu nevěřil. Veselý neuvedl pramen, odkud informaci získal. V Cítolibech ale nejspíš nikdy kostel se svatohavelským zasvěcením nestál. V žádném zemskodeskovém zápisu ze 16. století se o sv. Havlu v Cítolibech nemluví, vždy se používá termínu "kostel cítolibský". Totéž platí i pro zprávy ze staršího období. Kromě toho má stejné zasvěcení kostel v sousedním Brlohu a dvě stejnojmenné svatyně dva kilometry od sebe by byly v Čechách raritou. Nevěřím ani tomu, že původní gotický kostel stál kdesi jižně od zámku, v areálu zahrady. Bohužel nežijeme v Burgundsku, kde nechali na vsích své kostely stát v podobě, kterou dostaly ve 13. století. U nás se v baoku kostely houfně přestavovaly nebo stavěly nové, ale původní stanoviště se zpravidla respektovala. Nezapomeňme také, že se v 80. letech 17. století buduje u zámku okrasná zahrada. Kostel se hřbitovem - při kostele se nepřetržitě pohřbívalo - její součástí být nemohl. Myslím si proto, že se jeho poloha po celou dobu existence obce nezměnila.

Veselého teorie má několik slabých míst. Podle něj byl cítolibský kostelík za třicetileté války zpustošen. Arnošt Bohumír Schütz proto nechal na návsi postavit nový, zasvěcený sv. Jakubovi, a ze starého kostela přenesl ostatky svých blízkých. V roce 1715 byla stavba dokončena nasazením měděné makovice na věž. Veselý ale opomíjí dlouhé, více než padesátileté období, kdy Schützové v Cítolibech žili. Tato rodina, tolik lpící na reprezentaci, prostě nemohla pohřbívat své členy do jakéhosi sešlého kostelíku, stojícího v zámecké zahradě. Veselý nadto pracoval s nejstaršími cítolibskými matrikami a nemohl si nevšimnout, že už první zápisy z roku 1663 mluví o kostele zasvěceném sv. Jakubovi. Ostatně toto zasvěcení je uvedeno i v berní rule z roku 1654. Zajímavá je i zpráva z obcecní kroniky. V roce 1882 se bořila kostnice a stará ohradní zeď okolo kostela. V jejím zdivu byl nalezen náhrobník Anny a Evy Hruškových z Března s datem 1594. Tento epitaf se zřejmě nacházel uvnitř starého kostela a při novostavbě byl odstraněn.

Podle mého názoru byla geneze cítolibského kostela přibližně tato. V polovině 14. století postavili Koldicové na vyvýšeném místě návsi kostel, zasvěcený sv. Jakubovi. Ten po různých úpravách došel do doby třicetileté války, během níž byl zpustošen a vykradena rodinná hrobka Hrušků. Markéta Blandina ho po roce 1650 nechala opravit či přestavět, dost možná za účasti vlašských kameníků, zaměstnanýh na přestavbě zámku. V kostele byly pohřbeny obě její snachy, roku 1668 byl opatřen novou křtitelnicí a ponechány v něm staré zvony. Požár v roce 1698, který zasáhl většinu statků ve vsi, poškodil i kostel. Proto se Arnošt Bohumír rozhodl, že postaví svatyni od základu znovu, a to podstatně větší, která bude odpovídat jeho reprezentaci jako patrona. Záměrem stavebníka bylo také zcela nové vybavení kostela mobiliářem, vytvořeným špičkovými umělci.

Pro historii novostavby cítolibského kostela je neblahé, že v registratuře cítolibského velkostatku, uloženého dnes v českobudějovické pobočce Státního oblastního archivu v Třeboni, schází spisy signatury II K alfa 1b. Tam byla totiž zařazena akta, týkající se stavby kostela. Kdyby si je kdysi kdosi "nevypůjčil", vědeli bychom, kdo ho projektoval, kolik stavba stála a kdy byla dokončena. V literatuře se setkáme s datem 1717, Veselý uvádí 1715, podle retrospektivního zápisu ve farní kronice byl kostel postaven už v roce 1713. O jménu architekta nebudeme mít jistotu už asi nikdy. Stavební historik Martin ebel si povšiml, že se v prvním desetiletí 18. století v cítolibských matrikách dvakrát jako kmotr objevuje jistý Domenico Rigo. to nebyl nikdo jiný než Domenico Rignano, vlasšský architekt, který se roku 1696 usadil v Lounech a získal tam měšťanské právo. Rignano mohl projektovat sv. Jakuba nebo také ne. Domnívám se, že mistr Domenico měl svůj podíl na stavbě kostela, jen jeho rozsah neumíme určit.

V posledních letech života Arnošta Bohumíra Schütze byl postaven nový kostel, před ním vztyčen trojiční sloup, zřízena nová zámecká zahrada a upraveny interiéru zámku. Jižní strana návsi se stala jednotně koncipovaným prostorem se dvěma dominantami, kostelem a zámkem, mezi nimiž se vypínal jehlan trojičního sloupu. realizací těchto uměleckých děl pověřil Arnošt Bohumír asi ty nejlepší umělce, kteří v té době byli k mání. S jistotou můžeme určit dva, třetího jen hypoteticky. Sochařská výzdoba kostela, zahrady a sloupu Nejsvětejší Trojice byla zadána dílně sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738), obrazy do kostela namaloval Václav Vavřinec Reiner (1689-1743).

Nový kostel si přirozeně ponechal své původní zasvěcení, byl však vybaven zcela novým mobiliářem včetně lavic, na jejichž bočnicích jsou vyřezány erby Schützů. Přesto byly ze starého kostela přeneseny předměty, z nichž některé můžeme obdivovat dones. Především jde o vůbec nejstarší cítolibskou hmotnou památku, kterou je zvon Václav, zavěšený ve věži. Na jeho plášti je latinský nápis hlásající, že ho v roce 1529 ulil mistr Bartoloměj na Novém Městě pražském. Pod nápisem je reliéf sv. Václava. Tragický osud postihl ještě starší zvon, zasvěcený Panně Marii, z roku 1492. Přežil válečnou rekvizici v roce 1917, druhá světová válka mu však byla osudná. I přesto, že byl zařazen do nejvyšší památkové kategoŕie, rozhodl Okresní úřad v Lounech o jeho rekvizici. V červnu 1942, přesně 450 let od jeho ulití, ho ještě na věži pracovníci firmy Zahrádka z Loun rozbili a odvezli k roztavení do Mladé Boleslavi. Druhý rekvírovaný zvon, umíráček z roku 1744, se v prosinci 1945 do Cítolib vrátil.

Braunovy sochy původně stojící v průčelí a v bezprostřední blízkosti kostela se bohužel nedochovaly. Naštěstí zůstaly zachovány dvě plastiky na zdi, která kdysi vymezovala areál hřbitova. Jsou to proslulé alegorie či symboly, jejichž význam není jednoznačný. V dějinách umění došla větší proslulosti postava starce. Plastika dívky na protilehlém rohu hřbitovní zdi vždy byla ve starcově stínu. Snad že není tak expresivní ve výrazu je také obtížněji přístupná. Nebýt ale jí, jejího gesta přitakávajíchího životu, přišel by stařec o většinu své symboliky, jeho umístění by ztratilo smysl. V pojmenování plastik nejsou zajedno ani odborníci. Nejčastěji je nazývali alegoriemi Víry a Času (odtud Chronos).